Dvojnické komedie mají ve spojitosti
s prostředím vrcholné politiky dlouhou tradici. Stačí si vzpomenout třeba na
hollywoodskou romantickou komedii Dave (1993) nebo na klasické české veselohry
Císařův pekař a pekařův císař (1951) a Lelíček ve službách Sherlocka Holmesa (1932).
V těchto příbězích je celkem pravidelně neoblíbený, sebestředný, vyhaslý
politik s diktátorskými sklony nahrazen sympatickým, energickým,
nesobeckým dvojníkem. Výměna je osvěžením pro nicnetušící, znavený lid,
vzpruhou pro spolupracovníky původního lídra a zklamáním pro intrikány a protivníky.
Kýžené omlazení politické scény se symbolicky odrazí i ve vztahu
dlouhodobě otrávené první dámy k sexuálně atraktivnějšímu dvojníkovi.
O tom, že tenhle příběhový model je zřejmě nevyčerpatelný,
svědčí i film režiséra Roberta Andòa, který na MFF Karlovy Vary reprezentuje
italskou kinematografii v hlavní soutěži. Tragikomedie Ať žije svoboda si
mezi čtrnácti soutěžními snímky udržuje – alespoň v očích diváků - pozici
jednoho ze žhavých uchazečů o Křišťálový glóbus. Sarkastický portrét dlouhodobě
znesvářené italské politické scény má totiž obecnější platnost.
Čtyřiapadesátiletý Roberto Andò je rodákem ze
sicilského Palerma a svůj pátý celovečerní projekt natočil podle scénáře,
inspirovaného vlastním úspěšným románem Il trono vuoto (Prázdný trůn). Ten
získal v roce 2012 prestižní cenu Premio Campiello za knižní debut. Svůj
film by podle ní vůbec netočil, kdyby nezískal souhlas Toniho Servilla –
populárního italského herce, kterého varské publikum může letos vidět i v komedii
Velká nádhera režiséra Paola Sorrentina. Servilla mohli čeští diváci vidět i
v jiných italských filmech s politickou tematikou – dramatu Gomora
(2008) režiséra Mattea Garroneho nebo v Sorrentinově životopisu
legendárního křesťanského demokrata Giulia Andreottiho Božský (2008).
Na rozdíl od obou zmíněných titulů je film Ať žije
svoboda „jen“ žánrově odlehčenou podívanou - což ovšem nijak neumenšuje skutečnost,
že s nadhledem i hlubokou emotivitou postihuje situaci vleklé politické
krize.
Blázen
na Hrad!
„Jsme uprostřed krize, která ochromila
hodnoty, na nichž Západ doposud stál,“ vysvětluje režisér Roberto Andò své
pocity. „Ocitli jsme se v bodě, kdy není cesty zpět a kdy je nutné najít nový
začátek, nové principy vládnutí i politické komunikace.“
Tuto krizi ve filmu Ať žije svoboda zosobňuje
fiktivní šéf hlavní italské opoziční strany Enrico Oliveri. Volby se blíží, ale
podle aktuálního průzkumu mu ve srovnání s kandidátem vládnoucí pravice neustále
klesají preference. Zdeprimovaný, utahaný a nejistý Enrico jednoho dne beze
stopy zmizí - a jeho nejbližšímu spolupracovníkovi Andreovi Bottinimu náhoda
přihraje do cesty jeho bratra-dvojče. Giovanni Ernani je sice filozof na
přášcích právě propuštěný z blázince, nabídku zastoupit na pár dní
nepřítomného bratra však přijde s pobavením. Načež začne dělat všechno to,
co odcizený sourozenec nedělal: mluvit pravdu, pojmenovávat současnou krizi a
vyzývat ke změně. Používá k tomu podle momentálního radostného rozmaru
verše, urážky protivníků, vtipy i tango – a začne měnit politickou scénu stejně
nepředvídatelným způsobem, jakým v souladu se svou obsedantně
kompulzivní poruchou křižuje dlaždicové vzory na podlahách vládních budov.
Zatímco nicmetušící italský lid jásá, že získal novou, optimistickou vizi
budoucnosti, Enrico si zatím ve Francii napravuje pokřivené ego…
Roberto Andò ve svém filmu samozřejmě nenabízí žádné
realistické řešení krize. Jeho Giovanni je sofistikovanou, vědoucnou variantou
prosťáčka božího ve stylu autistického zahradníka z klasické hollywoodské
satiry Byl jsem při tom (1979). Motiv nejistého vůdce na útěku pak připomíná i
italskou komedii Naniho Morettiho Máme papeže! (2011).
Východisko, které film Ať žije svoboda nabízí, je
ryze poetické. Nejde v něm o konfrontaci odlišných politických postojů,
ale spíš protikladných mentalit. „Nadstranická“ svobodomyslnost a hédonismus tu
smí vítězit nad podstatou praktické politiky: poslání nad povoláním, morálka a
emoce nad racionalitou vedoucí ke konsensu, jenž tvoří podstatu politického
dialogu, poetická vize nad vizí politickou. Součástí idealistického konceptu je
i fakt, že dvojnické politické příběhy pravidelně využívají motivu sametově
nenásilné revoluce, v níž outsider „zezdola“ nečekaně získává moc a promlouvá
z duše „bezmocného“ lidu.
Příběh o „bláznovi na Hrad“ tak nabízí – spíš než příspěvek
z tradici italského politického filmu - únik do ideálního světa
nepolitické politiky. O tom, že je takový únik potřebný i českým divákům, ovšem
svědčí ovace ve stoje, kterých se snímku Ať žije svoboda dostalo po promítání
v Karlových Varech. Vstup Andòova filmu do české distribuce by tak mohl jistě
trochu zlepšit náladu českého publika, znejistělého děním na naší politické
scéně.
Viva la libertà / Ať žije svoboda
Itálie 2013, 93 minut
Režie: Roberto Andò
Hrají: Toni Servillo, Valerio Mastandrea, Valeria
Bruni Tedeschiová, Anna Bonaiutová, Michela Cesconová, Brice Fournier
(Tento text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu děkuju.)
Žádné komentáře:
Okomentovat