Návrat z Ameriky: zase doma

Ze Spojených států jsem se vrátila už před týdnem a aklimatizace nebyla tak snadná, jak jsem doufala. Říká se, že takový návrat je horší vzhledem k "protisměrnému" přesunu ze západu na východ. To platí - pořád mám sklon ponocovat, obědvat po půlnoci a ráno vyspávat. A není samozřejmě jednoduché vrátit do mrazivé zimy, zatímco v Kalifornii i v Arizoně sice prosincové teploty různě kolísaly, ale v zásadě šlo o variaci na naše květnové počasí. (Mimochodem, nejladněji bylo stejně v nejjižnějším městě, které jsem navštívila - San Diegu, navzdory tomu, že všichni sou už v Mexiku).

Prošla jsem v uplynulém týdnu dvěma báječnými večírky s přáteli (a jsem vděčná, že je mám - ne ty večírky), šamansky si zabubnovala na Vyšehradě, provedla kraniosakrální ošetření kamarádovi, udělala rozhovor s Helenou Třeštíkovou a udělila něco filmových cen.  Ale pořád to s aklimatizací jaksi nebylo ono.

I když jsem během toho amerického měsíce psala texty do své mateřské Revue a pracovala pro Fond kinematografie, a ze své všednodenní skutečnosti jsem se tedy úplně nevymanila, návrat do Čech je prostě návratem zpět do vlastního života z jiného světa. Čelila jsem v Americe rozmanitým pocitům cizinky v cizí zemi: divila jsem se, mlčky zírala, obdivovala, halasně jásala, zuřila...  a po Štědrém dnu mne složil nečekaný atak deprese, kdy jsem na pár dní úplně ztratila půdu pod nohama a jen strašně chtěla zpátky domů (asi k tomu přispěl i pytlík kamenů, které jsem si nasbírala v magické Sedoně a neopatrně si ho položila k posteli). Už ke konci pobytu, zpět v domácky klidné Pomoně, jsem pochopila, jak moc se mi bude stýskat. A nejen proto, že jsem měla, nevím po kolika desítkách let, opravdu celé, souvislé, dlouhé dny, kdy jsem si naplno užívala turistických zážitků a na nějakou práci vůbec, ale vůbec nepomyslela.

Stýská se mi teď po mých hostitelích, jejich laskavé péči a toleranci, jejich domě, který voní, po jejich zahradě s rozkvetlým limetkovým keřem a soškou Buddhy. A po jejich rozkošných kočkách. Chybí mi velké, jasné kalifornské nebe (a ty dvě hodiny denního svitu navíc) i déšť, který jsem po osmi suchých měsících do Kalifornie přivezla. Schází mi všechno to úžasné jídlo a americká kina se samozřejmou, dobrou technickou kvalitou projekce, ve kterých diváci sedí až do konce titulků. Nechápu, proč se v Čechách lidé na sebe neusmívají a nejsou v lepším rozmaru, i když jde jen o takovou americkou povrchnost. Chybí mi možnost zaskočit si k oceánu. Postrádám Breughelovu Krajinu s rozsévačem, která mne v muzeu v San Diegu zalila vlnou nostalgii po duchovním rozměru evropského zahradničení. Teskním po ježdění autem po dobrých silnicích napříč nekonečnými krajinami. I když je to k širšímu rozhovoru, závidím, protože mezi tamním Trumpem a "naším" Zemanem je přece jen rozdíl.

V uplynulém týdnu jsem usilovně pracovala na tom, abych se zase vrátila do Čech. Ve středu jsem si po projekci Shyamalanova Rozpolceného (zábavného, ale nicotně sebestředného) dala na stojáka dva chlebíčky (nic člověka neuzemní tak dobře jako postarší majonéza). Byla jsem v bufetu sama, skrz upatlanou výlohu byl vidět namrzlý chodník se špinavými zbytky sněhu. Chodci tak zachumlaní, že skryli své zachmuřené tváře. Najednou se slovenská prodavačka opřela o pult a začala si, s pohledem zaměřeným kamsi do dálky, jen tak pro sebe zpívat nějakou táhlou lidovou písničku. Konečně mi došlo, že jsem doma.