Mlčení Martina Scorseseho

Historické drama Mlčení můžeme bez většího váhání přiřadit k Poslednímu pokušení Krista (1988) a vnímat tak Martina Scorseseho jako moderního "katolického" režiséra. Situace je ovšem značně složitější a zajímavější, přestože oba filmy vedle tématu spojuje i formát adaptace ceněného románu neamerického autora (Mlčení japonského spisovatele Šúsaky Endóa je z roku 1966, román jeho řeckého kolegy Nikose Kazantzakise z roku 1955 1/). I osoba adaptátora je shodná: pod scénářem Scorseseho posledního díla je podepsaný Jay Cocks, který se podílel i na Posledním pokušení Krista (ač zde bývá v souladu s titulky uváděn jen Paul Schrader).

Cocks má ovšem na svém kontě i dva další Scorseseho historické filmy (dramata Věk nevinnosti / 1993 a Gangy New Yorku / 2002 - oba mu vynesly oscarové nominace), které vyprávějí mnohem spíš o porušování pravidel než o jistotách náboženské víry. Ve filmografii amerického režisérského klasika Scorseseho pak najdeme převahu děl, které se zabývají právě pochybnostmi o zákonech a konvencích: jejich egocentričtí hrdinové se chovají asociálně, dopouštějí se zločinů proti morálce i právu, jejich případné vykoupení vnímáme vždycky jako ambivalentní, protože jeho podstatu tvoří rozhodnutí zůstat svůj. Setrvání na vlastních pozicích je nutné i v okamžiku, kdy se okolní podmínky mění (a to i k lepšímu a svobodnějšímu modelu). Jaké osobní tvrdošíjnosti, umanuté závislosti na vlastním pojetí zákonů, vizí a konceptů jsme tu svědky! Newland Archer ve Věku nevinnosti odmítá lásku kvůli ideálu lásky, Taxikář Travis Bickle i byznysmen Howard Hughes (Letec) jsou fanatiky čistoty až k sebezničení, Eddie Felson se vzdává hry kvůli víře v kulečník (Barva peněz) a Jimmy Doyle svobody kvůli víře ve free jazz (New York, New York). Ve svých příbězích o mafiánech i byznysmenech (Vlk z Wall Street, Letec) vypráví Scorsese o zločinu a trestu, jehož nedílnou součástí je pyšný hřích zůstat sám sebou a zaplatit za to jakkoli bolestnou cenu. V jeho filmech se zas a znovu objevuje téma spasitelství v nejrůznějších podobách, a může jít o peníze, moc, buddhismus (Kundun), kinematografii (Hugo a jeho velký objev) - či o ten katolicismus (Počítání mrtvých, Poslední pokušení Krista, Mlčení). 

S vírou, tentokrát diváka v opravdovost příběhu, souvisí i to, že Scorseseho dílo se - někdy viditelněji, jindy méně viditelně - opírá o vypravěče. Ten bývá v příběhu proto, aby působil uvěřitelněji, Scorsese však volí s oblibou naopak vypravěče nespolehlivého (víc o něm píšu v textu o Prokletém  ostrově, jež je mezním příkladem této hry). U velkých režisérů ovšem nic neplatí univerzálně: Mlčení není založeno na znejistění diváka v otázce toho, co je "pravda" a zda náhodou nesleduje jen "skutečnost" vytvořenou v hrdinově mysli. Je z rodu velkých historických dramat ve stylu Gangů New Yorku, a podobně jako ony je natolik silnou vizí, že žánr příběhu opřeného o historická fakta posouvá do stejné roviny, jakou ve hře s budoucností zaujímá sci-fi. Jde o rovinu fikce, založené zde nepochybně na zodpovědných rešerších týkajících se života v Japonsku 17. století, současně však vypovídající o naší současnosti.      
Jay Cocks se Scorsesem poukazem na přítomnost vypravěče komentují a urychlují dění a zpřesňují globální optiku autora (jímž je bezpochyby sám finální vypravěč - režisér). Nejprve jde o deník mladého portugalského jezuity Sebastiãa Rodriguese (Andrew Garfield), který byl spolu s kolegou Garupem (Adam Driver) vyslán svými nadřízenými do Japonska, aby hledal svého od víry odpadlého učitele Ferreiru (Liam Neeson). Posléze jde o komentář nizozemského obchodníka Albrechta, který se objevuje až v závěrečné části rozměrného, dvouatřičtvrtěhodinového vyprávění. 3/ S hrdinovou myslí nám Scorsese dovoluje splynout v okamžiku, kdy "nespolehlivý" - vyčerpaný a pološílený Rodrigues vidí ve vodní hladině místo odrazu své tváře obličej El Grecova Krista. Tato scéna může být i obrazem knězovy pýchy, pocitů výjimečnosti a nadřazenosti 4/. Zmíněná závěrečná část doprovázená Alrechtovým komentářem má ovšem právě opačný charakter: Rodrigues viděný objektivně, zvenčí, náhle nevypovídá - je ponořený do "mlčení", stává se pro diváka záhadou. Pádná, jednoznačná odpověď na znepokojivou otázku hrdinovy morální důvěryhodnosti přichází (podobně jako třeba v Prokletém ostrově) až v posledních okamžicích filmu.  

Tato závěrečná část tvoří jakýsi samostatný vypravěčský blok, ve kterém v komorním prostoru a dvou časových skocích dramaticky vrcholí předchozí děje: podobně jako Ferreira, také Rodrigues se totiž dostává do situace, kdy se jedinou možností zdá být odpadlictví od víry. Tato část vyprávění řadou motivů upomíná na Ježíšovo dilema v Posledním pokušení Krista (a posouvá je do roviny, která je zajímavější a lidštější). Současně však silně rezonuje s tématem zmíněné tvrdošíjné "umanutosti" scorseseovských hrdinů. Je realizována s takovou virtuozitou a jemnou důstojností, že zjevně zapadá do řádu pozdních mistrovských děl Scorseseho. Ten o adaptaci Endóova románu snil víc než čtvrtstoletí a usiloval o ni už od roku 2007. Mlčení natočené v éře Mysu hrůzy a Mafiánů by ovšem bylo jiným filmem, a to jistě nejen kvůli jiné rovině explicitního násilí. To se ve vyprávění přesouvá z roviny fyzického utrpení ostatních do roviny duchovního strádání hlavního hrdiny: Otázka "božího mlčení" totiž Rodriguese nakonec nemučí ani tak v souvislosti s ním samotným (a tedy s existenciální tísní, kterou před čtyřiapadesáti lety konstatovalo Mlčení Ingmara Bergmana). Sužuje ho v souvislosti s utrpením naivních, ubohých japonských vesničanů, které nepřímo zavinil svou nepokorou - blazeovaným přístupem kolonizátora, který přináší světlo do zapadlé divočiny. Japonská kultura, s níž se misionář střetává v osobě usměvavého inkvizitora Inueho (Issey Ogata), má v sobě všechnu důslednou surovost a pragmatičnost naší současné, racionální západní civilizace.

Mlčení tak není filmem o  katolicismu a náboženské víře, ale rozpravou o pýše těch, kteří se okázale považují za vyvolené, za neomylné, za vůdce. A pochybnosti, ba odpadlictví, tvoří základ víry - jak o tom svědčí postava permanentního zrádce Kičidžira, jež je jen další variantou ušlechtilého Jidáše v Posledním pokušení. Můžeme si (pyšně) myslet, že právě samolibá současnost je zvláště vhodná pro takový příběh. Mlčení je nicméně vnímáno jako složitý, uživatelsky nepříjemný film, divákům se nechce na něj chodit 5/ a hádám, že vlastně není moc stravitelný ani pro katolíky. Jediná nominace na Oscara (pro kameramana Rodriga Prieta) je ze strany Americké akademie hotovou urážkou ostatních tvůrců tohoto odvážného, krásného, výjimečného díla.

--

Poznámky:

1/ Česky kniha vyšla v roce 1987 a nyní ji znovu vydává nakladatelství Vyšehrad.

2/ Kniha Endóa - Japonce využívajícího unikátní katolickou  perspektivu - se dočkala zfilmování už v roce 1971, kdy ji adaptoval japonský režisér Masahiro Šinoda. Ticho se v normalizačním Československu samozřejmě nehrálo, zato třeba v Sovětském svazu ano (je k vidění na youtube, s ruskými titulky, a o tom, jak pozoruhodně odlišné je Scorseseho pojetí, svědčí zvláště sexuálně explicitní a fotograficky rytmizované finále). Volně Endóův román adaptoval Portugalec João Mário Grilo (Os olhos da Ásia, 1996).

3/ Výměny vypravěčů jsou v souladu s koncepcí románu, jehož značnou část reprezentuje Rodriguesův pohled, zatímco druhá část je napsána buď v "autorské" třetí osobě, nebo formou dopisů dalších postav).

4/  Hrdinovy vize představené v duchu explicitní "katolické" obraznosti jsou přítomny v Posledním pokušení, Počítání mrtvých či Kundunovi).

5 V USA přinesl film do této chvíle do pokladen kin 6,8 milionu dolarů. Zahraniční tržby už mnoho nezmění na tom, že jde o nevýdělečné dílo. Scorsese ho přitom pořídil neuvěřitelně levně - za 40 milionů dolarů.

Silence 

USA / Mexiko / Tchajwan 2016, 161 minut

Režie: Martin Scorsese
Scénář: Jay Cocks, Martin Scorsese (podle románu Šúsaky Endóa)
Kamera: Rodrigo Prieto
Hudba: Kim Allen Kluge, Kathryn Klugeová
Hrají: Andrew Garfield (Sebastião Rodrigues), Adam Driver (Francisco Garupe), Liam Neeson (otec Ferreira), Tadanobu Asano (tlumočník), Ciarán Hinds (otec Valignano), Issey Ogata (Inue), Shinya Tsukamoto (Mokiči), Yoshi Oida (Ičizo), Yosuke Kubozuka (Kičidžiro), Nana Komatsuová (Haru), Béla Baptiste (Dieter Albrecht).
Premiéra: 16. 2. 2017