Otrantský zámek: zpráva

Když jsem před víc než dvěma týdny odjížděla do italského Otranta, abych pátrala po stopách protagonisty dokumentární rekonstrukce Jana Švankmajera Otrantský zámek, MUDr. Vozába, kojila jsem se velkými  nadějemi (jak je dobře vidět v tomto natěšeném textu). Jen připomenu, že ze Švanakmajerovy nepovedené rekonstrukce bohužel nevysvítá, zda náchodský amatérský historik a archeolog v Otrantu byl předtím, než objevil skutečnou inspiraci gotického románu Horace Walpolea v ruinách Otrhanského hradu poblíž svého rodiště (ukazuje do kamery pouze fotografii či pohlednici otrantského Castello Aragonese).

Neboť Vozábovu případnou návštěvu Otranta nelze při jeho badatelské svědomitosti vyloučit (byť vzhledem k omezené možnosti vycestování do kapitalistické ciziny v éře totality není příliš pravděpodobná), pokoušela jsem se v jihoitalském městečku hledat nějaké badatelovy stopy. Soustředila jsem se na krajinu: jen stěží si totiž můžeme představit, že by v prostých myslích místních obyvatel, koncentrovaných v letních měsících výhradně na turismus a s koncem sezóny směřujícím zase ke zklidnění a až vypjatě sebestředné melancholii, zůstala i po letech nějaká vzpomínka. Situaci mi komplikovala skutečnost, že většina cest v Otrantu a okolí je štěrkových až kamenitých a po uplynulých desítkách let se na nich žádné stopy ani nemohly dochovat (na fotografii je pro ilustraci cesta v piniovém lesíku poblíž Otranta, po níž jsem prošla necelé dvě hodiny ppřed pořízením snímku - je jasně vidět, že tam žádná stopa nezůstala ani po tak krátké době!)

Podobně je tomu na  místních plážích: ty skalnaté neuchovávají žádné šlépěje a ty písčité sice ano, ale zase je neustále pilně maže příliv (viz dokumentační fotografie vlevo - pláž Castellana pouhých pět minut poté, co jsem do ní pevně a ostražitě vtiskla svou stopu). Po dvou týdnech usilovného a marného pátrání po Vozábových stopách jsem si už začala zoufat: musela jsem konstatovat, že můj nápad byl od základu pošetilý. Vycházel totiž jen z naivní ze středoevropské představy, že země tak zatížená vzpomínkami na dávnou minulost, jakou je Itálie, našeho slavného českého krajana nemohla ignorovat.

Při jednom z posledních výletů do okolí Otranta, až poznamenaných stínem desiluze a blížícího se odjezdu, jsem však v jedné z jeskyněk v pískovcovém svahu konečně narazila na důkaz Vozábovy dávné návštěvy: ztracený deštník, jehož konstrukce a na místě provedená analýza opřená o rozbor poločasu rozpadu plastikové rukojeti umožnily dataci vědcovy návštěvy do začátku podzimu roku 1973 - tedy čtyři roky před tragickou nehodou, kterou ve svém filmu mimoděk zachytil Jan Švankmajer. Pohled do mapy rozptýlil všechny moje pochybnosti: místo, na kterém jsem se právě nacházela, se jmenovalo Valle delle Memorie. Ke komu jinému by se mohla vztahovat vzpomínka v názvu údolí, ne-li k MUDr. Vozábovi?  Vše tedy dopadlo nakonec navýsost dobře - a jediným skutečným rozčarováním je pro mne nyní návrat do mrazivé a nevlídné otčiny, která mne uvítala tak macešským počasím.