New Yorku, miluji tě

K novému filmu v našich kinech, popsanému distributorem zdatně jako "krátké romantické příběhy", nabídnu jen několik slov: New Yorku, miluji tě je další povídkový film nezávislého ražení, pod kterým je podepsaná kupa režisérů a ve kterém se mihne plno známých herců. Ani jedni, ani druzí nemají moc času se projevit, a tak je to všechno spíš taková kámošská bokovka než celistvá podívaná pro diváky. Vyznění takové "mozaiky lidských příběhů od nezávislých režisérů" je navíc danější a závislejší než finále akčního hollywoodského thrilleru:  život je spletitý a plný lidí různých povah, náboženství, sociálních omezení a osobních úchylek, ale my jsme schopni se s tím společně vypořádat. A navíc milujeme New York (Paříž atd...). Zatímco v sesterském projektu Paříži, miluji tě šlo o převážně evropské tvůrce, zde je škála národnostně výrazně "korektnější" (nemyslím tím zrovna neblahého Bretta Ratnera, ale třeba Fatiha Akina). Sestava režisérů je až na výjimky horší než v Paříži a jména účinkujících herců hvězdnější.

Protože zde ovšem - na rozdíl od klasických povídkových filmů - nejsou jednotlivé segmenty odlišeny názvy a titulky, nýbrž se umně proplétají až k finálnímu bezvýraznému výsledku, můžete si teprve na konci přečíst, kdo co vlastně režíroval. Neboť se ale vzhledem k demonstrativně kolektivnímu rázu projektu nikdo nesměl moc osobitě vyhranit, je to vlastně  jedno.

Navzdory tomu bych ráda poznamenala, že skutečnou hvězdou celého filmu je pro mne Natalie Portmanová: Nejenže režíruje jeden z nejatmosféričtějších segmentů (o procházce chlapečka a jeho opatrovníka letním Central Parkem), ale navíc v tématicky zajímavé povídce Miry Nairové hraje postavu mladé, inteligentní židovky Rifky, která se kvůli vstupu do manželství s milovaným mužem bezvýhradně podřizuje ortodoxním pravidlům (jak známo, Portmanová se hlásí ke svému izraelskému původu a troufá si v médiích mluvit i o svých sympatiích k židovství - což dnes není vůbec samozřejmé).

P. S. Potěchou mého oka ve filmu, který neuškodí,ale také nijak moc nepotěší, byl ještě můj oblíbený Shia LaBoeuf coby invalidní hotelový poslíček v nostalgickém segmentu o bývalé operní divě.

New York, I Love You
Francie / USA, 2009, 110 min
Režie: Fatih Akin, Yvan Attal, Albert Hughes, Allen Hughes, Wen Jiang, Joshua Marston, Mira Nairová, Park Chan-wook, Brett Ratner, Andrei Zvjagincev, Natalie Portmanová, Shekhar Kapur

Hrají: Hayden Christensen, Robin Wright Pennová, Chris Cooper, Maggie Q, Kevin Bacon, Julie Christieová, Shia LaBeouf, Orlando Bloom, Ethan Hawke, John Hurt, Eli Wallach, Natalie Portmanová, Anton Yelchin, Goran Visnjic, Cloris Leachman, Burt Young, Christina Ricciová, James Caan, Andy Garcia

Premiéra: 28. 1. 2010

Trochu optimismu...

Velmi neutěšený lékařský komentář k mému RTG páteře a  panující počasí mne uvrhly do nálady, kterou vám ze srdce nepřeju - tak jen krátce a z momentálního dna: nezmrzněte a neupadněte někde na ledu  - a nezapomeňte, že nejtepleji je vždycky v kině na slušném filmu.

Nějak se to komplikuje: erotika a sex

Do českých kin ve čtvrtek vstoupila romantická komedie Nancy Myersové Nějak se to komplikuje a má tak týden na to vás zaujmout, protože 28. 2. má premiéru film stejného žánru, ale výrazně větší elegance a hloubky - Lítám v tom Jasona Reitmana  (vyznamenaný zatím Zlatým glóbem za scénář). Snímek Nějak se to komplikuje (který stejnou nominaci neproměnil) přitom vůbec není špatný: vyniká nad většinu titulů tohoto typu z poslední doby a ve filmografii režisérky Nancy Meyersové představuje dosavadní vrchol. Takové navenek pozitivní hodnocení ovšem titul, který měl v USA premiéru coby vánoční podívaná, vykazuje do pozice jednookého, který je králem mezi slepými: v žánru romantické komedie se už dlouho nestalo nic povznášejícího (ale počkejte, až uvidíte ten Reitmanův kousek!) a scenáristka a posléze i režisérka, která 8. prosince oslavila šedesátiny (a získala oscarovou nominaci za scénář Vojína Benjaminové), má na svém kontě čtyři filmy - všechno romantické komedie spíš průměrné úrovně (v mojí malé anketě na tomto základu pochybnosti spojené s kvalitami jejího nového filmu vyjádřilo 29% hlasujících).

Dosavadní fimy Meyersové můžeme zkusit sloučit podle věku hrdinů/cílových skupin: teenagerovská Past na rodiče, Prázdniny a Po čem ženy touží - mladší věk, Lepší pozdě nežli později - aktivní stáří. Nějak se to komplikuje se hlásí k poslední zmíněné skupině, ale vidět v Nancy Meyersové "hollywoodskou Marii Poledňákovou" by byla pěkná hloupost. Příběh majitelky restaurace s přilehlou pekárnou Jane (Meryl Streepová), která deset let po rozvodu začne podléhat zemitému kouzlu bývalého manžela, právníka Jakea (Alec Baldwin) a současně řeší vztah s novým mužem svého života, nesmělým architektem Adamem (Steve Martin), nepřipomíná všestranně dezintegrovanou, populistickou vyprávěnku Líbáš jako bůh. Kromě toho, že drží pohromadě po stránce děje, stylu a charakterů, navíc zasahuje poměrně hluboko do oblasti "reálných" mezilidských vztahů. A herci, ovládající s přehledem danou žánrovou polohu, se starají o to, abyste se coby diváci nestyděli ani v situacích hraničících s pustou situační fraškou (třeba ve chvíli, kdy se Jakeovi udělá slabo během tajné polední rychlovky s bývalou manželkou, a zatímco Jane zachraňuje situaci v trapném rozhovoru s hotelovým lékařem, všechno sleduje v hale jejich zděšený budoucí zeť - toho mimochodem hraje výborně John Krasinski).

Mladším divákům možná bude připadat odporné, že režisérka ukazuje lidi kolem padesátky užívající si sex. (A argument, že pro publikum ve středním věku může být zase někdy dost odporné sledovat teenagerovské milostné komedie, asi neobstojí - pokladny kin přece plní hlavně mladiství.) Ani oni by ovšem neměli mít výhrady proti představitelce ženské strany mince -  zastupuje ji totiž Jane v podání skvostné Meryl Streepové (60). Ta navazuje na svou přesvědčivou demonstraci kondice ve snímcích Mamma Mia! a Julie a Julia (takže ve filmu její postava tančí i vaří.) Pravdu tak měli ti čtenáři, kteří v mojí malé anketě svá největší očekávání spojovali právě s představou, že do kina je na tenhle film dostane právě Streepová, protože zahraje skvěle cokoli (bylo jich 58%).

Mužská strana má ve vyprávění dva rovnocenné zástupce, což nebývá v romantických komediích pravidlem: většinou už podle obsazení a po půlhodině i podle rozdaných karet poznáte, kterého ze dvou soků tvůrci hodlají vehnat do hrdinčiny náruče. Ve filmu Meyersové se ale během celého vyprávění o divácké sympatie celkem rovným dílem ucházejí roztomile a neempaticky poživačný Jake v podání Aleca Baldwina (51)(a 9% hlasujících bude ještě rádo, že film nepodepsali bratři Farrellyovi, protože Baldwin je roztomilý a neztrácí nadhled ani v nejprekérnějších situacích, které na něj režisérka nastražila) a romantický, plachý a citlivý Adam (který je v podání čtyřiašedesátilého Stevea Martina k nakousnutí, ale - asi z důvodů hercova totálně zmarněného kreditu - nezajímá žádného z hlasujících čtenářů). 

Obě mužské postavy mohou u diváků narazit, protože ani jedna není komplexní - a ani být nemůže: podobně jako v Deníku Bridget Jonesové jde totiž především o dvě hraniční ztělesnění hrdinčiny touhy - sex (svázaný s minulostí) a erotiku (spojenou s budoucími přísliby) 1/. Jake představuje důvěrně známou a tedy bezpečnou minulost, která teď majetnicky žadoní o to, aby ji Jane zase vzala na milost (a nabízí oživit jen to, co se osvědčilo jako nejlepší, a na to horší zapomenout). Jako Daviel Cleaver v Bridget zosobňuje Jake machistický, zastydle chlapecký mužský model. Adam (modelově spíš typ postavy, již představuje v Deníku Mark Darcy) zůstává velkou a křehkou neznámou, působí nicméně romanticky a slibně: je empatický, nic si pro sebe neuzurpuje a nabízí Jane náročnější a "dospělější" řešení jejího problematického, osamělého života - už proto, že si je musí zvolit především ona sama. Baldwin a Martin pak nabízejí své modelové postavy s takovým nasazením, že jejich schematičnost rádi přehlédnete.

Takto postavená volba mezi minulostí/sexem a budoucností/erotikou se samozřejmě týká jen hrdinčiny momentální situace: vždyť i ten nejnesmělejší erotický vztah by se jednou měl začít "konzumovat". (A není také žádná náhoda, že v souvislosti s oběma muži narýsována paralela mezi sexem a jídlem: zatímco Jake si bez pozvání sedá k prostřenému stolu a plnými hrstmi se cpe svými oblíbenými lahůdkami, s Adamem si hrdinka užívá dlouhé a složité přípravy své vlastní speciality - čokoládových rohlíčků.)

Navzdory věku hrdinů i jejich představitelů ovšem Nějak se to komplikuje není romantickou komedií "pro důchodce" (i když se podobných filmů v souvislosti se stárnutím populace v západním světě bude asi objevovat čím dál víc). Je spíš zábavným filmem "pro dospělé", jenž počítá u svých diváků s životní zkušeností, umožňující jim ocenit problematičnost hrdinčina rozhodování. (Chápavý komentář k Janeině siituaci spolehlivě zajišťuje už zmíněný snoubenec její dcery, s nímž se případný mladší divák může bez problémů ztotožnit - na rozdíl od trojice Janeiných dospělých potomků, odsouzené autorkou dost nevybíraně do pozice usmrkanců bez práva poradního hlasu.)

Takové rozhodování, jakému je vystavena Jane, bývá v romantických komediích nutně zjednodušující a jeho řešení řadu z nich fatálně oslabuje (kupříkladu ve zmíněné Bridget vyžadovalo z původně legitivně šaramantního Daniela Cleavera udělat blbečka). Nancy Meyersová diváky udržuje v relativním napětí až do konce, byť je poměrně nenápadně a postupně přiklání na jednu stranu. Výsledek pak vyznívá přirozeně a logicky, čímž vzniká dojem, že jde téměř o cosi jako o "romantickou komedii pro dospělé" (mimochodem 6% hlasujících  vyjádřilo názor, že ji nelze natočit, zatímco stejné množství čtenářů by se na takový druh filmu rádo těšilo). Tímco unikavým popisem se (aniž bych vás připravila o potěšení ze hry) snažím naznačit, že ve filmu Nancy Meyersové se občas dějí docela zajímavé a ne úplně obvyklé věci.

Stojí za to si všimnout i toho, že režisérka svůj film začíná jako slunně nezávaznou vyprávěnku, ve které se postavy v pastelových šatech chichotají a dojímají bezmála v seriálovém duchu (nechybí ani scéna večeře Jane s kamarádkami, která jako by vypadly z vlezlého, uštěbetaného světa celovečerního Sexu ve městě). Vztahy se však postupně komplikují, což vyprávění nijak neokrádá o komediální situace (naopak: jedna operuje s vypaseným Jakem v hrdinčině posteli a Adamem, který prostřednictvím Janeina laptopu absolvuje místo romantického rozhovoru  nečekanou internetovou videokonferenci s protivníkovou nahotou). Ve finále ovšem nejsíš nebudete mít pocit, že vás někdo najednou poslal zpátky do emocionální mateřské školky a soudí, že se proto spokojíte s obligátním "během" hrdiny za jeho láskou a cituplným polibkem. Což berte jako doporučení.      


1/ POZOR, SPOILER! Stejně jsou rozehrané karty třeba i v jedné z neoceňovanějších romantických komedií historie - Příběhu z Philadelphie George Cukora z roku 1940, kde Katharine Hepburnová volí mezi žoviálním bývalým partnerem v podání Caryho Granta a novou, romantickou známostí v podání Jamese Stewarta. Byť srovnáváme nesrovnatelné, Cukorův film je typickou "remarriage story", tedy konzervativním vyprávěním o tom, kterak se rozhádaná dvojice dá znovu dohromady. U Meyersové možná v Janeině volbě nakonec hraje roli i nový sociální kontext spojený s tím, že rozvod a volba nového životního partnera jsou dnes společensky naprosto běžnou a dokonce pozitivně přijímanou životní peripetií.  

It ́s Complicated, USA 2009, 120 min., titulky
Režie a scénář: Nancy Meyersová
Kamera: John Toll
Hudba: Hans Zimmer
Hrají: Meryl Streepová (Jane), Alec Baldwin (Jake), Steve Martin (Adam), John Krasinski (Harley), Lake Bellová (Agness), Rita Wilsonová (Trisha)

Premiéra: 21. 1. 2010

Imaginárium dr. Parnasse: za zrcadlem

Biografie  většiny režisérů zatěžuje zpravidla hned několik projektů, které z nějakých důvodů nenatočili: Terry Gilliam v poslední době má snad až příliš takových, kterých bychom mohli litovat. Stačí zmínit neuskutečněnou adaptaci knížky Terryho Pratchetta a Neila Gaimana Dobrá znamení nebo Muže, který zabil Dona Quijota (o čemž dokonce Keith Fulton a Louis Pepe pořídili v roce 2002 dokument). Není divu, že tyhle ztracené sny (i když o Quijotovi se už zase mluví v souvislosti s příštím rokem) tu a tam vykukují i z těch filmů, které Gilliam natočil. 

Z obou zmíněných projektů tak možná pocházejí i některé motivy a obrazy z Imaginária (i to mohlo zavinit jeho nesourodost). Mnohé zase souvisejí s předchozími režisérovými díly. Tak zde tedy máme "donkichotského" muže starého tisíc let (doktor Parnassus v podání hereckého veterána Christophera Plummera), který neustále uzavírá sázky o sebe i smrtelníky kolem s ďábelským panem Nickem (Tom Waits) (takový párek je známý  z Dobrých znamení). Zchátralý Parnassus právě prohrává vlastní dceru a pokouší se získat na svou stranu víc "duší" než jeho vychytralý protivník. Šestnáctiny nicnetušící dívky (Lily Coleová) se blíží a ani mladík Anton (bezvýrazný Andrew Garfield), který ji miluje, ani Parnassův trpasličí společník Percy netuší, jak je malá komunita doktorova kočovného divadla blízko pádu.

Titulní důmyslný, nezbadatelný artefakt je klíčovou součástí Parnassova představení coby zrcadlo, kterým každý může vstoupit z jeviště/reality do krajiny svého vlastního já (tak třeba vilný opilec skončí v jámě plné prázdných lahví, mlsný, protivný kluk se ocitne v krajině obřích sladkostí jak od pana Wonky, které odstřeluje jako ve videohře, afektovaná panička bloudí po jezeře plném luxusních módních artefaktů...). Vyprávění založené na tomto nápadu se tak odvíjí jako zábavná podívaná do "hlav" různých lidí, přičemž každou epizodu v imagináriu ukončuje okamžik volby mezi světem Nicka a Parnasse.

Imaginárium představuje ryze vizuální a současně velmi dynamický vypravěčský princip ve stylu Charlieho Kaufmana, postrádá však logické fungování principů z filmů V kůži Johna Malkoviche nebo Synecdoche, New York. (Existence různých vedlejších postav objevujících se v imagináriu totiž jaksi postrádá logiku, nebo mi to tak alespoň připadalo.) S filmem se to ovšem má jinak než s imagináriem: zatímco mentorem imaginária je sám Parnassus (nebo on a Nick), coby divák se ocitáte v Gilliamově výsostném světě, přičemž nemáte - podobně jako v jiných snímcích, které se otázkou volbou zabývají, třeba Matrix - "herní" právo.

Pokud to hned na začátku přijmete, budete se bavit. Pokud ne, bavit se asi moc nebudete. Imaginárium dr. Parnasse není žádná hollywoodská přesvědčovací" podívaná typu Avatara, která vám bude ukazovat, že předváděný fikční svět je právě pro vás ten nejlepší. V tom Gilliam zůstává svůj - stejně jako v tom, že vám nenabízí  vlastně žádného hrdinu, který by nás spolehlivě provedl chaoticky pojatým dějem. Měl by jím být Parnassus, ale ten je tak odtažitě stylizovaný, že ho vnímáte spíš jako barvitou postavičku. A mohl by jím být unikavý a kluzký Tony, jenž se v Parnassově kočovné herecké společnosti ocitne coby "mrtvý" muž bez paměti a pokouší se ji pragmaticky zvelebit - ale jehož rádi mít nemůžete, zvlášť když se dozvíte o jeho hnusné minulosti. Postavení Tonyho, kterého hraje s plným nasazením Heath Ledger, připomíná Sancha Panzu tak, jak se o něm psalo v souvislosti s nerealizovaných Quijotem, a navazuje na dlouhou linii gilliamovským ambivalentních hrdinů, s nimiž je někdy skoro nemožné soucítit (což je rovněž velmi "nehollywoodské" a současně mimořádně gilliamovské). Stejně jako tahle zajímavá, ale trestuhodně provinilá postava jsou na tom ovšem všechny ostatní: i Parnassovi, Antonovi toužícím po Skvostu a a Skvostu toužícímu po “normálním” životě nenaděluje autor peripetie jejich osudů po zásluze (jako moralista) či v rámci nějaké logiky (jako vypravěč), ale výhradně v řádu sarkastické anekdoty. Pokud budeme pátrat po tom, jak a proč Gilliam posuzuje jejich skutky, daleko se nedostaneme: svět Imaginária dr. Gilliama je temný, absurdní a zlovolně potměšilý.

Potože dnes jsou tomu dva roky, co Heath Ledger nešťastně přebral prášků na spaní, je možná dobré zmínit se o tom, jak si Imagináriu vede jako "posmrtný" hercův film. Coby šejdíř Tony je tenhle navždy ztracený herecký talent zajímavější než ve své oscarové roli Jokera v Temném rytíři - už proto, že na rozdíl od jednorozměrného řádění zloducha s pořádně proříznutou pusou mu Gilliam umožnil vytvořit mnohem mnohotvárnější a zajímavější kreaci. Dobrou zprávou zůstává, že toho spolu stihli natočit docela dost a Ledger zůstává hlavním představitelem Tonyho, kterého "za zrcadlem" postupně hrají Johnny Depp, Jude Law a Colin Farrell. Nápad (vzniklý improvizací z nutnosti nějak film dokončit bez jednoho z hlavních představitelů) naneštěstí přispívá k nelogičnosti fungování imaginária (ostatní postavy se v něm nemění).

Vidět ale hned tři hvězdy "hrající Ledgera" je takový požitek, že případné výhrady prostě musíte spolknout. To byste ostatně měli  dělat během celého pobytu v gilliamovském imagináriu, a je vlastně dobře, že tady jedna přepestrá vizuální atrakce stíhá druhou s takovou rychlostí a agresivitou, že vám brání sledovat  souvislosti, soudržnost charakterů či nějakého příběhu. Můžete leda tak zaznamenat přítomnost řady "vážných" témat, především režisérových oblíbených možností lidského individua rozhodovat o vlastním osudu (jeho nejlepším filmem na toto téma ale podle mne stejně zůstává 12 opic).

Místo uspokojení z vyprávění, které má hlavu a patu, se musíte spokojit spíš s radostí z toho, že Gilliam, opatřený tentokrát dostatečnými finančními prostředky, se skutečně mohl vyřádit. Imaginárium působí nesmírně výpravně a přebujele a je jasné, že Gilliam je právě ten případ tvůrce-výtvarníka, pro kterého se stala požehnáním existence CGI. V Imagináriu si vyzkoušel plno vzrušujících kombinací digitálních a klasických triků (vlastně ani nestihnete sledovat, kde končí jedny a začínají druhé - a vlastně je to jedno, protože skoro všechno vypadá dobře nebo přinejmenším nehollywoodsky a nebanálně ).

Mám ráda Krajinu přílivu (ze které do Imaginária na chvíli zabloudila její hlavní představitelka Jodelle Ferlandová) pro její vizuální soustředěnost, která jakoby u Gilliama přímo souvisela s "přehledností" ostatních vypravěčských elementů. Vím, o čem Krajina je (stejně jako to vím u podobně koncentrovaně organizovaného Strachu a hnusu v Las Vegas). Ale zdaleka si nejsem jistá, jestli vím, o čem je Imaginárium - podobně jako jsem to nevěděla u Dobrodružství barona Prášila a Kletby bratří Grimmů, které jsou považované za slabší režisérovy kousky a které Gilliamův nový film svým chaotickým, epizodickým tokem připomíná.

Jednotlivé "zahrady" a "krajiny" v Imagináriu, do kterých se dá zahrnout i Londýn nacházející se vně zrcadla, jsou jakousi ultimativní, slavnostní přehlídkou režisérovy nápaditosti. Svou dynamikou upomínají na jeho znělky a animované vstupy z dávných časů Monty Pythonova Létajícího cirkusu (na které ve filmu upomíná i hudební číslo strážníků - jednoho z nich si ostatně zahrál i Gilliam). Jenže po každé takové znělce vždycky následovala nějaké důvtipná, pregnantní scénka. Po Imagináriu dr. Parnasse  následují pouze závěrečné titulky...

The Imaginarium of Doctor Parnassus

Francie / Kanada / USA, 2009, 122 min, titulky
Režie: Terry Gilliam

Scénář: terry Gilliam, Charles McKeown

Kamera: Nicola Pecorini

Hudba: Jeff Dana, Mychael Danna
Hrají: Heath Ledger (Tony), Johnny Depp, Jude Law, Colin Farrell (Tonyové z imaginaria), Christopher Plummer (Parnassus),Tom Waits (Nick), Lily Coleová (Valentina) , Andrew Garfield (Anton), Verne Troyer (Percy), Peter Stormare (prezident)

Premiéra: 21. 1. 2010