Šest černých dívek aneb Proč zmizel Zajíc

Josef Škvorecký detektivky nejen překládal, obdivoval a kriticky zkoumal, ale spojil se s populárním žánrem také jako autor. Coby scenárista se podílel i na bizarní detektivní komedii, kteru v roce 1969 režíroval Ladislav Rychman. Rok 1969 představoval pro Josefa Škvoreckého viditelnou satisfakci: v kinech měly premiéru hned tři snímky, na kterých se podílel jako scenárista. V lednu se k divákům dostalo podobenství Farářův konec, v září detektivní komedie Šest černých dívek aneb Proč zmizel Zajíc a v říjnu psychologické drama Flirt se slečnou Stříbrnou. Když k tomu připočteme detektivku Zločin v dívčí škole, která byla uvedena do kin v prosinci předchozího roku, mohl se tehdy pětačtyřicetiletý spisovatel začít počítat mezi úspěšné scenáristy.

Události následující po invazi v srpnu 1968 ovšem československým intelektuálům neposkytly důvody k optimismu. Pocity svobody spojované s Pražským jarem byly pryč. Škvorecký se sice v lednu 1969 stal předsedou redakční rady měsíčníku Plamen a mohl odjet na přednáškové turné a stipendijní pobyt do USA, přípravy vydání jeho knihy Tankový prapor však byly zastaveny. Spisovatel se rozhodl emigrovat a s manželkou, spisovatelkou Zdenou Salivarovou, se usadil v kanadském Torontu, kde až do roku 1990 působil na tamní univerzitě, pokračoval ve své literární práci a vydával knihy své i jiných zakázaných autorů ve vlastním exilovém nakladatelství ’68 Publishers.

Po roce 1989 se Škvoreckého dílo mohlo těšit zájmu adaptátorů, a to jak filmových (Tankový prapor /1991/), tak televizních (např. seriály Hříchy pro pátera Knoxe /1992/, Prima sezóna /1994/, Případy detektivní kanceláře Ostrozrak /2000/, televizní filmy Eine kleine Jazzmusik /1996/, Rytmus v patách /2009/). Opožděný zájem o Škvoreckého dílo ovšem nemůže zvrátit skutečnost, že stopu, kterou spisovatel zanechal v českém filmu, násilně utvářely „velké dějiny“.

(Tento text jsem psala do své domovské Revue. Jeho pokračování najdete tady.)