Marion Ravenwoodová je nejoblíbenější ženskou postavou v Indiana Jonesovi

Marion Ravenwoodová
v Křišťálové lebce

Podle malé ankety, vybujelé na tomto blogu v souvislosti s uvedením všech čtyř dílů jonesovské série Stevena Spielberga, je nejoblíbenější ženskou postavou čtenářů Marion Ravenwoodová (Karel Allenová) - 48%. Dalo se to ostatně očekávat: vyskytuje ve dvou filmech ze čtyř a můžeme ji považovat za osudovou ženu Indyho života, která se do jeho života vrací stejně pravidelně jako do našich nudných existencí sezónní rýma. Jak se totiž dozvídáme z hádky hrdinů v Dobyvatelích ztracené archy, je Marion dcerou dobrodruhova učitele Ravenvooda, kterou zřejmě kdysi svedl a opustil. Jak se dozvídáme z hádky v Křišťálové lebce, učinil Indy Marion totéž ještě jednou (po znovushledání v Dobyvatelích, navíc těsně před svatbou). Následky Indyho chronické neschopnosti trvaleji a zodpovědněji se párovat tedy Marion způsobily dvojitou frakturu srdce - a když připočteme k její pádné pěsti existenci Henryho Juniora (Shia LaBeouf), zestárlý dobrodruh se nemůže vykrucovat nekonečně dlouho.

Dobyvatelé ztracené archy:
kdo vypije víc?

Svatba ve finále Křišťálové lebky je sice nevyhnutelná, nicméně ve vztahu k divákovi zůstává tahem stejně explozivním a dříve nepředstavitelným, jako "surrealistická" koexistence Indiany Jonese, ledničky a atomového hřibu v jedné scéně. Popularitu Marion samozřejmě zvyšuje i to, že o ní víme zdaleka nejvíc ze všech žen v sérii: je to jediná ženská postava, která tu vstane z mrtvých (po výbuchu vozu s košem, ve kterém je unášena - v Dobyvatelích), a navíc je protagonistkou "velkých" scén: v Dobyvatelích si coby majitelka himalájské hospody zvyšuje příjem sázkami s místními hromotluky, kdo vypije víc panáků, a v Křišťálové lebce po Indyho vzoru za volantem nejdřív koná, a pak teprve myslí. Hrdinovým protivníkům vždycky stojí za to ji unést, protože je Indyho srdci nejblíž a nejvíc se mu podobá kuráží kombinovanou se smyslem pro čest a spravedlnost.

Dobyvatelé: "Kdes byl celé ty roky,
 ty parchante?"

Marion se Indymu podobá i svým nejoblíbenějším, praktickým ošacením, ukradeným z pánského šatníku (i když v Dobyvatelích jej částečně vyvažuje rozkošnou, velmi ženskou večerní róbou). Navíc je - na rozdíl od věčného Petra Pana Indyho, který se neustále, zbrkle nechává vtahovat do klukovských dobrodružství - praktická, racionální a víceméně dospělá - čímž se projevuje jako typická ženská postava z většiny Spielbergových filmů. Není divu, že i Indymu nakonec dojde, že žádná z dalších jeho lásek se té první nikdy nemohla rovnat. A v rámci série se o to vlastně ani žádná nesnažila: zpěvačka a milenka šanghajského gangstera Wilhelmina (Wiliie) Scottová je v podání příští Spielbergovy manželky Cate Capshawové ryzí komickou postavou, zajímavě zkombinovanou s anomálním sexuálním objektem (a pokud někdo někdy Spielbergovi vyčítal misogynství, v Chrámu zkázy k tomu měl jisté důvody). O tom, že jde nejen o velmi neobvyklou, ale divácky kontroverzní a v zásadě nesympatickou kombinaci, jež měla především tvořit kontrast ke "klukovskému" spiklenectví Indyho a Kraťase, svědčí i chabé umístění postavy v mé anketě: Willie získala jen 7% hlasů.

Křišťálová lebka: nositelka dvou
 Leninových řádů a Stalinova favoritka  

Pomineme-li "falešné" možnosti podstrčené hlasujícím čtenářům k rozptýlení autorkou blogu (hajlující opička nacisty Tohta - 22% hlasujících, Rachel/Dakota Fannigová z Války světů - 1%), vítězí nad Willie i nacistická doktorka Elsa Schneiderová (Alison Doodyová) z Poslední křížové výpravy (9% hlasujících), značně záporná postava, která má ráda navrch v sexu (což se postupně líbilo otci i synovi Jonesovým) a kterou její hamižnost nakonec stojí život. Zatímco Willie chce jenom zpátky své luxusní pohodlíčko (a klidně by se kvůli němu provdala i za nezletilého maharádžu), lačná, kočičí Elsa touží "mít víc", což ji nakonec stojí při boji o získání zlatého grálu život. Vědkyni ve službách Hitlera, která má ovšem tendenci k nápravě, se v tom podobá Irina Špalková (Cate Blanchettová - 11%). Padouška z Křišťálové lebky chce vědět "víc a nejvíc", pochybnostmi netrpí a o svou nápravu neusiluje, a vůbec už ne po boku atraktivního, prošedivělého amerického dobrodruha. Přestože je nebývale sexy, myšlenku na tělesné obcování s kýmkoli nejspíš definitivně potlačila, když dostávala stranickou knížku.

Chrám zkázy: momentální klid zbraní

Willie, Elsa i Irina tak dávají vyniknout Marioniným kvalitám - nezištnosti, velkorysosti a svobodomyslnosti: každá z nich je totiž nějakým způsobem hrabivá a je ochotná se zaprodat komukoli mocnému a bohatému, kdo by jí pomohl naplnit její touhy. V rozhodující chvíli se taková postava pravidelně rozhoduje pro zisk (a v případě Elsy a Iriny tak - stejně jako řada mužských postav v sérii - je ztrestána smrtí), Marion je ovšem této představě stejně vzdálená jako sám Indy, který před přivlastněním a rozšifrováním každého velkého tajemství nakonec vždycky couvne, ponechávaje mu jeho nedotknutelnost. Tvoří tak vůči archeologovi-dobrodruhovi potřebný ženský kontrast, současně je ovšem jeho loajální a oddanou parťačkou - nejvěrnějším kamarádem. Vlastně tedy potvrzuje skutečnost, že do velkého "chlapeckého" dobrodružství nepatří žádná "opravdová" ženská (tedy vřískající a rozmazlená) postava typu Willie. Ta vždycky jenom brzdí akci a překáží.

Indiana Jones v přímém přenosu

Indiana Jones a království
křišťálové lebky

Když jsem se náhodou ve společnosti zmínila, že jsem se v sobotu dívala na Indiana Jonese a království křišťálové lebky ve 20:00, ale nikoli na Nově, nýbrž z vlastního DVD (tedy s originálním zvukem s titulky, bez reklam a v příslušném původním ořezu), netušila jsem, že vzbudím nějaký podiv. Ukázalo se nicméně, že totéž zcela nezávisle učinila manželka jednoho z přítomných kamarádů... zatímco jiný kamarád vyjádřil nad tímto postupem značný podiv. Vlastně jsem se takhle chovala  nejspíš poprvé v životě, ale vím, že  to není úplně neobvyklé. Všechny tři předchozí díly Indyho jsem ovšem okoukala poctivě v televizi (s dabingem, reklamami atd.) - Křišťálovou lebku jsem už vůbec neměla chuť si nechat nějak televizně zpotvořit.

Dobyvatelé: prý citát z Občana Kanea...

Co za takovým chováním vězí? Může jít o nějakou naivní rebelii - není ovšem potom lepší se prostě na televizi na protest nedívat? A film si případně pustit někdy jindy, ale rozhodně ve synchronizovaně s televizním vysíláním? Nebo hraje v případě televizní premiéry nějakou roli psychologický moment pomyslného sdílení filmu s ostatními diváky - něco podobného, co vás nutí jít na film do kina a vidět ho spolu s ostatními (i když moderní systémy ozvučení sálů dnes bohužel nedovolují, abyste slyšeli reakce lidí kolem vás)? Jde o nějakou formu "cinefilského" chování v televizním věku? Pokud na to máte nějaký názor, věnujte pozornost anketě v pravé části blogu.

P.S. Moje DVD doběhlo samozřejmě rychleji, než film vysílaný v televizi a "prodloužený" reklamami. Právě když jsem se dokoukala a dosušila slzu v oku nad tou pěknou finální svatbou, dorazila moje dcera s přítelem, kteří se dosud kdesi v domě pokojně věnovali psaní školních esejí a sobotnímu studiu. Vyjádřili nespokojenost nad tím, že "mou" verzi filmu prošvihli, takže si pustili alespoň televizní verzi na Nově... Viděla jsem tedy za trest znovu docela slušný kus filmu, počínaje neuváženým Marioniným řidičským kouskem mířícím do řeky.

Harry Potter 6 1/2

Harrymu něco uteklo: mládí například? 

"Jsou to temné časy, o tom není sporu," prohlásí na tiskové konferenci ministr kouzel (Bill Nighy), načež následuje dvouapůlhodinová ilustrace jeho prohlášení - včetně jeho vlastní smrti, smrti řady dalších postav a jedné sovy a vleklého utrpení všech, kteří to přežili (zdá se dokonce, že ani žádná ze záporných postav - včetně Vy-víte-koho - nemá z páchání zla nějaké zvláštní potěšení). Filmová série o nezletilém kouzelníkovi (který se v tomto díle konečně stane zletilým) spěje nevyhnutelně ke svému konci, takže se stává pěkně temnou, kopírujíc tak knihy J. K. Rowlingové - i když ne docela: ze sedmého svazku filmaři navařili dva filmové díly. A tohle je teprve první z nich. 

Vy-víte-kdo nezná ten vtip
o Voldemortovi a Chucku Norrisovi

Aby byl svět konečně očištěn od pekelného zloducha Voldemorta (který se nám konečně pěkně materializoval do Ralpha Fiennese, jen stále ještě - a zřejmě definitivně - bez nosu), musí strašlivě trpět nejen Harry Potter a jeho kamarádi Ron a Hermiona, ale úplně všichni a všechno kolem nich. Což hodně připomíná poslední díl Pána prstenů (oni dokonce se i ti tři hlavní hrdinové střídají v mučivém nošení nezničitelného medailónku s viteálem, do nějž Voldemort kdysi vložil část své síly, a deptá je to podobně jako kdysi Prsten Froda). Kde ovšem u Petera Jacksona úpěla a temněla fantazijní Středozem, dostává zabrat náš vlastní, značně realisticky vypadající svět, počínaje oprýskaným úvodním logem mateřské společnosti Warner Bros. přes ulice současného Londýna až ke zlověstně vyprázdněné krajině, kterou se hlavní hrdinové toulají coby zpustlí psanci. O Bradavicích, studování a pití máslového ležáku si tentokrát můžete nechat jen zdát: souvislá sekvence z čarodějnického světa je tu jen jedna, ale týká se ministerstva kouzel (a patří mimochodem k nejlepším v celém filmu).  

Harry je trochu paranoidní: kolem něj
všichni umírají 

Od té doby, co Brumbál padl a zlo se šíří, vše jaksi zešedivělo, zchátralo a zopravdovělo, režisér David Yates vyměnil kameramana (teď je jím Eduardo Serra) a celý film vypadá jako všechny ty zlověstně tónované béčkové horory, které míchají "realistický" vzhled s "úpadkovou" stylizací a zlověstnými zvláštními efekty. Málem si ani nevzpomenete, že to před devíti lety začínalo jako pestrobarevná, hollywoodsky vypiglovaná dětská podívaná. A že jsme měli radost, když se třetího filmu chopil Alfonso Cuarón a vyprávění začalo dýchat a hýbat se...       

Mladí kouzelníci ve vězení povinnosti

To, co ve dvou úvodních filmech dělal režisér Chris Columbus, je však minulostí, Cuarón se věnuje onačejší práci a vrchním potterovským režisérem se definitivně stal David Yates, který si právě na své bankovní konto připisuje třetí potterovku (kterou v červenci bude následovat čtvrtá). Dvorním scenáristou série je pak nevratně Steve Kloves (psal všechny díly s výjimkou Fénixova řádu), a kdo zná knižní předlohy J. K. Rowlingové, vůbec mu jeho práci nezávidí: poslední knížka je pěkně tlustá a spletitá. Špatnou zprávou (a nepíšu to ráda) je skutečnost, že navzdory rozdělení závěrečného potterovského filmu na dvě části, rozměrné metráži a eliminaci řady motivů z knihy je Harry Potter a Relikvie smrti, díl první, dosud nejméně zvládnutým potterovským filmem. 

Nebojte, to červené je třezalková esence

Problém je už v předloze, v níž Rowlingová naplno povolila svým ambicím a operovala zřejmě s vidinou, že vychází množstvím akčních scén vstříc příštím adaptátorům. A že spletitostí vyprávění naplňuje plán překlopit původně pouze dětskou zábavu v "dospělé" vyprávění. Je smutné, že aktuální objednávka prvoplánově formovala zrovna to populární čtivo, díky kterému se prý celá jedna generace dětí vrátila ke knihám (i když ty, co četly už předtím, začaly možná raději hrát videohry :-)). O knížkách Rowlingové nemám v kontextu historie anglické dětské četby valného mínění, o tom však snad někdy příště: máme tady nicméně nyní film, který se musel vyrovnat právě s předlohou, která je pro adaptaci ze všech částé série nejméně vhodná. 

Hagrid zafunguje alespoň jako řidič

Děj je složitý, základní linii však tvoří nutnost najít a zničit zbylé viteály, do nichž Voldemort vložil svou sílu. Ve hře jsou ovšem i titulní relikvie smrti - takže je v Harryho prioritách poněkud zmatek. Kupříkladu jednou z relikvií je plášť neviditelnosti, který divákům předchozích potterovských filmů poskytl spoustu zábavy: v tomhle filmu se však vůbec neobjeví, protože na to prostě není čas. Ten v tomhle předlouhém snímku není vlastně na nic: tvůrci totiž musejí divákovi poskytnout značné množství poměrně spletitých informací, což činí hlavně slovně (ale třeba příběh o relikviích je pojat jako animovaný film) - a doufá při tom, aby si publikum současně pamatovalo desítky postav z předchozích filmů a jejich postavení v příběhu. Objevení většiny těchto postav je pak už jen "udržovací": každá z nich se musí mihnout před kamerou, říct jednu dvě věty nebo se jenom nějak zatvářit, čímž má být zachována kontinuita vyprávění. Pro čtenáře knihy je v této situaci zábavné sledovat, jak si filmaři chystají finále: nemůžete přehlédnout, že černokněžník Snape to sice zjevně peče s Voldemortem, ale vražda kolegyně profesorky z Bradavic vybudí jeho nesouhlasný pohled (a Alan Rickman je tak skvělý herec, že mu těch pár vyměřených desítek vteřin skutečně stačí - pak už se ve vyprávění vůbec neobjeví). Vztahy většiny postav se tak omezují na úsporná grafická gesta: Harry a Ginny se milují, takže se jednou políbí, Ron a Hermiona se také milují, ale musejí si ještě ledacos vyjasnit, takže se jednou obejmou a Ron se na kamarádku jednou hladově podívá u klavíru.  

Hůlky kouzelníků i tentokrát 
poslouchají chatrnou latinu

Ptáte se, co tedy zabírá zbytek solidní  metráže? Zjevně snaha autorů nabídnout divákům také to, co chtějí vidět především, totiž akční scény plné honiček a triků. A samozřejmě co nejvíc scén s Harrym, Ronem a Hermionou. Naneštěstí se touha diváka informovat výše popsaným způsobem neslučuje právě s potřebou rozvíjet "velké" akční scény. V okamžiku, kdy si konečně chcete vychutnat střemhlavý let útočícího CGI mozkomora, je třeba scénu přerušit a natlačit do divákovy hlavy další sadu informací, vztahů a jmen. Pro méně připraveného sledovatele je nutným výsledkem všeho tohoto snažení pestrý chaos. (Nemluvím teď o divákovi, který by do kina zabloudil nepřipraven: ten by musel chtít vrátit vstupné.) Yates se pod tlakem nedokáže věnovat ani ústřední trojici, která většinu vyprávěcího času stanuje v krásné anglické krajině, poflakuje se a strádá nečinností. Přiznávám, že na tohle jsem se obzvlášť těšila, protože jsem doufala, že fantazijní vyprávění získá bezpečné těžiště právě díky herecké akci a realistickým krajinným obrázkům. 

 

Láskorád: nestačíte se s ním poznat

Yates ovšem musí spěchat a tak nemůže nechat scény volně dýchat. Nemá dokonce ani čas ukázat všechno, co by bylo třeba - takže se několikrát uchyluje k velmi nefilmovému postupu: řadu zásadních událostí totiž divák nevidí, ale dozví se o nich oklikou, z řeči postav (tak, jak je to často v knize). Například Lupin oznámí společnosti, že Moody zahynul v boji s Voldemortem, Hermiona řekne po souboji s hadem Harymu něco v tom smyslu: "Je mi líto, Harry, ale tu tvou hůlku jsem před omylem zničila odraženým kouzlem", ale naštěstí zanedlouho dorazí Ron, který suše prohlásí, že náhodou v boji s nějakým lapkou  zrovna k nějaké hůlce přišel... V laciných filmech tenhle trik maskuje fakt, že autoři neměli dost peněz na to popisované scény natočit. Obávám se, že v sedmém Harrym Potterovi tyto scény možná i natočeny byly, ale tvůrci už je nedokázali do filmu vtěsnat. Každopádně ta snaha otrocky kopírovat knihu působí dost divně.

Tváří v tvář oné panice "stihnout všechno" pak vypadá jako hovadismus i celá sekvence s Harryho únikem z domu Dursleyových, kde se sice komplikovaně vytvoří celá parta falešných Potterů, která má zmást pronásledovatele, ale opravdový Harry se veze v Hagridově motorce... takže by ho identifikoval i mozkomor-imbecil. 

Ron má problém: žárlivost

Snaha o úspornost vede až k pocitu, že sledujete nelogický, nesouvislý sled obrazů, ve kterých často chybí to podstatné - a naopak tam občas cosi zjevně přebývá: třeba rozpitvávaná Ronova žárlivost na Harryho možná zahřeje srdce nějakého postpubertálního diváka chtivého "skutečné" romance, dal by se však klidně ilustrovat právě zmíněným jedním pohledem a dvěma větami. (To ale neplatí o scéně, ve které chce Harry rozptýlit smutnou kamarádku, a tak si s ní zatancuje: ta je moc pěkná.) Ušetřený čas by se dal využít například k tomu, aby scéna se získáním nebelvírského meče získala alespoň nějakou časoprostorovou logiku.     

Mnoho Harryů, Moodyho smrt

Možná je škoda, že ze sedmé knihy nevznikly tři různé filmy: jeden jako akční dobrodružství, druhý coby teenagerovská romance, a třetí například jako fantasy o paralelním světě ovládaném totalitou. Možná by zbyl ještě materiál na televizní seriál, comics a sérii dívčích triček (v jejichž potisku by se dal dovyprávět zbytek knihy). 

Harry a spol. nechodí do kina

Nechci vám dupat po hračkách: odsudky "očekávaných" filmů, na které se diváci předem těší, nejsou populární - a já vlastně nechci nikoho odradit. Pokud jste ovšem na Pottera chtěli jít, hádám, že na něj stejně půjdete. A nejspíš se vám bude líbit víc než mně. Táhneme to ovšem s filmovým Harrym už devět let a po té době má našinec na dorostlé dítě už jiné nároky než na začátku na hravého, mrňavého kluka... Pokud všechny kladné filmové postavy (i některé záporné) ve vyprávění vypadají vyděšeně, jsou pobledlé, neoholené, otrhané a paranoidní, bloudí, nemají domov a nepracují na ničem pozitivním, zasloužily by si pevnou ruku, která by jejich osudy dovedla k očekávanému dobrému konci. Tady to ovšem vypadá tak, že k zachraňování nezbylo skoro nic, co by stálo za řeč...  

P. S. Pokračování  - a dokončení- se odehraje 14. července 2011.

Harry Potter and the Deathly Hallows: Part I
VB/USA 2010, 146 min., dabing, titulky
Režie: David Yates
Scénář: Steve Kloves (podle knížky J. K. Rowlingové)
Kamera: Eduardo Serra
Hudba: Alexandre Desplat
Hrají: Daniel Radcliffe (Harry), Emma Watsonová (Hermiona), Rupert Grint (Ron), Ralph Fiennes (Voldemort), Alan Rickman (Snape), Tom Felton (Draco), Robbie Coltrane (Hagrid), Brendan Gleeson (Moody), Bonnie Wrightová (Ginny), Helena Bonham Carterová (Bellatrix), Evanna Lynchová (Lenka), Rhys Ifans (Láskorád), Jason Isaacs (Lucius Malfoy), Bill Nighy (Brousek), David Thewlis (Lupin), Julie Waltersová (paní Weasleyová).
Premiéra: 18. 11. 2010


Předchozí díly:


Harry Potter a Kámen mudrců (2001, režie Chris Columbus)


Harry Potter a Tajemná komnata (2002, režie Chris Columbus)


Harry Potter a vězeň z Azkabanu (2004, režie Alfonso Cuarón)


Harry Potter a Ohnivý pohár (2005, režie Mike Newell)


Harry Potter a Fénixův řád (2007, režie David Yates)

Harry Potter a Princ dvojí krve (2009, režie David Yates)

Poznámka na okraj Kvílení

James Franco coby Ginsberg
recituje Kvílení 

Filmový návrat do 50. let  přibližuje atmosféru, ve které začala svou vítěznou pouť světem slavná báseň Allena Ginsberga Kvílení - a období, kdy musel její vydavatel Lawrence Ferlinghetti hájit před soudem svobodu a demokracii. Kvílení je typickým americkým módním nezávislým snímkem: láká do kin hereckou hvězdou v hlavní roli (James Franco), lehce pikantním tématem ("skandální" báseň, milostné tápání gaye Ginsberga) a poněkud okázalým liberálním vyzněním (Kvílení jako dobový levicový výpad proti establishmentu). 

Vlevo dobro, vpravo zlo

Aby se divák nenudil, nabízejí mu scenáristé a režiséři Rob Epstein a Jeffrey Friedman (jinak zkušení a úspěšní dokumentaristé) hned několikeré rozptýlení, umně a přehledně tříštící vyprávění do několika vypravěčských rovin. Zatímco mladý Ginsberg, píšící a recitující svou báseň, je přiblížen jako neklidný, rozhněvaný, začínající poeta, a o několik let později také jako rozvážný komentátor dávných událostí, v popisu soudního sporu se pozornost spravedlivě dělí mezi žlučovitého, upjatého, dogmatického žalobce (David Strathairn) a sympatického, svobodomyslného obhájce (Jon Hamm). Jakmile jsou karty takhle rozdané a navíc cinknuté, je celkem jasné, že (i kdyby se to nestalo ve skutečnosti), dá soudce nakonec za zvuků břeskně vítězné hudby přednost americké ústavě a svobodě slova. 

Odpor proti Molochovi civilizace:
Meditace 

A kdyby se divák přece jen nudil (i to se může stát, pokud není patřičně zvídavý, pokorný a pokud možno mírně názorově narudlý), nabízejí mu autoři i animovaný film ilustrující a popisující Ginsbergovu báseň s takovou vlezlou líbivostí, že se vám nejspíš dřív či později dokonale zhnusí (i když se vám vlastně ve skutečnosti dýmající, nenasytný Moloch kapitalismu docela zajídá). Kvílení tedy může zřejmě zaujmout buď velmi mladé diváky cítící se rebely, nebo postarší beatníky, kteří si zavzpomínají na to, jak kdysi Kvílení v překladu Jana Zábrany hltali, nebo si dokonce připomenou Ginsbergovu pražskou návštěvu v květnu 1965, která skončila hbitým vyhoštěním svobodomyslného básníka, zjevně nepohodlného socialistickému režimu. Pro méně vstřícné publikum pak Kvílení může být pouze mátožně oživlou kapitolkou ze středoškolské čítanky, která se snaží být za všech okolností hezounky korektní, i když vypráví o rebelských, divokých časech.

Howl

USA 2010, 90 min., titulky
Scénář a režie: Rob Epstein, Jeffrey Friedman
Kamera: Edward Lachman
Hudba: Carter Burwell
Hrají: James Franco (Allen Ginsberg), Jon Hamm (Jake Ehrlich), David Strathairn (McIntosh), Bob Balaban (soudce Horn), Jeff Daniels (profesor Kirk), Mary-Louise Parkerová (Potterová), Alessandro Nivola (Nicolas), Todd Rotondi (Kerouac), Andrew Rogers (Ferlinghetti)
Premiéra: 11. 11. 2010