Pozice dítěte

Rumunská kinematografie oslnila na začátku milénia řadou pozoruhodných snímků, které položily základ tamní nové vlně. „Rumunský filmový zázrak“ přitom neměl – na rozdíl třeba od Československa – žádný historický precedens v 60. letech. Přechod k demokracii a tržní ekonomice se navíc málem postaral o zánik kinematografie, která na sebe předtím v rámci Evropy nikdy příliš razantně neupozorňovala. Hospodářský propad a duchovní krize „nové“ společnosti spojená s neokomunistickou regresí ovšem zrodily témata, kterých se chopili z nečekanou energií filmaři, narození vesměs v 70. letech. Chronický nedostatek financí pak vdechl rumunské nové vlně civilní, minimalistický charakter: komorní snímky ze současnosti či nedávné minulosti se musely opírat o zajímavá témata, dobré scénáře a herecké výkony a nikoli o líbivou nostalgii či výpravné žánrové standardy jako u nás.

Podobně jako snímky z jiných bývalého sovětského bloku, i nový rumunský film si do českých luhů a hájů jen obtížně hledal cestu – a to především prostřednictvím filmových festivalů a přehlídek. Širší divácká veřejnost patrně z této produkce zaregistrovala jen jediný film – „potratové“ drama 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, které získalo v roce 2007 Zlatou palmu na MFF v Cannes.

Rumuni – stejně jako příslušníci všech nových vln – ovšem postupně ztratili původní čistotu a razanci. Psychologické drama režiséra Calina Petera Netzera Pozice dítěte je však přesvědčivým důkazem toho, že na jihovýchodě Evropy se ve filmu stále ještě dějí nevšední věci. A že jsou si toho dobře vědomy poroty mezinárodních festivalů, které třeba český film soustavně – a většinou bohužel právem - opomíjejí. Pozice dítěte do českých kin vstupuje ověnčena festivalovými vavříny: na letošním Berlinale získala Zlatého medvěda a novinářskou cenu FIPRESCI. Úspěch sedmatřicetiletého Netzera není náhodný: velmi dobře si na evropské filmové scéně vedly i obě autorova předchozí díla – dramata Maria (2003) a Čestná medaile (2009).

Pozice dítěte zůstává stále ještě věrná postulátům rumunské nové vlny, čemuž napomáhá i scénář zkušeného Razvana Radulecu, mimo jiné i autora ceněných novovlnných opusů Smrt pana Lazaresca a Úterý po Vánocích. Snímek je komorní a civilní, spoléhá na autenticky působící prostředí a dlouhé záběry umožňující osvobodit herecké výkony od diktátu střihu. Sociopolitické prvky sice i v tomto filmu zazní silně, autor jej však postupně upozaďuje ve prospěch intimní, rodinné sféry. V centru pozornosti se ocitá patologický vztah stárnoucí matky k dospělému synovi, který se před divákovýma očima postupně zbavuje vnějších kontextů: nakonec zůstává jen syrový, obnažený cit, který možná není vůbec opřený o realitu a zabraňuje objektivnímu odsouzení hlavní hrdinky.  

Maminka ví všechno nejlíp

Právě v neochotě soudit hrdiny a propojovat jejich soukromé životy s okolní sociální a politickou realitou tkví rozdíl mezi Pozicí dítěte a většinou filmů rumunské nové vlny. Rozdíl tkví už v protagonistce vyprávění: dobře opečovávaná, bohatá šedesátnice Cornelia je ve fenomenálním podání Luminity Gheorghiuové hrdinkou, která si zprvu nezaslouží žádné sympatie. Když se dozví, že její třicetiletý syn Barbu při autonehodě zavinil smrt čtrnáctiletého chlapce ze sociálně slabší rodiny, začne zcela bezohledně manipulovat policejní vyšetřování: podplácení a brutální manipulace se všemi včetně slabošského syna prostřednictvím nadité peněženky a dobrých konexí je pro ni samozřejmostí. Koncept Cornelie jako bohaté staré krávy, které všechno projde, se ovšem začíná postupně hroutit: hlavní hrdinka se z elegantní, pěstěné dámy mění v trapnou, zoufalou starou ženu - a autoři filmu nakonec nechávají na divákovi, aby si na celý případ udělal vlastní názor.

Postava viníka, který svou matku z duše nenávidí a současně jí apaticky podléhá, je přitom vlastně okrajová. Ženy hrají v Pozici dítěte jednoznačně prim: kromě matky, která se obludnou péčí o syna pokouší kompenzovat vlastní nenaplněné touhy a zaplnit vnitřní prázdnotu, má totiž citově nedospělý, nezodpovědný syn ještě hezkou, silnou a schopnou přítelkyni. Carmen (Ilinica Goiaová), kterou Cornelai „přirozeně“ nenávidí, řekne matce o Barbuovi věci, které matka možná nikdy nechtěla vědět. Pozice dítěte není ani tak příběhem o morální krizi zkorumpované společnosti, jako příběhem o krizi mužství.

Mezilidské vztahy tak vypadají jako prostor plný lží a sebeklamů, ve kterém slabí dovolují silným, aby konali zlo. Ale ve kterém všichni mají naději se změnit k lepšímu. Barbu, to dítě, které zabilo jiné dítě, je totiž nakonec schopno přijmout dospělou zodpovědnost za svůj čin - a ke slovu se posléze dostávají takové komunikační standardy, jako jsou omluva a odpuštění. Pozice dítěte tak může divákovi, který se nedozví, jak všechno dopadlo, nabídnout i jistou katarzi. Morální zodpovědnost – se vším obrovským dopadem na svět kolem – je východiskem každého jednotlivce ve špatně nastavené, zkorumpované, ziksuchtivé společnosti…

Pozitia copilului

Rumunsko 2013, 112 minut

Režie: Calin Peter Netzer

Hrají: Luminita Gheorghiuová, Bogdan Dumitrache, Natasha Raabová, Ininca Goiaová, Florin Zamfirescu, Vlad Ivanov

Premiéra: 12. září 2013

P.S. Uvědomila jsem si, že jsem ještě na blog nedávala tenhle text, který jsem před odjezdem na dovolenou napsala do Lidových novin...