Srdečné pozdravy z lázní

Zasílám srdečné pozdravy z lázní a vřelou vzpomínku na vás, milí čtenáři tohoto blogu. Od soboty se nacházím 750 kilometrů od matky Prahy, v maďarských lázních Harkány, kde se pokouším léčit svá záda, bolestně zmršená v letitých službách svatému poslání filmové kritičky.

Harkány (čte se to Harkáň) se nachází v Jižním Zadunají, což je lehce zapadlý kraj těsně u chorvatských hranic, jehož středobodem je Pécs neboli Pětikostelí. Z řady oblíbených maďarských lázní se Harkány (kromě své pekelné vzdálenosti od Čech, která nebrání tomu, aby se nestala každoročním terčem útoků hord českých turistů) vyděluje v rámci Evropy unikátní léčivou vodou, obsahující prý kromě jiného i plynnou síru v nevídané koncentraci. Vyléčí prý prakticky cokoli :-), ale hlavně lupénku, nemoci pohybového ústrojí a neplodnost (takže brzy ode mne očekávajete nebývalé množství blogových příspěvků - možná dojde i na dvojčata).

Pramen prý prýští ze země v teplotě 62°stupňů Celsia a - ochlazen zhruba na polovinu - sytí velké moderní lázně v městečku, které je teď v prosinci od pohledu téměř k nerozeznání od středočeských Peček (což není moc velká lichotka). V létě se do lázeňského objektu narve najednou 9 000 lidí, nicméně v zimě je tady ráj pro individualisty a samotáře. Po třech dnech známe většinu lidí bloumajících poloprázným lázeňským objektem a cáchajících se v poloprůhledné vodě vzhledu řídkého mléka a puchu pekelně sirného. Voda je to natolik silná, že se v ní nesmí pobývat déle než dvacet minut, nicméně podle vyprázdněných výrazů některých lázeňských hostů to vypadá, že jsou tady namočeni už celé věky. Ta voda se zažírá do těla a prosycuje všechny tkáně i tělní tekutiny - a není důvod představovat si, že se rychle neprožere i do mozku. Předpokládám, že do konce týdne budu působit taky jako spokojený zombie.

Neboť počasí je děsné (dnes nepřestalo pršet a v Čechách je to prý podobné), nezbývá než se ráno po snídani odvléct do lázeňského objektu a setrvat tam až do setmění ve vodních radovánkách. Naštěstí je tu i velký, venkovní, jen lehce prosířený plavecký bazén, ve kterém si za tohoto počasí můžete užít nevídaného luxusu, protože většinou patří jenom vám. A kdyby už to byla ukrutná nuda, ve druhém patře těsně pod střechou jsou "zážitkové koupele", kde si můžete užít dvě rozmařilé hodinky v rozličných vířivkách... Jednu chvíli nám tady společnost dělali jen dva švábi a zatoulaný letní brouk.

Spolu s příjemně naprostou nepřítomností českého elementu (po kterém zbyly z hektického léta jen česky psané stránky vložené do jídelního lístku v jedné z mála místních otevřených hospod) jde o pochmurné dobrodružství, který vřele doporučuji. Zatímco kroužíte teplou mléčnou vodou a z oblaků páry se občas nejasně vyrýsuje nějaká jiná ztracená bytost, pokoušíte se zapamatovat si další zapeklité maďarské slovíčko, které by vám mohlo otevřít srdce zamračených domorodců a přístup k utajovaným místním vinařským klenotům. Kupodivu si nepřipadáte jako na cestě k uzdravení čehokoli, ale jako duše na okamžik zbloudilá a pozastavená v čase během nevyhnutelné pouti do zásvětí... A protože ta zatracená bolavá záda připomínají, že někde v minulosti kdysi existovaly i jiné světy, myslíte také na různé "vodní" dekadentní filmy, odehrávající se po sezóně a líčící pocity cizinců v cizí zemi: na Smrt v Benátkách, Tarkovského Nostalgii, a třeba i ta neprávem pozapomenutá Křídla slávy, kde v podivném zásvětí přežívají celebrity jen do chvíle, kdy na ně lidé "tam venku" zapomenou...

Poznámka k Antikristovi: umělec nemusí být "hodný"

Antikrist Larse von Triera vstoupil do českých kin (už jste ho stihli vidět, nebo vám snad ležel v žaludku nějakou delší dobu předtím - třeba od července, kdy byl k mání na MFF v Karlových Varech?). Nějak se mi nechce se jím podrobněji zabývat, i když během svého blogování z Varů jsem to považovala skoro za nevyhnutelné. Od července ale už uplynula dost dlouhá doba a já vlastně nevím, co bych dodala k tomu, co se o filmu mezitím napsalo. Nový Trierův filmu vás nutí, abyste zaujali jeden ze dvou základních postojů, které můžeme pracovně nazvat realistický a idealistický (dobře je vyjadřují dva různé kritické pohledy, které vyšly v Hospodářských novinách. Mohli byste se s nimi seznámit zde, kdyby nešlo o placenou internetovou stránku :-)).

Realista je drzoun, který se rozhodl odmítnout Trierovo hluboké poselství, protože se cítí být coby divák bezohledně manipulován a citově vydírán svévolnou směsí "uměleckého" výraziva a prostředků mainstreamové kinematografie (odstřihávání klitorisu nůžkami a jiné děsivé scény pocházejí z pokladnice subžánru "torture porno"). Tam ostatně Trier s neméně zajímavými a dráždivými výsledky lovil už dřív (melodrama v Prolomit vlny, muzikál v Tanci v temnotách).

Navíc by realistovi mohlo vadit, že zmíněné žánrové prvky jsou tu zneužity k prezentaci režisérových tezí, které jsou natolik silně misogynské a depresivní, že to připomíná až nějakou vážně pojatou ideologii. Pokud realista v tomto směru cítí nějakou disharmonii, může mu být ukradená skutečnost, že Antikrist je opravdu nádherně natočený a že kdyby chtěl, mohl by v něm najít plno odkazů na různé chytré knížky a filozofické koncepce. A pak je tady idealista - intelektuál, kterého k pozitivnímu hodnocení filmu vyzývají právě zmíněné odkazy. Cožpak může zavrhnout film, který je nejen krásně natočený a zjevně šíleně umělecký, ale navíc už svým názvem odkazuje k Nietzchemu? A cožpak na něj může pohlížet podezřívavě jen proto, že si jeho prostřednictvím těžce deprimovaný režisér provádí autoterapii?


Takoví idealisté (mezi které se, jak asi tušíte, nepočítám) vycházejí podle mého názoru - bez ohledu na svůj věk - z jakéhosi starodávného pocitu, že umění je bytostně dobré a pozitivní a vnáší do našich životů jas poznání a krásy. S touto vizí se neslučuje představa, že umělec by mohl být třeba člověk, který by vzhledem ke stavu své mysli zasloužil umístění do klecového lůžka. Že to může být talentovaný a schopný šílenec, amorální parchant nebo dokonce kdosi úchylný a zlý.

V představě "dobrého" umění jsem vyrůstala a nikdy by mi nepřišlo na mysl jakékoli podobné podezření ve vztahu ke kterémukoli z uměleckých režisérů, se kterými jsem vyrůstala a kteří formovali můj život. Vůbec by mne nenapadlo něco odmítnout prostě proto, že by se mi z duše a ze srdce ošklivilo to, co se mi režisér snaží povědět, nebo způsob, jakým to dělá. Byla jsem přesvědčená, že umělec má absolutní právo prakticky na cokoli, že je to jakýsi druh vyšší bytosti... Zní to dětinsky a pošetile, že? I když jsem měla velmi ambivalentní pocit třeba z Bergmanových z Šepotů a výkřiků, nikdy bych si ho netroufla formulovat.

Proč o tom vůbec píšu? No, víte, on ten Antikrist je přístupný od patnácti let. Mám pochybnosti, navzdory tomu, že dnešní diváci jsou i v tomhle věku nesrovnatelně zkušenější, než jsme byli my, přivykli nejrůznějším hrám na "vysoké" a "nízké" a nejrůznějším šílencům za kamerou...

Výsledky ankety o vánoční televizi

Zatímco jsem s poměrně velkou úlevou odevzdala do tisku další porci svých "živitelských" glos do čtrnáctideníku TV Mini, tentokrát mapujících vánoční a silvestrovský čas, doběhla utěšeně ke konci vánoční, a tudíž banální anketa o vztahu čtenářstva tohoto blogu ke svátečnímu televiznímu programu.

A zase znovu se mimoděk ukazuje, jak různorodí jsou místní návštěvníci: 17 procent, což je celkem slušný počet, se vlastně skoro nikdy na televizi nedívá, a srovnatelných 11% ji nesleduje o Vánocích, neboť to považuje za ztrátu svátečního času. Nicméně 9% dychtivě přiznává, že se naopak přisaje na obrazovku a musí zase znovu vidět všechny ty Mrazíky (letos Nova, 30. 12, 20.00) a Pyšné princezny (Nova, 25.12, 17.05).

Pěti procentům televize pomáhá přežít strastiplné vánoční období, takže občas sebezáchovně něco uďobnou, a 19% reptalů mručí, že se tam pořád melou ty stejné věci a vidět po dvacáté Tři oříšky pro Popelku (letos Nova, 24.12, 20.00) je nudí. "Vítězných" 36% pak nechápe, proč by mělo využívat služeb televize, když má přece doma DVD a navolí si vlastní program.

Sláva vítězům, čest poraženým, nebo tentokrát také obráceně - přiznávám nicméně, že bych měla televizního molocha chválit coby osoba, která je díky jeho existenci samostatně výdělečně činná (protože moje filmové kritiky stále ještě nikdo do žádné tiskoviny nechce). Jsem vlastně rozpolcená prakticky mezi všechny hlasující (ale fakt jsem to všechno nebyla já :-))

Já se ale na televizi taky moc soustavně nedívám - spíš občas beru nějaké vzorky, třeba seriálů. Vždycky dám přednost návštěvě kina, kde chci vidět film v původní velikosti a kvalitě a s originálním zvukem. Zbožňuji ale i pocit jisté svátečnosti spojený s projekcí v kině, a tomu neodpovídá situace, kdy si pustím DVD, ale právě chvíle, kdy si musím televizi zapnout v určitou hodinu, pokud chci sledovat třeba komedii s Marilyn Monreovou Jak si vzít milionáře (Prima, 31.12., 14.02). Přestože se tvrdívá, že koukání na televizi je komorní a individuální záležitostí, mám v tom okamžiku až jakýsi "kolektivní" pocit: v té chvíli totéž sledují současně tisíce či desetitíce dalších lidí a "společně" trneme, jestli ta Nastěnka v zasněženém lese neumře na podchlazení a Ivánka si nakonec nevezme Marfuška.

Uvažujeme, že s příchodem domácího kina a rozšířením a zpřístupněním nabídky se náš svět radikálně změnil, protože konečně máme - obrazně řečeno - filmy ve své moci. Při jisté dávce zručnosti se dá sehnat už skoro cokoli a nemusíme tedy čekat, až nám nějaký ňouma v kině či televizi něco milostivě sehraje (či spíš nesehraje). To je samozřejmě báječná situace, o které bych se ještě před takovými deseti lety neodvažovala snít. Zatímco se vydatně posiluje dětinský pocit hrabivého majetnictví (kdy ale uvidím VŠECHNY ty filmy ze své DVD sbírky?), vytrácí se současně zmíněný dojem svátečnosti, svázaný s oním "kolektivním" vysedáváním v kině či před televizí.

No, většinou ale na vánoční sezení před bednou nemám moc času (ale ráda bych měla) a zůstávám u profesionálně laděných představ: kdopak z diváků si asi zapne Nový svět Terrence Malicka (který hraje odvážně Prima 30. prosince ve 21.50) a po hodince ho zklamaně vypne, až zjistí, že to není tak úplně jen dobrodružná romance o lásce námořníka a indiánské princezny (jak se mu to snažím ve své třířádkové glose pokoutně tvrdit)? Ale třeba někdo vydrží a chytí se drápkem navzdory tomu, že zrovna tenhle film si vrchovatě zaslouží velké plátno...

3 sezóny v pekle: syndrom vypatlané blondýnky

Ve čtvrtek měl premiéru nový český film 3 sezóny v pekle, celovečerní režijní debut Tomáše Mašína (ročník 1966), který je v poměrně krátké době už druhou domácí "dobovkou" z přibližně stejné doby - 40. let. Marek Najbrt (mimochodem "srovnatelný" ročník 1969) v Protektorovi (domácí akvizice vyslaná do boje o nominaci na Oscara) využívá protektorátní atmosféru k vyprávění o prostředcích, které postupně beznadějně pošpiní ušlechtilý účel, 3 sezóny v pekle líčí příběh právě "opačný": mladičký hrdina Ivan Heinz (snaživý, ale naneštěstí matný Kryštof Hádek) je na počátku své story, v roce 1947, nadšený salonní marxista, sebestředný hošík zavrhující rebelsky svůj "dobrý" původ, který se v poválečných letech pokouší žít jako bohém v divokém rimbaudovském stylu (souvislost - pro čtenáře se slabší školní pamětí - sugeruje už název filmu, přehnaně ambiciózně odkazující právě k básnické sbírce Arthura Rimbauda Sezóna v pekle). Na konci příběhu, na začátku 50. let, poté, co projde desiluzí, je pak Ivan dospělým mužem, jenž zažil muka opravdové lásky k unikavé Janě (zajímavá polská herečka Karolina Gruszková) a jehož ideály prošly drtivou konfrontací s komunistickým režimem. tedy měl by být, kdyby nás o tom tvůrci filmu dokázali přesvědčit.

Emil z Protektora (v podání vzhledově ambivalentnějšího a herecky schopnějšího Marka Daniela) do vyprávění vstupuje jako sympatický chlapík se "správnými" názory a milující manžel, vychází z něj ale jako přisluhovačská mravní zrůda, která vše lidské v sobě utopila v kompromisech. Jde samozřejmě o poměrně typický příběhový model - a stejně je tomu i v případě Mašínova snímku. Najbrtův tým ovšem zůstává věrný temnému, skeptickému ladění svého předchozího znamenitého opusu Mistři a v Protektorovi se metaforicky obrací k paměti střední a starší generace prostřednictvím otázky vnější kolaborace s (kterýmkoli, tedy nacistickým či komunistickým) režimem, proleptávající se do nitra lidské mysli. Mašín ale nabízí ryze pozitvní vyprávěnku, která je zřejmě určena především početně nejsilnější divácké skupině - současné mládeži. Ta by se ovšem neměla identifikovat s hlavním hrdinou jen v okamžiku jeho zmoudření, ale i ve chvílích, kdy se k poznání a zralosti teprve propracovává. I tehdy, když Ivan opouští a okrádá svého otce, krade jídlo v obchodě či blouzlivě horuje pro zjevně abstraktní ideály, má postavu vedle Hádkova roztomile chlapeckého projevu cílovému divákovi zřejmě přibližovat permanentní používání slova "hovno". Ivan je totiž výlučný, divoký mladý básník a když bude tohle slůvko vykřikovat dostatečně nahlas, případně se při tom ještě svlékat, možná mu slabší povahy v publiku jeho rebelství víc uvěří (i když verše, které hrdina skládá, patří Egonu Bondymu, jehož osudy autory filmu inspirovaly - a ty básně vlastně nejsou moc dobré, respektive se stěží mohou srovnávat s těmi Rimbaudovými).

Hrdina žije v anarchistickém světě vlastního ega, pomyslném blaženém světě bohémů, a toto "občanství" jaksi automaticky legitimizuje všechno, co činí, jako správné. To je samozřejmě tradiční koncept vyprávění ladící se sebestředným viděním mládí, ale zdráhám se ho přijmout. Když pominu hystericky dietní, až bulimický herecký výkon Kryštofa Hádka (oč raději bych v té roli viděla takového Ondřeje Nováka :-)), nemohu prostě akceptovat bezvýhradně sympatickou prezentaci hrdiny s takovými názory a postojem. Ivan Heinz představuje jen další bizarní variaci na důvěrně známého chcípáckého hrdinu z českých filmů - a upozorňuje mimoděk na (ne vždycky viditelné, ale zcela tradiční) propojení role intelektuála se salónním levičáctvím.

Zajímavé je možná i to, že Ivan je důsledně prezentován jako současný mladý hrdina, ať už jde o jeho život ve "squattu", popíjení s partou a těkání po večírcích či o popis jeho milostných trampot s Janou. Zatímco v zajímavé postavě hrdinova vrstevníka Karla (jako vždycky přesný Ľuboš Kostelný) zahlédneme obsaz "protektorského" konformisty, který navzdory výčitkám svědomí nepřestává být komunistickým hajzlem, starší postavy příznačně působí jako z morálně jiného, starosvětského (až zastaralého) prostoru. Mám na mysli především otce v působivém podání Martina Huby, židovského kritika v naneštěstí dost ochotnickém pojetí Jana Krause, ale hlavně psychiatra, kterému neselhávající Miroslav Krobot vdechl i na malé ploše a prakticky beze slov nevídaně hluboký a působivý rozměr.

Protektora a 3 sezóny spojuje i to, že mají zajímavý design: zatímco Protektor ovšem elegantně a inovativně těží z modernistických formálních výbojů a současně precizně pracuje s nostalgickými aluzemi na dobové songy a filmy, autoři 3 sezón nabízejí vnějšně nesmírně efektní, ale obsahově mělčí práci se za všech okolností líbivým vzhledem obrazu, zahrnujícím neméně starostlivé dobové rešerše. V trikově upravených, na domácí poměry nevídaně velkorysých a precizních městských exteriérech ožívá nejen Praha, z níž zlá doba postupně strhává poválečný vzhled upomínající na první republiku, ale i poválečná Vídeň.

Působivá a celistvá vizuální stránka jen potvrzuje, že 3 sezóny v pekle jsou po řemeslné stránce v rámci českého filmu výjimečným dílem: Mašín, který je ceněným tvůrcem reklam a klipů, dokázal stmelit tým takovým způsobem, že jeho dílo už po řemeslné stránce snese srovnání s "normálními" evropskými či dokonce hollywoodskými snímky. Divák se nemusí při projekci permanentně stydět (což se mu děje spíš v oblasti tématu, některých promluv hrdinů a některých hereckých výkonů). Nezakopává na každém kroku o profesinonální neschopnost (za pochvalu v této souvilosti stojí i hudba Filipa Jelínka a "nečeská" kamera Karla Oskarssona).

Bylo by samozřejmě úžasné, kdyby se něco takového i v českém filmu změnilo ve standard. Kdyby se divák i kritik nemuseli zdržovat úzkostí z kašírovaných kulis, zastaralé televizní neosobnosti, odfláknutého nelogického scénáře, šmírácky recitovaných dialogů či špatně nasvícené scény, bylo by pro něj mnohem snadnější soustředit se na to, o čem film je - a mohli bychom se o tom společně začít bavit.

Podobně jako nedávno Normal Julia Ševčíka je ovšem debut Tomáše Mašína poznamenán disproporcí až jakéhosi hollywoodského typu: oč lépe vypadá, o to mělčeji mu to myslí a především cítí. Nedivila bych se, kdyby se situace, kterou pracovně nazvu syndromem vypatlané blondýnky, jež se domnívá, že nemusí moc myslet, změnila v obecnější trend.
3 sezóny v pekle
Česká republika/ Slovenská republika / Německo, 2009, 110 min.
Režie: Tomáš Mašín
Scénář: Tomáš Mašín, Lubomír Drozd
Kamera: Karl Oskarsson
Hudba:Filip Jelínek
Hrají: Kryštof Hádek (Ivan Heinz), Karolina Gruszková (Jana), Jan Kraus (Viktor Lukáš), Martin Huba (Ivanův otec), Ľuboš Kostelný (Karel), Táňa Pauhofová (Hana), Miroslav Krobot (psychiatr), Matěj Ruppert (Skokan)
Premiéra: 26. 11. 2009


Autorkou u recenze uvedených fotografií je Lucie Jansch