Časuvzdorné žabky z Prázdnin pana Beana

Na  dovolenou na Krétu si už pět let po sobě vozím žabky, které jsem dostala ještě jako redaktorka Cinemy od distributora komedie Prázdniny pana Beana. Koukám, že ten film měl premiéru v březnu 2007, takže oním laskavým dárcem reklamního předmětu byli tehdejší milí distributoři z Bontonfilmu. Dnes už žabky vypadají skutečně ohavně, pravdou však zůstává, že jsem v nich - neboť nedělajípuchýře - ušla jistě desítky kilometrů, a navzdory tomu pořád drží. Jediné, co vzalo za své, je postavička pana Beana, dnes napůj setřená a vypadající jako dlouho neopravovaná freska v nějakém řeckém kostelíčku v horách. Ortoped by z odlišností mezi levým a pravým obrázkem nejspíš vyčetl něco o vadách mých končetin (kupříkladu pravou nohu mám o něco delší).  

Komedii, ve které si vedle Rowana Atkinsona zahrál i Karel Roden, jsem od té doby viděla několikrát (a pořád mám nejradši tu scénu z festivalu v Cannes, kdy Willem Dafoe coby nadutý hollywoodský "umělec" Carson Clay totálně uspí snobské publikum svým narcistním "autorským" projektem - a Bean ho pak svými bujarými "filmařskými" vstupy zase probudí). Vedle scény z Lásky nebeské, kdy prodavač v klenotnictví sadisticky mučí mučí manžela směřujícího k nevěře (Alan Rickman), a scény se zhanobením portrétu Whistlerovy matky z komedie Mr. Bean: Největší filmová katastrofa (1997), ji považuji za nejzábavnější Atkinsonovo účinkování v celovečerním filmu. (I když ten nejistě koktající kněz ve Čtyřech svatbách a jednom pohřbu taky není k zahození).

Ale to jsem odbočila od beanovských žabek. Dopsala jsem presskit k Rodriguezově komedii Machete zabíjí a vyrážím v nich na pláž.