Imaginárium dr. Parnasse: za zrcadlem

Biografie  většiny režisérů zatěžuje zpravidla hned několik projektů, které z nějakých důvodů nenatočili: Terry Gilliam v poslední době má snad až příliš takových, kterých bychom mohli litovat. Stačí zmínit neuskutečněnou adaptaci knížky Terryho Pratchetta a Neila Gaimana Dobrá znamení nebo Muže, který zabil Dona Quijota (o čemž dokonce Keith Fulton a Louis Pepe pořídili v roce 2002 dokument). Není divu, že tyhle ztracené sny (i když o Quijotovi se už zase mluví v souvislosti s příštím rokem) tu a tam vykukují i z těch filmů, které Gilliam natočil. 

Z obou zmíněných projektů tak možná pocházejí i některé motivy a obrazy z Imaginária (i to mohlo zavinit jeho nesourodost). Mnohé zase souvisejí s předchozími režisérovými díly. Tak zde tedy máme "donkichotského" muže starého tisíc let (doktor Parnassus v podání hereckého veterána Christophera Plummera), který neustále uzavírá sázky o sebe i smrtelníky kolem s ďábelským panem Nickem (Tom Waits) (takový párek je známý  z Dobrých znamení). Zchátralý Parnassus právě prohrává vlastní dceru a pokouší se získat na svou stranu víc "duší" než jeho vychytralý protivník. Šestnáctiny nicnetušící dívky (Lily Coleová) se blíží a ani mladík Anton (bezvýrazný Andrew Garfield), který ji miluje, ani Parnassův trpasličí společník Percy netuší, jak je malá komunita doktorova kočovného divadla blízko pádu.

Titulní důmyslný, nezbadatelný artefakt je klíčovou součástí Parnassova představení coby zrcadlo, kterým každý může vstoupit z jeviště/reality do krajiny svého vlastního já (tak třeba vilný opilec skončí v jámě plné prázdných lahví, mlsný, protivný kluk se ocitne v krajině obřích sladkostí jak od pana Wonky, které odstřeluje jako ve videohře, afektovaná panička bloudí po jezeře plném luxusních módních artefaktů...). Vyprávění založené na tomto nápadu se tak odvíjí jako zábavná podívaná do "hlav" různých lidí, přičemž každou epizodu v imagináriu ukončuje okamžik volby mezi světem Nicka a Parnasse.

Imaginárium představuje ryze vizuální a současně velmi dynamický vypravěčský princip ve stylu Charlieho Kaufmana, postrádá však logické fungování principů z filmů V kůži Johna Malkoviche nebo Synecdoche, New York. (Existence různých vedlejších postav objevujících se v imagináriu totiž jaksi postrádá logiku, nebo mi to tak alespoň připadalo.) S filmem se to ovšem má jinak než s imagináriem: zatímco mentorem imaginária je sám Parnassus (nebo on a Nick), coby divák se ocitáte v Gilliamově výsostném světě, přičemž nemáte - podobně jako v jiných snímcích, které se otázkou volbou zabývají, třeba Matrix - "herní" právo.

Pokud to hned na začátku přijmete, budete se bavit. Pokud ne, bavit se asi moc nebudete. Imaginárium dr. Parnasse není žádná hollywoodská přesvědčovací" podívaná typu Avatara, která vám bude ukazovat, že předváděný fikční svět je právě pro vás ten nejlepší. V tom Gilliam zůstává svůj - stejně jako v tom, že vám nenabízí  vlastně žádného hrdinu, který by nás spolehlivě provedl chaoticky pojatým dějem. Měl by jím být Parnassus, ale ten je tak odtažitě stylizovaný, že ho vnímáte spíš jako barvitou postavičku. A mohl by jím být unikavý a kluzký Tony, jenž se v Parnassově kočovné herecké společnosti ocitne coby "mrtvý" muž bez paměti a pokouší se ji pragmaticky zvelebit - ale jehož rádi mít nemůžete, zvlášť když se dozvíte o jeho hnusné minulosti. Postavení Tonyho, kterého hraje s plným nasazením Heath Ledger, připomíná Sancha Panzu tak, jak se o něm psalo v souvislosti s nerealizovaných Quijotem, a navazuje na dlouhou linii gilliamovským ambivalentních hrdinů, s nimiž je někdy skoro nemožné soucítit (což je rovněž velmi "nehollywoodské" a současně mimořádně gilliamovské). Stejně jako tahle zajímavá, ale trestuhodně provinilá postava jsou na tom ovšem všechny ostatní: i Parnassovi, Antonovi toužícím po Skvostu a a Skvostu toužícímu po “normálním” životě nenaděluje autor peripetie jejich osudů po zásluze (jako moralista) či v rámci nějaké logiky (jako vypravěč), ale výhradně v řádu sarkastické anekdoty. Pokud budeme pátrat po tom, jak a proč Gilliam posuzuje jejich skutky, daleko se nedostaneme: svět Imaginária dr. Gilliama je temný, absurdní a zlovolně potměšilý.

Potože dnes jsou tomu dva roky, co Heath Ledger nešťastně přebral prášků na spaní, je možná dobré zmínit se o tom, jak si Imagináriu vede jako "posmrtný" hercův film. Coby šejdíř Tony je tenhle navždy ztracený herecký talent zajímavější než ve své oscarové roli Jokera v Temném rytíři - už proto, že na rozdíl od jednorozměrného řádění zloducha s pořádně proříznutou pusou mu Gilliam umožnil vytvořit mnohem mnohotvárnější a zajímavější kreaci. Dobrou zprávou zůstává, že toho spolu stihli natočit docela dost a Ledger zůstává hlavním představitelem Tonyho, kterého "za zrcadlem" postupně hrají Johnny Depp, Jude Law a Colin Farrell. Nápad (vzniklý improvizací z nutnosti nějak film dokončit bez jednoho z hlavních představitelů) naneštěstí přispívá k nelogičnosti fungování imaginária (ostatní postavy se v něm nemění).

Vidět ale hned tři hvězdy "hrající Ledgera" je takový požitek, že případné výhrady prostě musíte spolknout. To byste ostatně měli  dělat během celého pobytu v gilliamovském imagináriu, a je vlastně dobře, že tady jedna přepestrá vizuální atrakce stíhá druhou s takovou rychlostí a agresivitou, že vám brání sledovat  souvislosti, soudržnost charakterů či nějakého příběhu. Můžete leda tak zaznamenat přítomnost řady "vážných" témat, především režisérových oblíbených možností lidského individua rozhodovat o vlastním osudu (jeho nejlepším filmem na toto téma ale podle mne stejně zůstává 12 opic).

Místo uspokojení z vyprávění, které má hlavu a patu, se musíte spokojit spíš s radostí z toho, že Gilliam, opatřený tentokrát dostatečnými finančními prostředky, se skutečně mohl vyřádit. Imaginárium působí nesmírně výpravně a přebujele a je jasné, že Gilliam je právě ten případ tvůrce-výtvarníka, pro kterého se stala požehnáním existence CGI. V Imagináriu si vyzkoušel plno vzrušujících kombinací digitálních a klasických triků (vlastně ani nestihnete sledovat, kde končí jedny a začínají druhé - a vlastně je to jedno, protože skoro všechno vypadá dobře nebo přinejmenším nehollywoodsky a nebanálně ).

Mám ráda Krajinu přílivu (ze které do Imaginária na chvíli zabloudila její hlavní představitelka Jodelle Ferlandová) pro její vizuální soustředěnost, která jakoby u Gilliama přímo souvisela s "přehledností" ostatních vypravěčských elementů. Vím, o čem Krajina je (stejně jako to vím u podobně koncentrovaně organizovaného Strachu a hnusu v Las Vegas). Ale zdaleka si nejsem jistá, jestli vím, o čem je Imaginárium - podobně jako jsem to nevěděla u Dobrodružství barona Prášila a Kletby bratří Grimmů, které jsou považované za slabší režisérovy kousky a které Gilliamův nový film svým chaotickým, epizodickým tokem připomíná.

Jednotlivé "zahrady" a "krajiny" v Imagináriu, do kterých se dá zahrnout i Londýn nacházející se vně zrcadla, jsou jakousi ultimativní, slavnostní přehlídkou režisérovy nápaditosti. Svou dynamikou upomínají na jeho znělky a animované vstupy z dávných časů Monty Pythonova Létajícího cirkusu (na které ve filmu upomíná i hudební číslo strážníků - jednoho z nich si ostatně zahrál i Gilliam). Jenže po každé takové znělce vždycky následovala nějaké důvtipná, pregnantní scénka. Po Imagináriu dr. Parnasse  následují pouze závěrečné titulky...

The Imaginarium of Doctor Parnassus

Francie / Kanada / USA, 2009, 122 min, titulky
Režie: Terry Gilliam

Scénář: terry Gilliam, Charles McKeown

Kamera: Nicola Pecorini

Hudba: Jeff Dana, Mychael Danna
Hrají: Heath Ledger (Tony), Johnny Depp, Jude Law, Colin Farrell (Tonyové z imaginaria), Christopher Plummer (Parnassus),Tom Waits (Nick), Lily Coleová (Valentina) , Andrew Garfield (Anton), Verne Troyer (Percy), Peter Stormare (prezident)

Premiéra: 21. 1. 2010