Oko ve zdi aneb jak vypadá "hitchcockovský film"

Do našich kin dorazil thriller Oko ve zdi, který je celovečerním režijním debutem Miloše J. Kohouta a který se zaštiťuje přídomkem "hitchcockovský". Má na to nárok v tom smyslu, že práva na povídku Ivy Hercíkové Oko prý kdysi koupilo studio Universal pro Alfreda Hitchcocka. Mistr napětí sice podle ní film nakonec nenatočil, práva však posléze odkoupili čeští producenti a Kohout svůj film pojal vědomě pojal způsobem, který se domnívá navazovat na Hitchcockův styl. (Jen dodám, že producenti se Hitchcockovi často snažili nabízet látky, které se podle jejich názoru podobaly něčemu, co už udělal - v režisérově originální tvorbě ovšem takový způsob práce, opakující už jednou řečené, neměl šanci na úspěch.)

Takových "hitchcockovských" filmů jako Oko ve zdi existují stovky, možná dokonce tisíce - zajímavý seznam některých z nich najdete v předmluvě k legendárním Rozhovorům Hitchcock-Truffaut (samozřejmě jen do roku jejího napsání). Protože stále vylepšuju své zdraví v maďarském Harkány, nemám svou oblíbenou knížku po ruce, ale dobře vím, jak mne ten seznam vždycky znovu překvapí. Sestavil ho Truffaut jako režisér, který sám vědomě natočil řadu "hitchcockovských" filmů, a obsahuje i tituly, do kterých byste to prvoplánově neřekli (možná mne některý zasvěcený čtenář zastoupí a uvede příklady v komentáři - Douglasi???!).

Právě Oko ve zdi je ovšem snímkem, který pěkně dokazuje postupné vyprázdnění a drastické omezení pojmu "hitchcockovský". Předně nabízí divákovi zapeklitě zauzlovaný příběh s tajemstvím, které se na konci docela překvapivě odhalí - jenže utahaný a zmatený divák už nejspíš nebude mít sílu to ocenit (také proto, že ho odrazují některé předchozí prvoplánové, hysterické nebo prostě hloupé motivy a dialogy). POZOR, SPOILER. Vše se posléze ukáže být hrou se dvěma různými časovými rovinami, spojenou s divákovým sklonem objektivizovat to, co vidí na plátně, a nespojovat si to s možností, že jde "jen" o představu či vzpomínku postavy - tato hra se ovšem navzdory svému chytráctví nevyrovná třeba záhadně "dvojitému" příběhu ve Vertigu... KONEC SPOILERU

Pokud jde o "hitchcockovské" atributy, nechybí v Oku ve zdi strašidelně vyhlížející dům (respektive hned dva) a samozřejmě titulní dírka, kterou sleduje starší šílený podivín (Jurgen Prochnow) mileneckou dvojici nevěrníků (Karel Roden, Catherine H. Flemmingová), kterou v osamělém, nedostavěném domě vězní v koupelně.

Právě takto pojatý omezený voyeurský úhel pohledu je vůbec nejčastějším atributem "hitchcockovských" snímků: proto mezi ně můžeme počítat Dvojníka Briana De Palmy (režiséra, který patří k vůbec nejzajímavějším následovníkům nedostižného mistra), Kieslowského Krátký film o lásce nebo Disturbii.

Je zajímavé, že jde vlastně jen o kombinaci jedné jediné scény v Psycha, v níž Norman Bates pozoruje otvorem ve zdi Marion Craneovou, a základního motivu z Okna do dvora, v němž si fotograf znehybněný po nehodě ve svém bytě krátí čas pozorováním sousedů...

P.S. Pokud jde o anketu o tom, co si představujete pod pojmem "hitchcockovský": 9% čtenářů nic, 4%nějaký Hitchcockův film, 27 % film užívající osvědčených Hitchcockových postupů, stejný počet hlasujících dílko vědomě parazitující na Hitchcockově jméně a "vítězných" 33% snaživou patlaninu domnívající se kráčet v mistrových stopách.