Věra Chytilová: Neodpočívej v pokoji

Věra Chytilová oslavila 2. února pětaosmdesátiny a dnes zemřela. Možná se to dalo čekat, nevím. Každopádně mne to zasáhlo - nejspíš víc než kolegy zaměstnané v tištěných periodikách, která tahle zpráva zastihla na sklonku středeční pracovní doby a zlikvidovala tak pečlivě promyšlené koncepce jejich mateřských periodik. Chytilová zkrátka neměla kouska citu a zdvořilosti ani v hodině své smrti - zaplať za to pámbu. Tahle divoká, provokativní, nepokorná filmařka se snažila být   konzistentní i v dobách, kdy to údajně vůbec nešlo - a na rozdíl od drtivé většiny svých kolegů se jí proto povedlo zanechat za sebou dílo, které vnitřně drží pohromadě.    

Pokud je smyslem filmařovy práce nenechat diváka v klidu a donutit ho reagovat, Chytilová tento smysl naplnila. Funkci dráždidla splnily (a jak!) dokonce i filmy, se kterými jsem se nikdy nedokázala vyrovnat (mám na mysli poslední dva režisérčiny snímky - Vyhnání z ráje a Hezké chvilky bez záruky). Možná nastane chvíle, kdy si i tyhle dva kousky jaksi sednou, a nastane tak podobná situace jako s buranskou komedií Dědictví aneb kurvahošigutntag. Tu totiž v době jejího vzniku  filmoví publicisté stíhali pohrdáním ... po čtrnácti letech je ovšem jasné, že Chytilová měla pravdu a my jsme se zatraceně mýlili.     

Chytilové - ženě můžeme přát, aby odpočívala v pokoji. Ale můžeme přát totéž nepokojné autorce Sedmikrásek, Hry o jablko, Šaška a královny, Pátrání po Ester (abych jmenovala své nejmilejší tituly z její filmografie)? To asi těžko, protože to bychom Věru Chytilovou odstřihli od nejvnitřnějšího,základního smyslu jejího filmařského poslání. Takže spíš: díky za všechny ty filmy, díky kterým se naše mozky a morálka naučily neodpočívat.