Český historický film - Honba za dobrým příběhem

Dva filmové žánry, které se nejviditelněji odehrávají v „jiných“ časech – sci-fi a historický film – zpravidla ze všeho nejupřímněji vypovídají o přítomnosti. Pokud by to totiž nedělaly, nebavily by diváky. Ti se chtějí dozvědět hlavně něco o sobě a o světě, který obývají. Příběhy vylovené z hlubin minulosti tak většinou nevycházejí jen ze zachovaných zpráv o dané době. Ani z toho, co o daných událostech a postavách soudí historici. Rozhoduje i momentální nálada společnosti nebo rovnou centrálně řízená společenská objednávka. Dvojí totalita, která ve 20. století český národ deformovala - nacistická a komunistická – dokázala cesty domácího historického filmu pěkně pokřivit. 

Jan Hus - bojovný lid

Pro režiséra Otakara Vávru, naplňujícího v roce 1954 zadání komunistických objednavatelů, se tak Jan Hus stal vůdcem lidu v boji za sociální rovnost. V experimentálním filmu Miroslava Bambuška Jan Hus – mše za tři mrtvé muže (2009) byl zase bojovníkem za nápravu věcí veřejných. A pro režiséra Jiřího Stracha bude podle všeho lehce kontroverzní postavou, zatíženou pýchou neomylnosti a malou velkorysostí. Aktivní katolík Strach se chystá plánovaný film uvést do kin za dva roky, kdy si připomeneme šestisté výročí Husova upálení. Jan Hus je jednou z postav, která má pevné místo v panteonu „Českého nebe“ (což je název nedochovaného vlasteneckého filmu z roku 1918, jehož téma přejalo v parodické podobě Divadlo Járy Cimrmana). Jaký status ovšem může mít klerik, upálený kvůli svým názorům na náboženské otázky, v bytostně ateistickém českém prostředí? Odpověď je zřejmá: kněz-nekněz, Husovy osudy se dají snadno poskládat do dramatického příběhu, který na sebe ochotně nabaluje aktuální kontexty. Základem je představa, že Husovy názory byly pro církevní moc pouze záminkou k likvidaci politicky nepohodlné osobnosti. Vzniká tak nadčasový český rek – bojovník a mučedník za pravdu. A máme tu základ pro potenciální vlastenecký kýč. 

Samotná historie tak není ani tak učitelkou života (jak praví populární latinské rčení „historia magistra vitae“), jako spíš vypravěčkou příběhů, které zrovna potřebujeme slyšet. A český historický film je honbou za silnou story, do které by publikum mohlo promítnout své touhy. Takovou story vytváří především zajímavý hrdina, schopný utkat se s nejrůznějšími protivenstvími doby. Naše dějiny ovšem takových příběhů mnoho nenabízejí - což je možná jedna z příčin dlouhodobě nedobré kondice tohoto žánru u nás.

Potíže s mramorizací 

Odcházení: Václav Havel 

Pokud vnímáme malé sebevědomí českého historického filmu jako odraz nepříliš „hrdinských“ domácích dějin, mají naši tvůrci logicky horší pozici než jejich kolegové z Polska a Maďarska. Tamní historické filmy se mohou pyšnit dlouhou a zajímavou tradicí. A také lépe vzdorovaly cenzuře i autocenzuře. Menší kinematografie jsou přitom vždycky v nevýhodě vůči těm velkým, jejichž sebejistota má hluboké historické kořeny. Filmový vztah Rusů k období druhé světové války je stále velmi silný. Hollywood zase vytvořil na bázi jednoho období americké historie dokonce samostatný žánr – western. Americké dějiny ovšem nedefinují jen pistolníci, ale i vůdci, válečníci, mírotvůrci... Přebohatá „prezidentská“ linie historických příběhů zahrnuje jak morálně obratného politika Lincolna z dílny Stevena Spielberga, tak fiktivního šéfa Bílého domu, který v akční sci-fi Den nezávislosti (1996) naskočí do vojenské stíhačky, aby hájil USA proti mocichtivým mimozemšťanům. 

Zemský ráj to napohled 

Představa „Tatíčka“ Masaryka, an na bílém koni svrhává v čele lidu rakouskou monarchii, samozřejmě působě absurdně – je ovšem na pováženou, že dosud nevznikl žádný masarykovský filmový životopis. Ve vývoji jsou však scénáře jak o TGM, tak o jeho synovi Janovi (jejž inspirovala kniha Lenky Procházkové). Stejná mramorizující cudnost zahaluje osobnost Václava Havla: v podání Ondřeje Vetchého se „havlovská“ postava objevila jen v chartistické tragikomedii Ireny Pavláskové Zemský ráj to napohled (2009). Podrobit prvního polistopadového prezidenta žánrovému klíči – či dokonce osobní interpretaci – si zatím nikdo netroufl. (A není jasné, zda někdo sebere odvahu zfilmovat Tajný deník Ireny Obermannové.) 

České století: Kulka pro Heydricha 

Do vosího hnízda se však chystá šťournout enfant terrible českého filmu, režisér Robert Sedláček. V televizním cyklu České století, na kterém se jako scenárista podílel Pavel Kosatík, poskytne neznámé či nebo dokonce záměrně opomíjené pohledy na klíčové události československé historie od roku 1918 do roku 1989. Mezi protagonisty figurují nejen Masaryk a Havel, ale i Edvard Beneš či Klement Gottwald. Proč je Sedláčkův projekt vnímaný jako kontroverzní? Čeští tvůrci se totiž - ve filmu i v televizi – stále ještě pohybují mezi touhou polemizovat se zakonzervovanými představami a snahou zalátat největší díry v obrazu české historie, poškozeném téměř půlstoletím totality. Zásluhou cenzury se zrodil i fenomén „jiného čtení“, který divákům dovoloval vlastenecky aplaudovat i na tak ideologicky navenek zcela nevinných dílech, jako byla protektorátní Babička (1940) režiséra Františka Čápa nebo normalizační Božská Ema (1979) Jiřího Krejčíka. 

Hurá za statným junákem 

Kněžna Libuše: hurá za Přemyslem  

Pokud jde o vlastní, moderní historii, má český film obrovské dluhy: při čekání na snímky o Boženě Němcové, Jaroslavu Haškovi či Franzi Kafkovi - či třeba o Miladě Horákové a bratrech Mašínech – začínáme šedivět. Situace ovšem není o moc lepší ve vztahu ke starším dějinám. Češi se totiž ještě nedostali ani k tomu, aby zrevidovali panteon vytvořený v 19. století Františkem Palackým. Ten přetvořila k obrazu svému komunistická moc. Polomytická historie, kodifikovaná Aloisem Jiráskem (jenž stále ještě patří do povinné maturitní četby), nabízela v různých obdobích příběhy o tom, kterak Čechové bývali statní junáci. Na vlasteneckou notu tak hrály i loutkové Staré pověsti české (1952) Jiřího Trnky, z nichž dodnes nejpůsobivější zůstal dramatický příběh o Lucké válce. Je smutné, že Jiráskův text našel odezvu pouze v new-age blábolu Kněžna Libuše, natočeném v roce 2009 v zahraničí. 

Noc na Karlštejně 

Do sféry konzervativního českého historismu, jehož optikou se zatím nepodařilo významněji otřást, patří i husitská epopej se svými hrdiny, kterým se věnovala Vávrova filmová trilogie uvozená zmíněným Janem Husem a završená filmy Jan Žižka (1955) a Proti všem (1958). Snad to tématu vnese svěží vítr animovaný film Pavla Koutského nazvaný Husiti, který bude mít premiéru v listopadu. Pokud jde o starší české dějiny, podléhaly právě ony často „tlakům seshora“, generovaným ve jménu společenské objednávky - a to počínaje ustrnule sošným Svatým Václavem (1929). Snaha přizpůsobit historickou celebritu potřebám doby mohla vést až zvrácenému zlidovění: mladý Karel IV. se tak v komedii Slasti Otce vlasti (1969) nevyhýbá životním radovánkám - a v muzikálu Noc na Karlštejně (1973) coby zralý muž narušuje libertinskou atmosféru pletením košíků. Ve snaze „zlidovět“ Rudolfa II. napáchala mnoho škody zvlášť dvoudílná komunistická komedie Císařův pekař a pekařův císař (1951), v níž si Jan Werich zahrál nejen degenerovaného aristokrata odsouzeného na smetiště dějin, ale i jeho jadrně bodrého dvojníka – pekaře, uskutečňujícího v rudolfinské Praze lidový puč...

Cyril a Metoděj - Apoštolové Slovanů 

Zatím posledním projektem, snažícím se vytěžit ze starších českých dějin aktuální příběh, je čtyřdílný televizní seriál režiséra Petra Nikolaeva Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů, který v červenci odvysílá Česká televize. Na podzim dorazí do kin jeho filmová verze, které nepochybně zvýší návštěvnost povinné školní projekce. Nikolaevovo „dokudrama“ - což je žánr kombinující vysvětlující a dokumentární pasáže s hranými scénami – vzniklo k 1150. výročí příchodu obou bratrů ze Soluně na Velkou Moravu. Jde tak o dílo natočené „k výročí“, které má vždy velkou šanci získal podporu od státu i od veřejnoprávní televize. 

Ekonomická stránka totiž u historických filmů hraje klíčovou roli. V malém, chudém českém rybníčku prorazí spíš komornější projekt než velkoryse pojatá historická epopej. I výsostně „umělecká“ středověká esej Marketa Lazarová (1967), oceňovaná částí současné filmové kritiky jako nejlepší český film vůbec, byla ve své době velice nákladným projektem, zaplaceným ze státní kasy – a to ještě František Vláčil musel rezignovat na plánované „královské obrazy“, jež měly intimnímu dramatu o lásce a vášni vdechnout další perspektivu prostřednictvím scén ze dvora Přemysla Otakara II.

Celebrita vs. malý český člověk 

Jára Cimrman ležící, spící 

Známá historická postava sice ve filmu může hrát klíčovou roli, jak ovšem vyprávět její příběh, aby to nevyznělo prostoduše? Vlastenecké drama Revoluční rok 1848 (1949) režiséra Václava Kršky je nejen křiklavou ukázkou dobové propagandy, ale i odstrašujícím příkladem práce s „celebritami“, instalovanými do jakéhosi strnulého, bezduchého „tableau“. Hned na začátku jsou obrozenci nakumulovaní do vlasteneckého salonu způsobem, který posléze trefně ironizovali tvůrci tragikomedie Ladislava Smoljaka Jára Cimrman ležící, spící (1983). Cimrmanovský scenárista Zdeněk Svěrák má mimochodem výjimečný cit pro historický žánr, jejž prokázal ve spolupráci se svým synem, režisérem Janem: od poválečné tragikomedie Obecná škola (1991) přes oscarový popis konce normalizace Kolja (1996) k válečnému dramatu Tmavomodrý svět (2001) vytváří Svěrákovic duo ty nejlepší české příběhy ve stylu „historie očima obyčejného člověka“. 

Hrušínského dobrý Dobrý voják Švejk 

Tento typ příběhu bytostně konvenuje vkusu většinového publika, které – úlevně zbaveno zodpovědnosti k čítankovým celebritám – se ochotně baví příběhy „normálních“ lidí, se kterými se může snadno ztotožnit. Tato „civilní“ linie, blížící se někdy selance, bývá v opozici k rozměrným historizujícím plátnům. Umožňuje komentovat dějiny prostřednictvím fikčních příběhů, jež jsou buď „pouhou“ ilustrací dané doby, nebo se přímo vážou na známé historické události. Od adaptací Haškova Dobrého vojáka Švejka (ta první vznikla už v roce 1926) po tragikomedii Czech Made Man (2011) představuje populární „pohled zdola“ postava poťouchlého vykuka s dobrým srdcem, přežívajícího díky malé české skepsi a neúctě k autoritám i „velkým“ hodnotám. Obrazně řečeno: brutálně žertovné ilustrace Josefa Lady vytěsňují vznosné, historizující, „krásné“ zpodobení vůdců národa stylu Josefa Mánesa či Mikoláše Alše. Kdo však najde odvahu jít za (neexistující) Švejkův výrok „To chce klid“ - a zobrazit Haškova hrdinu v celé jeho surreálné podvratnosti? 

Kočár do Vídně 

Stále ještě jsme totiž ve vleku humanistické tradice, která civilní linii historického žánru rozmyslně rozvíjela v 60. letech. Tvůrci nové vlny se pokoušeli najít nové pohledy na dějiny, v předešlých obdobích prakticky nepřítomné (v tomto směru zůstává osamělým klenotem drama o holocaustu Alfreda Radoka Daleká cesta z roku 1948). Vedle Vláčilových děl, zpracovávajících starší historii (barokní opus Ďáblova past/1961 a středověké projekty Marketa Lazarová a Údolí včel / 1967) se pozornost v ideologicky svobodnějších 60. letech logicky zaměřovala na období 2. světové války a na 50. léta. Redefinice se dočkaly pojem hrdinství, ať už ve filmech Vyšší princip (1960), Smrt si říká Engelchen (1963), Ať žije republika (1965) či Kočár do Vídně (1966). 

Vedle spisovatele a scenáristy Jana Procházky se důležitým nositelem nového pohledu stal i Bohumil Hrabal, autor předlohy i scénáře k Ostře sledovaným vlakům Jiřího Menzela. Tragikomický příběh mladého výpravčího získal v roce 1968 Oscara. Cena Americké akademie připadla ještě arizačnímu dramatu Obchod na korze (1965) režisérů Jana Kádára a Elmara Klose, a po revoluci i svěrákovskému Koljovi (1996). Oscarové nominace filmům Musíme si pomáhat (2000) a Želary (2003) potvrzují, že v zahraničním povědomí je československý prostor těsně spojený s tématem druhé světové války. Soukromé lidské osudy, vklíněné do ničivého soukolí českých dějin, mezinárodní veřejnost v souvislosti s 50. lety vždycky zajímaly méně - ať už šlo o Noc nevěsty (1967), Žert (1968) či Skřivánky na niti (1969). V dramatu Kladivo na čarodějnice (1969) vypovídal Otakar Vávra prostřednictvím inkvizičních procesů o politických represích té doby. Jeho film dodnes patří k divácky nejpopulárnějším domácím historickým dílům. Legendární kolektivizační opus Vojtěcha jasného Všichni dobří rodáci (1968) se letos dočkal restaurování a právě nyní se péčí Asociace českých filmových klubů vrací na plátna kin. 

Protektor 

Velká historie viděná očima malých lidí dominuje českému filmu i po roce 1989 - jakoby panovala obava ze zbanálnění či směšnosti, kterou by mohlo přinést přímé popisování dějinných událostí prostřednictvím jejich hybatelů. Zvláště na sklonku minulého desetiletí se ovšem tyto obavy smísily se zvýšeným zájmem o historická témata – ať už jde o pozoruhodného Protektora, v němž se Marek Najbrt vrací do éry heydrichiády, či o drama Jana Hřebejka Kawasakiho růže, v němž normalizační minulost vrhá stín na současné osudy postav. Nově se objevuje „sudeťácké“ téma: zaznělo v Menzelově krotké hrabalovské adaptaci Obsluhoval jsem anglického krále (2006), ale konfliktně se rozvinulo v Habermannově mlýně (2010) i 7 dnech hříchů (2012). 

Alois Nebel 

Opakované návraty do roku 1968 a následujících normalizačních let už nevyznívají tak selankovitě jako kdysi harmonizující a nostalgické Hřebejkovy Pelíšky (1999). Na temný příběh normalizačního estébáka Pouta (2009) navážou režisér Radim Špaček a scenárista Ondřej Štindl (2009 dramatem o dospívání v 90. letech Místa, které se začalo natáčet v červnu. Sympatickou potřebu mravně aktivního hrdiny, který se odmítá pěkně po česku nést proudem, odráží animovaný snímek Tomáše Luňáka Alois Nebel (2011), inspirovaný comicsem Jaroslava Rudiše. Zrcadlí ji i drama Davida Ondříčka z 50. let Ve stínu (2012) i třídílná palachovská minisérie Hořící keř. Tu pro českou HBO natočila polská režisérka Agnieszka Hollandová podle scénáře talentovaného Štěpána Hulíka. V tomto případě ovšem jde o historický film „bez celebrity“ par excellence: protagonistkou příběhu je advokátka Dagmar Burešová, zatímco a samotný Jan Palach se ve filmu mihne jen v prologu. 

Zdá se tak, že český historický film by přece jen mohl prodělat nějakou změnu. Stesky na temný středověk, baroko a dobu Rakouska-Uherska jako období útlaku přestávají být v módě. Český národ, který musel vždycky dělat kompromisy a hrbit hřbet tu před zlými Němci, tu před zlými Rusy, si možná časem o sobě rád poslechne jiné příběhy - kritičtější a současně sebevědomější. 

(Tento navýsost populární text jsem napsala na objednávku Reflexu. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)