Prohledat tento blog

úterý 22. ledna 2013

Znovu viděné Špinavé ulice

Harvey Keitel jako Charlie 
V cyklu České televize je velikánem filmu tohoto týdne můj oblíbený režisér Martin Scorsese: pondělní večer patřil jeho třetímu a už plně autorskému filmu Špinavé ulice (1973), pátek bude zasvěcen Poslednímu pokušení Krista (1988). V rámci tohoto cyklu působí vybrané dva filmy někdy dost nekompatibilně, u Scorseseho, jehož filmografie je vnitřně i stylově hodně celistvá, ovšem tohle nehrozí. Soudobé drama z režisérovy rodné newyorské čtvrti Little Italy a adaptace románu Nikose Kazantzakise se k sobě až překvapivě dobře hodí - a není to jen hereckou účastí Harveyho Keitela, který v příběhu s autobiografickými rysy ztělesnil hlavního hrdinu - mladíka Charlieho -, a v Posledním pokušení Krista ztvárnil klíčovou roli Jidáše.

Robert de Niro jako Johnny
Pro pomyslnou první kapitolu Scorseseho filmografie má Keitel stejnou důležitost, jako Robert De Niro pro tu další (a Leonardo DiCaprio pro tu pozdní - současnou). Z těch tří si však pouze Keitel může dělat nároky na nějakou "autobiografickou" roli ve Scorseseho tvorbě. Špinavé ulice vyprávějí o partu kamarádů - "darmošlapů", kteří hledají smysl života ve vazbě na místní mafii. De Niro oslňuje jako divoký, neurotický Johnny, a předznamenává paranoidního Travise Bicklea z Taxikáře (1976). Charlie se svou minulostí strávenou v semináři a permanentním dialogem s unikajícím bohem spíš připomíná Scorseseho-režiséra. Ten se k náboženskému tématu vyjádřil svým Kristem, který může odejít na kříž jen poté, co připustil variantu normálního, hříšného života, ale i dramatem Počítání mrtvých a životopisným Kundunem - životem dalajlámy.    

Motiv Krista a víry v něj prostupuje i Špinavé ulice, které se opírají o hutnou a temnou atmosféru "odpoutaného machismu": hrdinové či postavy kolem nich společně žijí na ulicích, ale hlavně v barech a restauracích, kde čas od času oni sami či někdo v jejich okolí propadne zuřivému, vražednému amoku, a někoho napadne, případně zabije. Kontrast k tomuto nekontrolovanému, dishrmonickému výhřezu mužské animality tvoří pravidelně harmonická hudební kulisa (Scorseseho specialita, zde ještě nadužívaná). Této demonstraci samčího chování odpovídá dětinská nezodpovědnost, s jakou Charlie vnímá vztah se svou láskou Teresou.

Sám Scorsese si ve filmu vyhradil drobnou roli zabijáka, který promění finále v krvavou, symbolickou autonehodu, jež zasáhne různým způsobem všechny hlavní postavy, jež se dosud jen bez přemýšlení "vezly" životem. "Zabiják na zadním sedadle" připomíná roli, kterou si režisér vyhradil v Taxikáři. (O té jsem obšírněji psala tady, v textu o znovu viděném Taxikáři.)


Žádné komentáře:

Okomentovat