Těch se samozřejmě dotkl i komplexní sborník, jejž loni u příležitosti digitalizace filmu pro NFA precizně uspořádala Lucie Česálková.Víme, že historické filmy vypovídají především o době, ve které vznikly, a o společnosti, pro kterou byly natočeny. Jak filmy samotné, tak reakce na ně pak zase rezonují s časy, ve kterých se k nim vracíme. Jak píše v rámci sborníku i Martin Čuřík, adaptaci Starých pověstí českých Aloise Jiráska sám Jiří Trnka natáčet nechtěl, mimo jiné proto, že je považoval za námět spíše pro hraný film. Téma mu bylo přiděleno na základě delegování Jiráskova díla jako vhodného ideologického nosiče, jež komunističtí ideologové provedli už v listopadu 1948 a jež vedlo k realizaci celé řady hraných filmů. Dnes působí dobové povýšení obrozeneckého prozaika na historiografa absurdně, Trnkovy Staré pověsti české však můžeme obdivovat také jako dílo, které se důstojně, vnitřně poctivě a umělecky velmi odvážně dokázalo vypořádat s požadavky doby.
Trnkův film nese rysy dobově ideologicky „správného“ snímku, představuje však dodnes platný příspěvek k tématu „české národní povahy“ – především v epizodě o Lucké válce, kterou film vrcholí. Ta coby krátký film získala v roce 1958 zvláštní čestné uznání na MFF v Londýně (Trnkův snímek byl brutálně rozkouskován a jeho jednotlivé části byla prodávány do zahraničí samostatně). Lucká válka tvoří v rámci celého filmu významný celek, a to z mnoha důvodů. Právě ona dokazuje, že Trnkův film nebyl (a není) zábavou pro děti – a to jak kvůli umělecké a myšlenkové náročnosti, tak kvůli „drastickému“ obsahu bitvy mezi kmeny Čechů a Lučanů – počínaje vypouštěním „bojových“ ptačích dravců a vlků přes zvířecí vzhled Lučanů, vražednou bitevní řež, potyčku Čestmíra s luckých velitelem Vlastislavem, jeho mučivě dlouhý skon až ke scéně z bitevního pole pokrytého mrtvolami. Temnou působivost bitvy s Lučany nemůže zastřít ani skutečnost, že pro Čechy šlo o bitvu vítěznou, vtělenou do radostného finále celého filmu.
Trnkův film nese rysy dobově ideologicky „správného“ snímku, představuje však dodnes platný příspěvek k tématu „české národní povahy“ – především v epizodě o Lucké válce, kterou film vrcholí. Ta coby krátký film získala v roce 1958 zvláštní čestné uznání na MFF v Londýně (Trnkův snímek byl brutálně rozkouskován a jeho jednotlivé části byla prodávány do zahraničí samostatně). Lucká válka tvoří v rámci celého filmu významný celek, a to z mnoha důvodů. Právě ona dokazuje, že Trnkův film nebyl (a není) zábavou pro děti – a to jak kvůli umělecké a myšlenkové náročnosti, tak kvůli „drastickému“ obsahu bitvy mezi kmeny Čechů a Lučanů – počínaje vypouštěním „bojových“ ptačích dravců a vlků přes zvířecí vzhled Lučanů, vražednou bitevní řež, potyčku Čestmíra s luckých velitelem Vlastislavem, jeho mučivě dlouhý skon až ke scéně z bitevního pole pokrytého mrtvolami. Temnou působivost bitvy s Lučany nemůže zastřít ani skutečnost, že pro Čechy šlo o bitvu vítěznou, vtělenou do radostného finále celého filmu.
(Pokračování textu najdete na stránce Revue, pro kterou jsem ho napsala.)
Dky, inspirovala jste mě k opětovnému zhlédnutí. Celý film je skvělý, ale paranoidní scéna s Neklanem je nejlepší.
OdpovědětVymazat