Znám jednoho gymnaziálního učitele latiny, který se velmi hněvá na film
"Marečku, podejte mi pero!" A tak ho tradiční předškolní televizní uvedení normalizační komedie Oldřicha Lipského, ke které napsali scénář Ladislav Smolkaj a Zdeněk Svěrák, zase vytočilo - i když ten film zná (jako většina českého národa) nazpaměť. Film vznikl mimochodem ve stejném roce jako Menzelovo
Na samotě u lesa, jímž jsem se zabývala
onehdy: protože se však neodehrává ve venkovském útočišti, ale v sociálně pevně strukturovaném prostředí, vykazuje výrazně větší množství úliteb komunistickému režimu. (V Menzelově
Samotě jde v tomto směru vlastně jen o kratičkou scénu, ve které hrdinovi poskytne požadované razítko svižný předseda JZD zcela bez potíží a promptně, přičemž jako podklad pro razítkovaný papír použije kolemjedoucí traktor).
Nevím, jak jsou dnešní diváci na tyhle úlitby citliví, ale někomu v
Marečkovi stále ještě dere sluch i povinné oslovování učitelů "soudruhu" tím spíš, že hrdinův třídní (Josef Abrhám) je sympatický i proto, že ho "významně" nikdy nepoužije. Zmíněný latinář se však na tvůrce filmu zlobí proto, že českému lidu vtiskli podle jeho názoru velmi degradující názor na latinu. Učí ji totiž totálně senilní profesor Hrbolek (František Kovářík), kterého studenti vždycky místo zkoušení utáhnou na nezbytné "zazpíváme si...". Třaslavý přežitek z minulých časů si nepamatuje jména současných studentů (titulní Mareček nejspíš už dávno zesnul na sešlost věkem) a nutí úzkostlivě submisivního Plhu (Josef Kemr), aby k němu chodil na soukromé hodiny jeho milovaného jazyka. Plha s tím ovšem brzy přestane - protože "co s latinou ve šroubárně"?
Možná tvůrcům filmu dalo práci už to, latinu do filmu vůbec dostat - nevím a zajímalo by mne to. Schvalovací procesy bývaly spletité a trénovaným cenzorům, šťourajícím tehdy do scénářů, vadily nejroztodivnější věci (a jiné se naopak někdy povedlo za jejich zády nebývale snadno protlačit). Latina jako mrtvý, zhola zbytečný jazyk se však díky Lipského filmu dostala do nejširšího povědomí. Možná by bylo lepší, aby tady nebyla vůbec -
Mareček je totiž dodnes normativním dílem o středoškolském prostředí a můžeme se tedy celkem právem domnívat, že se tato představa šíří dalšími generacemi podobně, jako mezi školáky první podzimní rýma.
Pokud jde o postavu latináře, objevuje se mimochodem v českém filmu ještě ve
Vyšším principu Jiřího Krejčíka. V podání Františka Smolíka představuje starý mládenec, který se postaví za své studenty, mravní imperativ ve zlé době. Jako taková se v časech vzniku filmu - v roce 1960 - dala vnímat nejen éra nacismu, ale i tehdejší socialistická přítomnost. Komunistická východiska autora povídkové předlohy Jana Drdy (která vnímám chtě nechtě jako protikladná k antické morálce a učenosti) ovšem celou situaci zase trochu komplikují. Latinář to (nejen v českém filmu) zkrátka nemá lehké.
Žádné komentáře:
Okomentovat