Pacific Rim - Útok na Zemi

V rámci letošního filmového léta si akční dobrodružství Guillerma del Tora zaslouží přinejmenším přídomek "největší". Obří příšery Kaiju vylézají z oceánu a ničí pozemská města nebo do sebe buší s obřími roboty Jaegery, které řídí dvojčlenná lidská posádka - když se to povedlo Michaelu Bayovi s Transformers, proč by se to nemělo povést režisérovi druhého Bladea a obou Hellboyů?  Toro dostal k dispozici 180milionový rozpočet a s převážně nehvězdným hereckým ansámblem (jemuž dominuje Idris Elba) realizoval opulentní podívanou, jejíž podstatu tvoří destrukce ve starosvětském stylu Godzilly a jejích následovníků.

Pokud vás naštval šéf, krutě vás podvádí manžel či vám hnula žlučí česká politická scéna, není nic lepšího než (víc než dvouhodinový) nářez, který si Kaiju a Jaegeři navzájem uštědřují, aby nakonec - SPOILER :-)  - svět před totální zkázou zachránila hrstka udatných hrdinů. Cosi jako uvěřitelný příběh, vztahy postav, logika a slušné dialogy jdou samozřejmě stranou. Ron Perlman v roli podivínského šejdíře se zlatýma botama Hannibala Chaua nenahradí pestrý a ujetý hellboyovský tým - a stěží lze přehlédnout, že tady chybí lidský rozměr .Scenárista Travis Beachman s Torem místo toho vytvořili film, u kterého máte pocit neustálého déjá vu. Když se vzpomene dinosaurů, jedna postava v klíčovém okamžiku odkvačí do strojovny cosi nahodit ručně, před finální akcí je pronesen projev a začne se velebit týmová práce (což je heslo letošního filmového léta), jste vlastně rádi, že téhle emmerichovské blbárny není víc a nebere se zase tak vážně - a že většinu času zabírají scény prosté destrukce.

Toro naštěstí ani v rámci hollywoodského letního blockbusteru nepřišel o svou schopnost vysnít pro nás svět, který dobře vypadá a funguje v rámci akce. V okamžiku, kdy už je všeho jaksi příliš, navíc zapojí do hry svůj smysl pro humor a pro absurdní detail (možná nejlepší - a velmi torovský - je okamžik, kdy jednoho z hrdinů "honí" zrůdné embryo).  Což ovšem nemění nic na tom, že pod závěrečnými titulky si můžete prohlédnout reklamní figurky, které  budete muset koupit po cestě z kina svým dětem.   

Pacific Rim

USA 2013, 131 minut, titulky (2D, 3D)
Režie: Guillermo del Toro

Scénář: Travis Beachman
Kamera: Guillermo Navarro
Hudba: Ramin Djawadi
Hrají: Charlie Hunnam (Raleigh Becket), Idris Elba (Stacker Pentecost), Charlie Day (Newton Geiszler), Rinko Kikuči (Mako Mori), Max Martini (Herc Hansen), Robert Kazinsky, Diego Klattenhoff (Yancy), Ron Perlman (Hannibal Chau), Burn Gorman (Gottlieb)

Premiéra: 11. 7. 2013

Revival

Hudební komedie Alice Nellis si v MFF Karlovy Vary odvezla Diváckou cenu deníku Právo. Svůj nový film uvedla ve světové premiéře před nabitým Velkým sálem hotelu Thermal. Do českých kin, kam vstupuje 11. července, tak snímek provází pověst potenciálního letního hitu. Příběh čtveřice zestárlých rockových muzikantů, kteří se po čtyřiceti letech pokoušejí o lehce podvodný comeback, ovšem nemá v rámci domácí letní filmové scény žádnou konkurenci. Líbánky Jana Hřebejka totiž vstoupí do kin až 22. srpna - a už svým dramatickým charakterem nesplňují představu prvoplánového trháku.

To je také důvod, proč se Hřebejkův film ve Varech ucházel o Křišťálový glóbus, zatímco Revival se na festivalu promítal „jen“ mimo soutěž. Alice Nellis pod záštitou produkční společnosti Rudolfa Biermanna In Film natočila divácky chytlavé dílko, který se - spíš než v kontextu její tvorby – dobře vyjímá mezi komerčními produkty Marie Poledňákové a Jiřího Vejdělka. K dobru mu lze přičíst to, že je chytřejší, méně kýčovité a víceméně neztrácí morálku. 

Podobně jako Poledňáková a Vejdělek, ale také režisér Jiří Chlumský s romantickou komedií Martin a Venuše, se Nellis obrací na nejširší publikum optimistickým příběhem o generačním smíření, jenž se pokouší spojit zájmy publika různých věkových kategorií. V únavně žvanivém vyprávění najdete jak poledňákovsky roztomilé miminko, tak zástupce mladé i „rodičovské“ generace“, jejichž problémy a spory se v rámci žánrové licence vyřeší jako mávnutím kouzelného proutku. Ve standardně rozvíjeném příběhu, který si Alice Nellis sama napsala, pak podle očekávání zestárlý baskytarista Václav v podání Boleslava Polívky stane na pódiu vedle svého syna Vojtěcha (Vojta Dyk).

Nejasná hudební dramaturgie však neumožňuje skutečnou konfrontaci dvou různých muzikantských (natož generačních či životních) postojů. Příznačné je už to, že vlastně vůbec není jasné, jestli je hudba "stařecké" kapely Smoke dobrá a jestli může skutečně oslovit mladé diváky - nebo jestli prostě jde o účinek šikovné reklamy. Vojtěchova kapela pak - alespoň vzhledově - působí skoro komicky. Vypadá to skoro tak, že v nějaké fázi projektu mělo jít o kritiku hudebního průmyslu, kterou měl množná zosobňovat i prohnaný, ziskuchtivý manažer v podání Richarda Genzera. A něco z toho ve filmu zůstalo... Ve filmu přitom figuruje skutečná, uznávaná Dykova kapela Nightwork (pojmenovaná ovšem Darkwerk), zatímco skladby fiktivní kapely Smoke jsou dílem zkušeného Jana Ponocného (který už s Alicí Nellis pracoval na filmech Mamas & Papas a Perfect Days - I ženy mají své dny). Anglicky otextované písně (v poslední době dodávající Nellisiným filmům jakýsi kosmopolitní švuňk) se sice na počátku normalizace staly příčinou zákazu kapely, dnes však se svou jazykovou jinakostí působí  rušivě: brání totiž divákovi přiblížit se postavám stejně účinně, jako ne vždy vtipné dialogy, uměle bodré "hlášky" a "komické" situace (v nichž nechybí ani nahota, anální humor a humor na účet slepého bubeníka). 

Místo silného příběhu jsou pak tady jen situace, což nedokáže zamaskovat ani důraz na hereckou akci, který býval ozdobou Nellisiných filmů. Oporou Revivalu mají být zřejmě herecké hvězdy - kontraproduktivní je však autorčina neschopnost vybrat si hlavní postavu. Divák tak těká mezi sympaticky upozaděným Bolkem Polívkou, lineárně žoviálním Karlem Heřmánkem a nuceně živelným Mariánem Geišbergem – přičemž jeho pozornost přitahuje spíš úsporný, přesný a svižný Miroslav Krobot. Jeho postavu však degraduje "legrační" 

misogynie spojená s postavou ujeté manželky v podání Zuzany Bydžovské...

Revival tak nakonec může působit jako odlehčená zábava, hloubavější povahy však možná utrpí i nevyhnutelnou kocovinu.

Revival

ČR 2013, 116 minut
Scénář a režie: Alice Nellis 

Kamera: Matěj Cibulka

Hudba: Jan Ponocný 

Hrají: Bolek Polívka (Václav), Miroslav Krobot (Karel), Karel Heřmánek (Milan), Marián Geišberg (Otakar), Zuzana Bydžovská (Yvonne), Vojta Dyk (Vojtěch), Jenovéfa Boková (Miriam), Richard Genzer (manažer), Jan Ponocný (bubeník), Lucie Žáčková (Ivanka), Jana Hubinská (cyklistka)

Premiéra: 11. 7. 2013

(Tento text jsem napsala pro deník E15. Za možnost uveřejnit jeho delší verzi tady na blogu redakci děkuji.)

Film ve Varech: Ať žije svoboda

Dvojnické komedie mají ve spojitosti s prostředím vrcholné politiky dlouhou tradici. Stačí si vzpomenout třeba na hollywoodskou romantickou komedii Dave (1993) nebo na klasické české veselohry Císařův pekař a pekařův císař (1951) a Lelíček ve službách Sherlocka Holmesa (1932). V těchto příbězích je celkem pravidelně neoblíbený, sebestředný, vyhaslý politik s diktátorskými sklony nahrazen sympatickým, energickým, nesobeckým dvojníkem. Výměna je osvěžením pro nicnetušící, znavený lid, vzpruhou pro spolupracovníky původního lídra a zklamáním pro intrikány a protivníky. Kýžené omlazení politické scény se symbolicky odrazí i ve vztahu dlouhodobě otrávené první dámy k sexuálně atraktivnějšímu dvojníkovi. 

O tom, že tenhle příběhový model je zřejmě nevyčerpatelný, svědčí i film režiséra Roberta Andòa, který na MFF Karlovy Vary reprezentuje italskou kinematografii v hlavní soutěži. Tragikomedie Ať žije svoboda si mezi čtrnácti soutěžními snímky udržuje – alespoň v očích diváků - pozici jednoho ze žhavých uchazečů o Křišťálový glóbus. Sarkastický portrét dlouhodobě znesvářené italské politické scény má totiž obecnější platnost.  

Čtyřiapadesátiletý Roberto Andò je rodákem ze sicilského Palerma a svůj pátý celovečerní projekt natočil podle scénáře, inspirovaného vlastním úspěšným románem Il trono vuoto (Prázdný trůn). Ten získal v roce 2012 prestižní cenu Premio Campiello za knižní debut. Svůj film by podle ní vůbec netočil, kdyby nezískal souhlas Toniho Servilla – populárního italského herce, kterého varské publikum může letos vidět i v komedii Velká nádhera režiséra Paola Sorrentina. Servilla mohli čeští diváci vidět i v jiných italských filmech s politickou tematikou – dramatu Gomora (2008) režiséra Mattea Garroneho nebo v Sorrentinově životopisu legendárního křesťanského demokrata Giulia Andreottiho Božský (2008).

Na rozdíl od obou zmíněných titulů je film Ať žije svoboda „jen“ žánrově odlehčenou podívanou - což ovšem nijak neumenšuje skutečnost, že s nadhledem i hlubokou emotivitou postihuje situaci vleklé politické krize.  

Blázen na Hrad!

„Jsme uprostřed  krize, která ochromila hodnoty, na nichž Západ doposud stál,“ vysvětluje režisér Roberto Andò své pocity. „Ocitli jsme se v bodě, kdy není cesty zpět a kdy je nutné najít nový začátek, nové principy vládnutí i politické komunikace.“

Tuto krizi ve filmu Ať žije svoboda zosobňuje fiktivní šéf hlavní italské opoziční strany Enrico Oliveri. Volby se blíží, ale podle aktuálního průzkumu mu ve srovnání s kandidátem vládnoucí pravice neustále klesají preference. Zdeprimovaný, utahaný a nejistý Enrico jednoho dne beze stopy zmizí - a jeho nejbližšímu spolupracovníkovi Andreovi Bottinimu náhoda přihraje do cesty jeho bratra-dvojče. Giovanni Ernani je sice filozof na přášcích právě propuštěný z blázince, nabídku zastoupit na pár dní nepřítomného bratra však přijde s pobavením. Načež začne dělat všechno to, co odcizený sourozenec nedělal: mluvit pravdu, pojmenovávat současnou krizi a vyzývat ke změně. Používá k tomu podle momentálního radostného rozmaru verše, urážky protivníků, vtipy i tango – a začne měnit politickou scénu stejně nepředvídatelným způsobem, jakým v souladu se svou obsedantně kompulzivní poruchou křižuje dlaždicové vzory na podlahách vládních budov. Zatímco nicmetušící italský lid jásá, že získal novou, optimistickou vizi budoucnosti, Enrico si zatím ve Francii napravuje pokřivené ego…

Roberto Andò ve svém filmu samozřejmě nenabízí žádné realistické řešení krize. Jeho Giovanni je sofistikovanou, vědoucnou variantou prosťáčka božího ve stylu autistického zahradníka z klasické hollywoodské satiry Byl jsem při tom (1979). Motiv nejistého vůdce na útěku pak připomíná i italskou komedii Naniho Morettiho Máme papeže! (2011).

Východisko, které film Ať žije svoboda nabízí, je ryze poetické. Nejde v něm o konfrontaci odlišných politických postojů, ale spíš protikladných mentalit. „Nadstranická“ svobodomyslnost a hédonismus tu smí vítězit nad podstatou praktické politiky: poslání nad povoláním, morálka a emoce nad racionalitou vedoucí ke konsensu, jenž tvoří podstatu politického dialogu, poetická vize nad vizí politickou. Součástí idealistického konceptu je i fakt, že dvojnické politické příběhy pravidelně využívají motivu sametově nenásilné revoluce, v níž outsider „zezdola“ nečekaně získává moc a promlouvá z duše „bezmocného“ lidu.

Příběh o „bláznovi na Hrad“ tak nabízí – spíš než příspěvek z tradici italského politického filmu - únik do ideálního světa nepolitické politiky. O tom, že je takový únik potřebný i českým divákům, ovšem svědčí ovace ve stoje, kterých se snímku Ať žije svoboda dostalo po promítání v Karlových Varech. Vstup Andòova filmu do české distribuce by tak mohl jistě trochu zlepšit náladu českého publika, znejistělého děním na naší politické scéně.

Viva la libertà   / Ať žije svoboda

Itálie 2013, 93 minut

Režie: Roberto Andò

Hrají: Toni Servillo, Valerio Mastandrea, Valeria Bruni Tedeschiová, Anna Bonaiutová, Michela Cesconová, Brice Fournier

(Tento text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu děkuju.)

Líbánky

Mezi čtrnácti snímky, které se letos na MFF Karlovy Vary utkají v hlavní soutěži o Křišťálový glóbus, je i nejnovější dílo scenáristy Petra Jarchovského a režiséra Jana Hřebejka Líbánky. Svým dvanáctým společným projektem se osvědčená dvojice účastní karlovarské soutěže už počtvrté: v roce 1999 soutěžila s Pelíšky (cena FIPRESCI a Zvláštní uznání poroty), o čtyři roky později s Pupendem. Romantická tragikomedie Kráska v nesnázích si pak v roce 2006 z Varů odvezla Zvláštní cenu poroty.

Líbánky, které do českých kin zamíří 22. srpna, s Kráskou v nesnázích spojuje herecká účast Aňi Geislerové v hlavní roli i téma druhé šance. Také tentokrát protagonistka po bolestném krachu vztahu s „nesprávným“ mužem doufá najít bezpečný přístav po boku solidního, zamilovaného, dobře situovaného partnera. Na rozdíl od poněkud slabošského emigranta v podání Josefa Abrháma je ovšem Radim Werner z Líbánek robustní chlap, který ví, co chce. Prošel nejrůznějšími životními karamboly, má třináctiletého syna a další dítě čeká s Terezou, s níž si právě řekl manželské „ano“ v třeboňském kostele. Prosluněnou pohodu však naruší místní optik, černě oblečený mladík, který tvrdí, že je Radimův dávný známý. Ženich však tvrdí, že si na něj nevzpomíná.

Cizinec, který si říká Jan Benda, svatebčany následuje na venkovský statek, kde hodlají strávit dva bezstarostné dny. Odmítá se nechat vyhodit a stále hrozivějšími narážkami a činy narušuje slunečnou pohodu. Přišel proto, aby ženichovi připomněl dávnou, společnou minulost. Nejde však o zapuzeného milence, jak napadne rozrušenou Terezu. Urna s popelem skutečného Jana Bendy, kterou cizinec daruje novomanželům jako svatební dar, však potvrzuje, že v Radimově minulosti se stalo něco velmi nepěkného…

Také Tereza ovšem o sobě Radimovi neřekla všechno – a ani její rodina, reprezentovaná dominantním otcem a navenek šťastně vdanou sestrou, není zase tak bezproblémově šťastná a semknutá, jak se jeví navenek. Protagonisty čekají dva dny a jedna dlouhá noc, které rozhodně nijak nepřipomínají bezstarostné líbánky.

Komorní příběh respektující klasickou jednotu časoprostoru i jednajících osob se tak stále úžeji přimyká k minulosti, která navenek prosluněnou přítomnost odhaluje jako povrchní status quo maskující hluboké, temné trhliny v prožívání, vztazích i osobní morálce přítomných. Ve výsledku zůstávají všechny postavy více či méně provinilé – a všechny jejich polibky chutnaly, chutnají a budou chutnat po slzách.

Ošemetnost „jiné“ optiky

Líbánky můžeme vnímat jako další část volné trilogie, tvořené dramaty Kawasakiho růže (2009) a Nevinnost (2011). Také tentokrát jde o žánr psychologického dramatu, jehož hrdiny nečekaně dostihne jejich minulost – a také tentokrát se mužský protagonista marně pokouší ji zneškodnit, aby neohrozila jeho současný statut „slušného člověka“. Řešení otázek viny, trestu, pokání a odpuštění se tentokrát dělí rovnou měrou mezi milující ženskou postavu a samozvaného mstitele. Divák situaci vnímá přes Terezu, jež je v brilantně křehkém podání Aňi Geislerové emocionálním i mravním středobodem vyprávění. Tvůrci filmu však publiku situaci příliš neulehčují, když nás nutí prozkoumat i hledisko nesympatického, hysterického mstitele se zjevnými patologickými sklony. Jisté je jen to, že Radimova současná „slušná“ existence je neudržitelná: ve vyprávění minulost převáží nad přítomností a kontaminuje všechny naděje vkládané do budoucnosti. Posléze se prosazuje téma různých úhlů pohledu, jimiž je možné situaci nahlížet. Navenek upozaděným nositelem tohoto motivu se stává Radimův třináctiletý syn potvrzující, že u Jarchovského a Hřebejka děti nebývají symbolem nevinnosti. Chlapcovy rozbité brýle, profese mstitele i všudypřítomná snaha zaznamenat přítomnost fotoaparátem se tu rafinovaně snoubí s „filmovým“ motivem.

Ten vypichuje jako další aktéry vyprávění žáky elitní internátní školy pro děti filmařů, již Radim a jeho nemesis kdysi navštěvovali. Zohledňuje i legitimitu „jiné“ sexuální orientace, již reprezentuje vetřelec i dávná Radimova oběť. V širším smyslu pak vtahuje do hry i tvůrce filmu, kteří se svými diváky hrají napínavou hru s prvky tajemství. Tato hra – inspirovaná současnými severskými filmovými dramaty i vzpomínkou na legendární konverzační dramata režiséra Ingmara Bergmana typu Podzimní sonáty – formálně připomíná Nevinnost. Přísně lineární vyprávění odehrávající se v chronologicky, v přítomnosti, se ve finále nečekaně překlopí do retrospektiv, odhalujících divákovi „pravdu“.  Na rozdíl od předchozího filmu volné trilogie ovšem tento formální úskok působí jako svévolný trik, jenž tvůrcům umožní bleskurychle odvyprávět vše, co se tvůrcům nepovedlo vyjádřit v předchozím ději.            

To sice Líbánky nijak zásadně nestabilizuje, obrací však pozornost k tradičnímu vztahu mezi Jarchovským jako autorem silného, leč poněkud nevyváženého textu, a brilantním, výjimečně citlivým a řemeslně obratným vypravěčem Hřebejkem. Ten dokáže Jarchovského „umělou“ konstrukci velmi dovedně obalit zdáním života, k čemuž mu pomáhá jak nádherná kamera Martina Štrby, tak vynikající herecké obsazení. Tomu vedle Geislerové dominují zvláště herci, kteří do Líbánek „přešli“ s režisérova předchozího snímku Odpad, město, smrt (jenž se v Karlových Varech rovněž promítá): zatímco Stanislav Majer jako Radim působí naprosto přesvědčivě, Jiří Černý oslabuje vyprávění až „divadelním“ projevem. Podobné problémy se zajímavým, leč nevyváženým obsazením, měl Hřebejk už s obsazením Svaté čtveřice.

S předchozím Hřebejkovým filmem, který česká kritika – částečně neprávem - zatratila, spojuje Líbánky i navenek až autistické soustředění na vztahovou rovinu. Sociální „vzorek“ dopravený tvůrci filmu na osamělé místo, tak není konfrontován ani s „potlačenou“ politickou minulostí (jako v Kawasakiho růži), ani se společenskými mechanismy (jako v Nevinnosti), ale jen s vlastními vnitřními démony. 

I v tomto smyslu jsou tak Líbánky nejslabším článkem Hřebejkovy a Jarchovského volné trilogie.         

Líbánky

ČR 2013, 98 minut

Režie: Jan Hřebejk
Scénář: Petr Jarchovský
Kamera: Martin Štrba
Hudva: Aleš Březina

Hrají: Aňa Geislerová (Tereza), Stanislav Majer (Radim), Jiří Černý (Aleš), Kristýna Nováková-Fuitová (Renata), Jiří Šesták (Karel), David Máj, Juraj Nvota (kněz)

Premiéra: 22. srpna 2013

(Tento text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit jeho delší verzi zde, na blogu, redakci děkuji.)