Tajemství mumie aneb nestabilní vkus Luca Bessona

Scenárista, režisér a producent Luc Besson se ve svém novém filmu nepředstavuje jako velmistr špatného vkusu, což je post, který si s ním myslící kinoveřejnost v posledních letech zvykla spojovat. Tajemství mumie (což mimochodem opravdu není distribuční název, který by někoho mohl nalákat do kina) je nicméně ryzí letní zábavou, vynikající málokdy vídanou, všestrannou vyprázdněností: může se vám snadno stát, že už při odchodu z kina vůbec nebudete vědět, o čem vlastně tenhle film byl. Ale bude vám to šťastně úplně jedno - a také snad budete mít i pár důvodů, proč jste z kina neodešli před koncem projekce... Byla příčinou odtažitě pikantní, leč krásná Louise Bourgoinová v hlavní roli? Nebo čekání na další velmi nepovedené triky s pterodaktylem tyranizujícím Paříž z doby Belle-Époque? Či prostě skutečnost, že Luc Besson mísí jako vždycky nudné, hloupé a okoukané prvky se světlými chvilkami zábavností a záblesky originality?   

Besson i v adaptaci populárních, u nás neznámých comicsových příběhů Jacquese Tardiho o novinářce/spisovatelce/dobrodružce Adèle Blanc-Sec demonstruje svou tradiční, chytlavou nesoustředěnost vkusu. (Své vlastní filmy ovšem nikdy neodbývá tak, jako průměrné či podprůměrné sériové snímky jiných tvůrců, které produkuje a seká k nim náměty jako na běžícím pásu.) Zdá se mi, tato nesoustředěnost k Bessonovi patřila odjakživa a nelze ji tedy přičítat až době, kdy sám sebe změnil v instituci prostřednictvím své produkční společnosti EuropaCorp.: najdete ji už v Podzemce (1985) nebo v Magické hlubině (1988), i když téměř není přítomna v režisérových nejlepších filmech - Brutální Nikitě (1990) a Leonovi (1994). Vinou téhle vkusové nesoustředěnosti pak soudíte třeba to, že filmy Pátý element (1997) nebo Angel-A (2005) mohly být mnohem lepší... Pokud si ale vzpomenete na Bessonův celovečerní dokument Atlantis (1991), patří právě v tomto velmi osobním a pramálo komerčním projektu těkání mezi kýčovitostí, banalitou a originalitou k autorovi nedílně jako štěbetání k delfínovi: právě tam se přece Besson  při líčení podmořských krás i podivností zjevně nechává strhávat příbojem  vkusové libovůle na nejrůznější strany, aniž by někde trvaleji zakotvil.  

Je možná trochu divné vnímat Bessonův "nestabilní vkus" jako součást osobního rukopisu, jako jakýsi svébytný, leč zcela mimoděčný "postmoderní" rys. Blbiny a naivity třeba u Davida Lynche se ovšem  obvykle považují za vědomé (což mimochodem vůbec nemusí být pravda), zatímco u Bessona se hodnotí prostě jako soustavné pády do ubohosti. Je doufám jasné, že neusiluji o jakékoli srovnávání obou tvůrců, ale že myslím spíš na způsoby, jakými jsme se na oba tyhle režiséry zvykli dívat. 

Tajemství mumie se vám každopádně bude mnohem lépe trávit, když se osvobodíte od všech bessonovských škatulek: ovšemže ve své egyptské části připomíná spíš feminizovanou Sommersovu béčkovou Mumii než Spielbergovy Dobyvatele ztracené archy. Sofistikovaný úvod s paralelními ději vás překvapí, a dřív než se beze stopy vytratí, vzpomenete si asi na světlejší vypravěčské chvilky z Jeunetovy Amélie z Montmartru. Ovšemže jsou vám vzhledově i charakterově jednorozměrné postavy povědomé, i když jste z Tardiho comicsů z druhé poloviny 70. let neviděli ani jediný obrázek: kde jste jenom tyhle bizarní figurky už  zahlédli - třeba ve Fantomovi Paříže? Jasně, že špatně animovaný pravěký létající ještěr je v kombinaci s hereckou akcí působí děsně neuměle (příklady si doplňte sami). Mumie brouzdající Louvrem zase připomenou, jak se Bessonovi v dětské sérii o Arturovi a Minimojích zalíbilo v roztomile samoúčelné animaci bizarních pišišvorů. 

Nevinně erotizující Adèle ve vaně s cigaretou je pak spíš vzpomínkou na moderní bessonovskou Nikitu než onou akční, post-secesní krasavicí, jakou režisér prezentuje oblečenou - mimo koupelnu. Není ovšem těžké v téhle chvíli přijít na to, že hlavní hrdinka pouze nosí hezké šaty, ale na rozdíl od Nikity postrádá jakýkoli charakter. Motivace týkající se záchrany paralyzované sestry, již se Adèle pokouší znovu přivést k životu prostřednictvím oživené mumie faraónova lékaře, je totiž pojatá s takovým odstupem, že vás může vzít za srdce asi tak mocně, jako standardní a nudná "záchrana světa" v hollywoodských katastrofických filmech.

Dost už bylo oddechových amerických snímků, které si s komerčním rozmyslem hrály na motivace, styl, psychologii nebo dokonce inteligentní zábavu! Léto skončilo (stačí se podívat z okna) - Luc Besson vám nabízí zcela nicotný film: nepředstíranou módní přehlídku svévole, černou díru ve vesmíru letní zábavy.   

Aventures extraordinaires d'Adèle Blanc-Sec

Francie 2010. 107 min., titulky

Scénář a režie: Luc Besson (podle comicsů Jacquese Tardiho)
Kamera: Thierry Arbogast

Hudba: Eric Serra
Hrají: Louise Bourgoinová (Adèle), Mathieu Amalric (Dieuleveult), Gilles Lellouche (inspektor Caponi), Jean-Paul Rouve (Justin de Saint-Hubert), Jacky Nercessianová (Marie-Joseph Esperandieuová), Philippe Nahon (profesor Ménard), Nicolas Giraud (Zborowski). 

Premiéra: 16. 9. 2010