Obr Dobr a krok důvěry (se spoilery, jinak mi to nejde)

Stevenu Spiebergovi bude v prosinci sedmdesát, patří ovšem k těm činorodým filmařům, kteří stále ještě dovedou divákům nabízet rozmanité a vzrušující koncepty. Když odhlédneme od jeho (rovněž pilných a zajímavých) producentských aktivit, už necelý rok po skvělém Mostu špiónů (2015, mou recenzi najdete tady) uvádí Spielberg do kin rodinnou podívanou Obr Dobr. Ten je vlastně vztahovým příběhem založeným do značné míry na dialozích, v němž vystupují prakticky jen dvě postavy. Jednou z těchto postav je ovšem obr vytvořený pomocí CGI technologie na základě hereckého výkonu Marka Rylance (Oscar za Most špiónů) - takže není divu, že tento komorní opus měl rozpočet 140 milionů dolarů.

Nejdřív je třeba uvést dvě věci na pravou míru: mnozí uživatelé internetu (aniž Obra viděli) teď od sebe opisují větu o "nejhorším Spielbergově filmu" (narážející na to, že coby letní blockbuster film v domovských USA neuspěl). A mnozí z těch, co film chválí, o něm píší jako o pohádce. To první ponechám bez komentáře (Spielberg si už své vydělal a dnes si může dělat i to, co ho prostě baví). K tomu druhému se sluší podotknout, že ne každý filmový příběh pro děti lze označit jako pohádku, a o adaptacích předloh britského spisovatele Roalda Dahla to platí tuplovaně (viz jejich seznam tady). Technicky se ovšem v novém Spielbergově filmu vyskytuje autonomní fikční svět obývaný obry a titulní protagonista je tak velký, že nosí hlavní hrdinku na dlani. Příběh se však neopírá o žádné klasické pohádkové schéma a jeho východisko, těžiště i katarze jsou v naší realitě, jejíž některé aspekty proměny ve fantaskní realitě ovšem podporují.

V rámci Spielbergovy tvorby má Obr Dobr blízko zvláště k Hookovi - a jménem své nedávno zesnulé scenáristky Melissy Mathisonové (1950-2015) odkazuje k E. T. - Mimozemšťanovi. Hledání a potvrzování skutečného domova (emocionálně pravdivé, funkční rodiny) prostřednictvím "nadpřirozeného" (někdy jen žánrového) prvku je pak prominentním (protože autobiografickým) spielbergovským tématem. Můžeme ho sledovat od Duelu (1972) po Most špiónů - a samozřejmě si při tom užijeme plno legrace, neboť se pohybujeme v rámci té nejlepší hollywoodské zábavy. 

Mezi vraždící náklaďák, lidožravého žraloka, duchy, hodné a zlé mimozemšťany, piráty, nacisty,  teroristy, komunisty, černochy a Židy se teď zařadili obři. Ti se - podobně jako onehdy dinosauři - dělí podle toho, jestli jsou masožraví nebo vegetariáni. Titulní hrdina je jednoznačně vysazený na zeleninu (představovanou ovšem zprvu jen nechutnými fňokurkami). Dobrových devět sousedů v zemi obrů jsou ovšem masožravci, respektive lidožrouti. Dahlova předloha rozvinutá do podoby spielbergovského hollywoodského příběhu pak líčí, kterak malou, osamělou dívenku Sophii z londýnského sirotčince unese hodný obr do své říše, aby si měl s kým povídat. V Dobrově světě však není pro holčičku bezpečno, protože na ni má spadeno parta zlých sousedů. Jde o souboj světa dospělých a dětí - v poměru ke zlým obrům je totiž Dobr spíš jako kluk, přestože má vzhled starce. I když motiv ženské osoby spočívající na obří dlani sugeruje "nemožný" milostný vztah ve stylu King Konga, jde tady naopak o programově asexuální vztahovou romanci (ostatně - design dvanáctileté Ruby Barnhillové je tak antilolitkovský, že uspokojí i nejzavilejší viktoriánské puritány). Symbolickou, ochranitelskou funkci Dobrových dlaní pak pěkně vyjadřuje "okamžik důvěry", kdy Sophie vykročí z balkónu do zdánlivého prázdna - stejně jako onehdy Indiana Jones na cestě ke grálu v Poslední křížové výpravě. Jde ovšem jen o zážitek důvěry, kterou hrdinka musí posléze najít ve vlastní realitě.

Podobně jako v Hookovi jde navíc o variaci na předchozí příběh a téma "udělat něco jinak - dospěle": obr Dobr už si kdysi coby společníka unesl malého chlapce. Portrét královny Viktorie časově určuje předchozí epizodu, jež měla špatný konec, nyní je ovšem jiná doba - a "chlapecké dobrodružství" má jako hrdinku děvče. O tom, že jeho symbolickým cílem je post královny, nás vizuálně ubezpečí už způsob, jakým se Sophie v sirotčinci halí do přehozu. Motiv královny uvozuje i titulní strana časopisu z dopisní schránky. Aby se hrdinka mohla vymanit z pasivní role bezprizorního sirotka, musí být nejprve (víceméně dobrovolně) unesena: z role ukrývaného a ohroženého cizince přechází do role aktivního "zlepšovatele" fikční obří země. Aby zlepšila svou pozici ve vlastním světě, musí změnit tamní pořádky, přičemž příznačně zafunguje jako žena v "infantilním" mužském světě (ne nadarmo ultimativně zasáhne také do stravovacích návyků Dobra i jeho zlých druhů, kteří mají nejraději malé děti. (Tady by se v klasické pohádce odehrála nějaká brutální, ilustrační scéna -a myslím, že kdyby nešlo o dietní disneyovskou produkci, měl by ji ve svém filmu i Spielberg).

(Pozor, spoiler) O tom, že Obr Dobr nevyužívá pohádkových řešení, svědčí i skutečnost, že ke konfrontaci představitelů dobra a zla nakonec sice dojde, řešení však není pohádkové: zúčtování s fyzicky nesrovnatelně zdatnějšími protivníky přesunou Sofie a Dobr chytře na britskou královnu, respektive na spojené vojenské síly tří mocností (Alžběta II. s žádostí o spolupráci telefonuje "Borisovi" a "Nancy a Ronniemu"). (víceméně konec spoileru)

Vyprávění zprvu působí  časově zcela indiferentně (Sophie stylově čte Dickensova Mikuláše Niclebyho). Postupně se ustaluje, načež odkaz na historické osobnosti (Alžběta II. - Boris Jelcin - Ronald Reagan) odpovídá době, ve které Dahlova knižní předloha vyšla a který je také rokem premiéry jednoho z významných milníků ve Spielbergově kariéře - E. T. - Mimozemšťana (na kterého tedy Obr Zlobr v citacích odkazuje zcela právem). Vzpomínka na 80. léta, jež pro Spielberga představovala zlatý tvůrčí věk, se pak koncentruje na samotného obra Dobra, který tak nese i jisté autobiografické rysy. Dobr se realizuje v lidském světě, kam se vkrádá v noci, aby spícím lidem svou kouzelnou trubkou vdechoval sny. Scéna "míchání snů" z nejrůznějších ingrediencí pak radostně i ironicky ilustruje představu o kutění hollywoodského vypravěče v jeho magické laboratoři (tyto obrazy jsou navíc plné optických hříček a hrátek). Důvěra ve vypravěčství je zde stejně bezmezná jako jistota, že v prázdnu se vždycky objeví spásné, obří dlaně: iluze, jež "věčný kluk" Dobr vytváří, mají v realitě jednoznačně pozitivní efekt, takže i zlé sny jsou plně funkční. Naplněný sen samotné Sofie je tak součástí širšího celku: jakkoli obyčejnýmá dahlovsky absurdní podobu (avšak koho by neuspokojilo třeba to, že předtím permanentně bosá hrdinka dostane konečně i domácké, teplé bačkůrky?). Je ovšem jasné, že únik do Dobrova světa (nebo jakéhokoli fikčního světa) není řešením. 

Spielbergova práce na finálním dojímání diváka je pak vzácně rozmyslná: stupňovité konce nabalující postupně emoce všech cílovách skupin ve stylu E.T. (nebo Schindlerova seznamu) jsou dávno minulostí, Dva velmi jímavé momenty týkající se rozchodu a opuštění nejsou umístěny na konci příběhu, kde pouze doznívají. Přestože Spielbergova stará parta je v plné síle (Mathisonová, John Williams, Janusz Kaminski...), celková stavba Obra Dobra není ideální: ornamentální líčení hrdinova kouzelného světa zabírá příliš mnoho diváckého času a může dokonce nudit. Zábava se rozjede poněkud pozdě a před akcí je vždycky upřednostňován humor (i když popis návštěvy Dobra v Buckinghamském paláci je roztomilý, včetně fekálního "prdícího" gagu).

Reakcemi dětí přítomných v kině jsem ovšem byla mile překvapená - ani nepamatuji, kdy bych zažila na rodinném filmu tak spontánně příznivý ohlas. Nevím ovšem, jak se bude Obr Dobr líbit vám. Pokud jde o mne, byla jsem především velmi dojatá některými momenty "pozdního" díla autora, do jehož pečovatelských dlaní kdykoli ráda bezhlavě skočím.

The BFG

USA / VB/ Kanada 2016, 117 minut, dabig
Režie: Steven Spielberg
Scénář: Melissa Mathisonová (podle knížky Roalda Dahla)

Kamera: Janusz Kaminski 

Hudba: John Williams
Hrají: Mark Rylance (obr Dobr), Ruby Barnhillová (Sophie), Penelope Wiltonová (královna), Rebecca Hallová (Mary), Rafe Spall (pan Tibbs), Bill Hader, Jemaine Clementová. 

Premiéra: 1. 9. 2016