Pyšná princezna, moc a zahrada

Dáma a šupák: nejoblíbenější sociální
model milostného příběhu

Pyšná princezna je jedním z těch filmů, které se vyplatí vidět občas znovu - a to nejen kvůli potvrzení, že se skutečně znovu nacházíme ve vánočním čase (neboť v každoroční televizní nadílce nesmí chybět - letos ji hrála ve čtvrtek 23. 12. TV Prima). Snímek Bořivoje Zemana z roku 1952 byl totiž zkonstruován tak pečlivým způsobem, že nám dodnes nepodává výmluvnou zprávu jen o našich sebepotvrzovacích vánočních zvycích, ale i o dané době. Prestižní projekt relativně nového komunistického režimu se tehdy zjevně musel vypořádat se zažitými konstantami české pohádky a jejich prostřednictvím nabídnout pracujícímu lidu její novou koncepci. Pod scénářem velmi volné adaptace pohádky Boženy Němcové Potrestaná pýcha jsou podepsáni vedle režiséra i Oldřich Kautský a Henryk Bloch, osoba při letmém protřesení internetu nedohledatelná, ale možná zajišťující během tvůrčího procesu ideologickou správnost vyprávění, které mělo nepochybně posloužit coby výkladní skříň nové, socialistické kinematografie. Jako diváci máme štěstí, že Pyšná je současně řemeslně po všech stránkách dobře udělaným filmem, takže dodnes bezproblémově generuje naši slast (a znovu jsem si teď uvědomila, jak velký podíl na kvalitách filmu má nádherná, živá kamera náchodského rodáka Jana Rotha). Když se filmu podíváme trochu na zoubek (snad vám ho to neotráví), můžeme ho objevit z jiné strany - jako ukázkový model snímku z éry kultu osobnosti, poskytující na jedné straně obraz ideálně fungující moci. Úvodní píseň Náš král dobře kraluje je komplexní budovatelskou sekvencí nabitou dobovými metaforami zafixovanými bratrskou stalinskou kinematografií a vrcholící tradičním obrazem "vládce jako sadaře":



Klíčová je v tomto ohledu precizní hrubínovská formulace "...protože jste pracovití, vždy jsem dobře kraloval": krásný, mužný panovník vyjíždějící mezi prostý lid v prostém šatě a jen v doprovodu několika neozbrojených společníků, je "dobrý", protože jeho lid je pracovitý - a jen je pracovitý, neboť v zemi díky němu zjevně panuje blahobyt, štěstí a rovnost. Což se nedá vyjádřit lépe než písní při práci. V sousední zemi, Půlnočním království, se naopak zpívat nesmí, neboť to prý od práce odvádí. V mojí nesmírně oblíbené scéně rozdílnost obou zemí začíná přímo na hranici: v zemi Miroslavově panuje líbezná letní pohoda a vše vzkvétá, v zanedbaném Půlnočním království viditelně v chudé, skalnaté zemině neprosperuje ani divoká květena. Fičí tu severák, krákají krkavci a na rozcestníku sedí sup (samozřejmě na příslušné straně).



Protože Miroslav se zamiluje do pyšné Krasomily, vydává se do sousední říše, aby ji získal v převleku - samozřejmě v pokračování zahradnické metafory za zahradníka a prostřednictvím "zpívající" rostliny. (Pro věci jen trochu znalé zahradníky je ovšem nepřijatelná scéna, ve které Miroslav s polepšenou Krasomilou ledabyle kropí rostliny do květů v plném slunci: Pyšnou princeznu si tedy jako návod pro zahradnické práce opravdu vzít nelze). Byť Miroslavovy pohnutky ke vstupu do Půlnočního království jsou ryse osobní, žádná z jeho činností nemůže zůstat bez následků. Pokořit, získat a změnit nadutou krasavici znamená proměnit celou zem, v jejímž čele dosud stál starý, slabý král, respektive jeho hamižní a zlí rádcové, jimž přisluhují zvlčilí výběrčí nadměrných daní.

Krásná, ale pyšná

V Půlnočním království ještě vládne monarchie a funguje tu tradiční pozice nedotknutelného panovníka, jehož postavení a moc pocházejí od boha a je tedy za všech okolností "nevinný" (což je to ovšem dovedeno až k senilní dětinskosti). Miroslav ovšem dostává od pošetilého starce milujícího rozmazlenou dceru povolení zpívat a tím i povolení změnit Půlnoční království po vzoru vlastní země. Kam vkročí, tam se lidé dávají do zpěvu a posléze snadno (s pomocí piklů podvratné chůvy a zrádného, mladého královského rádce) nastoluje nové uspořádání, založené na idealizované podobě komunismu. Součástí nových pořádků je samozřejmě potlačení klasických atributů moci - především královské koruny. Tu si sám Miroslav neochotně nasazuje jen v audienční síni, rychle jí zbavuje i unesenou princeznu a z rukou poraženého královského otce ji přijme jen proto, aby ji předal k opatrování svému mladému přisluhovači. Důvod je nad slunce jasnější: s korunou, žezlem a jablkem se přece špatně zpívá a tančí! V závěrečné písni už harmonicky zvučí oslavou šťastného budování i Půlnoční království, jehož zanedbanost a ošklivost je potlačena - což se pěkně ukazuje opět ve scéně na hranici, kde ševce schopného si ulevit (jednu z mála přirozených a tedy sympatických postav vyprávění) dokonce oslovuje z nitra Miroslavovy země autoritativně anonymní chór: "Ševče, proč bys utíkal? Kdo by se tu zpívat bál?"  



Nejen píseň, ale i tanec (přesněji kolektivní roztančené chorovody) oslavují to, že Půlnoční království je konečně svobodné a všichni tam mohou společně milovat a pracovat. Patrně v žádném jiném českém filmu hudební složka neodpovídá tak pádně a výmluvně tradici hollywoodského muzikálu: i tam samozřejmě kolektivní čísla modelují sociální vazby a vyjadřují jisté "ideologické" vzorce. Opravdu jen namátkou malé srovnání (o práci se tady ovšem nezpívá a intimní není tak totálně pohlceno kolektivním, i když je nakažlivé):