Božská Florence

Životopisné filmy se obvykle zabývají osobnostmi, které ve svém oboru uspěly. Často vzešly z nuzných poměrů, rvaly se s realitou a zemřely v bídě a nepochopení. S titulní hrdinkou nové filmové biografie Božská Florence je to ovšem jinak. Florence Foster Jenkinsová se narodila v roce 1868 bohatá a o sedmdesát šest let později zemřela ještě bohatší. A odešla ze světa jako „nejhorší operní zpěvačka na světě“, aniž si zřejmě plně uvědomila paradox svého úspěchu. Osudy Jenkinsové inspirovaly několik divadelních her a v roce 2015 i celovečerní film Marguerite, jehož děj byl ovšem přenesen do francouzského prostředí. Zatímco s náročným titulním partem se v něm úspěšně poprala Catherine Frotová, Božská Florence se opírá o fenomenální výkon Meryl Streepové. Mohou nastat spory o tom, zda sedmašedesátiletá americká hvězda svou francouzskou kolegyni „přezpívala“, pokud jde ovšem o herecký výkon, má Božská Florence navrch.

Režisér Stephen Frears má totiž s životopisy zajímavých žen bohaté zkušenosti. Jeho zatím nejoceňovanějším dílem je drama Královna s Helen Mirrenovou v roli britské panovnice. Frears natočil i skutečný příběh zestárlé matky hledající ztraceného syna Philomena (2013), v němž excelovala Judi Denchová. Ta si předtím zahrála i v jeho tragikomedii Show začíná (2005), kde se rovněž inspirovala reálnou postavu - výstřední šéfkou londýnského divadla Lauru Hendersonovou. 

Právě Božská Florence ovšem ukazuje možnosti i omezení Frearsova přístupu. Obdivovatelům Streepové film nabízí úžasnou zábavu. Nejen díky filmové verzi muzikálu Mamma Mia! (2008) totiž vědí, že „jejich“ hvězda umí zpívat – a zvládnout s přehledem falešný part mohou, jak známo, jen skutečně zkušení pěvci. Pro ty, kdo Streepovou „nemusejí“, může být ovšem Frearsův film jen dráždivou zbytečností. Scénář Nicholase Martina je nicméně přesvědčivým základem této one-woman show. Hrdince nabízí dvě podpůrné mužské postavy - milujícího životního partnera St. Claira (v nečekaně vnitřně bohatém podání Hugha Granta) a klavíristu Cosmého McMoona, kterého s citem a humorem hraje Simon Helberg (seriál Teorie velkého třesku). V roli talentovaného hudebníka, který svůj počáteční úděs přetaví v obdiv ke své zaměstnavatelce, využil americký komik své skutečné klavírní umění. Také Grant recitující coby zkrachovalý britský herec usínající Florence Shakespeara je „vážně“ dobrý. 

Trik Božské Florence je tak v umění pohybovat se na hraně: vysoce profesionální tým (k němuž patří i hudební skladatel Alexandre Desplat) dává své talenty do služeb „nemožné“ hrdinky a pracuje s paradoxy. Newyorská hudební mecenáška se jen díky svým penězům utvrzuje v tom, že může zpívat. Okolí jí laskavě lže a ona netuší, že potlesk posluchačů na privátních akcích je dobře zaplacený. Na samém sklonku života se ovšem nadšená amatérka rozhodne vystoupit na veřejnosti - a protože její cíle nikdy nebyly malé, pronajme si rovnou newyorský hudební svatostánek Carnegie Hall... 

Božská Florence je vybudována na napětí mezi objektivní realitou a zlatou bublinou, v níž hrdinka žije (a do níž jen zpovzdálí zasahuje válečná realita roku 1944). Potenciální nesympatičnost postavy smazává jak výkon Streepové, tak tajemství samotné Florence, skryté za nabubřelými kostýmy a operními gesty. Její ženský i profesionální osud je totiž jímavou tragédií započatou v raném mládí – a to, co těžce nemocnou dámu drží při životě, je právě nezpochybnitelná, vášnivá láska k hudbě.

Ve filmu pak nejde o to, jak dobře Jenkinsová zpívá, ale o to, že si s ultimativním nasazením naplňuje svůj velký sen. Božská Florence tak za fasádou elegantní dobové komedie skrývá mírně „asociální“ poselství: měřítky správnosti a autenticity každého z nás není naše okolí, společnost a její „hudební sluch“, ale jen my sami. 

Florence Foster Jenkins

USA / Velká Británie 2016, 110 min
Režie: Stephen Frears

Scénář: Nicholas Martin

Kamera: Danny Cohen

hudba: Alexandre Desplat
Hrají: Meryl Streepová (Florence), Hugh Grant (St. Clair),Simon Helberg (McMoon), Nina Ariandaová Agnes), Rebecca Fergusonová (Kathleen), John Kavanagh (Toscanini)
Premiéra: 25. 8. 2016

(Tenhle text jsem napsala pro Hospodářské noviny, jejichž redakci děkuju za možnost uveřejnit ho i zde, na blogu.)