Noir Film Festival aneb psycho, kam se podíváš

Na Noir Film Festival jsem se chystala už v uplynulých letech, teprve letos jsem ovšem získala patřičnou motivaci. S dramaturgy festivalu Janou Bébarovou a Milanem Hainem jsem totiž dělala nedávno rozhovor do své rodné Revue Filmového přehledu - a dostala pak od nich laskavé, osobní pozvání na Křivoklát přijet. Program navíc letos vypadal neodolatelně (i když akce včera skončila, můžete se na něj podívat tady). Čtvrtý ročník  malého festivalu konaného programově v prostředí českého hradu trval čtyři dny - od 18. do 21. srpna. Přijela jsem v sobotu ráno a užila si dva dny nezkaleného diváckého potěšení.

Tři Olivie de Havillandové
v Temném zrcadle

Charakter Film Noir Festivalu samozřejmě připomíná spíš "sedmdesátkový" Krnov než MFF Karlovy Vary nebo Letní filmovou školu, a to jak sympatickou cinefilskou atmosférou, tak omezenou kapacitou daného prostoru (což samozřejmě souvisí). Městečko Křivoklát má problém ubytovat najednou víc lidí a také šestice míst, ve kterých se v hradním areálu promítá, pojme spíš hloučky diváků než davy. Od toho všeho se odvíjí komorní charakter akce, do jehož nálady zapadají i náhodní diváci - turisté, kteří se kromě návštěvy hradu spontánně rozhodnou ještě zajít do kina. Být křivoklátským noirovcem ovšem není turismus z líném letním rytmu - znamená to spíš stihnout pět šest filmů denně a projekce pečlivě prokládat návštěvami hradního bufetu (jídlo, pivo) a tematických festivalových stánků (káva, víno, lihovina). Pružnost vyžadovalo i různorodé klima v sálech: projekce, letos pojmenovaná po jubilantovi Kirku Douglasovi, se nalézala v bývalé varně hradního pivovaru a bylo v ní jako v morně. Na nádvoří a ve většině dalších projekčních míst pak panovalo teplé, slunečno-deštivé léto. Sobotní večer měl vyvrcholit projekcí Hitchcockovy Rozdvojené duše (1945) pod hvězdami, totiž na horním hradním nádvoří, předpověď počasí si však vynutila změnu: i v Královském sále ovšem naštěstí přelétali přes plátno netopýři.

Psychiatr a jeho frustrovaná manželka:
Premingerovo Ve víru

Pokud jde o program, domnívala jsem se, že ze sekce nazvané Freudovský noir udělám jen ochutnávku. Pouze dva z filmů, které jsem viděla, se však obešly bez postav psychiatrů a jejich pacientů. Nenacpaly se jen do akčního thrilleru Lineup (1958, režie Don Siegel) a noir westernu Surová kůže (1951, režie Henry Hathaway), který je mimochodem jednou ze zjevných inspirací Tarantinových Osmi hrozných.  To ovšem neznamená, že by bdělý lékařský dohled nepotřebovali i zloduši z těchto filmů. Posunutá psychika k noiru totiž patří skoro nedílně. Postavy a motivy spojené s psychiatrií (a populárním freudismem zvláště) se do filmu noir nedostaly náhodou: poválečná Amerika byla i světem traumatizovaných vojenských veteránů, a polehávat na psychoanalytikův gauč chodily i mnohé hollywoodské celebrity. Producent Daryl O. Selznick se rozhodl své pozitivní zkušenosti s psychoanalýzou promítnout do Rozdvojené duše (nad jejíž odbornou správností bděla osobně jeho analytička May Rommová, s níž se prý režisér Hitchcock hodně hádal). Scenárista Ben Hecht využil zápletku točící se kolem psychoanalýzy nejen v tomto Hitchcockově romantickém dramatu, ale i v psychothrilleru Ve víru (1949, režie Otto Preminger), kde se utkají podlý hypnotizér, úspěšný psychiatr a jeho odcizená manželka-kleptomanka. Nakládání s psychiatrickou a psychoanalytickou vědou bylo ovšem tady i v jiných noirových příbězích mnohem volnější.  

Zdravotní sestra se zamilovala do
nesprávného muže

V Uličce přízraků (1947, režie Edmund Goulding) jde sice o vzestup a pád falešného "mentalisty"(skvělý Tyrone Power), důležitou roli však hraje i vykladačka karet, která hrdinův osud předpoví pomocí tarotu. V roli krásné, chladnokrevné zlodušky se pak objevuje psychoanalytička Ritterová, která nahrává tajně zpovědi svých klientů na gramofonové desky a zneužívá informace k jejich vydírání. (Šlo možná o dobovou praxi, neboť na gramofonové desky si nahrával své terapie i hrdina Ve víru.)  Také protagonistka Posedlé (1947) je postavou, jejíž osud zkomplikuje noirová psychóza. Než se ovšem hrdinka Joan Crawfordové ocitne v odborné péči, napáchá se svou fanatickou láskou k povětrnému architektovi mnoho zla. Na další psychonoir - Hitchcockovo Vertigo - jsem nešla, mám ho nicméně stále v dobré paměti jako brilantní "snový" příběh o možná nejsložitější filmové psychoterapii, jaké se může dostat hrdinovi strádajícímu pocitem viny.  

Pokud jde o Temné zrcadlo (1946), režie Robert Siodmak), kterým jsem svou křivoklátskou jízdu zakončila, jde o příběh identických dvojčat, z nichž jedno trpí vražednickými sklony. Na postavě psychiatra pak je úkol rozeznat, která z krásných sester (v důmyslném podání Olivie de Havillandové) si zaslouží basu a která snubní prstýnek. Důležitými nástroji vědeckého zkoumání se stávají Rorschachův test a lékařovo srdce, jež je ostatně neomylným barometrem i v případě doktorky Constance Petersonové z Rozdvojené duše.  

(Rozhovor s Janou Bébarovu a Milanem Hainem najdete tady na stránce Revue Filmového přehledu.)