39. Letní filmová škola - už v pátek!

Ve dnech 26. července – 3. srpna se Uherské Hradiště změní už po pětadvacáté v mekku filmu. „Filmovka“, která už řadu let nachází trvalý domov v idylickém moravském městě, je po festivalu v Karlových Varech další letní filmovou událostí, která každoročně láká především mladé návštěvníky (na loňské Letní filmové škole byla účast rekordní - akreditovalo se jich téměř pět tisíc). Akce, která se poprvé konala v roce 1964 pouze pro členy filmových klubů, má dnes charakter otevřené události. Jejím hlavním pořadatelem ovšem zůstává Asociace českých filmových klubů. Nesoutěžní charakter dovoluje Letní filmovou školu vnímat jako prostor k setkávání, jemuž letošní stylizace z dílny olomouckého grafického studia BastArt přiřkla status ráje. 

V rámci bohatého programu nabídne LFŠ svým divákům především masivní sekci Fokus, zaměřenou tentokrát na Portugalsko. V Čechách opomíjená kinematografie se může pyšnit nejen dlouhou historií, ale i velmi energickou současností. Osmatřicet celovečerních i krátkých snímků přiblíží tvorbu mezinárodně uznávaných režisérů (např. nejstaršího aktivního režiséra na světě, 104letého Manoela de Oliveiry). Zájem jistě vzbudí i němá díla portugalské kinematografie, snímky nové vlny 60. let, filmy věnované hudebnímu stylu fado či současné „festivalové“ tituly. Kompletní retrospektivu svých děl osobně uvede jeden z celosvětově nejuznávanějších autorských režisérů současnosti - Pedro Costa. 

Další velká retrospektiva přiblíží v rámci sekce Inventura tvorbu ceněného japonského režiséra Kanety Šindoa, který zemřel loni v květnu krátce po svých stých narozeninách. Jeho šedesátiletá tvůrčí dráha je svébytnou procházkou historií poválečné kinematografie Země vycházejícího Slunce. 

Hradišťští „školáci“ se ponoří do filmové historie i v sekci nazvané lákavě Zlatá éra Hollywoodu: mezi výběrem z žánrově rozmanitých děl, která americký studiový systém vytvářel od 30. do 50. let, nechybí klasický horor Frankenstein, velkorysá sága Jih proti Severu či kultovní Občan Kane. Pokud jde o dějiny, v bloku věnovaném žánru polského historického velkofilmu zazáří drama Ohněm a mečem režiséra Jerzyho Hoffmana, který své dílo uvede osobně. Sekce Film a živá hudba zase přiblíží němé snímky režisérského klasika Georga Wilhelma Pabsta. Blok nazvaný Rok 1933: Nástup fašismu se zaměří na propagandistickou filmovou tvorbu v produkci Třetí říše od nástupu Adolfa Hitlera na post říšského kancléře. Národní filmový archiv v rámci oslav svých 70. narozenin zaštítil unikátní kolekci černobílých širokoúhlých snímků natočených v 60. letech. 

Letní filmová škola uctí i živoucího klasika tohoto období - Vojtěcha Jasného - , jehož Všichni dobří rodáci se letos dočkali obnovené premiéry. Stejně jako poetické vesnické drama z roku 1968, i legendární francouzský snímek Marcela Carného Děti ráje (1945) se představí v restaurované podobě. Letní filmová škola se ovšem neobrací jen do minulosti: v premiéře uvede např. zbrusu nový dokument režiséra Josefa Abrháma ml. Hoteliér, v němž se sešla řada osobností spojených se začátky pražského Činoherního klubu. Diváci se dočkají i řady českých, slovenských, maďarských či polských novinek – třeba syrového dramatu slovenské režisérky Miry Fornayové Můj pes Killer, oceněného na festivalu v Rotterdamu. Aktuální akcenty vnese do letošního programu sekce Spektrum, věnovaná tématu krize a nejrůznějším způsobům, jakým ji můžeme vnímat. Vedle sebe se tak ocitne padesát let starý snímek Jeana-Luca Godarda Vojáček a nejnovější dílo francouzského režiséra Costy Gavrase s „marxistickým“ názvem Kapitál... 

Protože ve filmovém ráji se lze – nejen z ideologických pozic - snadno ztratit, nechybějí na letošní Letní filmové škole ani odborné úvody a přednášky a setkání s tvůrci. Filmový program doplní výstavy, koncerty a divadelní představení.

(Tento text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)

Tango libre: pár slov o argentinském tangu

Belgický režisér Frédéric Fonteyne je u nás známý hlavně díky romantické komedii Pornografický vztah (1999) - a totéž platí o španělském herci Sergim Lópezovi (přestože se objevil třeba v Profesionální manželce Françoise Ozona). Oba se znovu sešli ve filmu Tango libre, které obohacuje naši letošní letní distribuci o typický "eurofilm". Jde totiž o relativně nízkorozpočtový vztahový příběh ze současnosti tvářící se tak trochu jak art, jenž co do žánru kolísá mezi romantickou komedií a "vážným" dramatem. (Pokud jde o další filmy tohoto typu, napadá mne třeba Mazel.) Důležité u takovým filmů je zajímavé herecké obsazení - což v Langu libre vedle Lópeze splňují François Damiens, Jan Hammenecker a Anne Paulicevichová, jež se podílela i na scénáři spolu se zkušeným Philippem Blasbandem (mj. Irina Palm, nejnovější nová verze Angeliky).

Nezbytný je u takového eurofilmu atraktivní motiv - v tomto případě argentinské tango. Což je tanec, o kterém existuje filmová představa hlavně díky Tangu (1998) Carlose Saury, náležitě obsesivní Lekci tanga (1997) Sally Potterové - a ještě spíš díky oslnivé choreografii žánrové klasiky Roxanne z Luhrmannova Moulin Rouge. (Nepleťte si ovšem argentinu s britskou verzí, kterou tančil Jack Lemmon s Joem E. Brownem v Někdo to rád horké.) Viděla jsem letos, jak se tančí argentinské tango v Praze i v sicilské Catanii, a tak jsem se na Fonteynův film docela těšila. K mé rozmrzelosti se v něm ovšem motiv tanga posléze vytratí, respektive tango slouží jen jako metafora vztahového propletence, který se bohužel prostřednictvím tance neřeší. (Přesto je však ve filmu jedna moc pěkná scéna, jejímž středobodem je argentinský tanečník Marino "Chico Frumboli - pokud vás ještě neomrzely ukázky, najdete ji tady - vrací nás mimochodem do historie tohoto tance, kdy se - vzhledem k nedostatku ženských partnerek - připouštěl mužský pár, a to bez nějakým homosexuálních podtextů.)

Zůstává tak nakonec jen milostný čtyřúhelník, jehož aktéry jsou osamělý vězeňský dozorce Jean-Christophe (Damiens), osamělá Alice (Paulicevichová), její manžel Fernand (López) a její milenec Dominic (hammenecker). Se ženou vychovávající problémového dospívajícího syna se dozorce seznámí na hodinách tanga, načež zjistí, že ji spojuje milostné pouto hned se dvěma jeho svěřenci, kteří sedí ve vězení za zabití při ozbrojené loupeži... Místo, aby se tvůrci filmu drželi civilní roviny ozvláštněné tangem (kterému se začnou coby metafoře svobody věnovat ve vězení trestanci i dozorci), ke konci vyprávění nečekaně zešílí a začnou násilně formovat stěží uvěřitelné finále.

Našinec pak pochmurně přemítá, proč že to vlastně Tango libre vlastně dostalo Zvláštní cenu poroty na MFF v Benátkách a Grand Prix na MFF ve Varšavě... Potom si ovšem uvědomí, že kdyby někdo v Čechách natočil podobný film jako Frédéric Fonteyne, navzdory závěrečným scenáristickým veletočům bychom si to nejspíš docela pochvalovali. Pročež si hollywoodské letní blockbustery malým, nenáročným a veskrze pozitivním Tangem libre klidně proložte.

Tango libre
Francie / Belgie / Lucembursko 2012, 98 minut, titulky

Režie: Frédéric Fonteyne

Scénář: Philippe Blasband, Anne Paulicevich

Kamera: Virginie Saint-Martinová

Hrají: Sergi López (Fernand), François Damiens (Jean-Christophe), Anne Paulicevichová (Alice), Jan Hammenecker (Dominic), Zacharie Chasseriaud (Antonio), Marino "Chico" Frumboli (Argentinec)

Premiéra: 25. 7. 2013

Gay romance po soderberghovsku - Liberace!

Steven Soderbergh má ve svých padesáti letech pověst jednoho z nejzajímavějších amerických filmařů. Oprávněnost takové chvály vynikne i v případě nejnovějšího režisérova filmu – milostného dramatu Liberace!, pojatého jako životopisný příběh inspirovaný skutečnými událostmi. Jméno titulního protagonisty, fenomenálního baviče a klavíristy, ovšem českému divákovi patrně mnoho neřekne. Liberace (1919-1987) víc než třicet let oslňoval Ameriku v době, kdy u nás panovala komunistická cenzura. A pro tu byl naprosto nepřijatelný. Ve světě za železnou oponou navíc jeho líbivý, konvenční repertoár nemohl oslovit ani žádného slušného hudebního kritika. A dnes je Liberace dokonale mimo – nebo není?

Ve filmu, který vznikl pro televizní společnost HBO, se Steven Soderbergh a scenárista Richard LaGravenese každopádně Liberaceho profesionální existenci vnímají jen jako základ pro příběh o ztracené identitě. Důležitější než Liberaceho famózní klavírní produkce je pro ně napětí mezi opulentním veřejným obrazem a přísně tajeným soukromím ješitného, stárnoucího homosexuála, který se neobejde bez plastických operací a mladičkých milenců. To, co je dnes samozřejmou součástí života některých celebrit, muselo zůstat v konzervativní Americe 60. a 70. let před veřejností skryto: věčně mladý Liberace musel pro miliony fanynek ztělesňovat nezpochybnitelný, mužně romantický ideál.

V roce 1977, kdy Soderberghův příběh začíná, přitom Liberace se svými masivními šperky, bizarními klavíry, nákladnými kostýmy plnými flitrů a okázalým jevištním projevem představoval jakousi blouznivou vizi sladkého života. A právě ta okouzlila šestnáctiletého Scotta Thorstona, který se oficiálně stal zaměstnancem etablované hvězdy, neoficiálně však několik let fungoval jako její vydržovaný milenec. Navzdory čtyřicetiletému věkovému rozdílu spolu Scott a Liberace prožili několik šťastných let – a pro oba šlo patrně o životní lásku.

Po roztržce a bouřlivém rozchodu Scott napsal spolu s novinářem Alexem Thorleifsonem vzpomínkovou knihu. A právě ta se stala základem filmu Liberace!, který zprvu vyhlíží jako nezúčastněný popis vzniku a krachu jednoho vztahu. Postupně však diváka zatahuje do světa plného falešných odrazů, mámivých odlesků a pokřivených zrcadlových odrazů – světa, ve kterém i milostný cit vyhlíží jako umně interpretovaná klavírní skladba.

Smutný konec Frankensteinova monstra 

Liberace! je dalším ze Soderberghových filmů, které si v rámci žánrového vyprávění pohrávají s našim vnímáním sexuálních rolí, zakonzervovaných oficiálním Hollywoodem. Od utahané ženy v domácnosti Erin Brockovich (2000), která nakonec dokáže víc, než hromada protřelých právníků, vedla cesta k přímočaré akční hrdince thrilleru Zkrat (2011), která se musí na své cestě za pomstou obejít bez mužů. Okázale heterosexuální romantická komedie Bez kalhot (2012) pak „zneužila“ atraktivitu pánské striptýzové show k lehce podvratné úvaze o smyslu amerického snu. Liberace!, na němž se Steven Spoderbergh podílel také jako kameraman, je okouzlující, fantastickou výpravou do světa milostného kýče přeneseného do gay reálií. Jde přitom o klání protagonistů, kteří zapadli do Liberaceho světa tak hluboko, že už se nepodobají sami sobě.

Přirozený, naivní mazlík Scott se totiž pod vlivem zkušeného a pragmatického milence mění v paskřivý otisk uctívané celebrity: díky plastické operaci dokonce začne Liberaceho fyzicky připomínat. Brilantní stylista Soderbergh, který si pohrává s dobovými filmařskými standardy i přesnými replikami osobních předmětů uctívané celebrity, se při tom nespoléhá jen na (perfektní) maskérské efekty. Opírá se – jako už mnohokrát předtím – o herce. Film bezpečně ovládá osmašedesátiletý Michael Douglas, který v titulní roli podává patrně nejlepší herecký výkon své kariéry (a vyrovnává se přesvědčivě i s Liberaceho hudebními čísly). V 80. a 90. letech přitom Douglas ztělesňoval sofistikovanou mužnost, i když nikdy neinklinoval k vysloveně akčním rolím – na rozdíl od svého brilantního sparing partnera Matta Damona, který v roli Scotta Thorstona vytváří rozkošnou antitezi ke svým chlapáckým rolím. Zatímco Douglas se Soderberghem spolupracoval jen dvakrát (na drogovém dramatu Traffic – nadvláda gangů a na Zkratu), Damon patří dlouhodobě k režisérovým oblíbencům. Přestože spolupracují už pošesté, daří se režisérovi i tentokrát ukázat Damona znovu a jinak. 

Scott se v rámci oblíbené soderberghovské změny perspektivy v průběhu vyprávění vyprofiluje jako postava komická i zoufalá. Jako diváci jsme nuceni přijmout úhel pohledu zhrzeného milence, vyloučeného ze světa lásky, péče a blahobytu do ubohé reality jako ošklivé Frankensteinovo monstrum. Otázka „spravedlivého“ trestu za mladickou pošetilost a poživačnost ovšem nemá místo ve vyprávění, jehož autor odmítá roli moralizujícího soudce.

Liberace! zůstává sofistikovaným, vtipným a „hezkým“ filmem, divák se však jen stěží vyváže ze zodpovědnosti udělat si na hrdiny vlastní názor. Což je závazek, kterou můžete přijmout s chutí.

Behind the Candelabra
USA 2013, 118 minut, titulky
Režie a kamera: Steven Soderbergh
Scénář: Richard LaGravenese (podle knihy Scotta Thorsona a Alexe Thorleifsona)
Hudba: Marvin Hamlisch
Hrají: Michael Douglas (Liberace), Matt Damon (Scott Thorson), Scott Bakula (Bob Black), Dan Aykroyd (Heller), Debbie Reynolds (Frances), Rob Lowe (doktor Startz), Tom Papa (Arnett), Bruce Ramsay (Carlucci)

Premiéra: 18. 7. 2013

(Tento text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuji.)

Český historický film - Honba za dobrým příběhem

Dva filmové žánry, které se nejviditelněji odehrávají v „jiných“ časech – sci-fi a historický film – zpravidla ze všeho nejupřímněji vypovídají o přítomnosti. Pokud by to totiž nedělaly, nebavily by diváky. Ti se chtějí dozvědět hlavně něco o sobě a o světě, který obývají. Příběhy vylovené z hlubin minulosti tak většinou nevycházejí jen ze zachovaných zpráv o dané době. Ani z toho, co o daných událostech a postavách soudí historici. Rozhoduje i momentální nálada společnosti nebo rovnou centrálně řízená společenská objednávka. Dvojí totalita, která ve 20. století český národ deformovala - nacistická a komunistická – dokázala cesty domácího historického filmu pěkně pokřivit. 

Jan Hus - bojovný lid

Pro režiséra Otakara Vávru, naplňujícího v roce 1954 zadání komunistických objednavatelů, se tak Jan Hus stal vůdcem lidu v boji za sociální rovnost. V experimentálním filmu Miroslava Bambuška Jan Hus – mše za tři mrtvé muže (2009) byl zase bojovníkem za nápravu věcí veřejných. A pro režiséra Jiřího Stracha bude podle všeho lehce kontroverzní postavou, zatíženou pýchou neomylnosti a malou velkorysostí. Aktivní katolík Strach se chystá plánovaný film uvést do kin za dva roky, kdy si připomeneme šestisté výročí Husova upálení. Jan Hus je jednou z postav, která má pevné místo v panteonu „Českého nebe“ (což je název nedochovaného vlasteneckého filmu z roku 1918, jehož téma přejalo v parodické podobě Divadlo Járy Cimrmana). Jaký status ovšem může mít klerik, upálený kvůli svým názorům na náboženské otázky, v bytostně ateistickém českém prostředí? Odpověď je zřejmá: kněz-nekněz, Husovy osudy se dají snadno poskládat do dramatického příběhu, který na sebe ochotně nabaluje aktuální kontexty. Základem je představa, že Husovy názory byly pro církevní moc pouze záminkou k likvidaci politicky nepohodlné osobnosti. Vzniká tak nadčasový český rek – bojovník a mučedník za pravdu. A máme tu základ pro potenciální vlastenecký kýč. 

Samotná historie tak není ani tak učitelkou života (jak praví populární latinské rčení „historia magistra vitae“), jako spíš vypravěčkou příběhů, které zrovna potřebujeme slyšet. A český historický film je honbou za silnou story, do které by publikum mohlo promítnout své touhy. Takovou story vytváří především zajímavý hrdina, schopný utkat se s nejrůznějšími protivenstvími doby. Naše dějiny ovšem takových příběhů mnoho nenabízejí - což je možná jedna z příčin dlouhodobě nedobré kondice tohoto žánru u nás.

Potíže s mramorizací 

Odcházení: Václav Havel 

Pokud vnímáme malé sebevědomí českého historického filmu jako odraz nepříliš „hrdinských“ domácích dějin, mají naši tvůrci logicky horší pozici než jejich kolegové z Polska a Maďarska. Tamní historické filmy se mohou pyšnit dlouhou a zajímavou tradicí. A také lépe vzdorovaly cenzuře i autocenzuře. Menší kinematografie jsou přitom vždycky v nevýhodě vůči těm velkým, jejichž sebejistota má hluboké historické kořeny. Filmový vztah Rusů k období druhé světové války je stále velmi silný. Hollywood zase vytvořil na bázi jednoho období americké historie dokonce samostatný žánr – western. Americké dějiny ovšem nedefinují jen pistolníci, ale i vůdci, válečníci, mírotvůrci... Přebohatá „prezidentská“ linie historických příběhů zahrnuje jak morálně obratného politika Lincolna z dílny Stevena Spielberga, tak fiktivního šéfa Bílého domu, který v akční sci-fi Den nezávislosti (1996) naskočí do vojenské stíhačky, aby hájil USA proti mocichtivým mimozemšťanům. 

Zemský ráj to napohled 

Představa „Tatíčka“ Masaryka, an na bílém koni svrhává v čele lidu rakouskou monarchii, samozřejmě působě absurdně – je ovšem na pováženou, že dosud nevznikl žádný masarykovský filmový životopis. Ve vývoji jsou však scénáře jak o TGM, tak o jeho synovi Janovi (jejž inspirovala kniha Lenky Procházkové). Stejná mramorizující cudnost zahaluje osobnost Václava Havla: v podání Ondřeje Vetchého se „havlovská“ postava objevila jen v chartistické tragikomedii Ireny Pavláskové Zemský ráj to napohled (2009). Podrobit prvního polistopadového prezidenta žánrovému klíči – či dokonce osobní interpretaci – si zatím nikdo netroufl. (A není jasné, zda někdo sebere odvahu zfilmovat Tajný deník Ireny Obermannové.) 

České století: Kulka pro Heydricha 

Do vosího hnízda se však chystá šťournout enfant terrible českého filmu, režisér Robert Sedláček. V televizním cyklu České století, na kterém se jako scenárista podílel Pavel Kosatík, poskytne neznámé či nebo dokonce záměrně opomíjené pohledy na klíčové události československé historie od roku 1918 do roku 1989. Mezi protagonisty figurují nejen Masaryk a Havel, ale i Edvard Beneš či Klement Gottwald. Proč je Sedláčkův projekt vnímaný jako kontroverzní? Čeští tvůrci se totiž - ve filmu i v televizi – stále ještě pohybují mezi touhou polemizovat se zakonzervovanými představami a snahou zalátat největší díry v obrazu české historie, poškozeném téměř půlstoletím totality. Zásluhou cenzury se zrodil i fenomén „jiného čtení“, který divákům dovoloval vlastenecky aplaudovat i na tak ideologicky navenek zcela nevinných dílech, jako byla protektorátní Babička (1940) režiséra Františka Čápa nebo normalizační Božská Ema (1979) Jiřího Krejčíka. 

Hurá za statným junákem 

Kněžna Libuše: hurá za Přemyslem  

Pokud jde o vlastní, moderní historii, má český film obrovské dluhy: při čekání na snímky o Boženě Němcové, Jaroslavu Haškovi či Franzi Kafkovi - či třeba o Miladě Horákové a bratrech Mašínech – začínáme šedivět. Situace ovšem není o moc lepší ve vztahu ke starším dějinám. Češi se totiž ještě nedostali ani k tomu, aby zrevidovali panteon vytvořený v 19. století Františkem Palackým. Ten přetvořila k obrazu svému komunistická moc. Polomytická historie, kodifikovaná Aloisem Jiráskem (jenž stále ještě patří do povinné maturitní četby), nabízela v různých obdobích příběhy o tom, kterak Čechové bývali statní junáci. Na vlasteneckou notu tak hrály i loutkové Staré pověsti české (1952) Jiřího Trnky, z nichž dodnes nejpůsobivější zůstal dramatický příběh o Lucké válce. Je smutné, že Jiráskův text našel odezvu pouze v new-age blábolu Kněžna Libuše, natočeném v roce 2009 v zahraničí. 

Noc na Karlštejně 

Do sféry konzervativního českého historismu, jehož optikou se zatím nepodařilo významněji otřást, patří i husitská epopej se svými hrdiny, kterým se věnovala Vávrova filmová trilogie uvozená zmíněným Janem Husem a završená filmy Jan Žižka (1955) a Proti všem (1958). Snad to tématu vnese svěží vítr animovaný film Pavla Koutského nazvaný Husiti, který bude mít premiéru v listopadu. Pokud jde o starší české dějiny, podléhaly právě ony často „tlakům seshora“, generovaným ve jménu společenské objednávky - a to počínaje ustrnule sošným Svatým Václavem (1929). Snaha přizpůsobit historickou celebritu potřebám doby mohla vést až zvrácenému zlidovění: mladý Karel IV. se tak v komedii Slasti Otce vlasti (1969) nevyhýbá životním radovánkám - a v muzikálu Noc na Karlštejně (1973) coby zralý muž narušuje libertinskou atmosféru pletením košíků. Ve snaze „zlidovět“ Rudolfa II. napáchala mnoho škody zvlášť dvoudílná komunistická komedie Císařův pekař a pekařův císař (1951), v níž si Jan Werich zahrál nejen degenerovaného aristokrata odsouzeného na smetiště dějin, ale i jeho jadrně bodrého dvojníka – pekaře, uskutečňujícího v rudolfinské Praze lidový puč...

Cyril a Metoděj - Apoštolové Slovanů 

Zatím posledním projektem, snažícím se vytěžit ze starších českých dějin aktuální příběh, je čtyřdílný televizní seriál režiséra Petra Nikolaeva Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů, který v červenci odvysílá Česká televize. Na podzim dorazí do kin jeho filmová verze, které nepochybně zvýší návštěvnost povinné školní projekce. Nikolaevovo „dokudrama“ - což je žánr kombinující vysvětlující a dokumentární pasáže s hranými scénami – vzniklo k 1150. výročí příchodu obou bratrů ze Soluně na Velkou Moravu. Jde tak o dílo natočené „k výročí“, které má vždy velkou šanci získal podporu od státu i od veřejnoprávní televize. 

Ekonomická stránka totiž u historických filmů hraje klíčovou roli. V malém, chudém českém rybníčku prorazí spíš komornější projekt než velkoryse pojatá historická epopej. I výsostně „umělecká“ středověká esej Marketa Lazarová (1967), oceňovaná částí současné filmové kritiky jako nejlepší český film vůbec, byla ve své době velice nákladným projektem, zaplaceným ze státní kasy – a to ještě František Vláčil musel rezignovat na plánované „královské obrazy“, jež měly intimnímu dramatu o lásce a vášni vdechnout další perspektivu prostřednictvím scén ze dvora Přemysla Otakara II.

Celebrita vs. malý český člověk 

Jára Cimrman ležící, spící 

Známá historická postava sice ve filmu může hrát klíčovou roli, jak ovšem vyprávět její příběh, aby to nevyznělo prostoduše? Vlastenecké drama Revoluční rok 1848 (1949) režiséra Václava Kršky je nejen křiklavou ukázkou dobové propagandy, ale i odstrašujícím příkladem práce s „celebritami“, instalovanými do jakéhosi strnulého, bezduchého „tableau“. Hned na začátku jsou obrozenci nakumulovaní do vlasteneckého salonu způsobem, který posléze trefně ironizovali tvůrci tragikomedie Ladislava Smoljaka Jára Cimrman ležící, spící (1983). Cimrmanovský scenárista Zdeněk Svěrák má mimochodem výjimečný cit pro historický žánr, jejž prokázal ve spolupráci se svým synem, režisérem Janem: od poválečné tragikomedie Obecná škola (1991) přes oscarový popis konce normalizace Kolja (1996) k válečnému dramatu Tmavomodrý svět (2001) vytváří Svěrákovic duo ty nejlepší české příběhy ve stylu „historie očima obyčejného člověka“. 

Hrušínského dobrý Dobrý voják Švejk 

Tento typ příběhu bytostně konvenuje vkusu většinového publika, které – úlevně zbaveno zodpovědnosti k čítankovým celebritám – se ochotně baví příběhy „normálních“ lidí, se kterými se může snadno ztotožnit. Tato „civilní“ linie, blížící se někdy selance, bývá v opozici k rozměrným historizujícím plátnům. Umožňuje komentovat dějiny prostřednictvím fikčních příběhů, jež jsou buď „pouhou“ ilustrací dané doby, nebo se přímo vážou na známé historické události. Od adaptací Haškova Dobrého vojáka Švejka (ta první vznikla už v roce 1926) po tragikomedii Czech Made Man (2011) představuje populární „pohled zdola“ postava poťouchlého vykuka s dobrým srdcem, přežívajícího díky malé české skepsi a neúctě k autoritám i „velkým“ hodnotám. Obrazně řečeno: brutálně žertovné ilustrace Josefa Lady vytěsňují vznosné, historizující, „krásné“ zpodobení vůdců národa stylu Josefa Mánesa či Mikoláše Alše. Kdo však najde odvahu jít za (neexistující) Švejkův výrok „To chce klid“ - a zobrazit Haškova hrdinu v celé jeho surreálné podvratnosti? 

Kočár do Vídně 

Stále ještě jsme totiž ve vleku humanistické tradice, která civilní linii historického žánru rozmyslně rozvíjela v 60. letech. Tvůrci nové vlny se pokoušeli najít nové pohledy na dějiny, v předešlých obdobích prakticky nepřítomné (v tomto směru zůstává osamělým klenotem drama o holocaustu Alfreda Radoka Daleká cesta z roku 1948). Vedle Vláčilových děl, zpracovávajících starší historii (barokní opus Ďáblova past/1961 a středověké projekty Marketa Lazarová a Údolí včel / 1967) se pozornost v ideologicky svobodnějších 60. letech logicky zaměřovala na období 2. světové války a na 50. léta. Redefinice se dočkaly pojem hrdinství, ať už ve filmech Vyšší princip (1960), Smrt si říká Engelchen (1963), Ať žije republika (1965) či Kočár do Vídně (1966). 

Vedle spisovatele a scenáristy Jana Procházky se důležitým nositelem nového pohledu stal i Bohumil Hrabal, autor předlohy i scénáře k Ostře sledovaným vlakům Jiřího Menzela. Tragikomický příběh mladého výpravčího získal v roce 1968 Oscara. Cena Americké akademie připadla ještě arizačnímu dramatu Obchod na korze (1965) režisérů Jana Kádára a Elmara Klose, a po revoluci i svěrákovskému Koljovi (1996). Oscarové nominace filmům Musíme si pomáhat (2000) a Želary (2003) potvrzují, že v zahraničním povědomí je československý prostor těsně spojený s tématem druhé světové války. Soukromé lidské osudy, vklíněné do ničivého soukolí českých dějin, mezinárodní veřejnost v souvislosti s 50. lety vždycky zajímaly méně - ať už šlo o Noc nevěsty (1967), Žert (1968) či Skřivánky na niti (1969). V dramatu Kladivo na čarodějnice (1969) vypovídal Otakar Vávra prostřednictvím inkvizičních procesů o politických represích té doby. Jeho film dodnes patří k divácky nejpopulárnějším domácím historickým dílům. Legendární kolektivizační opus Vojtěcha jasného Všichni dobří rodáci (1968) se letos dočkal restaurování a právě nyní se péčí Asociace českých filmových klubů vrací na plátna kin. 

Protektor 

Velká historie viděná očima malých lidí dominuje českému filmu i po roce 1989 - jakoby panovala obava ze zbanálnění či směšnosti, kterou by mohlo přinést přímé popisování dějinných událostí prostřednictvím jejich hybatelů. Zvláště na sklonku minulého desetiletí se ovšem tyto obavy smísily se zvýšeným zájmem o historická témata – ať už jde o pozoruhodného Protektora, v němž se Marek Najbrt vrací do éry heydrichiády, či o drama Jana Hřebejka Kawasakiho růže, v němž normalizační minulost vrhá stín na současné osudy postav. Nově se objevuje „sudeťácké“ téma: zaznělo v Menzelově krotké hrabalovské adaptaci Obsluhoval jsem anglického krále (2006), ale konfliktně se rozvinulo v Habermannově mlýně (2010) i 7 dnech hříchů (2012). 

Alois Nebel 

Opakované návraty do roku 1968 a následujících normalizačních let už nevyznívají tak selankovitě jako kdysi harmonizující a nostalgické Hřebejkovy Pelíšky (1999). Na temný příběh normalizačního estébáka Pouta (2009) navážou režisér Radim Špaček a scenárista Ondřej Štindl (2009 dramatem o dospívání v 90. letech Místa, které se začalo natáčet v červnu. Sympatickou potřebu mravně aktivního hrdiny, který se odmítá pěkně po česku nést proudem, odráží animovaný snímek Tomáše Luňáka Alois Nebel (2011), inspirovaný comicsem Jaroslava Rudiše. Zrcadlí ji i drama Davida Ondříčka z 50. let Ve stínu (2012) i třídílná palachovská minisérie Hořící keř. Tu pro českou HBO natočila polská režisérka Agnieszka Hollandová podle scénáře talentovaného Štěpána Hulíka. V tomto případě ovšem jde o historický film „bez celebrity“ par excellence: protagonistkou příběhu je advokátka Dagmar Burešová, zatímco a samotný Jan Palach se ve filmu mihne jen v prologu. 

Zdá se tak, že český historický film by přece jen mohl prodělat nějakou změnu. Stesky na temný středověk, baroko a dobu Rakouska-Uherska jako období útlaku přestávají být v módě. Český národ, který musel vždycky dělat kompromisy a hrbit hřbet tu před zlými Němci, tu před zlými Rusy, si možná časem o sobě rád poslechne jiné příběhy - kritičtější a současně sebevědomější. 

(Tento navýsost populární text jsem napsala na objednávku Reflexu. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)