Prohledat tento blog

středa 2. ledna 2013

Bídníci

Jean Valjean (Hugh Jackman) se na
své cestě k uvědomělému
dobru ujímá malé siroty Cosette
Bídníci Alaina Boublila a Claude-Michela Schönberga, inspirovaní klasickým románem Victora Huga, patří k jevištní muzikálové klasice: vznikli v roce 1980 francouzské verzi, ale úspěch slavili i v angličtině a několikrát se dostali i na česká jeviště */. Hugovu knihu (která poprvé vyšla v roce 1862) si už dnes asi přečte málokdo, byla však mnohokrát zfilmována - a v hlavní roli diváci obdivovali Jeana Gabina (verze z roku 1958), Richarda Jordana (1978), Lina Venturu Denise Lavanta (1982), Liama Neesona (1998), Jeana-Paula Belmonda (modernizovaní Bídníci 20. století) či Gérarda Depardieua (televizní seriál z roku 2000). Příběh  o uprchlém galejníkovi Jeanu Valjeanovi, kterého na jeho cestě k poctivosti a dobru dlouhé roky pronásleduje neústupný  policista Javert, je tak relativně známým příběhem, ve kterém divák hledá napětí, dojetí a pestré kulisy revoluční Francie.

Fantine (Anne Hathawayová)
potká tragický osud
Britský režisér Tom Hooper (kterého proslavila především Králova řeč)  tak při své adaptaci sázel víceméně na jistotu: filmovou verzi si nejspíš nenechají uniknout milovníci divadelního muzikálu - a "normální" návštěvníky kina přilákají herecké hvězdy. Přiznám se, že patřím do druhé divácké skupiny a chytlavé Schönbergovy melodie si při mytí nádobí nezpívám (respektive si při mytí nádobí nezpívám nic). Jako pro barbara, který na divadelní muzikály nechodí, pro mne tedy bylo nejdůležitější podmínkou filmového zážitku skousnutí faktu, že se v Hooperových Bídnících dvě a půl hodiny pouze zpívá (a jen zcela výjimečně tady  někdo něco zamumlá bokem).

Manželé Thímardierovi (Helena Bonham
Carterová a Sacha Baron Cohen) chtěli
na Cosette jen vydělat
Jean Valjean (Hugh Jackman) zpívá prchaje, Javert (Russell Crowe) zpívá, když ho pronásleduje, zpívají dokonce, i když se rvou. Ubohá propuštěná dělnice z Valjeanovy továrny Fantine (Anne Hathawayová) zpívá, i když se prostituuje, a její  dcera Cossette (Amanda Seyfriedová), jíž seč Valjean šlechetně a otcovsky  ujme, později zpívá, jsouc zamilována do horkokrevného mladého studenta  Maria (Eddie Redmayne)... Zpívá manželský pár věčných vykuků Thénardierových (Sacha Baron Cohen a Helen Bonham Carterová), který představuje protiklad ušlechtilých hrdinů. Zpívá se na začátku galejích a zpívá se na konci na symbolické obří barikádě Velké francouzské revoluce...

Jackman dodal svému galejníkovi
fyzickou věrohodnost 
William Nicholson prý přitom původně napsal scénář, který dodržoval klasické pravidlo filmových muzikálů a střídal dialogy s písněmi. Tom Hooper se však rozhodl pro kompletně zpívanou formu, a přesvědčil původní tvůrčí tým -  Claudea Michela Schönberga, Alaina Boublila a Herbieho Kretzmera, aby se podílel na tvorbě nového filmového tvaru. Na základě Nicholsonových dialogů tak vznikla  nová muzikálová struktura, nové texty i jedna nová píseň („Suddenly”). Součástí Hooperovy koncepce byl i maximální realismus, kontrastující s "umělou" strukturou zpěvohry: snažil se vyhýbat playbacku a herci se museli snažit jednotlivá písňová čísla zvládnout živě a vcelku, v reálném čase a třeba i během pohybu v exteriérech či historických lokacích (což se výrazně obtisklo třeba do scény, v níž Valjean stoupá na horský vrchol, do písně provázející stavbu barikády nebo do výjevu Fantininy smrti). Zjev herců navíc zjevně neodpovídají "divadelní" stylizaci: Jackman či Hathawayová podstupovali drastické diety, aby ve svých rolích v určitých okamžicích vypadali skutečně zbídačeně (herečka se navíc ve scéně, kdy Fantine prodává své vlasy, skutečně nechala ostříhat).

Croweův Javert také zpívá (bohužel) 
Taková snaha o realismus se do výsledného dojmu samozřejmě obtiskla - měřítkem každého muzikálu však zůstávají pěvecké výkony. V tomto ohledu byl skvělou volbou pěvecky zkušený Jackman a naprosto fantastická  Hathawayová (jejíž srdcervoucí "I Dreamed A Dream" je pro mne emocionálním vrcholem filmu). Amanda Seyfriedová nezpívá o nic lépe ani hůř než v Mamma mia!) a s Eddiem Redmaynem tvoří nezbytný cukrkandlový zamilovaný pár, kterému svižně oponují Cohen s Bonham Carterovou (kteří se mimochodem pěvecky sešli už před pěti lety v Burtonově Sweeneym Toddovi: Ďábelském holiči z Fleet Street). Do této první ligy z mého pohledu nezapadá Russell Crowe: jeho nepřekonatelné "činoherní" charisma (jehož nedílnou součástí je hercův  sametově chraplavý hlas) mizí v okamžiku, kdy se sebe vyloudí první tón. On jediný bohužel v celých Bídnících vypadá jako toporně snaživý opereťák. Už v téhle úvodní scéně s Jackmanem to naneštěstí vynikne docela dobře:

Studenti vymýšlející revoluci 
Největší pochybnosti se mne ve vztahu k filmovým Bídníkům ovšem zmocňují v okamžiku, kdy se pídím po tom, o čem tenhle film vlastně je (samozřejmě kromě toho, že jde o filmovou verzi slavného muzikálu): v Hugově době Valjeanův příběh osočoval společnost ze zaslepenosti  a nespravedlnosti,  a prostřednictvím postavy Fantine bojoval s dobovými předsudky. Vypjatě dramatické osudy postav, ve své době provokativní, dnes tvoří spíš vyprázdněný melodramatický  kolorit (nadčasovou aktuálností by mohl působit leda tak příběh zaslepeného Javerta, který nesmyslně pronásleduje nebohého, nevinného Valjeana i ve chvíli, kdy se změnil v dobroděje). Znepokojivě ovšem působí celá dějová linie spjatá s pařížskými pouličními nepokoji roku 1832: podobně jako v comicsovém dramatu Temný rytíř povstal mi tyto scény evokují aktuální souvislost s hnutím Occupy Wall Street.

"Occupy Wall Street"
Neutěšená situace trpícího francouzského lidu, artikulovaná posléze na barikádách, ve filmu působí naprosto nemotivovaně, protože se nespojuje s individuálními osudy postav: vedle Javerta, transformujícího výkonnou moc do podoby osobní pomsty, tady  žádné uzurpátory z vyšší, vládnoucí společenské třídy nenajdete. Technicky vzato jsou jediní zloduši - Thénardierovi - typická zločinecká "socka", a na nejvyšší příčce zobrazeného sociálního žebříčku stojí zjemnělí hošíci z lepších rodin, kteří se se sebedestruktivním výsledkem pokoušejí artikulovat svou představu vzpoury proti nespravedlivosti společenského řádu. Hugova revoluce vzdouvající se nezadržitelně napříč sociálním spektrem se tak v Hooperově filmu stává jen součástí celkového barvitého koloritu. Nejpůsobivějším následkem filmových Bídníků se tak může stát skutečnost, že si budete ve sprše pobrukovat tenhle chytlavý revoluční song.

*/  Divadlo Na Vinohradech, Praha (1992), GoJa Music Hall, Praha (2003), Městské divadlo Brno (2009), GoJa Music Hall, Praha (2012).


Les Misérables
VB 2012, 157 minut, titulky
Režie: Tom Hooper
Scénář: William Nicholson (podle muzikálu Alaina Boublila, Claude-Michela Schönberga a  Herbieho Kretzmera, inspirovaného románem Victora Huga)
Kamera: Danny Cohen:
Hrají: Hugh Jackman (Jean Valjean), Russell Crowe (Javert), Anne Hathawayová (Fantine), Amanda Seyfriedová (Cosette), Sacha Baron Cohen (Thénardier), Helen Bonham Carterová (Thénardierová), Eddie Redmayne (Marius), Aaron Tveit (Enjorlas), Samantha Barksová (Éponine), Daniel Huttlestone (Gavroche)
Premiéra: 3. 1. 2013

3 komentáře:

  1. Milá Aleno, děkuji moc za Vaší recenzi, už jsem myslel, že po sérii pseudo-vtipných textů s hlavním argumentem "ono se tam tři hodiny zpívá" (u projektu celosvětově srovnatelného s Hobitem, protože ten muzikál je ve světě prostě kultovní, tady sice má obrovskou základnu příznivců, dvě souběžná česká nastudování (v Brně jsou ještě pořád na repertoáru), je tu text od někoho, kdo aspoň tuší, jak zhruba divadelní Bídníci vypadají. A konečně je tu recenze, která něco dala mě, který se muzikálové branži věnuje jako publicista a tak trochu už je zájem i o mé služby dramaturgické. Už jsem hodně argumentoval na FFFilmu a ve své recenzi na Musical.cz. Dle mě udělal Tom Hooper dobře, že to udělal syrovější (přesunutí Fantinina I Dreamed A Dream - Knížky snů, bych na divadle přivítal také, divadelní verze totiž takto syrová není, má hodně romantický nádech, ve filmu to má mnohem větší logiku, stejně tak změny ve finále, a máte pravdu, že jsem si uvědomil, že i v té divadelní verzi možná trochu chybí větší motivace k tomu revolučnímu jednání, i když zrovna tady se ve filmové verzi škrtalo a upravovalo nejvíc (téma barikád v podstatě zazní jen jednou při posledním útoku, na divadle 3x, Red And Black je na divadle také delší). Naopak změna umrtí Eponiny je velmi dobrá, vůbec všechny větší dramaturgické změny jsou prostě lepší než na divadle (a to je divadelní verze považována za skvělou adaptaci), kromě Suddenly je dopsáno dalších 15 minut. Je to zkrátka nádherná pocta divadelním Bídníkům (včetně účasti Colma Wilkinsona) a pokud by se adaptace nedržela té muzikálové opery s trochou teatrálnosti, tak už by to podle mě nebyli ti "zdrojoví" Bídníci, co už se hrají 27 let na West Endu a jsou tam naprosto zakořeněni. Přitom je zde ale dost změn, na rozdíl od jiných filových muzikálů, takoví The Phantom of the Opera je vlastně převod divadelní inscenace do honosnějších kulis (ostatně malinko můžu Jesus Christ Superstar z roku 1973, působí dneska už také dost teatrálně) a do toho mají filmoví Les Mis hodně daleko. Věřím, že je ve vás zvědavost, jak vlastně ti divadelní Bídníci vypadají a co vše je jinak (a často při zpětném pohledu snad i malinko hůře), určitě toto srovnání doporučuji a případně se při této příležitosti můžeme setkat a podiskutovat. Mějte se moc hezky a ještě jednou děkuji, že si někdo dal konečně práci s kritickým textem, který má smysl a příliš nebere tomu muzikálu to, co je mu vlastní, i když se třeba neshodneme v náhledu na jednotlivé výkony, za mě Russell Crowe třeba obstál, ale je to třeba tím, že i u nás občas hrají Javerta činoherci a velmi dobře.

    OdpovědětSmazat
  2. Jen technická poznámka: V Hosseinových Bídnících z roku 1982 hrál Jeana Valjeana Lino Ventura, Denis lavant se objevil jen v jedné z vedlejších rolí (ani nevím, ve které).

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Díky za technickou, už jsme to opravila. Nevím, jak jsem to mohla splést, protože jsem ten film viděla a docela dobře si ho pamatuju :-).

      Smazat