Prohledat tento blog

středa 17. října 2012

Jan Bernard: Galina Kopaněva

Galina Kopaněva je jednou z prvních absolventek oboru filmová věda (1956), který založil A. M. Brousil při katedře dramaturgie a scenáristiky na FAMU. Její jméno je spojeno především s časopisem Film a doba. Ten od roku 1952 vycházel jako cyklostylované interní periodikum vydávané ČSF, za éry prezidenta Antonína Zápotockého se ale etabloval jako seriózní veřejné fórum filmové kritiky a informací o českém i světovém filmu. Vycházel v nakladatelství Orbis, kde Galina redigovala filmové publikace. Zejména v období první poloviny šedesátých let, kdy se po Jiřím Hrbasovi stal šéfredaktorem časopisu Antonín Novák (psal pod pseudonymem Jan Žalman), se Galina věnovala především filmům a osobnostem nové vlny (od roku 1962 do Filmu a doby psala, v letech 1964–1979 byla jeho redaktorkou). Byla v té době zářivě krásnou, obdivovanou a obletovanou hvězdou české filmové kritiky. Byla také velmi dobře připravenou, zvídavou a zasvěcenou tazatelkou mnoha rozhovorů právě s mladými tvůrci a dodnes v těchto interview můžeme nalézt nejen řadu cenných poznatků a ozvěn dobových sporů, ale též inspiraci k tomu, jakým partnerem má tazatel zpovídanému být. Myslím, že také inspirovala Jiřího Janouška k vytvoření slavných orbisovských sborníků 3 ½ a 3 ½ podruhé. První z nich ještě před svým odchodem z Orbisu redigovala.

Já jsem ji poznal jako student prvního ročníku nově založeného oboru filmové a divadelní vědy na FF UK v Praze v roce 1969. Galina v letech 1972–1974 přednášela světový film. Imponovala nám svými hlubokými znalostmi nejen filmů a jejich tvůrců, ale i širokého politického a kulturního kontextu. Byla a je rozenou profesorkou (přednášela většinou spatra a lehce), mluvila ráda a hodně u toho kouřila své oblíbené cigarety, takže posluchárna č. 429 ve čtvrtém patře na Palachově náměstí byla plná kouře. To nám většinou pramálo vadilo: byli jsme také kuřáci.

Horší bylo to, že její přednášky byly tak informačně bohaté, že se hlava po chvíli vzpírala množství poznatků přijmout a postupně jsme (ke své škodě) přednášku opouštěli a přesouvali se do blízké hospody. Někdy ale přejímala iniciativu Galina a šli jsme společně do vinárny, kde výuka nabírala formu diskuse. V ní ovšem hlavní slovo měla opět ona, podobně jako když nás zvala k sobě domů, do malého přízemního bytu s oknem na dvorek vnitrobloku na náměstí Interbrigády v Dejvicích. Tam nás hostila vínem, po bulharsku připravenými kapiemi či jinými dobrotami a dozvídali jsme se spoustu dalších věcí, které jsem již dávno zapomněl.

Po škole jsme se setkávali již méně. Hlavně mi pomáhala s kontakty při mém studiu na VGIK v Moskvě. Ve druhé polovině sedmdesátých a v první polovině osmdesátých let díky tomu, že se nějak udržela ve straně, sama reprezentovala obor filmové vědy, který prakticky neexistoval, vyučovala dějiny a teorii a dovedla k absolvování třeba Michala Breganta či Ivana Klimeše. Přeložila knížku Alice Helmanové o okruzích filmové teorie Co to jest kino? a napsala doktorskou práci o bulharské kinematografii. Bohužel nic z toho nebylo publikováno a Galina psala hlavně o sovětské a bulharské kinematografii do Filmu a doby.

Do redakce jsem se svými recenzemi přicházel za Galinou či Evou Zaoralovou do nejvyššího patra budovy na Václavském náměstí, někde poblíž domu, kde Eva Zaoralová bydlela. Později pak do Pařížské ulice, kde byla redakce v budově Klubu spisovatelů. Dámy ke mně byly laskavé a vlídné; příspěvky sekretářka přepsala vždycky se spoustou chyb a tak i vyšly. Ke korektuře se přepis už nedával. Dámy pak publikovaly i velkou část mé kandidátské teoretické práce a umožnily mi ji tak obhájit, protože publikace byla toho podmínkou. Za publikaci studie o Dovženkovi jsem dokonce obdržel jakousi cenu SČDU.

Navzdory svému členství v partaji byla Galina dobovou garniturou považována za nespolehlivou a naše pokusy vzít ji jako lektorku na Letní filmovou školu ředitel Československého filmového ústavu Jiří Levý naopak spolehlivě odrážel. Galina asi také stála za tím, že jsem byl v roce 1986 požádán, abych na katedře učil. Odešel jsem z Československého filmového ústavu a společně s ní jsme obor v rámci katedry hudební a divadelní vědy obnovili a dělili jsme se o přednášky z dějin a z teorie i o semináře pro starší i nově přijaté studenty.

Až dojemně pochopitelné pro mne bylo, že když vypukla sametová revoluce, Galina si při svých zkušenostech raději oficiálně vzala dovolenou a na katedru zprvu nechodila. Teprve později nám přišla pomáhat. 1/ Své studenty vždy měla ráda a těžko by se bez nich obešla. Když jsme pak po revoluci, kdy jsem nejprve oddělení filmové vědy a pak celou katedru divadelní a filmové vědy pár let vedl, dělali přijímačky, Galina vždy měla přednostní právo vybrat nějaké pěkné a chytré chlapy. K mé velké lítosti tehdy odmítla vstoupit do profesorského řízení (možná z politických obav, možná jsem ji málo přemlouval) a tak se nikdy oficiálně nestala profesorkou, ač jí vždy přirozeně byla. Chovala se přirozeně decentně a vždy kolegiálně, bez intrik a postranních úmyslů, a rád jsem vedle ní pracoval.

1/ Jan Bernard mi napsal, že tohle mu Galina upřesnila v tomto smyslu: Bylo to prý tak, že byla nucena si koncem roku vybrat zbytek dovolené a naopak stávkujícím studentům nosila na FFUK jídlo.

Když pak přestala na katedře učit, požádali jsme ji s Víťou Janečkem, aby učila s námi na FAMU. Přednášela o současném ruském filmu a kapitoly z historie sovětského filmu velmi dobře a obětavě, a tak doufáme, že se po nemoci ještě bude moci nějakou formou k předávání svých znalostí a zkušeností vrátit.
(Tento text napsal Jan Bernard do sborníku, který vyšel loni na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Protože Galina Kopaněva v noci z pondělka 15. na středu 16. října - ve věku jednaosmdesáti let - zemřela, napadlo nás s editorem sborníku Tomášem Seidlem tento text  uveřejnit tady na blogu. Za laskavý souhlas s uveřejněním děkuji. Vzpomínka na významnou publicistku, filmovou kritičku a pedagožku pokračuje textem Tomáše Hály.)   

3 komentáře:

  1. Nevadilo vám, že G. K. byla de facto normalizátorka? Na Katedře začala jako specialistka na sovětský film (jak jinak!) přednášet hned po prověrkách (1972), členkou katedry se stala v nejhorším roce "normalizace" - 1977 - po Chartě. Komu dovolil bolševik vůbec zůstat na katedře, natož se habilitovat? Prof. J. Kopecký musel k lopatě (čerpač), Dana Kalvodová, ačkoli habilitací úspěšně prošla habilitována nebyla a byla vyhnána do Orientálního ústavu (světová kapacita na orientální divadlo, ovšem nestranička), vyškrtnutý Prof. Fr., Černý přežíval "v koutě katedry", které vládl "kat českého divadla" z 50. let Miroslav Kouřil.
    Kdyby se někdo analogicky choval za Protektorátu, bylo by to minimálně na Malý dekret!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Petře, nebuďte horkokrevný. To, co sem píšete, mi připomíná způsob, jakým Kamil Fila onehdy zametl (z estetickým pozic ovšem) s Jiřím Cieslarem. To bylo vnímáno jako hodně kontroverzní - vzpomínáte? -, hlavně proto, že to bylo tak rychle po Cieslarově smrti. Galina Kopaněva byla teprve včera (myslím) rozprášena v Motole, dejte tomu ještě nějaký čas. K žánru textů, které jsem tu vystavila jako de facto nekrology, tohle zhodnocení určitě nepatří: texty vznikly z úcty a lásky v době, kdy už Galina Kopaněva byla těžce nemocná, a z naprosto oprávněného pocitu, že je médii zcela ignorována. Samozřejmě její pozice v dané době by si časem možná zasloužila diskusi (i když míru Galinina provinění z vašich argumentů jaksi nevidím - měla se demonstrativně vzdát akademické kariéry proto, že byla náhodou odjakživa specialistkou na sovětský film?) Já jsem ji rámci jejích postojů a názorů nikdy nevnímala jako "normalizační" osobnost, naopak. Jinak je vám ovšem asi jasné, že patřím mezi lidi, kteří hrubě nesouhlasili s jejími názory na filmovou oblast, která zase mne odjakživa zajímá - totiž žánrový, potažmo hollywoodský film. To ovšem neznamená, že jsem si jí nevážila jako ženy i zaujaté specialistky na oblast, o které toho nikdy moc nebudu vědět.

      Vymazat
  2. Alenko a ostatní, i já vzpomínám s láskyplným respektem. Vzpomínám na dobu studií, ne moc úžasný přelom sedmdesátých a osmdesátých let, kdy pro nás Galina a její mnohahodinové přednášky znamenaly jeden z mála momentů inspirujícíh ke studiu, k rozšiřování obzorů. Všichni ji znají jako expertku na sovětský film, já vzpomínám třeba na její přednášky o italském nebo polském filmu, na její obrovský záběr kulturní i společenský, který se nám snažila předat, na její hlubokou znalost světové literatury i obecných dějin, ale hlavně na schopnost diskutovat se studenty, dodávat jim sebevědomí. K tomu její elegance, půvab a styl... Píšeš, že texty sborníku vznikly z úcty a lásky. Líp to asi nejde vyjádřit. I já se s ní loučím s úctou a láskou.
    Gábina Koulová

    OdpovědětVymazat