Patrola

Policisté Taylor a Zavala v akci 

Filmů o policistech operujících ve velkoměstském terénu je celá řada, Patrola scenáristy a režiséra Davida Ayera ovšem naznačuje, že tohle téma je vděčné - a může být stále ještě pojato inteligentně a zajímavě. Ayer se v tomto ohledu na specialistu pasoval režií snímků Drsný časy (2005) a Street Kings (2008), k nimž příští rok přibude Ten s Arnoldem Schwarzeneggerem - i scénáři snímků Rychle a zběsile, Training Day, Temný stín nad L.A. a S. W. A.T.: Jednotka rychlého nasazení. Když  k tomu připočteme válečný thriller Ponorka U-571, ve kterém Ayer v historickém rámci zhodnotil svou mariňáckou minulost, máme před sebou až jakousi neprůstřelně monotématickou, konzistentní filmografii. 

Nudné čekání na akci si kamarádi
krátí nezávazným plkáním  

Také policista Brian Taylor (Jake Gyllenhaal) má za sebou službu v námořnictvu - a před sebou "lepší" budoucnost, neboť studuje dálkově práva a nejspíš nakonec skončí na nějakém elitnějším postu, než je místo řadového policisty křižujícího v policejním voze losangeleská předměstí ve společnosti mexikánského parťáka Mikea Zavaly (Michael Peňa). Ke služebnímu postupu ovšem dojde, pokud Brian přežije nekonečný řetězec a fyzicky i emočně vyčerpávající akcí, ve kterých jde dost často o život. Pokud totiž hlídka není vysloveně blízko nějakému zjevnému porušení zákona, do jisté míry si může vybrat, jaký případ z "menu" nabízeného policejní centrálou přijme. A Brian s Mikem se nešetří, protože v "jejich" čtvrti právě probíhá válka hispánských (cizích) a afroamerických (domácích) zločineckých gangů.

Policisté, které jejich
drsná práce baví

V zájmu větší dramatičnosti  a vypravěčské logiky pak dvojice hrdinů přitahuje akci jako med vosy - i zdánlivě nevinné případy dohledání ztracených dětí či návštěva důchodkyně, která se delší čas neozvala své dceři, se skládají do logického řetězce, bezprostředně souvisejícího s děsivou činností hispánského drogového kartelu. Od těchto případů ovšem hrdiny, kteří jsou jen řadovými ochránci zákona, vždycky okamžitě odeženou policejní specialisté - nadutí hoši z kriminálky nebo protidrogového komanda. Vlastně se totiž ani nemají dozvědět souvislosti , protože to ke své práci přece nepotřebují a nemají k tomu náležité oprávnění. Inteligentní Brian a mazaný Mike však mají vlastní způsoby a nástroje, jak si fakta složit dohromady - i když podceňují nebezpečí, které hrozí jim samotným hrozí ze strany hispánského gangu vedeného mužem, který si přezdívá Velké zlo. V tomto smyslu Patrola straní "malým", přičinlivým a chytrým outsiderům proti všem Goliášům. 

Janet je krásná Irka s diplomem
z hydrauliky

Hrdinskou důstojnost v nedůstojném světě, který Briana a Mikea  vždycky znovu pošle na nejnižší příčku policejní hierarchie, vracejí protagonistům epizody, ve kterých projeví nadstandardní dávku odvahy (především záchrana dětí z hořícího domu). Poldům, kteří se v akci chovají vždycky pěkně drsně a koketují proto neustále s postihy ze strany nadřízených, pak divákovy sympatie zajišťují scény ze soukromí - slovní potyčky odehrávající se v kabině vozu při čekání na další akci a líčení vztahů s jejich ženami (Mike má oddanou manželku Gabby, Brian má první přítelkyni, se kterou si může povídat a kterou si chce vzít -  Janet). A pro diváky, kteří hodně dají na styl a nadhled, je tady motiv související s nepovinným předmětem, který si Brian jen tak ze zájmu zapsal na univerzitě - s filmovou režií. Vyprávění tak "logicky" ozvláštňují záběry malé kamerky, kterou má hrdina často během akce připjatou na prsou. Gang Velkého Zla se sice také rád filmuje, protože jsme se však neocitli v hájemství dvou soupeřících cinefilských gangů, ale v akčním thrilleru, režisér z toho všeho nakonec (naštěstí) nevytěžil nic víc, než jen způsob, jak diváka vtáhnout do svého vyprávění. Což je nakonec jedna z hlavních deviz filmu, při jehož sledování si najednou uvědomíte, že s hrdiny až fyzicky soucítíte - držíte jim pevně všechny palce a toužíte po tom, aby se jim nic nestalo.         

Mike je Brianovým "bratrem"

Patrola je dobře udělaná - a podsouvá nám navíc myšlenku, že to vlastně není žádná věda a že by se takový film dal natočit klidně i u nás. Sbírá ovšem body téměř ukázkově šlapajícím scénářem a dynamickou realizací, které estetizace neubírá na dojmu autenticity. Když k tomu přidáte přesvědčivé herecké výkony, máte před sebou cosi jako malý filmařský zázrak: nízkorozpočtový film (7 milionů dolarů), který si na sebe dokáže úžasně vydělat  (dosavadní tržby - jen v USA - 38,8 milionu dolarů) - a není téměř vůbec blbý. Hovadismus je tady přitom přítomen, především v druhé části filmu, kdy autor cítí žánrovou nutnost dát tvar a smysl vyprávění, pojatému zprvu jako zajímavý "nekonečný" kaleidoskop nedokončených a nesouvisejících akcí. Film se na konci se (téměř) vyhne nástrahám prvoplánového  melodramatu - a to obsahuje velmi konzervativní myšlenkový náboj, svatbu i roztomilého novorozence...  

Ayer je tak skutečně o kapku víc než jen "obyčejným" řemeslníkem a na jeho film docela stojí za to se jít podívat.

End of Watch
USA 2012, 108 minut, titulky
Scénář a režie: David Ayer

Kamera: Roman Vasyanov

Hudba: David Sardy

Hrají: Jake Gyllenhaal (Brian Taylor), Michael Peňa (Mike Zavala), Anna Kendricková (Janet), Natalie Martinezová (Gabby), David Harbour (Van Hauser), Frank Grillo (Sarge), America Ferrerraová (Orozcová), Jaime FitzSimons (kapitán Reese)

Premiéra 8. 11. 2012

Yuma

Mladí Poláci vyrážejí na "výlety"
do Frakfurtu

Začátek 90. let ve východním bloku, tedy období "divokého kapitalismu" po pádu železné opony, zřejmě nabízí téma, které ve filmu daného regionu ještě nějakou dobu bude rezonovat. Zajímavým příspěvkem k němu je drama režiséra Piotra Mularuka (ročník 1966) nazvané Yuma, které letos soutěžilo na MFF Karlovy Vary v sekci Na východ od Západu. Jde o celovečerní debut nesoucí označení polsko-české koprodukce, což se navenek pro diváka projevuje jen účastí hudebního skladatele Jana P. Muchowa. Yuma se odehrává v první polovině 90. let v polsko-německém pohraničí a jejími hrdiny jsou Poláci (hraní polskými herci) - příběh o době, která v některých lidech probouzela jen to nejhorší, by se ovšem mohl stejně tak stát v Čechách, Polsku či Maďarsku - a také by tam mohl být víceméně podobně natočen.  

Rusové byli součástí této hry vždycky

Od boku bych si tipla, že kdyby šlo o český film, bylo by v něm víc "hřejivého humoru", zvláště kdyby ho realizoval někdo z "pamětnické" tvůrčí generace, do které patří u polských sousedů právě i Piotr Mularuk. Hlavnímu hrdinovi Zygovi ( Jakub Gierszal) je nicméně na začátku 90. let zhruba dvacet, takže jde spíš o konstrukt bez autobiografických rysů. Tomu také lze nejspíš přičíst skutečnost, že se postava autorovi během svého rychlého a nezadržitelného pádu po šikmé ploše uniká a divák k ní ztrácí jakýkoli vztah. Na začátku je ovšem Zyga pochopitelný, v zásadě hodný a inteligentní snílek - právě proto, že má fantazii, se však chopí příležitosti změnit svůj nudný a neperspektivní život v chudém, příhraničním polském městečku. S pomocí tety Halinky (Katarzyna Figuraová - pamatujete na její sexy účinkování v Machulského podobenství Kingsajz?) se mladík zapojuje do svébytného druhu místního podnikání, spočívajícího v loupežných výpravách do sousedního Německa a a následné redistribuci nakradeného nedostatkového západního zboží. Bizarní součástí tohoto podnikání je skálopevné přesvědčení pachatelů, že jde o jakousi sociální, jánošíkovskou misi "bohatým brát a chudým dávat" a současně o spravedlivou pomstu "na nacistech". Do Zygovy vzkvétající činnosti, která bezvýznamného mladíka promění v lokálního zločineckého bosse, se ovšem posléze vloží ruské gangy, konkrétně muž, který si dané prostředí zmapoval už ve službách všudypřítomných vojsk Varšavské smlouvy...  

Zyga lásku své kamarádky neopětuje

Své místo má ovšem ve vyprávění i dívka Majka, která byla vždycky trochu jiná a po které Zyga nepřestal nikdy toužit, a klasický hollywoodský western Delmera Davese Cesta za záchranou (1957 - známý je ovšem dnes spíš díky svému nedávnému remaku 3:10: Vlak do Yumy s Russellem Crowem a Christianem Balem v hlavních rolích). Zyga se během posledního filmového představení v místním zchátralém kině ztotožňuje s čestným hrdinou tohoto filmu, posléze se však mění ve zloducha s vlastním svébytným mravním kodexem, kterému však pohříchu režisérovou vinou poněkud chybí charisma - respektive Piotr Malaruk jaksi nemá čas na jeho budování, protože honí příliš mnoho zajíců najednou a navíc svému  antihrdinovi nevytvořil rovnocenného protivníka. 

Teta Halinka razí teorii, že jde
o "rodinné" podnikání 

Je tu sice postava Zygova dávného kamaráda Rysia (Kazimierz Mazur), kterého osud i společný traumatická zážitek vycentrují ve hře na četníky a zloděje na opačnou stranu - totiž mezi ochránce spravedlnosti. Yuma však nedokáže z tohoto motivu odvodit o mnoho víc než jen sérii drobných potyček, které vyznějí doztracena. Stejně je na tom vztah Zygy a jeho vrstevníka Ernesta, kterému mladík kdysi pomohl uprchnout z Východního Německa do svobodného světa. Povrchně jsou pojaty i Zygovy vztahy s jeho dávnými kamaráda z party...A ve školácký ornament se mění i hrdinovo opakované poměřování s westernovým ideálem z Davesova filmu, zprostředkované posléze už jen starou figurínou kovboje...         

Ve výsledku je tak Yuma "jen" slušným a inteligentním režijním debutem, na který si můžete vyrazit do kina, abyste se utvrdili v tom, že polská kinematografie stále ještě existuje... což podle minimálního množství filmů z tohoto regionu v naší distribuci vůbec není samozřejmostí. Odpověď na otázku, zda Poláci skutečně řeší podobná témata a potýkají se s podobnými problémy jako my v Česku, by ovšem vyžadovala nesrovnatelně  víc materiálu k posouzení než jeden jediný film, který k nám víceméně náhodou zabloudil přes festivalovou zónu. 

Yuma

Polsko / ČR 2012, 112 minut, titulky
Režie: Piotr Mularuk

Scénář: Piotr Mularuk, Wolciaech Gajewicz 

Kamera: Tomasz Dobrowolski, Jacek Podgorski

Hudba: Jan P. Muchow

Hrají: Jakub Gierszal (Zyga), Krzysztof Skonieczny (Bullet), Jakub Kamineski (Hammer), Tomas Kot (Opat), Katarzyna Figuraová (Halinka), Karolina Chapková (Majka), Helena Sujecká (Cupcake), Tomasz Schuchart (Ernest), Kazimierz Mazur (Rysio)

Premiéra 1. listopadu 2012

Znovu viděné: Tři dny Kondora

Redfordův hrdina se z nepraktického
intelektuála mění  v agenta na útěku

Thriller Tři dny Kondora, který Česká televize vysílala v rámci cyklu Velikáni filmu, jsem poprvé musela vidět na začátku 80. let (v neocenitelném měsíčníku Filmový přehled vyšly údaje o filmu v červnu roku 1980). Dnes to působí skoro absurdně, že se do československé distribuce filmy dostávaly se zpožděním několika let - v USA měl totiž snímek Sydneho Pollacka premiéru v září 1975. To, co jsem si s filmem od té doby spojovala, byla - vedle ležérní kombinace černých kožených rukavic, saka a džín, ve kterých se předvánočními newyorskými ulicemi pohyboval vyděšený, zkřehlý, leč pečlivě načesaný hrdina Roberta Redforda - atmosféra úzkosti a mrazivé osamělosti. Teprve časem mi k Pollackovu filmu přibyl kontext v podobě jiných hollywoodských kousků ze 70. let (především z jejich  první poloviny).

Joe Turner je nejdřív představen jako trochu
směšná postava 

Tři dny Kondora jsou ukázkovým "paranoidním" (nebo také "konspiračním") thrillerem, ovlivněným událostmi války ve Vietnamu, vzpomínkami na vraždy Kennedyho a Martina Luthera Kinga, aférou Watergate a následným odstoupením Richarda Nixona z prezidentské funkce. Patří tedy po bok Coppolova Rozhovoru (1974), Principu domina (1977) Stanleyho Kramera, thrilleru Arthura Penna Noc postupuje (1975) a volné trilogie Alana J, Pakuly Klute (1971), Pohled společnosti Parallax (1974) a Všichni prezidentovi muži (1976). Možná mne historici opraví, ale tehdy v 70. letech to bylo myslím poprvé, kdy se pokrokově (levicově) orientovaní hollywoodští intelektuálové k  otázce nedůvěry americké vládě masivně postavili v řadě prestižních projektů. Podobně silný odpor jsme nedávno zažili na sklonku prezidentského období George Bushe.

Cynický, leč čestný "čistič z Evropy"
v podání bergmanovského
Maxe von Sydowa

Těmto "paranoidním" filmům vyznačili cestu romanopisci - snímek  ovšem románovou předlohu Jamese Gradyho Šest dnů Kondora z roku 1974 posouvá směrem k tehdy aktuální kritice establishmentu a demonstraci otevřené nevíry v oficiální vládní mechanismy. Což znamenitě ladilo s politickými názory Polllacka i Redforda, kteří v podobném duchu natočili už nevinně se tvářící "politickou romanci" Takoví jsme byli (1973). Literární vědec - ve filmu se jmenuje Joe Turner - se tak domnívá normálně pracovat v malém oddělení CIA, krytém jako historická literární společnost. Pravidelný monitoring brakové literatury má vládní organizaci pomoci odhalit případný únik tajných informací, možná najít i nová témata a nápady pro vlastní činnost. Když se ovšem Joe jednoho dne vrátí do kanceláře se svačinou, uvědomí si, že o žádnou "normální" práci nikdy jít nemohlo. Zjistí totiž, že jen náhodou unikl vyvraždění celého oddělení - a stává se psancem na útěku. Jeho protivníky jsou nadřízení, kteří by mu správně měli pomáhat - usilují však i o jeho likvidaci, takže se pokouší jednak zůstat naživu, jednak zjistit, co se vlastně děje. Posléze Joe zjišťuje, že jeho spolupracovníci zemřeli, protože mimoděk zviditelnili ultratajné choutky americké vlády na ropu na Blízkém východě.

"Skutečný" zloduch
v podání Cliffa Robertsobna

V knize jde o nelegální pašování drog z Laosu, narkotiky se ovšem už pěkně, neparanoidně a velmi žánrově zabývala Francouzská spojka a její pokračování. USA trýznila ropná krize - a pro autory Kondora bylo navíc vhodnější změnit soukromé aktivity jedné frakce CIA v celý tajný, vládní komplot proti občanům. Hrdina tak sice jedná s elegantním činovníkem CIA Higginsem v podání Cliffa Robertsona, ten je však pouze prodlouženou rukou anonymních "těch nahoře" - skutečných, ultimativních zloduchů ve vládě. Joe v závěrečné scéně nachází možnost, jak nekalé pletichy zarazit - pomocí jejich zveřejnění v médiích. (Což se může podařit, ale podle Higinse také nemusí.) Záběr na budovu The New York Times předznamenává i Všechny prezidentovy muže, což byl další Redfordův následující herecký počin vyprávějící přímo o rozpoutání aféry Watergate dvěma novináři (byť z listu The Washington Post). Důvěru v média jako posledního mocného garanta demokratických svobod můžeme USA poloviny 70. let jen závidět. Stejně jako bezstarostnost, s jakou se tu v řadě scén pracuje s pracuje s manhattanskými "Dvojčaty" (na která, jak známo podle řady mediálních "důkazů", sama sobě americká vláda v září 2001 podnikla teroristický útok - "kvůli ropě").

Pouhá ozdoba: "unesená"  fotografka
v podání Faye Dunawayové

V souvislosti se Třemi dny Kondora, jejichž politická tendenčnost mnou při novém zhlédnutí nepříjemně otřásla, stojí za zmínku práce s prvkem nazývaným MacGuffin. Konkrétní záminkou k rozvíjení děje, za kterou se pachtí postavy, ale pro diváka má jen zcela "prázdný" obsah, by v tomto filmu měla být zmíněná "ropa" - a opravdu o ní padne ve vyprávění jen jedna klíčová zmínka, po které má být divákům všechno "naprosto jasné": mohou na ni vzápětí bezpečně zapomenout, protože ve filmu jde přece především o prekérní situaci Redfordova nevinného (a zprvu nepříliš mravně i akčně schopného) protagonisty, který se během titulních tří dnů přetaví s obdivuhodného Hrdinu. Potíž je ovšem v tom, že takhle může "ropa" působit na dnešní diváky, vycvičené ke lhostejnosti k významu a obsahu takovými skvostnými MacGuffiny, jako je "kufřík s penězi" (naposled Skyfall) - nemluvě o populárním "plutoniu" či třeba růžovém poupěti". Ve své době, obávám se, slovo "ropa" adresovali politicky uvědomělí tvůrci filmu svým divákům jako burcující slůvko plné zásadních významů a souvislostí. Pro koho by to tehdy bylo moc suchopárné, má ve filmu ornamentální postavu chudáka umělecké fotografky (Faye Dunawayová), které dobovou morální krizi ústrojně mapuje na depresivních fotkách rozvěšených po zdech svého bytu. (V knižní předloze jde - myslím - jen o nudnou a mravně zřejmě bezobsažnou advokátskou koncipientku.)

Viděny po letech, Tři dny Kondora  by podle mne byly lepším filmem, kdyby se držely žánru a soustředily se na budování bezobsažné, ale souvislejší a méně politicky apartní zápletky kolem "drog z Laosu". Je ovšem možné, že pak by se film vůbec nedostal do socialistické kinodistribuce, pro kterou byl se svým obviněním amerického imperialismu hotovým požehnáním.

Three Days of Condor
USA 1974, 118 minut

Režie: Sydney Pollack
Scénář: Lorenzo Semple, Jr., David Rayfiel (podle románu Jamese Gradyho)
Kamera: Owen Roizman
Hudba: Dave Grusin
Hrají: Robert Redford (Joseph Turner), Faye Dunawayová (Kathy Haleová), Max von Sydow (Joubert), Cliff Robertson (Higgins), John Houseman (Wabash), Addison Powell (Atwood), Tina Chenová (Janice)

Sborník o francouzském filmu noir

Druhý svazek edice Cinematik

Pokaždé znovu mne znepokojí, jak rozpojené a nerovnovážné jsou kulturní (nejen) vztahy mezi oběma bývalými částmi Československa: zdá se mi totiž, že Slováci sledují dění v Čechách výrazně víc, než my u nás sledujeme to, co se děje u nich. (Mimochodem z hlediska statistiky byl historicky každý desátý vstup na tuto stránku učiněn ze Slovenska - i když si odmyslíme Čechy pobývající u sousedů, pořád je to docela slušné. Kolik z vás pravidelně sleduje nějaký slovenský filmový blog?) Slováci chodí na české filmy a také je pro ně zřejmě přirozenější číst česky, než pro nás číst slovensky. Kupříkladu právě teď mám na stole sborník nazvaný lákavě Poetika zločinu: Francúzsky film noir, který obsahuje osmnáct textů napsaných ve slovenštině a v češtině (dva byly přeloženy z angličtiny, zbytek je dílem slovenských a českých autorů, vesměs zakořeněných v akademické půdě).

Jeanne Moreauová ve Výtahu
na popraviště

Sborník byl totiž vydán u příležitosti stejnojmenné informativní sekce na MFF Cinematik, který proběhl 7.-13. září 2012 ve slovenských Piešťanech (stránky festivalu najdete zde). Akce, která proběhla letos už po sedmé, jsem se nezúčastnila - a mrzí mne to, protože bych si k letošní retrospektivě Jeana-Pierra Melvilla na MFF Karlovy Vary mohla přidat i další filmy, které jsem na plátně nikdy neviděla nebo je už pozapomněla (v sekci jich bylo osm, Melville dominoval, ale nechyběl např. ani Výtah na popraviště Louise Mallea, Alphavill Jeana-Luca Godarda nebo Černá řada Alaina Corneaua).       

Melvillův Bob hazardér

Druhá publikace z knižní edice Cinematik (tou první byl sborník Filmy Jacquesa Audiarda) má 260 stran, jejími editory byli Martin Kaňuch a Michal Michalovič - a určitě byste si ji měli pořídit, pokud se chcete dozvědět něco o fenoménu francouzského filmu noir, jeho vztahu k americké literární drsné škole a hollywoodským noirům, či jeho postavení v kontextu mateřské francouzské kinematografie - nebo obecně něco o francouzské krimi. Sborník obsahuje i texty věnované jednotlivým režisérům (nejen Melvilleovi, ale třeba Bertrandovi Tavernierovi) či filmům (Výtah na popraviště Louise Mallea, Godardův Alphaville, Truffautovo Střílejte na pianistu...). A samozřejmě se věnuje i pokračování filmu noir v novější filmové produkci, což je poměrně žhavé téma.

Jak bývá u sborníků zvykem, zaměření textů i způsob, jakým se jednotliví autoři k vybraným tématům postavili, jsou různorodé - většina textů je ovšem nejen odborně na úrovni, ale je i obsahově tak zajímavá, že se nudit určitě nebudete. A navíc se pocvičíte ve slovenštině...

A teď dobrá zpráva - sborník si můžete v elektronické verzi koupit třeba tady. Pořídit si tištěnou verzi můžete po internetu na slovenských serverech Artforum nebo Klapka. A v tištěné podobě si ho můžete odnést i z pražských Terryho ponožek.