Pokud jde o Alaina Resnaise (3. 6. 1922 - 1. 3. 2014), neplatí obvyklý komentář provázející zprávu o smrti velmi starých umělců: "Myslel jsem, že umřel už dávno!". Poslední Resnaisův film,
Aimer, boire et chanter, má copyright 2014. Promítal se na letošním Berlinale a já doufám, že ho nějaký osvícený distributor přiveze do Čech, nebo se alespoň bude hrát na MFF Karlovy Vary (tak, jako předchozí Resnaisův film,
Ještě jste nic neviděli, který jsem si přímo z Varů, tedy zpravodajsky,
libovala tady). Příroda je někdy milosrdná a dopřává divákům s pamětí možnost vidět pozdní díla velkých mistrů, jejichž energii nerozředil úpadek ducha spojovaný většinou se stářím.
Resnais zemřel v jednadevadesát letech - a je samozřejmě je možné na něj vzpomínat jako na tvůrce jednoho z nejtajemnějších filmů historie (v tom smyslu, že
Loni v Marienbadu - 1961 - nedovoluje žádnou "správnou" interpretaci, a navíc stříhané keře v něm na rozdíl od lidí nemají stíny ). Je dokonce možné Resnaise spojovat s francouzskou novou vlnou. A nebo je možné v něm vidět naprosto svérázného a nezávislého autora, jehož talent se svobodně rozvinul teprve ve filmech typu
Mého strýčka z Ameriky (natočeného dvacet let po
Marienbadu, který natočil jako téměř čtyřicetiletý!). Každopádně mám asi raději právě ty Resnaisovy novější filmy, ve kterých je plno otevřeného humoru a radostné hravosti. I když na
Marienbad je také možné se dívat jako na komedii (ale asi tak, jako je možné číst coby humorný text Kafkovu Proměnu - tedy s lehkou obavou, že do vás v příštím okamžiku uhodí blesk). Každopádně jsem si nevšimla, že by některý z jeho filmů zestárnul (což platí i o
Staviském, který mne ukrutně nudil vždycky)...
Je škoda, že Alain Resnais zemřel tak mladý. Mohl nás ještě pár let dobře bavit.
Žádné komentáře:
Okomentovat