Jsem další turista z Evropy, který konstatuje, že ve Spojených státech je všechno nějaké velké. Počínaje záchodovými mísami přes povinnou velkohubost (kteréhokoli) prezidenta a konče Grand Canyonem. Místní vzdálenosti k velikášství vybízejí (a vlastně mne překvapuje, že teď pobýváme v Berkeley nad Sanfraciským zálivem v pronajatém bytečku, kde se koupelna neměří na lány). Tak tedy Velký kaňon je fakt Grand a pokud ho neuvidíte, tak si tu velikost nejspíš nedokážete představit. Přišlo mi, že je vlastně jedno, jestli jeho zkoumáním strávíte jeden den nebo jeden lidský život - vždycky se vám to nutně musí někde vymknout.
Maminka, která Grand Canyon v roce 1967 navštívila s tatínkem a mou malou (tehdy) sestrou, mi poradila, že máme zkoumat severní část, kde není tolik turistů, zato je tam plno veverek. North Rim je ale teď v zimě zavřený, takže jsme si nemohli vyzkoušet
to, co onehdy udělaly Thelma a Louise. :-) Na turistické stezce vedoucí (otevřenou) částí South Rim jsem pochopila, že ta uzavírka není jen takový zbytečný výmysl. Místy totiž zem pokrýval led, na což méně statečné turistky reagovaly panikou (a ano, přes pár hnusných metrů mne jedna hodná slečna provedla za ruku). Turistů plazících se coby zvědaví mravenci po úbočích kaňonu zato vzhledem k "nevhodné" sezoně nebylo mnoho.
Krátké dny příliš nevybízejí k dlouhým túrám - trasy jsou tu opravdu dlouhé a představa, že vás ve čtyři odpoledne někde na svahu nad propastí zastihne tma tmoucí, není moc lákavá. Pokud jde o turistiku, jsem navíc spíš procházkářka než "horská běhna" (výraz Ivy Hejlíčkové), takže mi imponoval nápad dvou turistek nechat hlavní námahu na mulách. (Nezkoumala jsem však, jestli tady mají zvířata vytrénovaná k nošení velmi těžkých břemen.) Kromě dvou jezdkyň jsme potkali i skupinku mul táhnoucích nahoru po stezce náklad pod vedením dvou kovbojů (takže můžu říkat, že jsem sice neviděla žádné "opravdické" Indiány, ale "opravdické" kovboje ano). Muly za jízdy trousí bobky a v kombinaci s tajícím ledem se na botách tvoří opravdový Wild Wild West.
Není divu, že jsem si pak večer v knajpě U rudýho havrana ve Williamsu musela dát k večeři pivo značky Grand Canyon (místních pivovárků je tady
skutečně dost). Williams je městečko využívající toho, že leží poblíž Grand Canyonu a současně na legendární Route 66 (slavná historie silnice - vedoucí napříč americkým kontinentem a spojující Chicago a Los Angeles
- se zmíní v pixarovce Auta). Indiáni měli ve své obchodě zavřeno, tak jsem si koupila vedle nijak necertifikované teplé ponožky a vyfotila se alespoň s jejich medvědem.
Ano, pokud jde o turistické radovánky, jsem z toho hodně nervózní, protože vím, že to všechno je jen průmysl a suvenýry jsou blbost. Na druhé straně si pamatuju, jak posvátnou úctu jsem jako dítě měla ke všem věcem, které si naši přivezli ze svého tříletého amerického pobytu... Jednou jsem se zatoužila podívat dovnitř té zkumavky, ve které byly umně navrstveny různobarevné písky z lokality Painted Desert (je to poblíž Grand Canyonu). No, povedlo se mi tu skleničku nenechavými dětskými nehtíky dost pracně otevřít... jenže on se ten obsah následně jaksi slil, takže vznikla nevýrazně šedivá, písečná hromádka. Jako když splácáte všechny barvy plastelíny. Což mne vyzývá k formulaci dnešního závěrečného moudru: nestrkejte prstíky, kam nemáte, nebo se vám něco sleje dohromady.
Žádné komentáře:
Okomentovat