Ano, takže jsem během pondělního dopoledne zůstala u toho nejbanálnějšího řešení finálního souboje v současném akčním filmu, ve kterém se hrdinovy a zloduchovy lidské kvality testují během patové situace visu za (nejlépe jednu) končetinu nad vražedně zející propastí. Variace motivu podané ruky vypadají skoro nekonečně a dá se z nich poznat něco o způsobu (a hloubce) uvažování autorů daného filmu.
Pokud jde o řešení výchozí situace, pěkným příkladem je souboj Ricka Deckarda a Roye Battyho na střeše ve finále Blade Runnera: celkem jasně se ukazuje, proč nakonec android Batty není a ani nemůže být zloduch a proč je Deckardovo místo trochu jinde, než se nám zdá na začátku. V klíčovém okamžiku totiž android pomůže visícímu Deckardovi nahoru k sobě a tímto gestem se - alespoň v morálním smyslu - pasuje na člověka definitivněji než svou následující jímavou promluvou o slzách v dešti. V téhle scéně s podanou rukou, kterou obsahují všechny verze filmu Ridleyho Scotta (lavírující jak známo mezi tím, zda je či není androidem také Deckard), režisér výmluvně potvrzuje své stanovisko: lidský je ten, kdo se lidsky chová. Což se lovec androidů Deckard teprve musí učit, zatímco jeho kořist Batty, je v tomto směru zjevně daleko před ním. 
Situace "špatně podané ruky" může být potom traumatem, které hluboce deptá hlavního hrdinu a ovlivňuje jeho skutky: stačí si vzpomenout na Scottyho z Vertiga Alfreda Hitchcocka, který v úvodu (pojatém spíš jako prolog) coby kriminalista při pronásledování zločince po střechách zůstane viset na chatrném okapu nad ulicí a policista, který mu pomáhá, se při pokusu podat mu pomocnou ruku zřítí "místo něj" do hlubiny. (Pocit "nepravého muže", patrně nejoblíbenější hitchcockovské téma, Scottyho provází i nadále, přetaven v titulní handicap strachu z výšek i v odhalení a likvidaci osudové "nepravé ženy" hrdinova života).*/
A nezapomenutelný rozbor téže situace najdete nepochybně v Cliffhangerovi, nedostižné spolupráci Rennyho Harlina (vzhledem k úrovni jeho současné tvorby je dnes patrně po lobotomii) a Sylvestera Stallonea, kde hlavní hrdina, horský vůdce Gabe Walker, nedokáže zachránit kamarádku a přítelovu snoubenku před pádem do propasti (včetně její nesmírně efektní prokluzující rukavičky a zoufalého skonu plyšáka vypadlého z uvolněného batohu, kterého dívka vzápětí následuje). To Gabea natolik traumatizuje, že si situaci musí ve finále pěkně po freudovsku zopakovat, ale s úspěšným a tedy osvobozujícím výsledkem, tentokrát rovnou na vlastní přítelkyni. Brilantně přehledné - včetně padouchova pádu "do ohnivého pekla", radost pohledět. 
Také finále Sherlocka Holmese (který s vydatnou reklamou vstupuje do našich kin ve čtvrtek) prozrazuje něco o svých tvůrcích. Páně Doyleův klasický hrdina, docházející ve svých literárních dobrodružstvích k nejpronikavějším a někdy i nejdivočejším dedukcím v sedě, ve své oblíbené lenošce u krbu, bafaje z nerozlučné lulky, se v rukou Guye Ritchieho (jak ukazoval už trailer a potvrdí vám viděný film) změnil v akčního hrdinu **/. To se dalo čekat, protože ani Ritchie bohužel není z těch režisérů, kteří by dokázali chvíli nedutat a přemýšlet. V souladu s tím, že Sherlock spolu s doktorem Watsonem, který ve svém chování nezapře vojenskou průpravu z Afghánistánu (!), tráví hrdinové této zvrhlé holmesovky většinu času akčním pobíháním, uhýbáním výbuchům a rvačkami. Vše samozřejmě vrcholí superakčním finále. Abych něco neprozradila a nekamenovali jste mne, odehrává se rvačka mezi Holmesem (Robert Downey, Jr.) a zlodušským lordem Blackwoodem (Mark Strong) kdesi vysoko a se zející propastí pod nohama, přičemž řešení je okázale a hloupě neortodoxní (to jest stejně efektně anarchistické, jako celý film ve vztahu k holmesovské legendě): Holmes se během konfrontace rozřeční (zpravidla to v tomto okamžiku dělají zloduši, ale Ritchie tím nejspíš vůbec nic nemyslí). Jeho protivník se přitom neúprosně posouvá do propasti... žádná podaná ruka. (Protože je ve finále nepochybně nastartováno na další díl, zajímalo by mne, jak bude Ritchie či jiný najatý, jemu podobný popcornově "rebelský" režisér řešit známý souboj Holmese a jeho úhlavního protivníka Moriartyho nad Reichenbašskými vodopády.)
*/ Motiv podané ruky jako symbol pomoci a důvěry najdeme ovšem u nápaditého Hitchcocka, nabízejícího ve většině svých filnů i řadu jiných, neméně úchvatných řešení konfrontačních situací, také v klasické podobě: např. během honičky hrdinů s padouchy v Na sever Severozápadní linkou na stěně Mount Rushmore, jež je, jak známo, přetvořena v obří galerii prezidentských portrétů. Konfrontace tradičního typu se odehrává tuším i v Sabotérovi - na newyorské Soše svobody (a na tomhle místě by to chtělo nějakou chytrou hlavu, která by vyvinula smělou interpretaci Hitchových obsesí (zá)vislosti hrdinů na obřích artefaktech).
**/ Pokud jde o poklidné, zlověstné bafání z lulky a poklidné zvládnutí holmesovské dedukční metody, nesahá Ritchieho Holmes (navzdory hereckému nasazení zajímavého Roberta Downeyho, Jr.) ani po kolena plukovníku Landovi (Christoph Waltz) z Tarantinových Hanebných panchartů. A to i navzdory skutečnosti, že Landa je nacistický padouch: jakákoli sebedokonalejší metoda může být zneužita, dokonce k tomu vyzývá. Tarantino je totiž, na rozdíl od Ritchieho, autorem myslícím a skutečně hluboce rebelským.
Žádné komentáře:
Okomentovat