Byla jednou holčička Heidi...

Tento víkend jsem strávila samička, v panice z termínu odevzdávky knihy o hollywoodských herečkách (netušíte, jak blízko je červen 2010) -   trucováním u počítače v Praze. Což je v posledních mnoha letech pro Pražáka uctívajícího svou venkovskou víkendici nezvyklé. Proto též nabízím v záhlaví depresivní (nebo ne?) fotografii  rodného sídliště v zimním hávu. Kalamitě Daisy, nazvané tak Evropským meteorologickým institutem v Berlíně (snad po rozmarné hrdince Fitzgeraldova Velkého Gatsbyho?), nyní čelím malátným listováním katalogem nejmenované zasilatelské zahradnické firmy, který jsem v sobotu vyšťárala ze schránky. 

Potěchou mého oka  v katalogu rakouské firmy Starkl (to víte, stárnoucí blbá blondýna neudrží na uzdě pravidlo nedělat nikomu reklamu), jejíž česká pobočka se už drahně let nachází u Čáslavi v místě nazvaném romanticky  Kalabousek, je už tradičně reklama na "obří borůvku Heidi". Starkl expandoval do Čech krátce  po roce 1989 a myslím, že od té doby daná fotografie katalog každoročně zdobí  v nejrůznějších výřezech. Brýlatému vyžleti na obrázku se přitom za ty roky už jistě navršila třicítka. 

Od Starkla si dnes už málokdy něco objednám (když už jsme u nedělání reklamy, mám raději ryze domácí - a rovněž středočeskou - firmu Lukonbulbs ovládanou blahoslavenými fanatiky  hromadícími k naší virtuální radosti každoročně zvláště - průměrnou lidskou myslí nezpracovatelné - množství bohyšek a květinových hlíz a cibulek). 

Nicméně Starkl (respektive jeho katalog) je pro mne stále ještě zdrojem profesionálního potěšení coby výstup prosperující (patrně) zahraniční firmy, která pružně reaguje na poptávku českých zákazníků. Specialisté na průzkum trhu, pachatelé skladby nabízených rostlin a na ně napojení kreativci (vyvrhující zmíněný katalog) vytvořili a spravují virtuální svět starostlivě navázaný  na tep doby. Letos, v době krize, se mi tedy vyfocená a popsaná "obří květenství", kterých můžete dosáhnout prostým zakoupením vybrané rostiny a jejím hnojením Straklovým hnojivem Tisícikvět, zdají ještě větší než obvykle.Stará dobrá Heidi má mnoho kamarádů krčících se na fotkách vedle ohromných květů a plodů zastiňujících svou velikostí tu dítě v nějakém globálním kroji (viz "incká" holčička propagující jakousi sladkou bramboru), tu automobil. Vychází se tak všemožně vstříc málo majetnému uživateli slyšícímu na barnumskou reklamu, který chce zaplatit co nejméně za "co nejvíc". Protože už jistou dobu zahradničím, z "co největších" květů jsem jaksi vyrostla (ono to taky na obrázku a s grafikovou pomocí vypadá dost jinak než pak ve skutečnosti - podobně jako ten mrňavý hamburger, kvůli jehož nepodobnosti s propagovaným produktem propadl ničivému amoku hrdina Schumacherova Volného pádu v podání  Michaela Douglase).  

Zvláštní a neustále se rozrůstající segment v katalogu pak tvoří úvodní sekce různých "zázračných", exotických rostlin, jimiž můžete podomácku léčit cokoli lépe a snadněji než váš obvodní felčar. Při pohledu na fotku artyčoku ("Lahůdka a léčebný prostředek v jednom!", "Zelenina francouzské šlechty!") tak zapomínám na svou přísahu, že se tuhle beznadějně teplomilnou zeleninu už nikdy nepokusím zapouštět do své zahrady. Leda že by skutečně přišlo nějaké to slibované globální oteplení...

P.S. Vím, že se ta holčička propagující obří borůvku nejmenuje Heidi - jenže jak jinak jí říkat?

Projekt 100 - osobní manuál

Právě odstartovala další část Projektu 100. Obdivuji uměleckého ředitele AČFK Pavla Bednaříka, že dokázal tak různorodou směsici titulů spojit tak logickým a sympatickým oslím mostem. V rámci letošní části přehlídky můžete vidět filmy:

Bílá stuha (Weisse Band - Eine deutsche Kindergeschichte, Něm./Rak./Fr./It. 2009). Vysoce ceněné dobové drama Michaela Hanekeho je ozdobou přehlídky. Přestože mám k Hanekeho filmům soukromé, jaksi žensky dotčené výhrady, tentokrát jsem pokorně srazila podpatky. S návštěvou kina neváhejte, ale odložte představy o procházce růžovým sadem (snad až na ty trny).

Fish Tank (VB 2009)

Režisérka Andrea Arnoldová za svůj sociálně laděný vztahový snímek sice sbírá ceny, ale já jsem ho viděla loni ve Varech a stačila ho skoro okamžitě a totálně vypudit z hlavy. Na rozdíl od Bílé stuhy mám v tomto případě pocit, že tenhle snímek potvrzuje tradiční linii Projektu 100, ve které nové filmy, byť momentálně zajímavé a ceněné, působí jako logicky slabší než desetiletími prověřená klasika.

Harold a Maude (Harold and Maude, USA 1971)
O tom, že černá komedie Hala Ashbyho o milostném vztahu staré dámy a neopeřeného mladíka pořád dokáže zaujmout, svědčil její fenomenální divácký úspěch na MFF v Karlových Varech. Neváhejte si tenhle nevinně perverzní film připomenout - nebo ho pro sebe objevit.

Hluboký spánek (The Big Sleep, USA 1946)

Třpytivě opalizující perla korunující v mých očích celý program - klasický film noir Howarda Hawkse s Humphreym Bogartem v hlavní roli musíte vidět, zvlášť na plátně, znovu... a znovu...

 

Smlouva s vrahem (I Hired a Contract Killer, Finsko/Šv./Fr./VB/SRN 1990)
I když jde o slabší a odcizenější kousek z dílny Akiho Kaurismäkiho (natáčel se v Londýně v angličtině), může vás do kina přilákat námět i herecká účast truffautovského Jeana-Pierrea Léauda.

Muž z Londýna (A Londoni férfi, Maďarsko/Fr./Něm.2007)
Film Bély Tarra jsem neviděla, což hodlám napravit. Následujte mne.

Vtáčkovia, siroty a blázni (Slovensko/Fr. 1969)
Ať máte k novějším dílům Juraje Jakubiska jakýkoli vztah, tenhle patří v rámci jeho tvorby k nejlepším. Povinost vidět - ale velmi příjemná.

Zahraj to znovu, Same (Play It Again, Sam, USA 1972) - o komedii Herberta Rosse inspirované úspěšnou divadelní hrou Woodyho Allena a s Allenem v hlavní roli jsem poněkud pokrytecky napsala do speciálního čísla Filmových listů - text najdete zde.Asi stěží tam ale šlo rovnou napsat, jak strašně ten film zestárl a jak zbytečné je se na něj dívat.

P.S. Filmové listy věnované projektu 100 vznikly pod bdělým editorským dohledem Ivy Hejlíčkové. Protože mám čest se téhle psací akce účastnit už poněkolikáté (letos jsem psala o Zahraj to znovu, Same), nezbývá mi než si postesknout, že prostor, který psavci dostávají, se drasticky zmenšuje rok od roku - a  letošní byl už tak miniaturní, že do něj nešlo prakticky nic vtěsnat.

Sherlock Holmes jako akční film

Guy Ritchie natočil o tom nejtradičnějším ze všech detektivů dynamický akční film plný digitálních triků. Pokud čekáte starosvětskou, konzervativní podívanou jen lehce provětrávající Sherlockovu oblíbenou kostkovanou pláštěnku a mírně čechrající čpavý dým vycházející z jeho nerozlučné lulky, raději do kina vůbec nechoďte - nebo zkuste svá očekávání potlačit. Pro přehodnocování holmesovské legendy vám totiž Ritchie se svým týmem nabízejí řadu poměrně pádných argumentů. Nejdrtivější a nejméně sporné jsou ty, které se týkají obsazení hlavních rolí, a to i navzdory skutečnosti, že právě pojetí titulního hrdiny opřené o talent Roberta Downeyho Jr. nejlépe vyjadřuje anarchistický přístup tvůrců ke klasické látce.

Tento Sherlock Holmes nemá žádnou kostkovanou pláštěnku ani typickou čepici a s lulkou ho přistihnete jen zřídkakdy: většinu času se totiž pere, běhá či skáče - je jasné, že tyto aktivity by dobové rekvizity jen komplikovaly. Po večerech se tenhle Holmes chodí rvát do improvizované arény mezi opilou lůzu uzavírající sázky na jeho prohru se silnějšími, leč zabedněnějšími protivníky.

Když zrovna nemá co na práci, upadá Downeyho roztěkaný, usmolený neurotický, lajdácky oblečený, temný génius Holmes do depresí, pročež dbá na hygienu ještě méně než obvykle, leze po čtyřech po podlaze a ohrožuje střelbou svou bytnou. V souladu s tím hrdinův přítel a pomocník (a vypravěč jeho příběhů) doktor Watson není obvyklým přitroublým, obtloustlým nekňubou vysvětlujícím ještě přitroubjlejšímu čtenáři/divákovi géniovy dušerní pochody a činy, ale svižným a elegantním londýnským dandym, který je Holmesovi rovnocenným partnerem při řešení zločinů i v boji (kde ovšem detektiv nasazuje volný styl opřený o improvizaci, tam Watson  uplatňuje své zkušenosti válečného veterána z Afhgánistánu.) 

Je vlastně kupodivu, že si občas tahle dvojka vůbec najde čas na to, aby se věnovala Holmesově proslavené deduktivní metodě (hrdinovu rozvahu příznačně asi nejlépe demonstruje jeho "myšlenková příprava" na likvidaci protivníků).  Někdy ovšem i ryzí akční hrdinové Holmes a Watson přece jen přestanou myslet nohama a v chvatu si vymění pár ostrovtipných replik, z nichž některé dokonce upomínají na texty Arthura Conana Doylea (snad abyste si nemysleli, že je autoři nečetli). Doyleovy knihy a povídky ovšem tvůrcům Sherlocka Holmese poskytly jen volnou inspiraci: zkompilovali z nich totiž nový příběh, do kterého zasadili původní postavy a motivy - nebo spíš vlastní verze některých původních postav, příběhů a motivů, podřízené za všech okolností bujaře svévolnému, efektně podvratnému nápadu vytvořit "moderní" holmesovský příběh. Jejich pojetí je ale výrazně povrchnější než řada holmesovských příběhů, vzniklých po  Doyleově smrti - a vlastně také mnohem krotší. (Už jsem upozorňovala na pozoruhodnou, legitimní a hluboce znepokojivou variaci na Holmese v Tarantinových Hanebných panchartech v postavě nacistického "lovce Židů" Landy. Ritchieho Holmes může stokrát naznačovat, že by byl i dobrým zločincem, ale jeho "kámošská" stylizace s chaplinovskou buřinkou to zásadně popírá a odsuzuje ho mezi kladné postavy.*/)

Ctitelé holmesovské klasiky se mohou bouřit, jak chtějí: v Sherlocku Holmesovi nejde vlastně o nic víc (ale ani méně) než o oddechovou hollywoodskou podívanou. A ta podle tvůrců filmu jen stěží může kopírovat viktoriánské vypravěčské vzorce staré 123 let (Doyleův první holmesovský příběh - povídka Studie v šarlatové - poprvé vyšel v roce 1887). Pokusili se tedy zřejmě najít cosi jako soudobý ekvivalent původních detektivních příběhů, přičemž jim z filmu příznačně vypadlo prakticky všechno, co tyto příběhy tvoří.

Aby vyprávění získalo na dynamice a uvolnili si ruce při vymýšlení svévolných variací, vytvořili filmaři prapodivně asynchronní story: vypadá to, jako by byl Holmes ještě jaksi "nehotový", takže nepřestáváte čekat, že se postupně začne měnit v toho klasického detektiva , kterého znáte. Kupodivu ale nejde o vyprávění ve stylu "Holmes začíná" pojaté po vzoru comicsových  prequelů. Holmes je na vrcholu: coby zavedená firma tvoří s Watsonem dvojku tak sehranou a nerozbornou, jaká jen může vzniknout v těch nejlepších "buddy movies". (A báječná "chemie" mezi Downey a neméně úchvatným Judem Lawem je skutečně něčím naprosto mimořádným a jejích pokojných demonstrací prostžednictvím vtipných dialogů bych klidně snesla mnohem víc - samozřejmě na úkor akčních scén, které by s pomocí kaskadérů zvládlo každé druhé hollywoodské nemehlo.)

"Intimní" vztahová linie se opírá o tom, že Watson se právě zamiloval do jisté Mary Morstanové (Kelly Reillyová), chce se ženit a hodlá skončit s letitým, funkčním, byť poněkud bizarním staromládeneckým soužitím se Sherlockem. Názory na ženitbu či pouhý náznak milostného motivu v detektivkách jsou odvajživa celkem radikální (to jest působí vždycky rušivě a odvádějí pozornost publika od řešení detektivní záhady). Sherlock Holmes ale upřímně řečení není příliš detektivkou: při jeho sledování vás asi nejmíň ze všeho bude bavit právě zápletka v blábolivém stylu Dana Browna týkající se tajné okultní společnosti mocných a zlého lorda Blackwooda, který v podání Marka Stronga touží uchvátit moc nad světem pro Vy-víte-koho (alias zlovolného profesora Moriartyho, jenž se ve filmu jen nesměle mihne - viz pokračování v dalším holmesovském snímku).

Vedle počestné romance Watsona s Mary (která by se dala ještě snést) tady ale máme i divoký, občasný, leč letitý vztah Sherlocka a mezinárodní dobrodružky Ireny Adlerové (Rachel McAdamsová). Energická krasavice, která původně pracuje pro Moriartyho, se posléze dokonce stává tím třetím v pátračské dvojici Holmes-Watson - pročež se sir Doyle obrací v hrobě, ale diváci si přijdou na své v tom nejstandardnějším duchu. (Coby nejodpornější mi v celém filmu připadá "komická" scéna, ve které nezkrotná Irena Holmese přechytračí a zanechá ho nahého v hotelovém pokoji. Nemohu si pomoct, ale Holmes, dokonce ani ten Downeyho, by nikdy neměl být nahý - podobně jako královny prostě nemají nohy.)

Ritchieho Sherlock Holmes ovšem navzdory takovým svévolnostem obsahuje i důležité, nezvykle vstřícné gesto, kterým se tvůrci filmu překvapivě odlišují od drtivé většiny módních akčních "viktoriánských" filmů typu Wild Wild West, Liga vyvolených nebo Zlatý kompas (a venkoncem i Harry Potter) používajících nadpřirozené prvky. (Patří sem samozřejmě i steampunkové příběhy využívající coby tu nejpůsobivější magii nejmodernější techniku). Vypadá to totiž, že lord Blackwood vstal z mrtvých a používá černou magii - ale všechno je nakonec trochu jinak... Aniž bych něco chtěla prozrazovat, Holmesovo řešení případu je nakonec racionalistické a celkem uspokojivě konvenuje s duchem původních Doyleových příběhů.

Je škoda, že si kvůli všem těm honičkám, výbuchům, vtípkům a zákrutům překombinované zápletky si tohoto zajímavého přihlášení k racionálnímu hodnocení reality nejspíš ani nevšimnete - nebo vám bude v jejich lesku a třesku připadat nudné a nepřesvědčivé. V současném hollywoodském filmu nabitém zázraky, kouzly a chválou "jiných", lepších světů typu Avatara by tak Sherlock Holmes mohl představovat výjimku - ale nepředstavuje. Svou výjimečnost totiž zase obratem popírá, provože novodobé, iracionální "magii podívané" svého diváka v každém okamžiku plně podřizuje.

P.S.Co se týče výsledků ankety o očekáváních spojených s novým holmesovským filmem, 11% hlasujících vyjádřilo obavy z volby režiséra na základě předchozí práce Guye Ritchieho a 5% obavy z volby titulního představitele, který typově neodpovídá představě o Velkém detektivovi tak, jak ji vymodeloval Doyle ve svých knihách a povídkách a většinou potvrdily i holmesovské adaptace. Zatímco obavy první skupiny se z mého pohledu celkem potvrzují (i když jsem čekala, že Ritchieho film bude držet pohromadě ještě míň), před Downeyho výkonem lze se ctí kapitulovat (i když s pojetím Holmese nemusíte souhlasit). Podobá se to samozřejmě situaci, kdy jsme byli nuceni přijmout Daniela Craiga jako nového Bonda.

16% hlasujících natěšených na film z důvodů obsazení Judea Lawa a jeho praktické neschopnosti mýlit se při výběru projektu bude nepochybně nadšeno - celistvá a ironicky vážná Lawova kreace je sice méně navenek efektní než Downeyho, ale utkví v paměti a srdci mnohem spolehlivěji.

38% hlasujících, nadšených už z traileru, bude filmem samotným nejspíš celkem uspokojeno, protože podoba upoutávky spolehlivě předjímá to, co následuje v kině. 36% hlasujících, kteří odmítli spekulovat a poctivě čekají na to, co při sledování Sherlocka Holmese zažijí na vlastní oči, nezbývá než obvinit z přílišné opatrnosti (příště už takovou beztvarou odpověď mezi možnosti v hlasování nezařadím :-).

Ano, a zbývá dodat, že možnost hlasovat v souvislosti se Sherlockem Holmesem pro nudu a nezájem tentokrát nezvolil nikdo.

*/ Downey hrál Chaplina v životopisném filmu Richarda Attenbourougha, pamatujete?

Sherlock Holmes

USA 2009, 128 min, titulky
Režie: Guy Ritchie

Scénář: Michael Robert Johnson, Anthony Peckham, Simon Kinberg (podle postav Arthura Conana
Doylea)
Kamera: Philippe Rousselot

Hudba: Hans Zimmer
Hrají: Robert Downey Jr.(Sherlock Holmes), Jude Law (doktor John Watson), Rachel McAdamsová (Irene Adlerová), Mark Strong (lord Blackwood), Eddie Marsan (inspektor Lestrade), Kelly Reillyová (Mary Morstanová), James Fox (sir Thomas), Geraldine Jamesová (paní Hudsonová), William Hope (ambasador Standish)

Preniéra: 14.1. 2010

Motiv podané ruky: důležité hollywoodské gesto /pokračování/

Ano, takže jsem během pondělního dopoledne zůstala u toho nejbanálnějšího řešení finálního souboje v současném akčním filmu, ve kterém se hrdinovy a zloduchovy lidské kvality testují během patové situace visu za (nejlépe jednu) končetinu nad vražedně zející propastí. Variace motivu podané ruky vypadají skoro nekonečně a dá se z nich poznat něco o způsobu (a hloubce) uvažování autorů daného filmu.

Pokud jde o řešení výchozí situace, pěkným příkladem je souboj Ricka Deckarda a Roye Battyho na střeše ve finále Blade Runnera: celkem jasně se ukazuje, proč nakonec android Batty není a ani nemůže být zloduch a proč je Deckardovo místo trochu jinde, než se nám zdá na začátku. V klíčovém okamžiku totiž android pomůže visícímu Deckardovi nahoru k sobě a tímto gestem se - alespoň v morálním smyslu - pasuje na člověka definitivněji než svou následující jímavou promluvou o slzách v dešti. V téhle scéně s podanou rukou, kterou obsahují všechny verze filmu Ridleyho Scotta (lavírující jak známo mezi tím, zda je či není androidem také Deckard), režisér výmluvně potvrzuje své stanovisko: lidský je ten, kdo se lidsky chová. Což se lovec androidů Deckard teprve musí učit, zatímco jeho kořist Batty, je v tomto směru zjevně daleko před ním. 

Situace "špatně podané ruky" může být potom traumatem, které hluboce deptá hlavního hrdinu a ovlivňuje jeho skutky: stačí si vzpomenout na  Scottyho z Vertiga Alfreda Hitchcocka, který v úvodu (pojatém spíš jako prolog) coby kriminalista při pronásledování zločince po střechách zůstane viset na chatrném okapu nad ulicí a policista, který mu pomáhá, se při pokusu podat mu pomocnou ruku zřítí "místo něj" do hlubiny. (Pocit "nepravého muže", patrně nejoblíbenější hitchcockovské téma, Scottyho provází i nadále, přetaven v titulní handicap strachu z výšek i v odhalení a likvidaci osudové "nepravé ženy" hrdinova života).*/

A nezapomenutelný rozbor téže situace najdete nepochybně v Cliffhangerovi, nedostižné spolupráci Rennyho Harlina (vzhledem k úrovni jeho současné tvorby je dnes patrně po lobotomii) a Sylvestera Stallonea, kde hlavní hrdina, horský vůdce Gabe Walker, nedokáže zachránit kamarádku a přítelovu snoubenku před pádem do propasti (včetně její nesmírně efektní prokluzující rukavičky a zoufalého skonu plyšáka vypadlého z uvolněného batohu, kterého dívka vzápětí následuje). To Gabea natolik traumatizuje, že si situaci musí ve finále pěkně po freudovsku zopakovat, ale s úspěšným a tedy osvobozujícím výsledkem, tentokrát rovnou na vlastní přítelkyni. Brilantně přehledné - včetně padouchova pádu "do ohnivého pekla", radost pohledět.

Také finále Sherlocka Holmese (který s vydatnou reklamou vstupuje do našich kin ve čtvrtek) prozrazuje něco o svých tvůrcích. Páně Doyleův klasický hrdina, docházející ve svých literárních dobrodružstvích k nejpronikavějším a někdy i nejdivočejším dedukcím v sedě, ve své oblíbené lenošce u krbu, bafaje z nerozlučné lulky, se v rukou Guye Ritchieho (jak ukazoval už trailer a potvrdí vám viděný film) změnil v akčního hrdinu **/. To se dalo čekat, protože ani Ritchie bohužel není z těch režisérů, kteří by dokázali chvíli nedutat a přemýšlet. V souladu s tím, že Sherlock spolu s doktorem Watsonem, který ve svém chování nezapře vojenskou průpravu z Afghánistánu (!), tráví hrdinové této zvrhlé holmesovky většinu času akčním pobíháním, uhýbáním výbuchům a rvačkami. Vše samozřejmě vrcholí superakčním finále. Abych něco neprozradila a nekamenovali jste mne, odehrává se rvačka mezi Holmesem (Robert Downey, Jr.) a zlodušským lordem Blackwoodem (Mark Strong) kdesi vysoko a se zející propastí pod nohama, přičemž řešení je okázale a hloupě neortodoxní (to jest stejně efektně anarchistické, jako celý film ve vztahu k holmesovské legendě): Holmes se během konfrontace rozřeční (zpravidla to v tomto okamžiku dělají zloduši, ale Ritchie tím nejspíš vůbec nic nemyslí). Jeho protivník se přitom neúprosně posouvá do propasti... žádná podaná ruka. (Protože je ve finále nepochybně nastartováno na další díl, zajímalo by mne, jak bude Ritchie či jiný najatý, jemu podobný popcornově "rebelský" režisér řešit známý souboj Holmese a jeho úhlavního protivníka Moriartyho nad Reichenbašskými vodopády.)  

  

*/ Motiv podané ruky jako symbol pomoci a důvěry najdeme ovšem u nápaditého Hitchcocka, nabízejícího ve většině svých filnů i řadu jiných, neméně úchvatných řešení konfrontačních situací,  také v klasické podobě: např. během honičky hrdinů s padouchy v Na sever Severozápadní linkou na stěně Mount Rushmore, jež je, jak známo, přetvořena v obří galerii prezidentských portrétů. Konfrontace tradičního typu se odehrává tuším i v Sabotérovi - na newyorské Soše svobody (a na tomhle místě by to chtělo nějakou chytrou hlavu, která by vyvinula smělou interpretaci Hitchových obsesí (zá)vislosti hrdinů na obřích artefaktech).

**/ Pokud jde o poklidné, zlověstné bafání z lulky a poklidné zvládnutí holmesovské dedukční metody, nesahá Ritchieho Holmes (navzdory hereckému nasazení zajímavého Roberta Downeyho, Jr.) ani po kolena plukovníku Landovi (Christoph Waltz) z Tarantinových Hanebných panchartů. A to i navzdory skutečnosti, že Landa je nacistický padouch: jakákoli sebedokonalejší metoda může být zneužita, dokonce k tomu vyzývá. Tarantino je totiž, na rozdíl od Ritchieho, autorem myslícím a skutečně hluboce rebelským.