Philomena

Filmy založené na skutečných životních příbězích jsou v zásadě dvojí: jedny se upínají spíš k intimním lidským příběhům, druhé ke společensky závažným tématům. Nejčastěji jsou však samozřejmě mixem obojího. Mezi snímky, které se v neděli utkaly o Cenu Americké akademie za nejlepší film, bylo takových titulků hned několik. Vítězné drama 12 let v řetězech prezentovalo osudy svobodného Afroameričana uneseného do otroctví a napínavý Kapitán Phillips vyprávěl pro změnu o námořním kapitánovi uneseném somálskými teroristy. Klub poslední naděje líčil osudy svérázného muže, který se rozhodl na vlastní pěst bojovat s HIV pozitivitou. Psychologické drama Philomena, které právě vstupuje do českých kin, zase vypráví o ženě, která se s pomocí elitního žurnalisty rozhodne pátrat po ztraceném synovi. Od toho ji kdysi brutálně odloučili v klášterní instituci, určené v konzervativním Irsku 50. let k převýchově „padlých“ nezletilých, svobodných matek. 

Philomena, inspirovaná autobiografickou knihou žurnalisty Martina Sixsmithe, se vydává jinou cestou než zmíněné, vnějšně efektní snímky. A je pravým opakem dalšího „skutečného příběhu“, který se ucházel o letošní Oscary - mamonářské satiry Vlk z Wall Street, jehož protagonista je skrznaskrz amorálním zloduchem. Hrdinka britského režiséra Stephena Frearse je skromná, chudá, stará ženská, jejíž neobyčejný osud vychází najevo postupně a jaksi mimoděk. Stejně jako Scorseseho Vlk, ani Philomena ovšem nakonec neproměnila žádnou ze svých oscarových nominací. (Vedle ocenění pro nejlepší film aspirovala i na cenu za hudbu, adaptovaný scénář a ženský herecký výkon v hlavní roli.) 

Stará žena, která se vydává po stopách vlastního, padesát let starého traumatu zaviněného konzervativní církevní institucí, byla zkrátka pro členy Americké akademie méně chytlavá než rasově korektní vyprávěnka 12 let v řetězech. Režisér Stephen Frears je totiž decentně uměřeným, realistickým vypravěčem, titulní postavu nenechává před divákovýma očima krvavě mučit a jeho hrdinové nebrečí, ale myslí, cítí a jednají.

Boj o ztracenou důstojnost 

Philomena dobře zapadá do filmografie dvaasedmdesátiletého Stephena Frearse, který se do diváckého povědomí vepsal zvláště ceněnou tragikomedií Královna (2006). Ta vyprávěla o boji za vlastní důstojnost, který stárnoucí britská panovnice musela svést po tragické smrti princezny Diany. Podobně jako Alžběta II., také Philomena Leeová svádí mlčenlivý, vnitřní zápas, který nemůže na realitě nic změnit – může však samotné aktérce pomoct najít vnitřní vyrovnanost. Diváka pak Philomenin příběh vede k úvahám nad hodnotou soukromého morálního vítězství v nespravedlivém světě.

Empatický přístup publika zajišťuje Frearsova citlivá režie i noblesní herecké obsazení: Philomena je šitá na míru Judi Denchové. Ta spolupracovala se Stephenem Frearsem před osmi lety na komedii Show začíná, v níž (opět v inspiraci skutečnými událostmi) ztělesnila noblesní dámu, která se s chutí vrhne do podnikání v mravně pokleslém showbyznysu. 

Donkichotsky působící hrdinové, pokoušející se změnit většinové mínění společnosti ve svůj prospěch, jsou Frearsovou specialitou. Philomena je tak v brilantním podání Denchové ženou, která teprve po padesáti letech rodině odtajní existenci svého prvního dítěte. To porodila jako nezletilá svobodná matka v irském klášteře v Roscrea, kde pak musela strávit čtyři roky otrockou dřinou. Jejího syna jeptišky prodaly k adopci bohaté americké rodině a už o něm nikdy neslyšela. Do pátrání po osudech ztraceného potomka, který by teď oslavil padesát let, se žena pouští s pomocí prominentního novináře Sixsmithe. Ten zrovna přišel o práci zahraničního korespondenta BBC a z nouze vezme ponižující džob: místo povrchního sepsání dojemného lidského příběhu se ovšem zaplete do napínavé cesty za pravdou směřující z Irska do USA.

Navzdory názvu hlavním hrdinou filmu není Philomena, ale právě Sixsmith, který - v podání spoluautora scénáře Stevea Coogana – díky nicnetušící protagonistky dostává životní lekci pokory. Houževnatá, naivní, nesnesitelná stará ženská totiž skrývá obrovské lidské kvality - je tvárnou, zemitou a svobodnou bytostí bez předsudků. Přes Philomenu se navíc Sixsmith propracovává k vysoce aktuálnímu společenskému tématu: v Roscrea se děla zvěrstva proti lidskosti, které se pokoušejí utajit i současné příslušnice řádu. Společenský kontext filmu pak zasahuje až do období reaganovské administrativy, která ve svých řadách nestrpěla homosexuály.

Philomena sice zpracovává stejné téma jako efektnější drama Petera Mullana Padlé ženy (2002), navzdory zdánlivé intimnosti své výpovědi se však rozkračuje pěkně doširoka - napříč moderní historií i dvěma navenek odlišnými, kulturně-politickými světy. Pokud máte náladu na inteligentní, neokázale působivý film a fantastickou Denchovou, neváhejte se vypravit do kina. 

Philomena
VB / USA / Francie 2013, 98 minut, titulky
Režie: Stephen Frears

Scénář: Steve Coogan, Jeff Pope (podle knihy Martina Sixsmithe)

Kamera: Robbie Ryan

Hudba: Alexandre Desplat

Hrají: Judi Denchová (Philomena Leeová), Steve Coogan (Martin Sixsmith), Mare Winninghamová (Mary), Sophie Kennedy Clarková (mladá Philomena), Barbara Jeffordová (sestra Hildegarda), Simone Lahbibová (Kate)
Premiéra: 6. 3. 2014 

(Tenhle text jsem napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuju.)