Kapitán Phillips

Tom Hanks je synonymem hollywoodské hvězdy, která láká diváky do kina na charisma poctivého, obyčejného chlapíka se srdcem na pravém místě. Ve filmech typu Samotářů v Seattlu, Forresta Gumpa nebo Trosečníka opásal své postavy nenápadnou, leč neprůstřelnou zbrojí stoprocentních amerických hodnot. Populární herec, producent a režisér tak pravidelně představuje hrdiny pozitivní, socializované až státotvorné - naštěstí je ovšem ve výběru látek a spolupracovníků tak inteligentní, že tím diváky neotravuje. Drama inspirované skutečnými událostmi – přepadením americké nákladní lodi Maersk Alabama somálskými piráty, ke kterému došlo v dubnu 2009 – by mohlo k otravnosti snadno sklouznout. Stačilo by pojmout „reálný příběh“ jako žánrovou akční story hrdinného Američana, který odhodlaně čelí brutálním praktikám ziskuchtivých negrů.

Hanks však svou postavu nehraje jako akčního hrdinu. Pojímá ho neheroicky, decentně a klidně, jako muže, který se dostal do úzkých, když se pokoušel rozřešit nečekaný, zapeklitý pracovní problém. A režisér - Hollywooďan anglického původu Paul Greengrass – se místo na vnější napětí postupně soustřeďuje na drama odehrávající se ve stísněném prostředí kajuty záchranného člunu. Hanksův hrdina totiž nejprve na palubě své obří nákladní lodi vyzkouší na protivníky všechny postupy, které při přepadení doporučují instrukce lodní společnosti. Možná by to nakonec zabralo, ale je unesen, takže musí nekonečné hodiny strávit s hrstkou ozbrojených vyděračů, vyjednávajících podle instrukcí svých šéfů s americkou vládou o ceně jeho života. Jeho protivníci jsou naboso, otrhaní a primitivní, takže prošedivělého, obrýleného, dominantního Američana v úpravné kapitánské uniformě začnou měnit v bezprávného rukojmího, za kterého má jeho vláda vysolit nadstandardní výkupné.

Phillips je samozřejmě vystrašený, ale zůstává slušný a trpělivý, i když jeho život visí na vlásku. Mezi ním a Somálcem Musou (vynikající Barkhad Abdi) tak postupně vzniká zvláštní vztah, který je mnohem složitější a rovnocennější než stockholmský syndrom. Jednání mezi vůdci pirátů a americkým námořnictvem se totiž odehrávají „venku“ jako mocenská hra, jejíž výsledek konkrétní lidé už nemohou ovlivnit.

Čas mimo dobro a zlo 

Paul Greengrass v Kapitánu Phillipsovi potvrzuje, že je jedním z nejosobitějších autorů pracujících v rámci středního proudu. Ve filmech Let číslo 93, Bournův mýtus či Zelená zóna se neprojevil jako rebel, který rozmetává zavedené vypravěčské i hodnotové systémy. Osvědčil se spíš jako brilantní vypravěč, který v rámci klasických žánrových konceptů dovede diváka strhnout až „fyzickým“ rozměrem a rytmem svých příběhů. I v Kapitánu Phillipsovi vtahuje diváka do hry nekomfortně roztřesená ruční kamera. Režisér se svými oblíbenými spolupracovníky - kameramanem Barrym Ackroydem a střihačem Christopherem Rousem - však obraz dokonale kontrolují. 

Situace se pro diváka, stejně jako pro protagonisty uzavřené v klaustrofobním prostoru, stává téměř fyzicky nesnesitelnou – to je však pouze základ pro drama souvislostí a vztahů, zviditelněných na hrací ploše mořské hladiny. Malý člun směřující k somálskému pobřeží v doprovodu ozbrojených plavidel amerického námořnictva zviditelňuje neřešitelnou, patovou situaci, v níž jsou konkrétní lidé jen součástí abstraktních „vyšších“ systémů.

Ať už Greengrass vyprávěl o teroristických útocích z 11. září 2001 (Let číslo 93) nebo o akčních dobrodružstvích agenta beze jména Jasona Bournea, nikdy nebyl žánrově přímočarý. Jeho postavy působí přesvědčivě, protože jsou lidské a žijí ve světě, kde nic není pouze dobré nebo jen zlé. Svou pravdu mají somálští piráti, které režisér v úvodu představuje jako nuzné vesničany vyhnané na moře ozbrojenými šéfy. A má ji samozřejmě i Richard Phillips, v prologu představený jako spořádaně milující manžel a otec dvou dětí, pro kterého je plavba nebezpečnými vodami s humanitární pomocí prostě pracovní povinností. (Zajímavý je v tomto směru okamžik, kdy kapitán usadí jednoho z členů posádky, který se začne ohánět odbory.) 

Stejně jako agent Bourne, velitel Miller ze Zelené zóny nebo pasažéři  Letu číslo 93 a jejich protivníci, i Phillips a Musa jsou součástí různých civilizačních, sociálních a mocenských struktur. Jejich lidský rozměr se však v mezní konfrontaci odhaluje jako nezpochybnitelný, společný rys – a v Greengrassově pojetí má nepřehlédnutelný morální podtext. Rukojmí a únosci v Kapitánu Phillipsovi jsou zjevně spoluvězni, o jejichž bytí a nebytí rozhodují neviditelné vlivy. 

To, co je na Greengrassových filmech cenné, je důsledná víra v tu nejobyčejnější, osobní lidskou morálku. Ať už byl reálný předobraz kapitána Phillipse jakýkoli, je filmový hrdina nového Greengrassova filmu jejím ztělesněním – nositelem toho posledního, co nám v chaotickém světě plném nejrůznějších tlaků ještě zbývá. 

Captain Phillips
USA 2013, 134 minut, titulky

Režie: Paul Greengrass
Scénář: Billy Ray
Kamera: Barry Ackroyd
Hudba: Henry Jackman
Hrají: Tom Hanks (Phillips), Barkhad Abdi (Muse), Barkhad Abdirahman (Bilal), Faysal Ahmed (Najee), Catherine Keenerová (Andrea), Mahat M. Ali (Elmi)
Premiéra: 21. 11. 2013

/Tento text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuju./