Prohledat tento blog

pondělí 10. září 2012

Legenda kung-fu neumírá

Bruce Lee: opora subžánru kung-fu
Američané ve filmu opěvují svoje rychlopalné desperády i drsné gangstery, kteří ovládali velkoměstské ulice v době prohibice. Italská kinematografie obdivuje i zatracuje složitě propletené mafiánské „chobotnice“ - zatímco Francouzi naopak své sympatie vždycky dávali spíš osamělým, drsně melancholickým zločincům. Japonci zase na filmové plátno ze svých dějin úspěšně přenesli přísné a vznešené samuraje i neortodoxní nindži. Každá kultura tak utvářela své filmové hrdiny bojující za spravedlnosti i proti ní s použitím prostředků, které pro ni byly příznačné v širším historickém rámci. Pro západní svět byla mužná odvaha ve stínu smrti spjatá s palnou zbraní, která má hodnotu osobního fetiše hrdiny a symbolizuje jeho maskulinitu, ale současně funguje na dálku a tedy jaksi neosobně. Asie se naopak ve filmu dlouho opírala o letitou historii spojenou s nejrůznějšími druhy bojových umění, vycházejících z bezprostřední fyzické konfrontace protivníků. Zatímco ve westernech nebo gangsterkách tak „hovořily zbraně“, jak se psávalo v dobové brakové literatuře, v příbězích využívajících asijských bojových umění šlo spíš o dialog těl – ať už se v něm používaly pěsti a nohy či meče nebo hole.

Pěst plná hněvu
Výlučné postavení ve světě filmové akce má pak Hongkong, jehož filmaři v 70. letech dokázali překonat kulturní i ekonomické hranice Asie a nabídnout západnímu světu mnohem víc, než je lokální, exotickou zábavu. Poskytli divákům podívanou, která nejen filmařsky odpovídala vysokým mezinárodním standardům, ale vytvářela si vlastní vypravěčská pravidla i styl. Štíhlí, šlachovití šikmoocí borci do sebe drsně, nelítostně a přitom elegantně bušili v proslulém bojovém stylu pinyin gongfu, který se mimo Čínu nazývá kung-fu. Vystřídali tak ženské hrdinky, které do té doby ovládaly plátna asijských kin v jímavých dramatech a hudebních filmech. Zajímavé je, že i na Západě se hongkongské kung-fu filmy zapojily do „generační“ výměny žánrů: v 60. letech v souvislosti s koncem studiového systému nastal soumrak hollywoodského muzikálu i westernu a v následujícím desetiletí se jejich pohybová energie přelila do akčního žánru. V populárních dějinách kinematografie toto období tedy v rámci akčního filmu necharakterizují jen drsné krimi s Clintem Eastwoodem, ale i akční snímky hongkongské společnosti Golden Harvest z raných 70. let, nedílně spjaté s osobností Bruce Lee. Právě ty byly impulsem pro hollywoodskou zálibu v asijských bojových uměních, realizovanou ovšem později, na sklonku 80. a v 90. letech, prostřednictvím neasijských herců: Chucka Norrise, Jean-Clauda Van Damma, Stevena Seagala, Cynthie Rothrock či Marka Dacascose... Protože ti všichni byli původně sportovci, opíraly se jejich filmy o dobrou fyzičku a nabízely vesměs ubohé herecké výkony. Bruce Lee je ovšem dodnes ikonou filmů s bojovým uměním právě proto, že dokázal divákům věrohodně zprostředkovat fyzickou i emocionální stránku svých hrdinů: ke klíčovým figurám moderní populární kultury patří i díky oslnivému hvězdnému charismatu. Vůči němu se musejí vymezovat i jeho asijští pokračovatelé, ať už ve „vážném“, nebo v komediálním žánru – Jackie Chan, Jet Li, Stephen Chow či Michelle Yeohová. 

Matrix: Reeves reloaded
Rozdíl mezi klasickými kung-fu snímky a „nekonečnými“ dodatky k nim ovšem v poslední době zvětšuje použití digitálních triků, které šampiona v bojových uměních udělají i z Keanu Reevese. Kouzlo Bruce Leeho bylo ovšem i v tom, že dbal o realismus akce a nechával ji lehce vylepšovat střihači a kameramany jen v těch nejspektakulárnějších okamžicích vyprávění. Právě proto jeho jednoduché, nízkonákladové filmy zestárly výrazně méně než díla mnohých jeho předchůdců i pokračovatelů, kteří se vydali „efektnější“ cestou na bázi trikových kouzel. 

Zkrat
V nových filmech s bojovými uměními ovšem nakonec složité a nákladné triky zcela ovládly prostor – a vytěsnily z něj realistickou akci, ve které kdysi herci museli prokazovat své skutečné fyzické dovednosti. Dnes pod tlustou vrstvou „dokonalých“ computerových efektů jen obtížně nacházíte nějakou tělesnou aktivitu, neřkuli fyzické charisma. Obava, že klasické souboje v dlouhých záběrech v Leeově stylu ve srovnání s „dokonalými“ umělými akcemi vyhlížejí zastarale, ovšem není zcela opodstatněná. Stačí si vzpomenout na akční thriller Zkrat (2011) Stevena Soderbergha, ve kterém přirozeně exceluje americká šampionka ve smíšených bojových uměních Gina Caranoová.

Ponor ke kořenům 

Kung-fu Panda
Současné akční filmy si nijak nezakládají na věrnosti konkrétním typům asijských bojových umění. Kung-fu je tak jen jedním z řady využívaných stylů, což je škoda: nabízí totiž stylově čisté a přitom mnohotvárné východisko filmové. Zahrnuje široké spektrum čínských bojových umění se zbraní i beze zbraně, působících navenek jak tvrdě, tak měkce, jak agresivně, tak umírněně. Termín kung-fu přímo nesouvisí s bojovými uměními: ve volném překladu znamená dovednosti, znalosti či úspěch získané díky tvrdé práci. Dnes se jako „kung-fu“ označují tradiční čínské styly bojového umění, zatímco termín wu šu, který se dá přeložit jako „bojové umění“, se spojuje spíš s jeho soutěžní formou. Každopádně jde o možná vůbec nejstarší známou formu bojového umění. Podle populární legendy kung-fu do Číny přinesl v 5. nebo 6. století indický buddhistický mnicha Bodhidharma, který v klášteře Šaolin zlepšoval kondici mnichů cviky napodobujícími pohyby zvířat (Není tedy náhoda, že Bruce Lee ve svých filmech podporoval útoky svých hrdinů použitím zvuků zvířecích hlasů). Tuto legendu připomínají desítky kung-fu snímků, které zdůrazňují duchovní zázemí bojovníků. Mezi klasiku tak patří Chrám Šaolinu (1976) legendární produkční společnosti Shaw Brothers, který získal kultovní statut a inspiroval řadu pokračování a variací – např. 36 komnat Šaolinu (1978) v hlavní roli s hvězdou žánru, Gordonem Liu. Třeba Válka o chrám Šaolin (1980) pak zvýrazňuje obrannou formu „mnišského“ kung-fu a vyzdvihuje jeho vlastenecké prvky.

Jackie Chan: Šaolin 
Jedním z posledních titulů tohoto typu je historický velkofilm s komediální kung-fu hvězdou Jackiem Chanem, nazvaný prostě Šaolin (2011). Existuje ovšem třeba i „sportovní verze“ ze současnosti – komedie Šaolinský fotbal z roku 2001, ve které pod vlastním režijním vedením hraje populární Stephen Chow. Protagonisty vyprávění je bývalý fotbalista, který se stane trenérem mužstva složeného z mladých kung-fu nadšenců. V tomto případě se na hřišti v magickém finále nakonec spojí dvě „posvátné“ doktríny v takovou energii, že z brankáře nepřátelského mužstva odfoukne trenky. 

Moderní variace na klasické téma ovšem stojí na samém konci dlouhé řady snímků, které zdobí filmovou historii už od 30. let. Tehdy se britská královská kolonie Hongkong stala útočištěn pro filmaře prchající před válkou z pevninské Číny, kde komunistická státní cenzura začala zakazovat natáčení oblíbených snímků s bojovými uměními ve stylu wu-sia pchien (wuxia). Ty byly často provázány s literárními předlohami, nebo rovnou s čínskými lidovými příběhy. Jejich hrdinové pocházeli často z nižších společenských tříd a nesloužili žádnému pánovi nebo vojevůdci, ale mravnímu kodexu ukládajícímu jim chránit chudé, slabé a utlačované. „Vážné“, duchovní aspekty jejich existence podporovaly nejrůznější triky: výjimkou nebylo létání, použití magie a rafinovaných bojových zbraní. U zrodu filmového žánru wuxia stojí Hořící Chrám červeného lotosu, který se v kinech promítal po částech v letech 1928-31. Slavný projekt se v polovině 60. let dočkal remaku v produkci Shaw Brothers – firmy, s níž je spojovaný poválečný rozkvět hongkongské kinematografie. Díky stavbě „hongkongského Hollywoodu“ - studiového komplexu Movietown - a investicím do distribuce v rámci celého asijského trhu filmařský klan Shawových změnil Hongkong ve filmové impérium.

Jednoruký šermíř
Žánrovou inspirací pro filmy, jejichž herci bravurně ovládali bojová umění, nebyla jen akrobacie převzatá z pekingské opery, ale i italské shaghetti westerny, bondovky a japonské samurajské snímky. Jednoruký šermíř (1966) nebo Zlatá vlaštovka (1968) se staly nejúspěšnějšími díly režiséra Changa Cheha, jehož asistenti a choreografové soubojových scén se v následujícím desetiletí osamostatili jako režiséři. Režisér King Hu ve filmu Spojení Šaolinů (1965) poskytl vzor svým nástupcům: využil širokoúhlý formát k vyprávění jednoduchého děje, který však diváka strhl rychlým střihem, dynamickými obrazovými kompozicemi a nevídanými akrobatickými kousky. Nic tak komplexního západní kinematografie neznala – takže bylo jen otázkou času, kdy jí někdo hongkongskou akci dokáže naservírovat prostřednictvím velké hvězdy .

Zlatá sklizeň 

Cesta draka
Nový směr filmům s bojovými uměními dala společnost Golden Harvest, kterou založil producent Raymond Chow, působící původně u Shaw Brithers. Právě jeho orientace na zahraniční trhy umožnila zrod Bruce Leeho jako mezinárodní hvězdy. Lee se narodil v Kalifornii v roce 1940, ale v rodných USA objevoval jen v drobných filmových a televizních rolích (třeba v polovině 60. let v seriálech Zelený sršeň a Batman). Původně se měl objevit v jedné z hlavních rolí amerického seriálu Kung fu, ale producentům se zdál „příliš čínský“ a jeho roli dostal David Carradine (který se stal hvězdou anmerických kakate filmů a díky tomu získal v roce 2002 čestnou titulní roli v akčním opusu Quentina Tarantina Kill Bill). Bruce Lee uspěl až v Hogkongu: hvězdu z něj udělal Velký šéf (1971), jenž byl prvním obrovským úspěchem společnosti Golden Harvest. Toto slavné období trvalo pouhé tři roky a ukončila je hercova předčasná, nevyjasněná smrt v nedožitých třiatřiceti letech. Pěst plná hněvu (1972) či Cesta draka (1972) ale patří dodnes k tomu nejlepšímu, co v „soubojovém“ žánru vzniklo, a to jak díky hercovu fyzickému nasazení, tak díky prezentaci jeho hrdiny. Tím u Bruce Leeho není – v souladu s tradicemi příběhů wuxia – privilegovaný příslušník vyšší třídy nebo mistr ze slavné bojové školy, ale obyčejný a zprvu nenápadný muž. Brzy se však ukazuje, že jde o skvělého bojovníka, který ve finále ukazuje až nadlidskou dominanci nad protivníky. 

Pěst plná hněvu 
Prostinkému příběhu o pomstě za učitelovu smrt Pěst plná hněvu ovšem nechybí širší kontext: oslavuje se tu čínský odpor vůči japonské okupaci Šanghaje během 2. světové války. Ve slavném zpomaleném záběru tady hrdina Čen vyskoří do vzduchu, aby rozkopl tabuli s nápisem „Psům a Číňanův vstup zakázán“. V Cestě draka zase Leeův protagonista v Římě pomáhá svému strýčkovi-restauratérovi proti místním mafiánům, a ve finále se utká se zloduchem v podání Chucka Norrise (který se později vypracoval v legendu amerických akčních karate filmů). Legendární herec začal v roce 1972 pracovat na akčním dramatu Hra smrti, ale pak pal přednost filmu Drak přichází, které mu díky spolupráci Golden Harvest a amerického mogula Warner Bros. nabídl jeho první hlavní hollywoodskou roli. Drak přichází byl příběhem bojovníka, chce na pomstít smrt své sestry na pořadateli turnaje bojových umění – zkaženému mnichovi Šaolinu. Americké publikum fascinoval zvláště okamžik, ve kterém si protagonista olizuje vlastní krev, aby rozdmýchal svůj hněv... 

Po dokončení projektu se Lee ke Hře smrti vrátil, ale vzápětí za nevyjasněných okolností zemřel. Dvacátého července 2013 od jeho smrti uplyne čtyřicet let, ale jeho filmografie stále narůstá. Zatím má šest položek - především právě díky hercovu poslednímu, nedokončenému snímku. Hra smrti byla do kin úspěšně uvedena jako sestřih realizovaných scén, akce ze starších Leeových filmů a materiálu pořízeného nově s dvojníky. V roce 1981 vzniklo dokonce „pokračování“ nazvané Hra smrti 2 a před dvanácti lety projekt recykloval videofilm s dokumentárními vstupy. 

Nekonečná dohra 

Brandon Lee
Po Leeově smrti hledali producenti marně jeho nástupce (často je prezentovali pod jmény jako Bruce Le nebo Bruce Li). Nestal se jím ani Leeův syn Brandon, který zkoušel štěstí v Hollywoodu, ale po relativním úspěchu filmů Zúčtování v Malém Tokiu (1991) a Rychlý jako blesk (1992) tragicky zahynul v osmadvaceti letech při natáčení comicsového hororu Vrána (1994). „Čisté“ kung-fu snímky s odchodem svého mistra začaly rychle upadat a musely uvolnit místo jiným žánrům – politickým thrillerům, akčním krimi a komediím. Zvláště ty se v 80. letech těšily velké přízni publika – a nakonec zrodily Leeova nejúspěšnějšího pokračovatele, Jackieho Chana. Ten sice začínal jako jeden z řady Leeových napodobitelů, ale přenesl jeho umění, založené na maximálně realistické akci, do akrobatického kung-fu ve svižných akčních komediích. V průběhu 80. let je Chan začal křížit s dalšími žánry, třeba historickým či dobrodružným. Dodnes zůstává veteránem extrémní kaskadérské akce prováděné bez dubléra, která ho mnohokrát málem stála život. Na svém kontě má jako herec a režisér desítky úspěšných titulů realizovaných v Hongkongu i USA. Vzhledem k tomu, že za dva roky oslaví šedesátku, však Chan začíná uvažovat o odchodu z herecké scény. 

Jet Li
Osmdesátá léta odstartovala i kariéru jiné hongkongské akční hvězdy s mezinárodním kreditem, která působí v oboru dodnes – Jeta Liho. Ten je ovšem už spjatý s hongkongskou filmařskou novou vlnou, respektive s odnoží inspirovanou hollywoodskými vzory. Ty daly v Liho podání vyniknout smělé akci kombinující bojové umění s akrobatickými prvky. V Hollywoodu pak Jet Li prorazil rolí zabijáka v akčním thrilleru Smrtonosná past zbraň 4 (1998) a dnes coby mezinárodní hvězda pracuje v USA i v Číně. Jeho ikonický význam ocenili tvůrci akčního thrilleru filmu Expendables: Postradatelní (2010), který představuje veteránský hrdinský tým v podání akčních legend Sylvestera Stallona, Jasona Stathama a Dolpha Lundgrena. Film u diváků vzbudil nostalgické pocity a slušně vydělal, takže ani není divu, že vzniklo volné pokračování (z toho se ovšem Jet Li hned na začátku elegantně vytratí). 

Chow Yun-Fat: nový styl
Pokud jde o hongkongský akční žánr, nabral nový dech díky režisérům Johnu Woovi a jeho kolegovi Tsui Harkovi, který se věnuje i produkci. Jejich nádherné „krvavé balety“ byly ovšem na hony vzdálené klasickým snímkům s bojovými uměními. Rozvíjely spíš západní žánrový odkaz, naroubovaný na tradici hrdiny s „asijským“ mravním kodexem. Prostředí moderního organizovaného zločinu si vyžádalo použití palných zbraní - a v souvislosti s vizuálně působivým, „tanečním“ pojetím střelecké akce se dokonce prosadil termín „gun-fu“. Po roce 1997, kdy Velká Británie předala Hongkong Číně, došlo k masivnímu exodu hongkongských filmařů do Hollywoodu (mezi tamní režisérské celebrity se ovšem vypracoval pouze John Woo, a to pouze dočasně).

Zhang Yimou a jeho artová choreografie
Na odkaz kung-fu se ovšem Čína pokouší navázat vysokorozpočtovými projekty, které mají fungovat jako mezinárodní vizitka její filmařské potence. Snímky vzniklé ve „státní“ režii však ve skutečnosti prozrazují především její velikášství. Prominentní režisér Zhang Yimou se tak podepsal pod akčními historickými velkofilmy Hrdina (2002) a Klan létajících dýk (2004), plnými hereckých hvězd a velkorysých davových scén, do nichž byla v Hrdinovi zaangažována i čínská armáda. Protiváhou čínské megalomanii vytváří třeba thajský režisér Prachya Pinkaev, který v sérii akčních komedií Ong bak od roku 2003 prezentuje umění herce Tonyho Jaa, zbavené všech trikových efektů. Právě takové malé, poctivé projekty udržují žánr bojových filmů jakž takž při životě a nedovolí, aby ve své asijské domovině zanikl.

Tygr a drak
Živěji a nápaditěji je jeho odkaz momentálně rozvíjený západními filmaři: lví podíl na tom má i legendární hongkongský choreograf Yuen Wo-ping, který rozvinul nerealistické prvky filmových bojových technik. Jde především systém „wire-fu“, umožňující už v klasických kung-fu filmech „létání“ protagonistů pomocí kladek a lan. V kombinaci s digitálními triky tvoří wire-fu základ podívané, které se diváci zřejmě hned tak neomrzí. Svými fantastickými kreacemi Yuen Wo-ping radikálně ovlivnil poetiku sci-fi trilogie bratrů Wachowských Matrix (1999-2003), která celosvětově přinesla do pokladem kin víc než 1,6 miliardy dolarů. Do domovského asijského prostředí Yuen Wo-ping vrátil „wire-fu“ v oscarovém historickém opusu Tygr a drak (2000), které natočil režisér tchajwanského původu Ang Lee. Poetický a dynamický snímek realizovaný v rozsáhlé americko-asijské koprodukci vzbudil v Hollywoodu nový zájen o žánr wuxia. Hlavní role v příběhu lásky a pomsty ze staré Číny ovšem hrály nejen hvězdy znalé bojových umění (především Michelle Yeohová), ale i charakterní herci Chow Yun-Fat a Zhang Ziyi. 

Jet Li v Polibku draka 
Díky panující módě jsou asijská bojová umění nedílnou součástí profesionální výbavy prominentních hollywoodských akčních hrdinů: Jamese Bonda, agenta bez minulosti Jasona Bournea či Ethana Hunta ze série Mission: Impossible. Využívá je ovšem i roztomilý medvědí hrdina animované komedie Kung-fu Panda (2008) a jejího pokračování, Piráti z Karibiku nebo pohádková Sněhurka (akční komedie Zrcadlo, zrcadlo). V pokleslejší formě s žánrem pracuje francouzský producent a režisér Luc Besson, který do Polibku draka (2001) obsadil i Jeta Liho. 

Kill Bill
K odkazu klasických kung-fu snímků se tak s citem pro původní realistickou poetiku hlásí snad jen kultovní režisér Quentin Tarantino: v kultovním dvoudílném thrilleru Kill Bill (2003-2004) ho zahrnuje do své komplexní pocty asijské bojové klasice, kterou v úvodu zaštiťuje logem dnes už neexistující společnosti Shaw Brothers. Pomstychtivá Nevěsta (Uma Thurmanová) si pod jeho režijním vedením obléká stejnou žlutou kombinézu, jakou nosil Bruce Lee ve Hře smrti, a vydává se v ní do hnízda japonských gangsterů v Tokiu. Nevěsta se sice nejraději ohání samurajským mečem, možná nejzábavnější epizodou filmu je ovšem její vrcholný kung-fu trénink pod dohledem přísného, samolibého učitele Paj Meje (kterého ztvárnila hongkongská akční legenda Gordon Liu). Ve filmu si umanutá mladá Američanka získá sympatie náročného mistra, který nesnáší ženy a cizince – ale legendární kung-fu chvat, kterým ve finále zúčtuje s padoušským Billem, je obestřen tajemstvím. Coby nenápadně, ale mocně vyhlížející série doteků v oblasti srdce, která protivníka prakticky okamžitě usmrcuje, skrývá jakoby celé tajemství filmového kung-fu - žánru, který v jeho ryzí podobě můžeme považovat za navždy ztracený.

(Pámbu se mnou a zlý pryč: zábavný článek o kung-fu filmech si objednala redakce měsíčníku ForMen a nakonec jsem na něj neměla tolik času, kolik bych potřebovala, abych mohla alespoň přijatelně předstírat, že o daném subžánru něco vím. Berte tento text jako názornou ukázku toho druhu povrchního psaní, které bezostyšně vycpává společenské časopisy. Nebýt na dovolené - a tudíž neschopna blogování -, nikdy bych asi tenhle text tady na blogu neodtajnila.)

2 komentáře:

  1. Jen upozorňuji na drobnou faktickou chybu:
    Jet Li si v roce 1998 nezahrál ve snímku Smrtonosná past 4 nýbrž Smrtonosná zbraň 4.

    OdpovědětVymazat
  2. Winter Mute:... ježiš, nojo, překlep. Co by tam taky dělal, že? Díky za upozornění...

    OdpovědětVymazat