Výsledky ankety o vánoční televizi

Zatímco jsem s poměrně velkou úlevou odevzdala do tisku další porci svých "živitelských" glos do čtrnáctideníku TV Mini, tentokrát mapujících vánoční a silvestrovský čas, doběhla utěšeně ke konci vánoční, a tudíž banální anketa o vztahu čtenářstva tohoto blogu ke svátečnímu televiznímu programu.

A zase znovu se mimoděk ukazuje, jak různorodí jsou místní návštěvníci: 17 procent, což je celkem slušný počet, se vlastně skoro nikdy na televizi nedívá, a srovnatelných 11% ji nesleduje o Vánocích, neboť to považuje za ztrátu svátečního času. Nicméně 9% dychtivě přiznává, že se naopak přisaje na obrazovku a musí zase znovu vidět všechny ty Mrazíky (letos Nova, 30. 12, 20.00) a Pyšné princezny (Nova, 25.12, 17.05).

Pěti procentům televize pomáhá přežít strastiplné vánoční období, takže občas sebezáchovně něco uďobnou, a 19% reptalů mručí, že se tam pořád melou ty stejné věci a vidět po dvacáté Tři oříšky pro Popelku (letos Nova, 24.12, 20.00) je nudí. "Vítězných" 36% pak nechápe, proč by mělo využívat služeb televize, když má přece doma DVD a navolí si vlastní program.

Sláva vítězům, čest poraženým, nebo tentokrát také obráceně - přiznávám nicméně, že bych měla televizního molocha chválit coby osoba, která je díky jeho existenci samostatně výdělečně činná (protože moje filmové kritiky stále ještě nikdo do žádné tiskoviny nechce). Jsem vlastně rozpolcená prakticky mezi všechny hlasující (ale fakt jsem to všechno nebyla já :-))

Já se ale na televizi taky moc soustavně nedívám - spíš občas beru nějaké vzorky, třeba seriálů. Vždycky dám přednost návštěvě kina, kde chci vidět film v původní velikosti a kvalitě a s originálním zvukem. Zbožňuji ale i pocit jisté svátečnosti spojený s projekcí v kině, a tomu neodpovídá situace, kdy si pustím DVD, ale právě chvíle, kdy si musím televizi zapnout v určitou hodinu, pokud chci sledovat třeba komedii s Marilyn Monreovou Jak si vzít milionáře (Prima, 31.12., 14.02). Přestože se tvrdívá, že koukání na televizi je komorní a individuální záležitostí, mám v tom okamžiku až jakýsi "kolektivní" pocit: v té chvíli totéž sledují současně tisíce či desetitíce dalších lidí a "společně" trneme, jestli ta Nastěnka v zasněženém lese neumře na podchlazení a Ivánka si nakonec nevezme Marfuška.

Uvažujeme, že s příchodem domácího kina a rozšířením a zpřístupněním nabídky se náš svět radikálně změnil, protože konečně máme - obrazně řečeno - filmy ve své moci. Při jisté dávce zručnosti se dá sehnat už skoro cokoli a nemusíme tedy čekat, až nám nějaký ňouma v kině či televizi něco milostivě sehraje (či spíš nesehraje). To je samozřejmě báječná situace, o které bych se ještě před takovými deseti lety neodvažovala snít. Zatímco se vydatně posiluje dětinský pocit hrabivého majetnictví (kdy ale uvidím VŠECHNY ty filmy ze své DVD sbírky?), vytrácí se současně zmíněný dojem svátečnosti, svázaný s oním "kolektivním" vysedáváním v kině či před televizí.

No, většinou ale na vánoční sezení před bednou nemám moc času (ale ráda bych měla) a zůstávám u profesionálně laděných představ: kdopak z diváků si asi zapne Nový svět Terrence Malicka (který hraje odvážně Prima 30. prosince ve 21.50) a po hodince ho zklamaně vypne, až zjistí, že to není tak úplně jen dobrodružná romance o lásce námořníka a indiánské princezny (jak se mu to snažím ve své třířádkové glose pokoutně tvrdit)? Ale třeba někdo vydrží a chytí se drápkem navzdory tomu, že zrovna tenhle film si vrchovatě zaslouží velké plátno...