Pyšná princezna, moc a zahrada

Dáma a šupák: nejoblíbenější sociální
model milostného příběhu

Pyšná princezna je jedním z těch filmů, které se vyplatí vidět občas znovu - a to nejen kvůli potvrzení, že se skutečně znovu nacházíme ve vánočním čase (neboť v každoroční televizní nadílce nesmí chybět - letos ji hrála ve čtvrtek 23. 12. TV Prima). Snímek Bořivoje Zemana z roku 1952 byl totiž zkonstruován tak pečlivým způsobem, že nám dodnes nepodává výmluvnou zprávu jen o našich sebepotvrzovacích vánočních zvycích, ale i o dané době. Prestižní projekt relativně nového komunistického režimu se tehdy zjevně musel vypořádat se zažitými konstantami české pohádky a jejich prostřednictvím nabídnout pracujícímu lidu její novou koncepci. Pod scénářem velmi volné adaptace pohádky Boženy Němcové Potrestaná pýcha jsou podepsáni vedle režiséra i Oldřich Kautský a Henryk Bloch, osoba při letmém protřesení internetu nedohledatelná, ale možná zajišťující během tvůrčího procesu ideologickou správnost vyprávění, které mělo nepochybně posloužit coby výkladní skříň nové, socialistické kinematografie. Jako diváci máme štěstí, že Pyšná je současně řemeslně po všech stránkách dobře udělaným filmem, takže dodnes bezproblémově generuje naši slast (a znovu jsem si teď uvědomila, jak velký podíl na kvalitách filmu má nádherná, živá kamera náchodského rodáka Jana Rotha). Když se filmu podíváme trochu na zoubek (snad vám ho to neotráví), můžeme ho objevit z jiné strany - jako ukázkový model snímku z éry kultu osobnosti, poskytující na jedné straně obraz ideálně fungující moci. Úvodní píseň Náš král dobře kraluje je komplexní budovatelskou sekvencí nabitou dobovými metaforami zafixovanými bratrskou stalinskou kinematografií a vrcholící tradičním obrazem "vládce jako sadaře":



Klíčová je v tomto ohledu precizní hrubínovská formulace "...protože jste pracovití, vždy jsem dobře kraloval": krásný, mužný panovník vyjíždějící mezi prostý lid v prostém šatě a jen v doprovodu několika neozbrojených společníků, je "dobrý", protože jeho lid je pracovitý - a jen je pracovitý, neboť v zemi díky němu zjevně panuje blahobyt, štěstí a rovnost. Což se nedá vyjádřit lépe než písní při práci. V sousední zemi, Půlnočním království, se naopak zpívat nesmí, neboť to prý od práce odvádí. V mojí nesmírně oblíbené scéně rozdílnost obou zemí začíná přímo na hranici: v zemi Miroslavově panuje líbezná letní pohoda a vše vzkvétá, v zanedbaném Půlnočním království viditelně v chudé, skalnaté zemině neprosperuje ani divoká květena. Fičí tu severák, krákají krkavci a na rozcestníku sedí sup (samozřejmě na příslušné straně).



Protože Miroslav se zamiluje do pyšné Krasomily, vydává se do sousední říše, aby ji získal v převleku - samozřejmě v pokračování zahradnické metafory za zahradníka a prostřednictvím "zpívající" rostliny. (Pro věci jen trochu znalé zahradníky je ovšem nepřijatelná scéna, ve které Miroslav s polepšenou Krasomilou ledabyle kropí rostliny do květů v plném slunci: Pyšnou princeznu si tedy jako návod pro zahradnické práce opravdu vzít nelze). Byť Miroslavovy pohnutky ke vstupu do Půlnočního království jsou ryse osobní, žádná z jeho činností nemůže zůstat bez následků. Pokořit, získat a změnit nadutou krasavici znamená proměnit celou zem, v jejímž čele dosud stál starý, slabý král, respektive jeho hamižní a zlí rádcové, jimž přisluhují zvlčilí výběrčí nadměrných daní.

Krásná, ale pyšná

V Půlnočním království ještě vládne monarchie a funguje tu tradiční pozice nedotknutelného panovníka, jehož postavení a moc pocházejí od boha a je tedy za všech okolností "nevinný" (což je to ovšem dovedeno až k senilní dětinskosti). Miroslav ovšem dostává od pošetilého starce milujícího rozmazlenou dceru povolení zpívat a tím i povolení změnit Půlnoční království po vzoru vlastní země. Kam vkročí, tam se lidé dávají do zpěvu a posléze snadno (s pomocí piklů podvratné chůvy a zrádného, mladého královského rádce) nastoluje nové uspořádání, založené na idealizované podobě komunismu. Součástí nových pořádků je samozřejmě potlačení klasických atributů moci - především královské koruny. Tu si sám Miroslav neochotně nasazuje jen v audienční síni, rychle jí zbavuje i unesenou princeznu a z rukou poraženého královského otce ji přijme jen proto, aby ji předal k opatrování svému mladému přisluhovači. Důvod je nad slunce jasnější: s korunou, žezlem a jablkem se přece špatně zpívá a tančí! V závěrečné písni už harmonicky zvučí oslavou šťastného budování i Půlnoční království, jehož zanedbanost a ošklivost je potlačena - což se pěkně ukazuje opět ve scéně na hranici, kde ševce schopného si ulevit (jednu z mála přirozených a tedy sympatických postav vyprávění) dokonce oslovuje z nitra Miroslavovy země autoritativně anonymní chór: "Ševče, proč bys utíkal? Kdo by se tu zpívat bál?"  



Nejen píseň, ale i tanec (přesněji kolektivní roztančené chorovody) oslavují to, že Půlnoční království je konečně svobodné a všichni tam mohou společně milovat a pracovat. Patrně v žádném jiném českém filmu hudební složka neodpovídá tak pádně a výmluvně tradici hollywoodského muzikálu: i tam samozřejmě kolektivní čísla modelují sociální vazby a vyjadřují jisté "ideologické" vzorce. Opravdu jen namátkou malé srovnání (o práci se tady ovšem nezpívá a intimní není tak totálně pohlceno kolektivním, i když je nakažlivé):

Veselé vánoce přeje chobotnice

Letmý vzorek štědrovečerního televizního jásání v podobě děsného (nebo dětského?) filmu Veselé Vánoce přejí chobotniceProto závistivě vzdávám hold všem ženám a mužům, ale i mimozemšťanům, kterým se daří vánoční povinnosti zvládnout a ještě se s pečlivě vyfénovanou hlavou/tykadly usmívat na své bližní i na sebe sama do vypiglovaného zrcadla.

Pořád jsem čekala, až budu mít chvilku na blogování a bude v té správné náladě, abych mohla okomentovat výsledky vánoční ankety - a pořád nic. Ale protože to vlastně byla anketa o antivánočních filmech, tak v té správné náladě momentálně jsem. S upřímnou a čirou nenávistí k vánočním svátkům vám oznamuju, že zvítězil animovaný snímek Henryho Selicka (na jehož podobě má lví podíl Tim Burton) Ukradené Vánoce Tima Burtona, který získal patrně 65% hlasů. Patrně proto, že jsem si výsledky napsala na papírek a nějak to po sobě nemůžu přečíst. Vítězství není nijak překvapivé: příběh o tom, kterak Kostlivý Jack unese Santu Clause a nastoupí na jeho místo, protože ho už nebaví dělat každý rok Halloween, končí - jako patrně úplně VŠECHNY antivánoční snímky - veskrze pozitivně. V loutkové podobě se to ovšem snese líp než v hrané, a ten vítězný zlomyslný pocit, který celý film provází, ta pozitivitu už nepřebije.

Jako druhá se umístla zlomyslná komedie s Billym Bobem Thornto neinspiroval jen název dnešního svátečního příspěvku, ale i situace ženy, která může psát jen pravou rukou, protože musí tou levou držet nad hlavou skomírající modem od T-mobilu (jinak se u nás k internetu v téhle chvíli ani levičák, ani pravičák nepřipojí). Zároveň tato žena nemá vánočně naklizeno v domě (a to ani mít nebude), ozdobený stromeček, zabalené dárky ani hotovo-navaříno. (Teď jsem si modem v samém vzteku upustila na hlavu - promiňte. Možná se ani nepovede tenhle příspěvek dopsat.) Zvádnout tohle všechno a plno dalších roztomilých drobnůstek, které k těm svátkům míru a lásky tak nějak patří, dokáže jen chobotnice. Já jsem ovšem spíš kreveta - taky plno nožiček, ale takových slabounkých, jen tak s nima mrskám, a nic. nem Santa je úchyl, ale bohužel po sobě nepřečtu, kolik získala hlasů, za což se omlouvám. V případě tohoto filmu si taky pamatujete spíš všechny ty děsivě nechutné scény s hrdinou, který svou práci v kostými Santa Clause neodvádí příliš pečlivě, než značně radostné finále. Oba filmy ovšem předpokládají, že jsme si do pomyslného betléma svých vánočních ikon adoptovali postavu Santy, i když řada z nás byla ještě vychována ve staromilské vidině veskrze záhadného a netělesného Ježíška (protože si asi nikdo nepředstavuje, že ten stejnojmenný novorozenec v jesličkách by zvládl natahat ve vteřince pod naše vánoční stromy ty tuny dárků).

Dvanáct procent hlasů získala hororová komedie Joea Danteho Gremlins (1984) z produkce Stevena Spielberga, kde malé americké městečko o svátcích zdevastují odporné kreaturky, jejíž hrdince radost z Vánoc kalí vzpomínka na otce, který zahynul v komíně, když se pokoušel suplovat Santovu práci, a k níž napsal scénář v mladicky rozhněvané náladě Chris Columbus (posléze typický "vánoční" scenárista a režisér - viz např. série Sám doma).

Patrně deset procent získala komedie Rolničky, kam se podíváš, zcela realisticky zobrazující řadu vánočních situací (především pachtění za dárky pro nevděčné parchanty) a navíc nabízející neodolatelnou kombinaci vánočních rekvizit s božským Arnoldem v čele.

Pět procent hlasujících si získal Vánoční skřítek, který je díky Willu Ferrellovi a značně ujetému humoru rovněž stěží odolatelnou zábavou (ale musíte mít trochu pevnější žaludek).

Ano, a pro všechny, kdo Vánoce raději tak trochu anarchisticky sabotují, jsem měla v anketě alternativní nevánoční volbu v podobě hororu Texaský masakr motorou pilou, kterou odkliko 7% čtenářů tohoto blogu. (Vzhledem k mojí dnešní náladě bych ale nabídla spíš něco katastrofičtějšího, třeba Armageddon).

Přeju vám tedy pěkné Vánoce, případně Chanuku, drazí čtenáři, každopádně už to bude brzo za námi... Zítra touhle dobou už si budete na koberci v obýváku spořádaně hrát s vláčkem, který jste dostali nadělen... koleje drhnou, sakra, to ten koberec). Omlouvám se všem, kterým jsem nestihla popřát osobně či dopisem, však jsem za to taky po právu dostala modemem po hlavě.