Výsledky "novoroční" ankety

Tři procenta hlasujících už nehodlají
mít žádné slitování s Darrenem Aronofským

Malá anketa týkající se novoročních kinozávazků čtenářstva tohoto blogu je možná zajímavá i s ohledem na loňské výsledky (o kterých si můžete přečíst tady). I když byla snad méně potměšile formulovaná (až na tu možnost týkající se Darrena Aronofského, s nímž prý letos nebude mít slitování tříprocentní menšina), před rokem nikdo z hlasujících čtenářů nechtěl v novém roce chodit do kina méně než loni - a podobně i letos své docházení do kina nechce měnit 45% hlasujcích. Loni ovšem chtělo vylepšit svou prezenci v kinosále jen 18% hlasujících, zatímco letos plných 38%. (Já mezi ně nepatřím, protože jsem coby pilný externista píšící anonymní glosy o televizních pořadech do bohulibého časopisu TV Mini na jaře  uplynulého roku dostala vyhazov - a mám tedy všechen čas na světě na to, abych chodila na novinářské projekce. S čímž ovšem také souvisí nulové živobytí.).

... a stejné množství hlasujících už
nebude mít  slitování s českým filmem

Co se týče dalších výsledků ankety, tříprocentní menšina v letošním roce hodlá omezit hloupé hollywoodské filmy a věnovat se něčemu ušlechtilejšímu (budiž jí to přáno, jen jestli místo nich najde dostatek filmů a aktivit chytrých). A s českým filmem nehodlá nadále mít slitování 9% hlasujících - no, to není moc dobrá zpráva, ale zase není tak špatná, zvlášť po loňském roce, který byl v rámci domácího rybníčku kvalitativně dost nevyrovnaný. (A brzy mimochodem uvidíme, jak ho zhodnotili účastníci nově vzniklých Cen české filmové kritiky - uzávěrka druhého kola hlasování byla v pondělí 3. ledna, leč výsledky jsou tajné až do 13. ledna, kdy proběhne v pražském divadle Archa slavnostní vyhlášení).

Marion Ravenwoodová je nejoblíbenější ženskou postavou v Indiana Jonesovi

Marion Ravenwoodová
v Křišťálové lebce

Podle malé ankety, vybujelé na tomto blogu v souvislosti s uvedením všech čtyř dílů jonesovské série Stevena Spielberga, je nejoblíbenější ženskou postavou čtenářů Marion Ravenwoodová (Karel Allenová) - 48%. Dalo se to ostatně očekávat: vyskytuje ve dvou filmech ze čtyř a můžeme ji považovat za osudovou ženu Indyho života, která se do jeho života vrací stejně pravidelně jako do našich nudných existencí sezónní rýma. Jak se totiž dozvídáme z hádky hrdinů v Dobyvatelích ztracené archy, je Marion dcerou dobrodruhova učitele Ravenvooda, kterou zřejmě kdysi svedl a opustil. Jak se dozvídáme z hádky v Křišťálové lebce, učinil Indy Marion totéž ještě jednou (po znovushledání v Dobyvatelích, navíc těsně před svatbou). Následky Indyho chronické neschopnosti trvaleji a zodpovědněji se párovat tedy Marion způsobily dvojitou frakturu srdce - a když připočteme k její pádné pěsti existenci Henryho Juniora (Shia LaBeouf), zestárlý dobrodruh se nemůže vykrucovat nekonečně dlouho.

Dobyvatelé ztracené archy:
kdo vypije víc?

Svatba ve finále Křišťálové lebky je sice nevyhnutelná, nicméně ve vztahu k divákovi zůstává tahem stejně explozivním a dříve nepředstavitelným, jako "surrealistická" koexistence Indiany Jonese, ledničky a atomového hřibu v jedné scéně. Popularitu Marion samozřejmě zvyšuje i to, že o ní víme zdaleka nejvíc ze všech žen v sérii: je to jediná ženská postava, která tu vstane z mrtvých (po výbuchu vozu s košem, ve kterém je unášena - v Dobyvatelích), a navíc je protagonistkou "velkých" scén: v Dobyvatelích si coby majitelka himalájské hospody zvyšuje příjem sázkami s místními hromotluky, kdo vypije víc panáků, a v Křišťálové lebce po Indyho vzoru za volantem nejdřív koná, a pak teprve myslí. Hrdinovým protivníkům vždycky stojí za to ji unést, protože je Indyho srdci nejblíž a nejvíc se mu podobá kuráží kombinovanou se smyslem pro čest a spravedlnost.

Dobyvatelé: "Kdes byl celé ty roky,
 ty parchante?"

Marion se Indymu podobá i svým nejoblíbenějším, praktickým ošacením, ukradeným z pánského šatníku (i když v Dobyvatelích jej částečně vyvažuje rozkošnou, velmi ženskou večerní róbou). Navíc je - na rozdíl od věčného Petra Pana Indyho, který se neustále, zbrkle nechává vtahovat do klukovských dobrodružství - praktická, racionální a víceméně dospělá - čímž se projevuje jako typická ženská postava z většiny Spielbergových filmů. Není divu, že i Indymu nakonec dojde, že žádná z dalších jeho lásek se té první nikdy nemohla rovnat. A v rámci série se o to vlastně ani žádná nesnažila: zpěvačka a milenka šanghajského gangstera Wilhelmina (Wiliie) Scottová je v podání příští Spielbergovy manželky Cate Capshawové ryzí komickou postavou, zajímavě zkombinovanou s anomálním sexuálním objektem (a pokud někdo někdy Spielbergovi vyčítal misogynství, v Chrámu zkázy k tomu měl jisté důvody). O tom, že jde nejen o velmi neobvyklou, ale divácky kontroverzní a v zásadě nesympatickou kombinaci, jež měla především tvořit kontrast ke "klukovskému" spiklenectví Indyho a Kraťase, svědčí i chabé umístění postavy v mé anketě: Willie získala jen 7% hlasů.

Křišťálová lebka: nositelka dvou
 Leninových řádů a Stalinova favoritka  

Pomineme-li "falešné" možnosti podstrčené hlasujícím čtenářům k rozptýlení autorkou blogu (hajlující opička nacisty Tohta - 22% hlasujících, Rachel/Dakota Fannigová z Války světů - 1%), vítězí nad Willie i nacistická doktorka Elsa Schneiderová (Alison Doodyová) z Poslední křížové výpravy (9% hlasujících), značně záporná postava, která má ráda navrch v sexu (což se postupně líbilo otci i synovi Jonesovým) a kterou její hamižnost nakonec stojí život. Zatímco Willie chce jenom zpátky své luxusní pohodlíčko (a klidně by se kvůli němu provdala i za nezletilého maharádžu), lačná, kočičí Elsa touží "mít víc", což ji nakonec stojí při boji o získání zlatého grálu život. Vědkyni ve službách Hitlera, která má ovšem tendenci k nápravě, se v tom podobá Irina Špalková (Cate Blanchettová - 11%). Padouška z Křišťálové lebky chce vědět "víc a nejvíc", pochybnostmi netrpí a o svou nápravu neusiluje, a vůbec už ne po boku atraktivního, prošedivělého amerického dobrodruha. Přestože je nebývale sexy, myšlenku na tělesné obcování s kýmkoli nejspíš definitivně potlačila, když dostávala stranickou knížku.

Chrám zkázy: momentální klid zbraní

Willie, Elsa i Irina tak dávají vyniknout Marioniným kvalitám - nezištnosti, velkorysosti a svobodomyslnosti: každá z nich je totiž nějakým způsobem hrabivá a je ochotná se zaprodat komukoli mocnému a bohatému, kdo by jí pomohl naplnit její touhy. V rozhodující chvíli se taková postava pravidelně rozhoduje pro zisk (a v případě Elsy a Iriny tak - stejně jako řada mužských postav v sérii - je ztrestána smrtí), Marion je ovšem této představě stejně vzdálená jako sám Indy, který před přivlastněním a rozšifrováním každého velkého tajemství nakonec vždycky couvne, ponechávaje mu jeho nedotknutelnost. Tvoří tak vůči archeologovi-dobrodruhovi potřebný ženský kontrast, současně je ovšem jeho loajální a oddanou parťačkou - nejvěrnějším kamarádem. Vlastně tedy potvrzuje skutečnost, že do velkého "chlapeckého" dobrodružství nepatří žádná "opravdová" ženská (tedy vřískající a rozmazlená) postava typu Willie. Ta vždycky jenom brzdí akci a překáží.

Výsledky ankety: Realita vs. sen

V realitě, kterou obýváme, se dějí někdy podivné věci: text Jana Rejžka o Pavlu Melounkovi byl nešťastný především proto, že nerespektoval nekrolog jako velmi konzervativní, pietně informačně zaměřený publicistický žánr (jako takový ho totiž zřejmě většina z nás vnímá). Nastala vlastně podobná mela jako onehdy kolem nekrologu Kamila Fily o Jiřím Cieslarovi v Cinepuru (je mimochodem zajímavé si ho přečíst v novém kontextu a s odstupem - tady). Já obecně soudím, že pokud chce někdo nějakého čerstvě zemřelého člověka kritizovat, skandalizovat či o něm prostě analyticky a bez sentimentu přemýšlet, neměl by tak činit v rámci nekrologu, ale nějakou dobu počkat - a udělat to v textu, který nebude inzerovaný coby nekrolog, ale třeba coby "vzpomínka na toho bídáka". :-) */

A nyní k výsledkům malé ankety, která se týkala - což je v této chvíli velmi osvěživě nekonfliktní - vztahu váženého čtenářstva k "řešení" fantazijního filmového příběhu závěrečným konstatováním, že šlo jen o sen či hrdinovu vizi. Pobavilo mne, že v poměrně hojně navštívené anketě se nikdo nepřihlásil k odpovědi "Jsem realista a takové vysvětlení vždycky vítám. Život taky není fantasmagorie." Naopak mne překvapilo, že k žhavé nenávisti k tomuto řešení se přihlásilo 22 procent snílků: hádala bych, že to bude víc, protože jde svého druhu o protest proti první, zjevně neoblíbené možnosti. 

Sedmdesát procent hlasujících zvolilo vychytralou odpověď "Je mi to jedno, pokud vyprávění funguje" - to je sice pěkné, ale právě o jeho fungování tady přece jde! Fungoval pro vás kupříkladu skutečně uspokojivě Scorseseho Prokletý ostrov, kde se nakonec ukáže, že vás režisér celou dobu tahal za nohu a šlo místo "objektivního" thrilleru jen o subjektivní tok vidin šíleného hrdiny? Považujete Nolanův Počátek (ano, zase jsme u něj, byť 5% hlasujících se přiklonilo k tomu, abych ho sem už nepletla) za "fungující", když se přikloníte k té verzi, že základní rámec vyprávění je také sen? Nebo pro vás bude lépe/uspokojivěji fungovat, když ho budete vnímat jako skutečnost a radovat se z happy endu? A co Burtonova Alenka v říši divů nebo Svěrákův Kuky, kde se ve finále mezi oběma možnostmi obratně lavíruje, aby se neznechutil ani divák-realista, ani divák-snílek? Není to tak, že divácká většina (kam se v tomto případě ráda počítám) veškerou poloskrytou naivitou svého srdce tíhne k tomu, aby fikční svět ve filmu zůstal "reálný" a nezískal nálepku něčeho méněcenného, odvozeného - pouhého snu?

Při vršení těchto řečnických otázek bych málem zapomněla na pěkné jedno procento hlasujících, které se přikliklo k odpovědi "Je mi to jedno, hlavně, že svačina sviští (odpověď pro Kloboučníka z kraje divů)". Podotýkám, že jsem tak nehlasovala já - díky, Kloboučníku...

*/ Pro úplnost: Zatímco František Fuka rozjel na svém blogu soutěž o sáček rýže pro toho, kdo napíše nejlepší nekrolog Jana Rejžka (ke čtení je zde), Tomáš Baldýnský reagoval na Rejžkův nekrolog v Posledním slovu v Lidových novinách, podle mého názoru /aspoň na Tomáše/ s rozmyslem a uměřeně (zde).Načež mu prý vzápětí z Lidovek po jakési bleskové poradě na toto téma zavolali, aby takové věci k nim už nikdy nepsal. Našinec dumá, s jakým rozmyslem jsou ty noviny vlastně vydávány, když Rejžkův text bez problémů projde, pak se promptně otiskne Baldýnského reakce, načež je Baldýnský vzápětí popotahován...) Ano, a tak v dnešních LN zase reaguje Rejžek... co bude probůh zítra??

Výsledky varské ankety

Anketa mapující vztah čtenářů tohoto blogu k MFF Karlovy Vary skončila (díky za účast) a výsledky jsou pro mne docela důležité. Já totiž do Varů určitě jedu (tedy pokud člověk, který má za dva týdny mít dopsanou knihu, může něco tvrdit určitě) a hodlám z provařeného lázeňského města jako vždycky blogovat - i když letos nikoli jako oficiální blogger jako loni a předloni (nevím proč, asi jsem něco dělala špatně a znelíbila jsem se někomu :-) ). Každopádně se tedy moje psaní bude zjevovat pouze zde a nikoli současně i na festivalových stránkách - a budu si moct dovolit nebýt tak servilní :-).

Teď podle výsledků ankety taky vím, že by bylo lepší nepsat o Varech pro kolegy spící za zdí v hotelu a pro místní návštěvníky, ale spíš pro lidi, co zůstanou doma a budou festival sledovat zpovzdálí (63% hlasujících). Nebo i pro účastníky paralelně probíhajícího Oldřiščina protisnobského antivarského festivalu (i když asi nejen těch 18% hlasujících, ale i další účastníci ještě nevědí, že pořadatelka dosud netuší, kam dát plátno. Vypadá to na garáž a zavržen kupodivu nebyl můj cynický nápad se sklepem). 

Do diváckého varu se naopak přímo v Karlových Varech letos hodlají dostat zbylí hlasující - chvalných 9%, co na festival jezdí pravidelně a rádo, a nejspíš i těch 6%, které tam jezdí, protože tam má práci (což byla odpověď pro mne, moje kolegy a čističe Viktora). Jistě dorazí i někdo z oněch 3%, která svou účast zvažují, protože to letos vypadá zajímavě - a to tedy fakt VYPADÁ. Vidět retrospektivu Michaela Powella a Emerica Pressburgera mi bude ctí, stejně jako třeba setkání s restaurovanou kopií Viscontiho Geparda, které mne donutí setrvat na festivalu až do konce a zapomenout na jakékoli zaječí úmysly, neboť projekce se bude konat až v pátek 9. července.  

A každopádně, co se týče požitku z celebrit, uvidím ráda naživo Judea Lawa, pokud to půjde, ale ještě raději Thelmu Schoonmakerovou (teď se asi rouhám). Legendární střihačka představuje zážitek, který bych si nechtěla nechat ujít - i když je samozřejmě škoda, že se nepovedlo dostat na festival i "jejího" režiséra Martina Scorseseho (který nemá čas, neboť právě natáčí v Británii - nastojte - příběh pro děti ve 3D- adaptaci knížky Briana Selznicka The Invention of Hugo Cabret, s - nastojte podruhé - Sachou Baronem Cohenem a Benem Kingsleym). 

Festivalové stránky zatím nejedou na plný plyn, ale jakmile nějaké dobré duše naházejí na web texty z katalogu (který prý tenhle víkend odešel do tisku) a zveřejní data a časy projekcí, začnu si dělat osobní program. Loni jsem si všechno pečlivě naplánovala a příslušné papíry pak nechala doma... tak uvidíme, co se mi stane letos.    

Výsledky ankety: láska a nenávist k Angelině J.

Moje malá anketa o vztahu čtenářů tohoto blogu k Angelině Jolieové dozněla a výsledky jsou docela zajímavé. Herečka, která 4. června oslavila pětatřicetiny, rozdělila hlasující skupinu na dva téměř stejně velké tábory - s láskou a nenávistí je to skoro půl na půl. Přičemž samozřejmě pozitivní hodnocení převažuje (divila bych se, kdyby ne - hádám, že skoro žádná herecká hvězda si to s diváky nemůže úplně rozházet.*/).

Takže 20% hlasujících má k Angelině vřelý vztah a 30% má skvělý vztah s ní a otevřeně se přitom raduje, že o něm Brad neví (bože, jak to ženská všechno stihne?). Tři procenta se dokonce domnívají, že herečka je stále zajímavější (to podepisuju). 21% sladkou Angelinu nesnáší a o tři procenta hlasujících víc prý už nudí. Ty musím trochu politovat - soudím totiž, že v následujících letech možná o hodně přijdou. Je strašně těžké věštit budoucnost, ale pokud se Jolieová neodstřelí drastickými dietami a nepověsí si na krk příliš mnoho potomků, mohla by v příštích letech procházet docela zajímavou fází hereckého přechodu, který u ženských hollywoodských hvězd nastává výrazně dřív než u normálních smrtelníků.  

Zatím se drží akčních snímků (v srpnu přijde i do českých kin thriller zkušeného Phillipa Noyce Salt) a  v těch vypadá se svýma dlouhýma pavoučíma nohama a rameny jakoby trochu vykloubenými pořád báječně (jak dokázal můj celkem oblíbený, totálně ornamentální snímek Wanted) V pohybu vyhlíží dokonce lépe než jiná moje akční favoritka typu pavouk sekáč, Uma Thurmanová (i když zas nedám dopustit na Umina nadměrná chodidla). Nevím, jak dlouho ještě může Jolieová v akční fázi vydržet (respektive jak dlouho ji diváci v téhle podobě a vzrůstající konkurenci ještě snesou). Ale rozhodně má razantně nakročeno na žánrově navenek "opačnou" kariéru, což pro mne naprosto přesvědčivě potvrdila skvostná Výměna. 


Clint Eastwood připomněl, že známe i "jinou" Jolieovou, stejně výrazově zkázněnou, jako bývá v akčních filmech - ale najednou ji proměnil v jakoby křehkou ženu s útlými svěšenými ramínky a očima jako noční studny bolesti. Smyslná  pusa, kterou herečka zdědila po otci Jonu Voightovi, vypadala díky použitému "dramatickému" líčení a snímání jako polozahojená rána. Zúročit její vlastně dost "divný" vzhled byla trefa do černého...  

Pokud se Jolieová bude snažit fungovat jako "vážná" žánrová herečka, nemyslím, že by mne to kdy nudilo - jestli si totiž navíc dokáže vybírat ty správné režiséry s jemným vizuálním i silným vnitřním dramatickým cítěním typu Eastwooda. Nějakým zázrakem totiž sama nemá sklon k přepjatě melodramatickým "hereckým koncertům, tedy pokud jí do nich někdo netlačí. O tom, že tyto kvality Jolieové nezůstaly nepovšimnuty, mimochodem svědčí Oscar za Narušené (1999), nominace na Oscara a cenu BAFTA za Výměnu a tři Zlaté glóby (za televizní minisérii Johna Frankenheimera George Wallace/1997, televizní a ne zcela povedenou  přepjatou Giu/1998 a Narušené). A pokud vyjde  plán Angeliny Jolieové na spolupráci s Darrenem Aronofským na adaptaci románu Rona Rashe Serena, začínám se opatrně těšit.  

*/ Ale s tím se dá polemizovat, protože místní čtenářstvo je přece jen značně vybrané. Což takhle udělat anketu o Halle Berryové, té ambiciozní černé hysterce, jejíž portrét teď horko těžko spisuju do chystané knížky?

Sex ve městě 2 - výsledky ankety

Protože se sluší zhodnotit výsledky právě ukončené malé čtenářské ankety, dovolte mi ještě jednu (a doufám, že poslední) malou poznámku na konto druhého Sexu ve městě. Na film, který už skoro týden díky distribuční péči společnosti Warner Bros. kvasí v českých kinech v nadějeplném počtu 36 kopií, se těšilo 10% hlasujících čtenářů tohoto blogu, protože miluje seriál - a naopak se na něj ze stejného důvodu netěšilo 12%. Poté, co jsem snímek viděla, musím objektivně politovat onu desetiprocentní menšinu už z toho důvodu, že film nemá se seriálem opravdu mnoho společného. Dvacet procent hlasujících se ve vztahu k vlastnímu očekávání filmové novinky vyhnulo zodpovědnosti a přihlásilo se k žertovné odpovědi, že sex provozuje raději v přírodě. Pámbu jim buď milostiv v tomhle počasí.

"Vítězných" 56 % pak naznačilo jisté zděšení z pouhé možnosti, že by se k otázce nového Sexu ve městě mělo nějak vyjádřit.

Nakonec jsem ovšem docela ráda, že jsem filmu věnovala pozornost - už proto, že na naštvanou recenzi, ve které jsem si dovolila nebrat si své tradiční slušňácké servítky a být zase jednou veselá kopa, odkázal na svých hojně navštěvovaných stránkách František Fuka - čímž si můj text přečetlo opravdu výrazně víc čtenářů, než bývá na Alenčině blogu zvykem. (Za odkaz děkuju také Petru Soukupovi - hádám však, že masa čtivců, která se sem najednou navalila, nepatřila tak úplně k frekventantům jeho blahoslavené Zóny.) Kolem mého zlovolného textíku se pak navršila halda nejrůznějších komentářů, ve kterých jsem se občas dozvěděla i něco o sobě (kupříkladu že jsem zapšklá bába :-)).

K tomu bych ráda podotkla, že ve svém případě opravdu nepovažuji při hodnocení tohoto filmu za podstatnou otázku věku - Sex ve městě 2 by se mi rozhodně stejným způsobem nelíbil, i kdyby mi bylo sladkých šestnáct, pětadvacet či pětatřicet. A předpokládám, že se mi nebude líbit ani nadále, až do doby,dokud úplně nezdementním (nebo dokud nezdementním úplně). Pokud jde o tržby, vypadá to mimochodem na strašlivý propadák i objektivně (příslušné rešerše provedl Kamil Fila na serveru aktualne.cz). A protože je venku depresivně ošklivo, užijte si z holkama ze Sexu alespoň trochu legrace a pouštního slunce:    

Filmová novoroční předsevzetí

Malá novoroční anketa týkající se předsevzetí právě doběhla s chvályhodnými výsledky. Slavnostně oznamuju, že nikdo z hlasujících čtenářů tohoto blogu nechce v novém roce chodit do kina méně než loni. A že vylepšit svou prezenci v kinosále hodlá 18% hlasujících. (A to já taky, protože v poslední době nemám kvůli psaní nové knihy a páchání glos do TV Mini moc času a nové filmy zanedbávám. Zatím se mi však zdá, že to půjde uskutečnit jen prostřednictvím naklonování - tak, jak to udělal hrdina důvtipné fantaskní komedie Harolda Ramise Jako vejce vejci v podání Michaela Keatona.)

Velice potěšujících 13% hlasujících doufá, že v roce 2010 pro ně filmy budou konečně důležitější než život - blahopřeju, to je představa, která šlechtí. Tak do toho! "Vítězných" 47% hlasujících se pak obejde bez předsevzetí a možná i poněkud dotčeně reaguje na mou poznámku o ženění. Ale, ale, přátelé: jen se pěkně koukejte milovat, množit i ženit. A třebas i klonovat - slušných lidí jako vy je na světě vždycky málo. Pěkný rok.

Výsledky ankety o nejoblíbenějšího filmového prezidenta

V souvislosti s katastrofickým thrillerem Rolanda Emmericha 2012 jsem vyzvala čtenáře tohoto blogu, aby prozradili, ke kterému z filmových prezidentů obzvláště lnou. Je pravda, že můj výběr nebyl a ani nemohl být kompletní (i ve svém starším textu na tohle téma jsem musela dělat výběr). Nemohli jste si vybrat třeba Davea (Kevin Kline) z milé dvojnické romantické komedie Ivana Reitmana nebo Toma Becka (Morgan Freeman) z Drtivého dopadu.

Takže takhle to dopadlo: nejhůř se s nulovým počtem hlasů umístil John Fitzgerald Kennedy v dramatu Olivera Stonea JFK, kde se vyskytuje pouze jako mrtvola a v přenesením smyslu ikonickou kennedyovskou ušlechtilost přebírá postava Kevina Costnera. Přiznávám, že z mé strany byl trochu podraz ho do ankety dát. Ale svět ve skutečnosti není ušlechtilý... a já tím míň.

Opilecký sadista Richmond (Gene Hackman) z thrilleru Absolutní moc získal - patří mu to - jen 6% hlasů a prezident Shepherd v podání Michaela Douglase, který se nevhodně zamiluje do ekologické aktivistky, si kupodivu vedl jen o tři procenta lépe. Takže to vypadá, že se hlasující neřídili morálními kvalitami řečených hlav států. Potvrzuje to i další účastník ankety, kontroverzní Nixon (Anthony Hopkins) v životopisném dramatu Olivera Stonea (opět Stone!). Ten si získal sympatie 12% hlasujících a získává bramborovou medaili.

Na třetí pozici na stupních vítězů křepce vystoupal prezident Marshall (Harrison Ford), který dává vlastnoručně na budku teroristům vedeným ruským extrémistou (Gary Oldman), kteří unesli jeho Air Force One (ano, můj oblíbenec je to taky), s 15% hlasů. Ale s 18 % ho překonal vlastnenecky udatný Whitmore (Bill Pullman), který ve Dnu nezávislosti (zase ten Emmerich) naskočí do stíhačky a v čele improvizované letky outsiderů zaútočí na obří mimozemský koráb.

Tady bych se na chvíli zastavila - takové bojovné prezidenty obdivuji, protože pohříchu vizuálně pasivní funkci, v níž vnímáme jako dynamické spíš státníkovy myšlenky či chyby, metaforicky mění v akční dobrodružství. Aby akční prezident působil věrohodněji, je v obou případech obdařen příslušnou minulostí - zatímco Marshall bojoval ve Vietnamu, Whitmore byl zase v Perském zálivu. Mimochodem, když jsem se na Air Force One onehdy znovu dívala v televizi, zaujal mne rozkošný detail - Marshall, aby narušil plány svých protivníků, musí vlastní letadlo ochromit a přestřihnout dva dráty ze čtyř různě barevných (nebo tak nějak). Protože absolutně netuší, které to mají být, impulzivně se rozhodne pro červený a bílý podle barev americké vlajky... A ve světě vlastneckého filmu to samozřejmě nemůže nefungovat.

A nyní vítěz ankety - je jím jediná česká akvizice - Václav Havel - s drtivými 39% hlasů. Vítězi blahopřejeme... Tahle moje nabídka, pašující mezi hollywoodské prezidenty i jednoho skutečného, který "hraje" jen v dokumentech, taky nebyla moc korektní, že? Nejsem si teď jista, jestli si Havla hlasující čtenáři zvolili díky nesporným kvalitám dokumentu Pavla Kouteckého a Miroslava Janka Občan Havel, dokumentu Jana a Adama Novákových Občan Havel přikuluje, nebo prostě kvůli tomu, že jde o obecně stále ještě tak populárního osobnost. No, taky nemůžu vědět všechno, že?

Usvědčující anketa: čtenáři tohoto blogu nemají většinový vkus

Nový týden se chýlí málem ke konci a mnozí z těch, kteří odpověděli na můj všetečný anketní dotaz, kterou z premiér startujících minulý čtvrtek si vyberou, své plány už nejspíš už uskutečnili. Jako průzkum preferencí hlasujících čtenářů tohoto blogu nicméně anketa posloužila a stojí za to se na ni podrobněji mrknout.

Tak předně, kdyby se diváci Nezvratného osudu 4 rektrutovali z jejich řad, měl by tenhle film nulovou návštěvnost. Moc dobře by nedopadla ani opatrná exkurze "uměleckého" režiséra Ivana Vojnára do "komerčního" hájemství Marie Poledňákové Ženy mého muže (2 procenta hlasujících). Příběh o mezilidských vztazích, původně lákavěji nazvaný Květ sakury (nejsem si jista, jestli jsem tuhle anotaci nepsala zrovna já), není rozhodně žádnou prohrou: Jen hřeší přílišnou apartností zvolených postav a jejich problémů a ocitá se nečekaně na hony daleko tomu, co dosud Vojnára zajímalo, totiž lidskému duchovnu a zajímavé

všednosti.

Moc hezky si v anketě nevedla ani romantické komedie Chceš mě, chci tě (5%), a to i navzdory skutečnosti, že tam "akční" Gerard Butler tvoří pěkný kontrast s chladnou blondýnkou se smyslem pro humor Katherine Heglovou (Zbouchnutá). No, i když ve filmu najdete volnou citaci z nedostižné romantické komedie Když Harry potkal Sally..., týkající se hrdinčina orgasmu v restauraci plné hostů, asi máte pětoprocentní pravdu. Někdy v půlce jde ten film úplně do háje ... a už tam zůstane.

Pro neblahou Kněžnu Libuši hlasovalo 15 procent vlastenců, ale obávám se, jestli oni se na to dílko zlomyslně nevydají jako na mimoděčnou komedii.

Na dánskou "antidepresivní off-road movie" Na sever se v tom mrazu, který minulý týden panoval, hodlalo vypravit 12% milovníků evropského menšinového filmu. Čest jejich památce.

Pěkných 27% zvolilo tragikomedii Bratři Bloomovi, poněkud samoženou, ale velmi inteligentí podívanou o pravdě a lži, místy až godardovsky hravou, s živými výkony Rachel Weiszové, Adriena Brodyho a Marka Ruffala. Ten film sice není jen o tom, že v něm díky digitálnímu triku vyletí po povětří špička věže svatovítské katedrály ... ale možná na tom byli nakonec nejlépe ti "vítězní" hlasující (37%), kteří se rozhodli vzhledem k ohavnosti počasí zůstat doma u přehrávače. Mohli si pustit třeba předchozí a mnohem soustředěnější počin režiséra Bloomových, depresivní středoškolný film noir Zmizení (u nás šel rovnou na video a rozhodně stojí za to - nejen kvůli zajímavému hereckému výkonu Josepha Gordona-Levitta).

P.S. No, hlasující v této anketě asi nebyli většinovými diváky: podle údajů Unie filmových distributorů si o uplynulém víkendu v kinech nejlépe vedl právě horor Nezvratný osud 4 (18 577 diváků), těsně následovám romantickou komedií Chceš mě, chci tě (18 364 diváků). Bratry Bloomovy za víkend viděli 2 664 diváci. Jen počkejte, milovníci vybraného vkusu: ode dneška vás v kinech budou stíhat leda tak 2 Bobule!

Výsledky protektorské ankety, tak trochu o Oscarovi

Otázka mé další protektorské ankety zněla: Jak se vám líbí potenciální oscarový film Protektor? - a nabídka odpovědí pro milovníky rychlých kliků se tudíž vztahovala jednak k hodnocení vlastního diváckého zážitku z nového filmu Marka Najbrta, jednak k volbě české Akademie, která by Protektora mohla dostat mezi pětici děl, nominovaných na Oscara v kategorii neanglicky mluvených filmů.

Šest procent hlasujících je filmem zklamáno, protože má asi nastavenou laťku i pro české filmy poněkud výš - čili čekalo víc a jejich těšení zůstalo nenaplněno. Ale pro 43 procent hlasujících jde o překvapení roku: podle nich (a podle mne také) jde konečně o český film, který se dá srovnávat se zahraničním standardem. Jen o něco víc - "vítězných" 56 procent hlasujících - považuje Najbrtův snímek za jeden z nejzajímavějších českých filmů za poslední roky.

Tři procenta to vůbec nezajímá, tři procenta to bude zajímat, až Protektor toho Oscara dostane, a stejné množství hlasujících považuje film za stejně nafoukanou formalistickou hříčku, jako je Ševčíkův Normal. Ejhle, našinec by řekl, že právě na těchot dvou filmech se dá docela pěkně demonstrovat rozdíl mezi sympatickou snahou o to, povědět něco bez okázalé sebeprezentace (jak to dělá Najbrt) a nepříjemně vlezlou snahou o křiklavou režisérskou exhibici.

Mimochodem nejblíž má Protektor podle mne k Normalu v příliš exhibičním pojetí těch scén, kdy hrdinka tajně chodí do kina a stýká se s promítačem. To je celé samozřejmě velmi svůdný nápad - a navíc logicky vychází z hrdinčina povolání i skutečnosti, že Židé měli zakázáno chodit i do kina. (Strašlivá představa, že?). V civilnějším pojetí bych to skousla snáz, ostatně byl by to sám o sobě báječný námět na drobný, truffautovsky cinefilský film, třeba televizní (ráda ho vážným zájemcům prodám).

A pak tady jsou tři procenta hlasujících, která reagovala na můj šťouch o lehké podobnosti některých motivů Protektora a Hanebných panchartů - mimochodem dějová linie s kinem je jistě zajímavější než skutečnost, že Tarantino měl peníze na zúčtování s celou Hitlerovou sebrankou, zatímco producenti Protektora samozřejmě na davovou scénu s atentátem na Heydricha nikoli.

Cesta k Oscarovi: Protektor a spol.

Členové České filmové a televizní akademie rozhodli, že Protektora Marka Najbrta vyšlou jako kandidáta České republiky na nominaci na Oscara. Na spekulace, jestli se posléze propracuje mezi pětici neanglicky mluvených snímků, které se budou o prestižní sošku ve své kategorii ucházet, je zatím asi příliš brzy.

Uzávěrka přihlášek byla 1. října, nominace budou známy 2. února 2010 a samotné oscarové klání se odehraje 7. března (tradiční termíny oscarové show se totiž trochu posouvají kvůli jiné velké akci - olympiádě ve Vancouveru).

Zatím se tedy můžeme rozhlížet po konkurenci - určitě jí ubylo, když se Španělsko rozhodlo nepochopitelně obejít vynikající (ale prý málo divácky úspěšná) Rozervaná objetí a vyslat vstříc Oscarům nový film Almodóvarova nesrovnatelně méně zajímavého krajana Fernada Trueby. Protože jsem v rámci výběru filmů na Karlovarský festival viděla indického kandidáta Harishchandrachi Factory, možná mi uvěříte, že odtud ohrožení nepřichází. Hádám, že oscarová hra bude vrcholit jinde i ve vztahu k italskému kandidátovi, jímž je sicilská rodinná sága Giuseppa Tornatoreho Baaria.

Kdo ovšem viděl ve Varech mrazivě strhující Bílou stuhu Michaela Hanekeho, která dosud nenašla českého distributora, tuší, že Najbrt bude mít konkurenci v žánru i v tématu, svázaném se středoevropským prostorem. Najbrtův majstrštyk bude "ředit" i jiný zajímavý snímek, navíc od sousedů a z téže doby - válečné drama Nedodržený slib Jiřího Chlumského, jejž vyslali do soutěže o nominaci Slováci.

Kompletní seznam titulů z "protektorské" kategorie najdete tady: v užší hře se ocitlo poloautobiografické drama frankofonního Kanaďana Xaviera Dolana J’ai tué ma mère - a k mé velké radosti drama o aboryginském Romeovi a Julii Australana Warwicka Thortnona Samson & Delilah, které bylo k vidění ve Varech (a pěla jsem na něj onehdy ódy ve Filmu a době). Naopak jiný "varský" snímek (který se dostal i do české distribuce) - rakouský opus íránského režiséra Na chvíli svobodní (r. Arash T. Riahi) - mi zase pěkně pije krev kvůli tomu, jak líbivě pojímá své eurotéma, a Oscara mu příliš nepřeju.

***

Co se týče spekulací o anglicky mluvených kandidátech na zlaté svalovce, nápovědu najdete třeba tady nebo tady či tady - a na pořadu dne budou některé pěkné letošní kousky, které už můžete soudit v čaských kinech: Mannova gangsterka Veřejní nepřátelé, psychologické drama Anga Leeho Zažít Woodstock a Tarantinova válečná tragikomedie Hanebný pancharti.
Netrpělivě očekávaná je duchařina Pevné pouto Petera Jacksona, která má u nás premiéru na konci ledna, nebo Cesta, což je adaptace postkatastrofické knížky Cormacka McCarthyho (Tahle země není pro starý), ve které prý exceluje Viggo Mortensen a režíroval ji slibný Australan John Hillcoat (western Proposition). (Premiéra je plánovaná na 11. března).

Nebo bude bodovat hudební melodrama o schizofrenikovi The Soloist, kde se prý daří zase Robertu Downeymu Jr. a kde upsal duši hollywoodskému ďáblovi talentovaný britský režisér Joe Wright (Pýcha a předsudek, Pokání)? Či se oscarově pozlatí Scorseeho a DiCapriův nový společný kousek Prokletý ostrov, který bude v českých kinech k mání 25. 2:? V rámci technických kategoriích se zase hodně - a právem - sází na výbornou comicsovou adaptaci Watchemen - Strážci.

***

VÝSLEDKY ANKETY

Co se týče výsledků polozapomenuté ankety o Protektora, které vám už nechci být déle dlužna, 4% hlasujících se rozhodla splést si Najbrtův snímek s Tarantinovým válečným filmem s Bradem Pittem. Stejné množství hlasujících se o tenhle druh filmů nezajímá, zatímco naopak 36% do kina na Protektora naláká právě téma. Sedm procent se rozhodlo, že svou účast v kině ještě zváží vzhledem k tomu, že plakáty s bicyklem je na tu podívanou moc nenalákaly. A 17% na české filmy nechodí.

"Vítězství" musím přiřknout 46% hlasujících, kteří soudí, že už režisérův předchozí snímek byl zajímavý, takže si na Protektora vyrazí. Protože film už nějakou dobu krouží po vlastech českých a většina z vás ho už možná viděla, snad by stálo za to zeptat se vás v anketě, co na něj říkáte.