Prohledat tento blog

úterý 19. června 2012

Prometheus (3.) a plození vs. stvoření

Android David (Michael Fassbender)
zkoumá plány Tvůrců  
Ráda bych navázala na dva předchozí "scotttovské" texty (Prometheus a divácká očekávání a Prometheus a navždy ztracený ráj), a to slibovanou poznámkou na téma plozenía stvoření (protože od premiéry filmu už nějaký čas uplynul, najdete tady i nějaké ty spoilery). Toto téma funguje na "cynickém" základě, který jsem už zmínila v souvislosti s "degradací" žánru ("artová" sci-fi se ve vyprávění postupně mění v hororovou vyvražďovačku) i tématu (protagonisté místo vysněného "ráje s laskavými bohy" nacházejí na vzdáleném planetcě měsíci LV-223 peklo, jemuž šéfují morálně inertní agresoři). S obojím souvisí i další důležitá tematická linie, které bude věnován tenhle text a která není v díle režiséra Ridleyho Scotta opět žádnou novinkou */.

Jeden z filmečků, který v rámci reklamní
kampaně na Promethea "zaviroval" internet
V Prometheovi se motiv stvoření a plození ani tak nerozvíjí a neprohlubuje, jako spíš až manýristicky zvýrazňuje a zmnožuje: většina z toho, co tady zazní, se dá vyčíst v decentnější a konzistentnější podobě z předchozích filmů Ridleyho Scotta, Vetřelce a Blade Runnera. Není přitom náhoda, že jde v obou případech o sci-fi - důležité je totiž zřejmě vnímání Scotta jako výtvarníka, který k historii  žánru přispěl originálním pojetím jednotného, realistického a přitom "výmluvného" designu. Ten je v jeho podání stejně zajímavý v předdigitální éře, tak v současnosti, jež je vytvářením olbřímích fikčních CGIsvětů naopak posedlá (a to většinou stejně neplodně a kontraproduktivně, jako Hollywood na začátku zvukové éry "hlukem z plátna"). Ambice nabízet "velkou" diváckou podívanou - blockbuster realizovaný ve 3D - se tak podepsala i na Prometheovi v tom smyslu, že rozvíjení vizuálních atrakcí utiskuje tok informací, vnitřní soudržnosti postav i samotné žánrové vyprávění (mám pocit, že jsem už před pěti lety v souvislosti se třetími, nestereoskopickými Piráty z Karibiku vyjádřila napůl komické zděšení z toho, že hollywoodský letní blockbuster se stává jakýmsi "žánrem" vyvíjejícím si vlastní pravidla). 


Spánek rozumu plodí příšery


Jeden z původních návrhů
H. R. Gigera k Vetřelci
Ridley Scott je vypravěčem pohyblivých obrazů a jeho "malířský" pohled se pravidelně promítá i do roviny významů (pozoruhodné přitom je, že Vetřelec měl silnou vizuální oporu už v osobě švýcarského surrealistického výtvarníka H. R. Gigera - ten ostatně získal spolu s týmem specialistů v čele s Carlem Rambaldim Oscara za nejlepší efekty a vizuální efekty). **/ / Sci-fi se tak ve Vetřelci, Blade Runnerovi a Prometheovi stává především strašidelným prostorem pro "nedarwinovské" kreativní excesy, jež pravidelně nejsou šťastné a perspektivní, ale představují spíš sestup na temné území inferna, kde spánek rozumu plodí stvůry. 


Necudné "znásilňující" chapadlo
se maskuje jako ženský orgán
Vetřelec zaujal demonstrací složitého, bizarního vývojového cyklu titulní parazitické rasy, jenž byl vypjatě "ne-lidský". ***/ Současně tu ale šlo o souboj křehké, lidské Krásky a pekelného Zvířete využívající až genderových konfrontací (včetně brutálního "znásilnění" kosmonautky Lambertové). Tento motiv v Prometheovi znovu zazní v podobě destruktivních "penetračních" aktivit mimozemských "chobotnic", náležitě bujarých už vzhledem k tomu, že se podle palubního času odehrávají na Silvestra. Nelze totiž nepoznamenat, že vyprávění je vymezeno "duchovním" Štědrým dnem a těžkou novoroční "kocovinou", startující ve finále nový příběh - přičemž ničivé "silvestrovské orgie" jakoby přivolal dvojí sex provozovaný na palubě Promethea Pozemšťany - Elizabeth (Noomi Rapaceová) a jejím kolegou a přítelem Charliem (Logan Marshall-Green) a kapitánem Janekem (Idris Elba) a Meredith Vickersovou (Charlize Theronová). Škála násilných mimozemských průniků do hostitelských těl je pak obohacena i o motiv nákazy ohavnou černou tekutinou, jež posléze rozmetá samotnou buněčnou stavbu nositele.   


Nepěkné praktiky mimozemských
"chobotnic" 
Pokud jde o "genderovou" kondici původní hrdinky, v dalších dílech Vetřelce došlo ke sbližování Ripleyové (Sigourney Weaverová) s vetřelčím druhem, a to až k finálnímu, genetickému splynutí. Vetřelec: Vzkříšení (1997) tak v rozporu se svým názvem celou sérii ukončil především proto, že s dosavadní protagonistkou jako reprezentantkou lidské rasy už nešlo dál pokračovat (emoce této SuperRipleyové mimochodem do značné míry suplovala androidka v podání Winony Ryderové). Archeoložka Elizabeth Shawová pak může být v Prometheovi návratem k až "panenskému" idealismu původní Ripleyové, kombinovaným s "neplodným", tragickým ženským osudem Ripleyové v dalších dílech. Jediným dítětem, které smějí obě ženy v rámci "maskulinního" žánru sci-fi porodit, je totiž smrtonosná mimozemská zrůdička, jež musí být okamžitě po příchodu na svět zničena. 


Akční hrdinka krátce po vlastnoručně
provedeném potratu 
Scéna "potratu císařským řezem", v níž je Shawová v časové tísni konfrontována s operačním přístrojem sestrojeným na bázi mužské fyziognomie, patří k nejděsivějším a současně nejzábavnějším atrakcím celého PrometheaPokud jde o "přirozený" a nadějeplný ženský osud Elizabeth Shawové, nemá ve vesmíru okupovaném stvůrami šanci na existenci: v souladu s "cynickým" řádem věcí je ve filmu jediná milostná scéna s romantickým nábojem demaskována jako prolog k pouhému oplodnění s prakticky okamžitým děsivým následkem. Sci-fi je zkrátka rejdištěm nepřirozených stvůr a nudný Charlie je po hrdinčině boku vystřídán zajímavějším a dějotvornějším  androidem Davidem (a je samozřejmě zábavné, že tohoto z podstaty asexuálního, služebného androida hraje Michael Fassbender, tedy hvězda s výrazným "mužným" charismatem).  


Meredith Vickersová - druhá
žena na palubě 
V této chvíli stojí za to zmínit i druhou ženu na palubě, krásnou, tvrdou a sobeckou Meredith Vickersovou, jejíž osud je svérázně lakonickým komentářem k Elizabethinu hledání a jež je - jak se ukazuje - dcerou Wealynda, šéfa korporace, která Promethea vypravila na cestu. Ta v roli šéfky mise prchá do vesmíru před muži i půtkami v rodinné firmě a dávno už prošla desiluzí ve vztahu ke svému otci, jehož navíc - jak se v přebytečné dějové linii ukazuje - k vyslání Promethea nevedly žádné ušlechtilé cíle, ale pohnutky ryze osobní. Weyland toužící po nesmrtelnosti je ovšem pěkným doplňkem svého nesmrtelného výrobku Davida.  


... a co plodí souboj otců a synů?       


Weyland (Guy Pearce) z dalšího "virálního"
reklamního filmu se v této podobě
v Prometheovi vůbec nevyskytuje  
Druhý sci-fi projekt Ridleyho Scotta - Blade Runner - uvedl na scénu téma amorálního stvořitele-manipulátora a jeho existenciálně i emocionálně strádajícího výtvoru - androida. Do Promethea tak David může nakráčet s celou bohatou škálou významů a vztahů známých z kultovní Scottovy sci-fi (spíš než o vědecké jde ovšem o náboženské a "rodinné" konotace ve vztahu Otec a Syn). V okamžiku, kdy mezi stvořitelem a bytostí, kterou stvořil, není navenek žádný zjevný rozdíl, v ději samozřejmě začne hrát roli  odlišný způsob myšlení monstra, jež jedná "jinak" díky absenci empatie i toho, co obvykle nazýváme morálkou (to byl mimochodem už ve Vetřelci případ androida Ashe v podání Iana Holma). V Blade Runnerovi se emoce u řady androidů Nexus 6 po čase samy vyvinuly, což bylo pro výrobce - firmu Tyrell - z obchodního hlediska nepohodlné a riskantní. V Prometheovi (odehrávajícím se ovšem před Vetřelcem disponujícím "bezcitným" Ashem) firma Weyland své androidy řady David 8 emocemi vybavuje. David se však - podobně jako Roy Batty (Rutger Hauer) v Blade Runnerovi - postupně a nenápadně individualizuje. A je samozřejmě hezké, že na začátku tohoto procesu stojí cinefilie, respektive Leanův Lawrence z Arábie, nezbytná to součást vybavené videotéky každého kosmického plavidla směřujícího do hlubokého vesmíru. 


V traileru se mihne i gesto "modlitby"
Elizabeth - do filmu se nedostalo 
Ozvukem Battyho nenávistného vztahu k "otci" Tyrellovi je pak Davidův vtah k Weylandovi, jehož "špatné" rozkazy musí naplňovat a po jehož smrti touží, protože jen ta ho může osvobodit z podřízeného a ponižujícího postavení. Elizabeth naopak z láskyplného vztahu k zemřelému otci-lékaři zprvu čerpá podstatnou část svých původních, idealistických pohnutek, jež ji vedou vstříc očekávaně "hodnému a ušlechtilému" stvořiteli. Pokud si hrdinka nakonec vedle prstenu po Charliem nechává i křížek po otci, který zahynul ve snaze pomoct africkým obětem viru Ebola, činí tak v rámci čerstvě nabytého ateismu - či spíše ve stavu poučeného návratu k jakémusi soukromému pojetí pohanství (jaký poznal i hrdina Scottova 1492: Dobytí ráje, Království nebeského či Robina Hooda). Svět Blade Runnera spojuje s Prometheem i skutečnost, že David poznává sny hibernující Elizabeth a odhaluje tak její nejskrytější motivace. Stejně jako v Blade Runnerovi u Rachael a Deckarda v případě snu o jednorožci (který androidům implantoval Tyrell, zřejmě jako součást vzpomínek své neteře), i Elizabethin obsedantní sen-vzpomínka se však nakonec ukazuje jako obraz "falešný", respektive obraz dlouhodobě nesprávně hodnocený snící osobou ****/.  


Prolog filmu: Tvůrce v úsvitu lidských dějin
náhodně ovlivňuje vznik lidstva
Tím, kdo Elizabeth pomáhá vyvrátit její idealistického čtení snu o otci je právě David, který se v rámci "dvojité zápletky se stvořitelem" v Prometheovi dostal dál než ona: zatímco Elizabeth se teprve šokovaně smiřuje s tím, že Tvůrce nevedly při stvoření lidstva žádné šlechetné, "křesťanské" pohnutky, android už ví, že odpověď na tradiční existenciální otázku "odkud jdu, kam kráčím, kdo jsem?" může být velmi ponižující. Už ve Vetřelci nepěkné móresy kosmického parazita nacházely ozvuk v agresivním, ziskuchtivém a ve výsledku sebezničujícím chování samotné lidské rasy - tedy spíš mocné korporace, jež se už v Cameronových Vetřelcích ve Vetřelci jmenuje Weyland-Yutami. Téma získání exemplářů Vetřelce pro vojenské účely a "frankensteinovského" vědeckého experimentování s nimi se prolíná celou tetralogií a v Prometheovi je pak přiklepnuto samotným Tvůrcům. Celá série tak staví proti sobě establishment, jenž své předlouhé chapadlo vysunuje do nejzapadlejších koutů vesmíru, a lidského jedince ztělesňovaného ženskou hrdinkou. Ta bojuje nejen za vlastní přežití, ale posléze i za "normální" lidské hodnoty, vlastnosti a vztahy, které jsou jí ovšem odepřeny (soucit, přátelství, sebeobětování, příležitostně i láska a mateřství).    


"Svatyně" je porodnicí monster 
Prometheus je tak chválou individuálního, osvobodivého gesta, které se rodí skrz pochybnosti o "nedotknutelných otcích", ať už jde o skutečné rodiče nebo o "tvůrce". David přitom poznamenává, že stvořitelé tvoří prostě proto, že mohou - takže si pouze neplánovitě pohrávají s nabízenou možností vytvořit jinou, podřízenou bytost, a ovlivňovat její osud. Android se přitom původně cítí všestranně nadřazený svým méně zdatným a schopným tvůrcům-lidem. Z fascinace procesy změny a smrtelnosti organické hmoty se však dopracovává k obdivu ke schopnosti důstojně přežít, kterou nalézá u Elizabeth. Ta ztrácí původní respekt vůči Tvůrcům, z jejichž posvátného, starobylého "chrámu" se vyklube pouhá samospádem fungující muniční továrna. Z příslušnice "podřízené" rasy se pak ovšem mění v jedince schopného obhájit svou existenci - a dokonce odhodlaného vrátit kosmický políček za celou svou rasu. Ale o tom bude zřejmě další díl Promethea


Poznámky:

*/) Takto můžeme samozřejmě spekulovat jen v případě, že připustíme, že všechny Scottovy filmy nesou více či méně rysy "autorství" -  což se vnímá zpravidla jako legitimní právě ve chvíli, kdy se nějaký režisér podílí na produkci vlastních děl a není tudíž omezován komerčními tlaky ze strany studia. Situace je ovšem poněkud složitější: Scott do produkčního procesu oficiálně vstoupil už 1987, kdy se stal výkonným producentem svého thrilleru Někdo se dívá. Tímto (v rámci žánru značně konformním) dílem se však v jeho filmografii neotevírá žádná nová epizoda, která by se jakkoli lišila od té předchozí. Třeba filmy Vetřelec a Legenda dobře zapadají do představy o pomyslném uceleném scottovském universu, přestože se na nich režisér produkčně nepodílel. Naopak mnohé pozdější filmy Scotta jako režiséra/producenta nesou zjevné stopy "rozlomení" - kompromisu mezi komerční spekulací a "uměleckými" ambicemi. Dezintegrovanou, až zlomkovitou podobu Promethea tak asi stěží můžeme přičítat kupříkladu režisérově pokročilému věku - spíš se nabízí představa jakéhosi bizarního schizofrenního "sebepoškozování": v jeho rámci Scott-producent finálně upravil mnohá svá díla, která se z důvodů velikášství režiséra-vypravěče příliš vymkla z manistreamového rámce (především jde o krácení metráže, což ovšem filmy jako Království nebeské, Robin Hood či Prometheus mrzačí právě i v rovině vypravěčské nebo logické).  


 **/Celou sérii Vetřelec (včetně Promethea) můžeme vnímat také jako důvtipné rozvíjení původních gigerovských konceptů hollywoodskými výtvarníky a tvůrci vizuálních efektů.   


***/ Spoiler. Závěrečný "vtip" v Prométheovi pak relativně "logický" vývoj titulních agresorů jedinců doplňuje smělým zkřížením "chobotnice" a Tvůrce, z nějž se zrodí Vetřelec. 


****/ Teď mne napadá, že podobně je zacházeno i se snem/vzpomínkou Robina Hooda.                        

7 komentářů:

  1. Par drobnosti:

    * LV223 neni planetka, ale mesic (LV426 je planetka).

    * Uz korporace v prvnim Vetrelci se jmenuje "Weyland-Yutami" (s M), ve Vetrelcich pak "Weyland-Yutani" (s N). Pani Yutani vystupuje na konci "Alien vs. Predator 2".

    * Na tom poslednim obrazku v clanku je normalni Vetrelec z filmu "Alien vs. Predator". To na konci Promethea vypadalo o dost jinak.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Díky - opravuji. A jsem ráda, žes tam nenašel horší chyby. :-)

      Smazat
  2. Já bych řekl, že zmíněná témata sice v Prometheovi jsou, ale jaksi banálně podaná (stvořila nás cizí civilizace a my pátráme po tom proč, cesta za stvořiteli), neoriginální (vztah tvůrce - výtvor, android David), v lepším případě nedorčená. Během celého začátku až do úprku z chrámu před bouří, mi bylo docela trapně (a zklamaně). Filosofická rovina filmu nefunguje (alespoň ne na mě), ale jak se z toho stane lovecraftovský horor o nezvaných hostech v satanistickém chrámu, tak to šlape velmi dobře. Docela mi to v některých aspektech připomnělo Horizont události. Ten, mimochodem, taky utrpěl tím, že se z něj vystřihla půlhodina dialogů.

    OdpovědětSmazat
  3. Je to vlastně dost logický, jak ve filmu dopadl kontakt s Tvůrcem/Inženýrem, když my jsme se vyvinuli z jejich DNA, nedá se moc čekat, že by byli jiní než my. No a "nelogičnost" zanechané zprávy o poloze LV223 zjištěné z archeo-nálezů na Zemi, která se ukáže posléze být namísto ztraceného ráje pekelnou zbrojnicí, je klasická parafráze na zjištění Ripleyové z Vetřelce, že zachycené vysílání od zesnulého Spacejockeye je vlastně varování. To dává trochu naděje (i když možná falešné), že nás má ve vesmíru přece jenom někdo rád; koneckonců symbolicky Prometheus lidi podle mytologie upřednostnil před bohy. Scott vědomě ukazuje, že lidstvo buduje svoje bytí na doměnkách, což je jen součást štafety života ve vesmíru.

    OdpovědětSmazat
  4. Dobrý den,
    zajímavý text o tom, jak některé detaily a s nimi i vyznění filmu vykládat:
    http://cavalorn.livejournal.com/584135.html

    OdpovědětSmazat
  5. Ten komentář s rozborem filmu je podobný, jako když hifista popisuje kmitočtový průběh toho, co vylézá z reprosoustav, aniž vnímá film jako celek. Nebo mám kamaráda, vystudovaného koncertního hráče na kostelní varhany. Když mi pustí nějakou hudbu, sleduje zásadně jednotlivé nástroje, jak jsou napsány a jak jsou zahrány. Ještě nikdy, dle vlastních slov, neposlouchal hudbu globálně a z toho důvodu nemá ani páru o tom, o čem je a jak na něj celkově působí. Emoce tedy na nule. V případě filmu si nejsem jist, zda je to tak správně ale spíš bych řekl, že ne. Mít představu o skladbě filmu a mít schopnost adekvátně rozebrat jednotlivé jeho fragmenty jistě není na závadu, doufám jen, že autorka článku se, aspoň na třetí nebo jakýkoli další pokus při sledování oprostí od těchto věcí a prožije si film čistě emocionálně. Jak znám lidi v jednotlivých pytlích, tak tito toho zrovna schopni nejsou. Prometheus mě zklamal. Až na občasné scény je to bída. Hlavně se mi nelíbil výběr herců ve vedlejších rolích. Mít bandu kreténů, kteří letí vesmírem v hybernaci, aby po jejím ujončení zjistili, že každý má jiné plány, no, to Rídly kapku přehnal.

    OdpovědětSmazat
  6. Dobry den,
    k Prometheovy jsem se dostal teprve az nyni a dovolil bych si jen jednu poznamku ( v rekci na Amonymni ze 17,srpna:" ze lidstvo buduje svoje byti na domenkach")
    Od chvile objeveni spiciho Tvurce se totiz vsichni domnivaji, ze on zna odpovedi. Jenze jim zcela unika, na jakem miste se nachazeji. Kapitan Promethea to odhadl presne: jsou na zakladne s biologickymi zbranemi ( cerna tekutina). Probuzeny Tvurce nema nic spolecneho s Tvurcem-tvoritelem ze zacatku filmu ( i odletajici lod je zcela odlisna). Ten koho probudili je clenem posadky lodi s ukolem ocistit zemi pred 2000 lety od lidi za pomoci nakladu cerne tekutiny. To ze k odletu nedoslo vlivem nehody/havarie, ktera zabila osazenstvo zakladny byla jen nahoda. Probuzeny Tvurce reaguje tedy zcela prirozene. Probudila ho rasa kterou mel znicit, tak je znici. Je to vojak, ktery ma ukol a ten splni na nove misi. Trochu mi to pripomina pripady japnskych vojaku, zapomenutych po druhe svetove valce na pacifickych ostrovech, kteri se take odmitali vzdat, protoze konec valky byl jen vymyslem nepritele a braneni ostrova bylo jejich poslanim.
    Navic Tvurce v Prometheovy jiste nebyl poslednim sveho druhu, jak pozdeji ukaze "nalez" vetrelciho nakladu na LV426:-)
    Mozna jsou Tvuci jen obchodniky se zbranemi, a tak stvorili i nas :-))

    OdpovědětSmazat