Colette: Láska a kafe v Osvětimi

Téma holokaustu bylo v českém filmu dlouho tabu. Výborné Daleké cestě (1948) Alfréda Radoka socialistický režim blokoval cestu k divákům a teprve v 60. letech začalo vyhlazování Židů za 2. světové války probleskovat příběhy o odvážných komunistických odbojářích a hrdinných partyzánech. Po roce 1989 situace nebyla o mnoho lepší – a nejzajímavější poznámkou k židovské filmová identitě v české filmu se tak zdá být Nedodržený slib (2009) natočený podle scénáře Jana Nováka. Inspirací se v 60. letech pro české filmaře stala hlavně díla Arnošta Lustiga, a to navzdory jejich obtížné filmovatelnosti. 

Spisovatelova povídka inspirovala studentský film Sousto, který v roce 1960 natočil Jan Němec, pozdější autor jiné legendární lustigovské adaptace – Démantů noci (1964). Arnošt Lustig se podílel na přepisu svého terezínského milostného dramatu Transport z ráje, které v roce 1963 režíroval Zbyněk Brynych. Antonín Moskalyk pro televizi adaptoval jeho Modlitbu pro Kateřinu Horowitzovou (1965) a natočil i Ditu Saxovou (1965). Nyní do kin přichází filmový přepis milostného příběhu Colette: Dívka z Antverp, jejž spisovatel vydal v roce 1992 v rámci volné trilogie zpracovávající osudy židovských žen (kniha nyní vyšla znovu v Mladé frontě pod "filmovým" názvem Colette - a je velmi působivá.) Lustig, který zemřel v únoru 2011, se spolu s Milanem Cieslarem ještě podílel na scenáristické přípravě projektu. Samotný Cieslar ho vnímá v rámci jiných svých psychologických dramat z období druhé světové války – Pramenu života (2000) a Krve zmizelého (2005), jež měla i seriálovou podobu.

Ve všech třech případech stojí v centru režisérovy pozornosti ženy vystavené brutalitě doby, konkretizované do znásilňování jejich ženské podstaty. Podobně jako Grétka z Pramene života a Helga a její dcera Dorli z Krve zmizelého (jejichž duchovním otcem byl spisovatel a scenárista Vladimír Körner), i Colette Cohenová je konstruktem mužské mysli. Mladičká, krásná belgická Židovka v sobě díky lásce k českému spoluvězni Vilimu nachází sílu přežít zvrácenou vášeň mladého nacistického důstojníka Weissackera – a nese rysy oběti i unikavého předmětu touhy dvou protikladných milenců, kteří si ji vybrali, aby jí zachránili život.

Drama pocukrované sazemi

Vypravěčem filmové Colette je muž – zestárlý Vili, který se v roce 1973 v New Yorku osudovou náhodou setkává s budoucí tchyní svého syna – se svou láskou z koncentráku, kterou po válce marně hledal. Vili Feld je tak trochu alter egem samotného Lustiga, které prochází hned několika autorovými texty, a coby pro spisovatele je pro něj nejpřirozenější pustit se po setkání do sepisování jejich dávného příběhu. „Současný“ rámec vymyslel už Lustig, těžiště vyprávění se však rychle přesouvá do dvou posledních válečných let, do bezútěšných kulis lágru Osvětim – Birkenau. Spisovatelovo životní, autobiografické téma trvalé vykořeněnosti židovských obětí nacistické zvůle tak ustupuje do pozadí, a nahrazuje je přítomný čas spojený s mladými hrdiny. Podobně jako v milostném příběhu z komunistického vězení v 50. letech Kousek nebe (2004), i v Colette atraktivitu uživatelsky nepřátelského tématu zvyšují mladí, sympatičtí hrdinové (na jejichž „krásu“ láká filmový plakát). Na rozdíl od Viliho je Colette sice trochu morálně ambivalentní, pámbu však chraň, aby to umenšilo její přitažlivost: zatímco v předloze spí s nacisty, aby si uchránila život, ve filmu ji sexuálně zneužívá jen pohledný plavý nácek Weissacker.   

Milan Cieslar, který mívá v otázce hereckého obsazení prakticky vždy šťastnou ruku, si do hlavních rolí vybral francouzskou herečku Clémence Thiolyovou a Jiřího Mádla. Právě ten v roli umanutého vězně Viliho znovu osvědčuje své „vážné“ herecké kvality, které zdůraznily už Pavlátové Děti noci nebo Slámova Čtyři slunce. Do značné míry tak umenšuje papírovost dialogů a patetičnost řady scén. Mádl se svým nehrdinským vzhledem je ideálním představitelem mladíka přezdívaného Malý pivo, který si v lágru získává respekt tím, že ani při mučení neudá své spoluvězně. Oduševnělá krása Thyoliové a Mádlovo herectví nenacházejí adekvátní protipól ve svém německém kolegovi Eriku Bouwerovi. Ten sice coby Weissacker vzhledově splňuje představu idealisty sloužícího peklu, jinak ovšem zapadá do důvěrně známé galerie „koncentráčnických“ typů (a až příliš něterými svými projevy připomíná postavu Amona Goetha ze Schindlerova seznamu). V této galerii už v rámci českého filmu zřejmě nikdy nebudou chybět vězňové v podání Ondřeje Vetchého a Milana Miroslava Táborského.

Colette se sice podřizuje pravidlům fikce a konfrontovat ji s historickou realitou nemá velký smysl, ani v rámci vlastního vypravěčského systému není ovšem příliš důvěryhodná. Na vině zřejmě není ani tak scénář (byť oproti předloze preferuje  i smířlivý happy end!). To spíš Cieslarova režie upadá do emocionálně neutrálních a dramaticky nevzrušivých „televizních“ zlozvyků. Takové potenciálně vnitřně rozporuplné scény, jakou je poklidné popíjení kafe za osvětimskými spalovacími pecemi, se mění v nechtěně komické okamžiky oslabující vyznění celého příběhu. Všednodenní realita lágru, opřená o rutinní „vetešnickou“ práci vězňů přebírajících věci po zavražděných obětech, se tak stává smutně nevyužitou kulisou filmu. Otázka devastace lidské integrity v nelidských podmínkách, nutící k chladnokrevnému kšeftování „vyvolených“ s okolím, se tak odsouvá kamsi za divácký obzor, apartně pocukrovaný sazemi z věčně dýmajících osvětimských komínů.

Cieslarova Colette tak bohužel zůstává podobně akademickým příspěvkem k filmům o holocaustu jako filmařské aktivity Matěje Mináče: nelze zpochybnit, že je „ušlechtilá“ a edukativní, ale co do filmařských kvalit zůstává průměrem.  

(Tento text jsem napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu - v prodloužené verzi - redakci děkuji.)

Colette

ČR / Slovensko / Nizozemsko 2013, 125 minut
Režie: Milan Cieslar
Scénář: Milan Cieslar, Arnošt Lustig, Ladislava Chateauová
Kamera: Marek Jícha
Hudba: Atli Örvasson
Herci: Clémence Thiolyová (Colette), Jiří Mádl (Vili), Eric Bouwer (Weissacker), Andrej Hryc (Fritz), Ondřej Vetchý (Elli), Zuzana Mauréry (Broderová), Helena Dvořáková (Kordula), Kristína Svarinská (Sarah), Pavel Rímský (Izák), Ivan Franěk (Gerard), Petr Vaněk (Stein), Michal Sieczkowski (David) Michal Dlouhý (Hermann), Daniel Braun (Vili starší), Barbora Kodetová (Yvette Mc Caineová)
Premiéra: 12. 9.