V sobotu 28. ledna jsme my, čeští filmoví kritici, rozdávali už posedmé svoje výroční ceny. O tom, jakou strategii kdo v dvoukolovém hlasování zvolil, si můžete podrobně
počíst na našich stránkách, kde je také zveřejněn seznam filmů uplynulého roku, o kterých jsme rozhodovali. A samozřejmě tam najdete i kompletní seznam vítězů. Jak se tak dívám na
záznam živého vysílání ČT Art, připadá mi letošní předávací show poprvé konečně opravdu dobrá. Stejný pocit jsem měla už včera v divadle Archa, ale oni jsou účastníci přece jen trochu pod vlivem - spíš atmosféry než sponzorského šampaňského Moët & Chandon, jehož na celý velký stůl připadá jen jedna láhev (a pokud sedíte i s takovými ctiteli alkoholu, jakými jsou Tomáš Seidl a Tomášem Pilát, nemáte šanci odlézt po skončení přenosu ze sálu po čtyřech).
Pořadatelský tým tentokrát namixoval humor a informace v povzbudivém, elegantním poměru. Vedle moderátorů Jany Plodkové a Jakuba Žáčka, za kterého po náhlém onemocnění zaskočil duchapřítomný Jiří Havelka, se na scénáři večera podílel i kolega Antonín Tesař - a cítil byl i vklad Tomáše Baldýnského (přičemž naštěstí nešlo o další Kosmo). Vím, že profesionální podoba večera i všechno, co k němu v uplynulých týdnech směřovalo, bylo především dílem členů našeho výboru (a jistě není legrace ve vlastním volném čase a s minimem prostředků organizovat hlasování a navíc dávat dohromady profesionální televizní show). Klobouk tedy dolů, protože slavnostní večer měl švih - také díky absenci "kulturních vložek". Konečně jsme se tak oprostili od všech vzpomínek na mimoňské humory Petra Vachlera, které nezatěžovaly jen Českého lva, ale i charakter některých raných kritických show. O to působivější bylo finále, ve kterém kolega František Fuka s moderátory představil svou recenzi na
Rodinný film ve formě melodramu. Vím, že Franta hraje na klavír a skládá, ale myslím, že mi oko zvlhlo i nějakou tou poetickou slzou smíchu.
Pokud jde o vítěze Cen české filmové kritiky, jsem moc ráda, že nakonec můj oblíbený
Rodinný film získal dvě hlavní ocenění - za nejlepší snímek roku a za scénář. Je to skoro rok, co mi Olmo Omerzu poskytl rozhovor (
najdete ho tady na blogu) - a jeho úspěch mne moc těší. Škoda, že se k herecké ceně nepropracoval i některý z nominovaných psích herců z jeho
Rodinného filmu. Pozérský portrét vražedkyně ze 70. let
Já, Olga Hepnarová nepatřil k mým favoritům a považuji ho za silně přeceněný (získal ceny za režii, ženský herecký výkon, kameru /v kategorii nejlepší audiovizuální počin/ a pro objev roku /režiséři Tomáš Weinreb a Petr Kazda/). Filmová Hepnarová je pro mne podívanou stejného druhu jako Václavovo rádobyefektní
Nikdy nejsme sami (jež přineslo herecké ocenění Miroslavu Hanušovi). Mám radost z vítězství dokumentu
Normální autistický film i ocenění Pustiny (v nové kategorii Mimo kino).
Aby byla reflexe uplynulé domácí filmové sezóny kompletní, je ovšem třeba udělit ještě České lvy. (Pokud jde o srovnání preferencí kritiků a členů české filmové Akademie,
věnovala jsem se jim ve zvláštním textu.)
/foto: díky Cenám české filmové kritiky/
Žádné komentáře:
Okomentovat