Saltová

Pro nás, zastánce přechylování cizích jmen, přichystal režisér Phillip Noyce a jeho hvězda Angelina Jolieová zkoušku ohněm: hrdinka nového akčního thrilleru totiž dala jméno celému filmu. Ten se ale nejspíš nemůže jmenovat Saltová (což mne mrzí) - takže se nese název Salt, přestože autor titulků (jako všichni naši současní autoři filmových titulků) patří mezi přechylovače a o žádné "Salt" proto ve filmu nepadne ani slovo. V kombinaci s odporem řady lidí ke tvaru "Jolieová" tak není Noyceův film zajímavý jen jako návrat k subžánru paranoidních thrillerů o ruském nebezpečí z dob studené války, ale také jako dráždidlo pro všechny samozvané jazykozpytce razící názor, že by se přechylovat nemělo. 

Protože nesmiřitelné tábory smířit nelze, věnujme se filmu: šedesátiletý Noyce (který se kdysi profiloval jako režisérský mentor agenta Jacka Ryana - viz především Vysoká hra patriotů / 1992) nabízí v příběhu špičkové americké agentky, která zjistí, že byla v dětství naprogramována jako špičková sovětská agentka, poněkud starosvětskou práci. Tedy alespoň z hlediska reportážně-klipové estetiky Paula Greengrasse z dobrodružství o jiném psychicky manipulovaném agentovi, Jasonu Bourneovi (Greengrass je ale mimochodem jen o pět let mladší než Noyce). K "agentovi beze jména" ovšem Salt samozřejmě odkazuje svým tématem i pojetím, mísícím v zásadě civilní ladění (zřetelné v designu hrdiny i prostředí) s bezmála superhrdinskou kondičkou, již protagonista vykazuje v akčních scénách. Prolog s mučením v asijském vězení zase upomíná na bondovku Dnes neumírej...

Už od pseudo ušlechtilého Equilibria neobdivuji Kurta Wimmera, který svůj zájem o žánr sci-fi jako scenárista i režisér potvrdil celkem bezvýznamnou Ultraviolet (také Salt patří do stejného žánru, odehrává se totiž v budoucnosti, byť jde jen o rok 2011). Příběh zmužilé agentky  je na tom ovšem výrazně lépe než Ultraviolet, neboť její režie se ujal autor s větší zodpovědností k jistotám žánru a místo herecky neschopné a nepříliš filmově charismatické Milly Jovovichové mu dominuje úchvatná Angelina Jolieová. Jsem ráda, že se potvrzuje, co jsem psala na začátku června tady: Salt nicméně představuje ve filmografii herečky v žánrovém přechodu lpění na jistotách akčního žánru a tedy svého druhu stagnaci. Příběh byl původně napsaný pro Toma Cruise (možná s ohledem na jeho agentskou trilogii Mission: Impossible) a teprve posléze "přechýlený" pro ženskou hrdinku. Najdete tu tedy nejen řadu akčních scén (asi nejvíc mne bavila ta, ve které hrdinka prchá před pronásledovateli po střechách - automobilů a kamionů jedoucích po dálnici), ale i ambiciozně směrovanou zápletku naznačující, že americké společenské podvědomí, které Hollywood tak rád zviditelňuje, zase začíná strašit představa ruského nebezpečí.

V rámci překombinované a současně banální vyprávěnky o tom, co všechno Kurt Wimmer považuje v příběhu o dvojitých agentech za zajímavé, musíme přijmout základní skutečnost, že se nicnetušící profesionálka přesvědčená, že hájí zájmy své vlasti, promění po stisknutí správného "tlačítka" ve své mysli v uvědomělou ruskou agentku usilující zavraždit ruského prezidenta na jeho státní návštěvě v USA. Bývalí spolupracovníci (v podání Lieva Schreibera a Chiwetela Ejiofora) se logicky stávají nepřáteli na útěku, během kterého se Saltová pokouší zachránit uneseného manžela-přírodovědce a očistit své jméno - nebo snad provést zadaný úkol? Jako diváci dlouho nevíme, jak to se Saltovou vlastně je, ale hra je dost průhledná: protagonistka usilovně vzdoruje svému naprogramování a nemusíte se obávat, že byste s ní museli v nějakém okamžiku přestat sympatizovat.    

Součástí hry s hvězdnou image Jolieové je skutečnost, že hrdinka několikrát změní design (a nejde jen o různé barvy vlasů a postupné zviditelňování "ruského" vzhledu, ale i o změnu pohlaví, neboť v jedné chvíli vystupuje v přestrojení za českého důstojníka Vlčka, které by jí co do hovadské nevěrohodnosti mohl závidět i Ethan Hunt z první M:I!) Zábavnější než hra na převlékání panenky Barbie, která by u mužského protagonisty nemohla být nikdy tak zábavný, je ovšem politický "vzhled" vyprávění: film sice reflektuje  harmonické vztahy mezi USA a dnešním Ruskem, spojované s politikou Baracka Obamy -  filmový americký prezident Lewis je ale běloch. A přestože hrdinčino "programování" proběhlo už v jejím dětství (a tedy ještě v době studené války), film zřetelně sugeruje pocit, že Východ je stále ještě (nebo už zase?) nebezpečný. Toto zlo ovšem nepředstavuje jen zjevný padouch Orlov v podání polského hereckého veterána Daniela Olbrychského. Ztělesňuje ho ve vší úskočnosti jiná důležitá postava vyprávění - pokud ovšem chcete zjistit, která to je, musíte se vypravit do kina. Pokud vás tenhle žánr zajímá, obav netřeba: i když Salt sype sůl do některých starých politických ran, je to podívaná ryze letní a docela neškodná.        

Salt
USA 2010, 100 min, titulky
Režie: Phillip Noyce
Scénář: Kurt Wimmer
Kamera: Robert Elswit
Hudba: James Newton Howard
Hrají: Angelina Jolieová (Evelyn Saltová), Liev Schreiber (Ted Winter), Chiwetel Ejiofor (Peabody),  Daniel Olbrychski (Vasilij Orlov), August Diehl  (Krause), Hunt Block (prezident Lewis), Andre Braugher (ministr obrany), Olek Krupa (prezident Matvějev).
Premiéra v ČR: 12.8. 2010

Tajemství purpurové růže z Káhiry (Egypt a film)

Faraonova kletba, úklady beduínských mágů, vraždící mumie – o UFO maskovaných jako pyramidy nemluvě. Kdyby Egypt vypadal ve skutečnosti tak jako v dobrodružných filmech, tamní turistický průmysl by nejspíš zkrachoval. Málokdo přece touží strávit dovolenou bojem o život jako Indiana Jones – o to víc si však Egypt užije na filmovém plátně. 

Egypt nesmí chybět v nabídce žádné správné cestovní kanceláře, protože ho – navzdory spolehlivým, milionkrát testovaným bezpečnostním pásům turistického průmyslu – obestírá zvláštní kouzlo. Je jedno, že na pláži u stánku s limonádou pravděpodobně nepotkáte příslušníka starobylé beduínské sekty se zakrvácenou šavlí a ve skalním pohřebišti si místo střetu s vražedným Králem Škorpionem leda tak odřete palec. 

Když se tamaryšky rozvoní nad smetišti a hotelovým kocourům se do očí vloudí hladové podvečerní stíny, z rádia před místním McDonald's zazní táhlé kvílení muezzina a filmové obrázky překryjí nudnou a předvídatelnou realitu šesti dnů a sedmi nocí s polopenzí. Vzpomenete si na Kristiána, nicotného úředníčka, který v podání Oldřicha Nového jednou měsíčně vyrazí do luxusního baru Orient, aby se změnil ve světáka labužnicky žmoulajícího egyptskou cigaretu a blazeovaně vyprávějícího o svých káhirských dobrodružstvích. Na to, aby obalamutil roztoužené krásky, hrdinovi legendární tragikomedie Martina Friče z roku 1942 stačí rozvést poučky, kterými krmí coby prodejce exotických zájezdů zákazníky u okénka cestovní kanceláře. 

Kristián v Egyptě samozřejmě nikdy nebyl – a kdyby se tam vydal, třeba dokonce s mondénní Zuzanou v podání Adiny Mandlové, dočkal by se jistě zklamání. On sám si totiž umí vysnít exotiku mnohem opravdovější, než kdy může zažít v realitě. Možná ve své prapůvodní podobě existovala jenom v amerických filmech, na které Kristián určitě chodil jako kluk nebo – ještě před válkou – se svou docela obyčejnou manželkou Mařenkou (Nataša Gollová)… 

Dráždivou vůni egyptské exotiky podněcují filmaři v divácích už od počátku minulého století – a fakt, že neztrácí ani dnes svou přitažlivost, potvrzují i příhody archeologa-dobrodruha Indiany Jonese v Dobyvatelích ztracené archy, smělé eskapády Indyho služebně mladšího kolegy Ricka O’Connella v dvojici dobrodružných hitů Mumie nebo smělé egyptské dobrodružství amerického středoškoláka Sama Witwického v pokračování mládežnického akčního trháku Transformers: Pomsta poražených.

Zamilované mumie 

O tom, že Egypt odpradávna patřil mezi nejoblíbenější „cestovatelské“ cíle západního světa, podává kinematografie nejrůznější, většinou ovšem dost barvitá svědectví: filmy, jež by se věnovaly mravenčí generacím britských či francouzských archeologů, které z pouštního písku postupně vydobývaly důkazy velkoleposti zaniklé říše faraonů, by totiž senzacechtivé publikum asi moc nezaujaly. Hollywoodské dějiny nezdobí ani žádný napínavý popis letitého boje lingvistů o rozluštění egyptských hieroglyfů. Egypt generuje onačejší představu dobrodružství, než jakou je oprašování kamenných reliéfů štětečkem: už ve starých filmech typu Šejka (1921) s Rudolphem Valentinem byl plný nespoutaných vášní v sametové pouštní noci, smělých únosů pobledlých Angličanek a divokého cválání písečnou pustinou k tajné oáze. Země pyramid je synonymem magických dobrodružství: starobylá civilizace vyvolává představy temných skutečností, které procitají do nového života v moderním, racionalistickém světě. K nudným vykopávkám se proto vždycky musí připlést nějaká ta mumie, která uteče z těsného sarkofágu a začne řádit v ulicích Káhiry, protože ji nějaký neopatrný nekňuba omylem oživil hlasitým recitováním liturgického textu naškrábaného na zašlém papyru. 

Mumie, která mívá - jako většina filmových nemrtvých - vražedné sklony, svou slavnou éru zahájila v roce 1932 jako jedno z hororových monster hollywoodského studia Universal. Po boku Draculy, Frankensteina a Vlkodlaka se v podání Borise Karloffa dehydrovaný chlapík omotaný potrhanými fáči prezentovaljako dávný princ Im-Ho-Tepa, který se pokouší oživit milovanou princeznu Anck-es-en-Amon. 

Představa zamilované mumie je patrně něčím, bez čeho se Hollywood neobejde: většina filmových zafačovanců procitá z tisíciletého spánku s živou vzpomínkou na ztracenou lásku. Dívat se na druhé líbánky mumifikovaných protagonistů by asi nikoho dlouho nebavilo, takže se ve hře ocitá její nové ztělesnění - krásná, moderní hrdinka, která je ovšem citově pevně připoutaná ke kladnému protagonistovi vyprávění. 

Takovým způsobem si s hollywoodskou klasikou poradil i režisér Stephen Sommers, když ji v roce 1999 oživil v podobě v novodobé akční podívané s komediálními prvky Mumie, ve které se z Londýna 20. let do Egypta vydává dobrodruh Rick O’Connell v podání Brendana Frasera a jeho přítelkyně, archeoložka Evelyne (Rachel Weiszová).

Ve jménu pomsty

V příbězích o mumiích jde většinou o víc než jen o zlomené srdce, které vysušená zrůda nota bene nemá. Protože majitelé mumifikovaných těl nebyli zaživa žádný plebs, ale příslušníci staroegyptských vládnoucích kruhů, mívají i mocenské aspirace. Získání dávné lásky je spojeno s touhou pomstít se za staré ústrky a ovládnout svět, zpravidla nějakým nechutným způsobem. V éře digitálních technologií, kdy je relativně snadné nabrnkat si v počítači v jakémkoli množství cokoli, světovládné sklony oživlých Egypťanů může podporovat celá přízračná armáda: postava zapomenutého královského vojevůdce, který zaprodal svou duši bohu Anubisovi a byl vymazán z paměti lidstva, se ze Sommersova letního hitu přestěhovalado vlastního filmu s názvem Král Škorpion. Hlavní roli mocichtivého, nestvůrného nešťastníka si tu zahrál digitálně upravený americký wrestler Dwayne Johnson. 

Pomstychtivé sklony neztrácejí oživlí staroegyptští hrdinové ani na cizí půdě – ty naopak zřejmě narůstají v sousedství zaprášených mamutích stoliček a řeckých váz s erotickými výjevy. Možná jde o pomstu všem lupičům, kteří si v uplynulých staletích pod různými záminkami z Egypta odváželi nejrůznější cenné suvenýry – počínaje Alexandrem Velikým přes staré Římany a Napoleona ke kurátorům evropských muzeí. 

Ve francouzském snímku Belphégor – fantom Louvru z roku 2001 tak ze sarkofágu, který egyptologové právě zkoumají, nevyleze rozpadající se mumie, ale elegantní a svižný zlý duch, který se čile vtělí do mladé Pařížanky (Sophie Marceauová), zbloudivší v muzejních chodbách během honby za zatoulanou kočkou. (A to chudák mstivý Belphégor ani netuší, že hluboko pod modernistickou pyramidou v nové části pařížského muzea se ukrývá hrob panny Marie – jak to ukazuje pseudomystický hollywoodský blábol Šifra mistra Leonarda natočený podle románového bestselleru Dana Browna.) 

Území špionů a dobrodruhů 

Digitálně hrůzná broučí armáda valící se pouští v Králi Škorpionovi sice ventiluje obavu západního turisty ze štířího uštknutí, v myslích filmových diváků jsou však do běla rozžhavené písečné duny obsazeny spíš moderními vojsky: postarala se o to expanze hitlerovského Německa během 2. světové války, která zrodila válečnou klasiku Sahara (1943) s Humphreym Bogartem, Lišku pouště (1951) s Jamesem Masonem jako Erwinem Rommelem či akční hit Tobruk (1967), který získal oscarovou nominaci za zdařilé vizuální efekty. O tom, že v poušti zabydlené bojujícími armádami nevypadají pěkně jen pyrotechnické efekty, svědčí i jiné filmy svázané se strategicky důležitým městem v Libyjské poušti, o něž na počátku 40. let sváděly tuhé boje Spojenci. 

Stejnojmenný film Václava Marhoula před dvěma lety připomněl, že bojů o Tobruk se účastnili i vojáci z 11. východního československého praporu. Marhoulův Tobruk ovšem není typickou válečnou podívanou, ale spíš vzpomínkou na muže, kteří se ocitli daleko od domova, v palebné linii nepřátelských ostřelovačů i v pasti vlastního strachu. O tom, že Sahara hrála důležitou roli na mapách moderních dobyvatelů, vypovídá i romantický dobrodružný snímek Anglický pacient (1996), jehož hrdinové na území Egypta a Libye tajně pracují pro své vlády už na sklonku 30. let. V předtuše blížící se války tady operuje světoběžník Almásy (Ralph Fiennes), který vystupuje jako britský geograf, ale ve skutečnosti pro nacisty mapuje území severní Afriky. Za zradu na svých společních je špion maďarského původu v devítioscarovém hitu po právu potrestán odhalením, zlomeným srdcem a bolestivou smrtí… 

Ve filmovém Egyptě ovšem už předtím působil dobrodruh, který si srdce jen tak snadno zlomit nenechá: Indiana Jones (Harrison Ford) v roce 1981 v Dobyvatelích ztracené archy (a později ve třech dalších pokračováních) zdařile redefinoval podstatu archeologické profese. Drahocennými, posvátnými předměty, nakradenými během dobrodružných výprav po celém světě, Jones obohacuje sbírky na své mateřské univerzitě. O účelnosti jeho aktivit svědčí i skutečnost, že jejich prodejem sponzoruje své výlety. 

Dobrodružný hit Stevena Spielberga vytěžil egyptské reálie s nadsázkou láskyplně ironizující klišé, která si Hollywood od svých počátků vytvářel. Dobyvatelé jsou čímsi jako divoce rozpohybovaným strašidelným zámkem-muzeem, ve kterým divák nachází klikaté uličky Káhiry, ideální pro zběsilé honičky, i labyrinty podzemních chodeb, ve kterých svižní hadi i starobylé sochy s nevyzpytatelným pohledem střeží zapomenuté poklady obdařené magickou silou.

Mojžíšova dobrodružství

 

V reáliích roku 1936 je individualista Indiana Jones nucen nečekaně hájit zájmy své americké vlasti i své přirozené sympatie: nacisté si v Dobyvatelích ztracené archy pod vlivem Hitlerovy vášně pro okultismus políčí na židovskou archu úmluvy, která tady není jen mytickou rekvizitou - po celá staletí totiž poklidně odpočívá v tajné skrýši v káhirské Studně duší. Spielbergovská archa tají obrovskou sílu, která by nacistům – kdyby ji ovládli – skutečně mohla pomoct vyhrát válku proti celému světu. Duchové vypuštění z židovského posvátného artefaktu ovšem při zkušebním testu okamžitě poznají, na čí stranu se přidat: zatímco Indymu a jeho sličné přítelkyni Marion stačí jen zavřít oči, aby nepřišli k úhoně, zlovolné nacisty sežehne na prach. 

Byli to právě Dobyvatelé ztracené archy, kteří oživili dávnou posedlost Hollywoodu Egyptem – dokonce včetně tradičního spojení staroegyptských a biblických reálií v podobě starozákonnému příběhu o Mojžíšovi. Steven Spielberg přece nevyrůstal ani tak na kostýmním spektáklu Kleopatra (1963) s Elizabeth Taylorovou v roli krásné egyptské vládkyně, jako spíš na klasickém velkofilmu Desatero přikázání. Ten nabídel v roce 1956 příběh biblického Mojžíše jako velkolepou vyprávěnku o hrdinově soupeření s nevlastním bratrem-faraonem, jeho lásce ke krásné princezně Nefertiti, odhalení vlastního původu a vyvedením židovského národa z egyptského otroctví. 

Když se Spielbergova společnost DreamWorks dala na produkování animovaných filmů, patřil mezi její první aktivity v roce 1998 i animovaný rodinný snímek Princ egyptský, který převyprávěl Mojžíšův příběh dětem jako napínavou historku v disneyovském stylu, k jejímž vrcholným scénám - stejně jako v klasickém filmu Cecila B. DeMillea – patří průchod Rudým mořem, jehož vody se rozestoupí po hrdinových modlitbách a pomohou tak uprchlíkům uniknout před nepřáteli na druhý břeh. Spielberg svou letitou fascinaci Egyptem spojil s postavou archeologa-dobrodruha i v seriálu Mladý Indiana Jones, který v roce 1992 začal produkovat pro televizi spolu s Georgem Lucasem: hned v prvním příběhu nechal malého Indyho, který poprvé přijede do Egypta se svým otcem a s vychovatelkou, aby se setkal se spisovatelem T. E. Lawrencem - autorem jiného oblíbeného afrického hitu, Lawrence z Arábie (1962) 

Anglie a Egypt 

Na vlně zájmu o filmovou egyptologii, kterou vzedmuli Dobyvatelé ztracené archy, se nenesou jen obě Mumie Stephena Sommerse: někdy to vypadá, že scenáristé a výtvarníci nic jiného než egyptské reálie pro starosvětsky laděné dobrodružství ani nedovedou vymyslet. Protože stará dobrá Anglie je už nějakou dobu mimořádně oblíbeným filmovým prostředím, jsou v módě retrosnímky vytěžující stejnou měrou Egypt a viktoriánský či edwardiánský Londýn. Celkem logicky se tak do hry dostává největší z moderních pátračů, Sherlock Holmes: zatímco Arthur Conan Doyle se při psaní jeho příběhů vyvaroval mystických prvků (i když v mládí sám podlehl zájmu o okultismus), jeho následovníci ze spojení velkého detektiva a egyptské mystiky, která byla v „holmesovské“ době populární, vytěžili řadu povedených i méně povedených příběhů. Mezi ty první patří teenagerovská fantasy Barryho Levinsona Pyramida hrůzy (1985), která mimochodem vznikla ve Spielbergově produkci. Holmes a Watson se tu potkávají už na střední škole a společně řeší svou první záhadu – případ záhadné sekty, která ve svém doupěti u zdařilé miniaturní kopie pyramidy v londýnském podzemí oživila staroegyptské magické rituály. 

O egyptsky působící reálie se skoro povinně musí otřít každý hrdina pátrající po nějakém globálním nebo kosmickém spiknutí či po velevzácném artefaktu, které může zničit (případně zachránit) svět. 

Je až kupodivu, že se jim dokázala vyhnout Lara Croft, která se ovšem v podání Angeliny Jolieové potulovala po světě spíš po smyšlených místech. Možná se ovšem právě to, že si diváci její zastaveníčka nemohli dohledat na mapě, podepsalo na neúspěchu dvojice filmů inspirovaných Lařinými videoherními dobrodružstvími.

Létající pyramidy a jiné divy 

Současný komerční film ovšem diváky najčastěji baví kombinací Egypta a sci-fi motivů. Možná to všechno začala Hvězdná brána Rolanda Emmericha, režiséra s přitažlivě špatným vkusem, který v roce 1994 vyslal skupinku vědců a vojáků titulním časoprostorovým tunelem na vzdálenou planetu, kde ke svému údivu nalezli primitivní lidskou komunitu, kterou sem před staletími ze Země přemístila mimozemská civilizace. Její poslední, degenerovaný příslušník sídlí v kosmické lodi ukryté pod pyramidou, která ve finále k divákovu údivu odstartuje. Stejný motiv využil Emmerich ve finále pravěké fantazie 10 000 let př. n. l.: zchátralí příslušníci cizí civilizace, nutící unesené pravěké obyvatele a ubohé mamuty otročit při budování pyramid,ovšem tentokrát nikam neuletěli. Diváci dychtiví tohoto famózního efektu se ovšem dočkali ve finále třetího pokračování Spielbergova archeologického dobrodružství - Indiana Jonesovi a Království křišťálové lebky: před užaslýma očima hrdinů staré dobré UFO vyletí z pyramidy, která je ovšem vzhledem k použitým reáliím jednoznačně mayská… 

Podobně bujaře si s egyptskými prvky užil už v roce 1997 Luc Besson v Pátém elementu, kde v roce 1914 ve zbořeništi starého chrámu před očima užaslých archeologů přistane kosmický koráb vyspělé mondoshawanské civilizace, která se pokouší zabránit zničení světa Absolutním zlem s pomocí pětice záhadných prvků. Pozemský taxikář budoucnosti Korben Dallas (Bruce Willis) ovšem zjišťuje, že jedním z pěti nich je i krásná vesmírná bytost Leeloo (Milla Jovovich)… Vřelý vztah k Egyptu mají i jiné vesmírní cestovalé než bizarní Mondoshawanové – obří superbytosti Autoboti v druhém dílu rodinného blockbusteru Michaela Baye Transformers: Pomsta poražených, inspirovaném hračkami společnosti Hasbro. Během odvěkého boje proti svým nepřátelům, zlým Decepticonům, vytvořili hodní Transformeři z vlastních těl speciální egyptskou hrobku skrývající klíčový artefakt umožňující zničit naši planetu. Ve akčním finále dobrodružného hitu mají pak mladiství hrdinové v podání Shii LaBeoufa a Megan Foxové co dělat, aby v Egyptě ještě vůbec zůstaly nějaké turistické památky…

Nepěkné úmysly s lidstvem (které ovšem na rozdíl od robotů měnících se v auta realizuje) má i navenek dokonalý, ušlechtilý Adrian Veidt zvaný Ozymandias, který v comicsovém dobrodružství režiséra Zacka Snydera Strážci – Watchmen vybuduje v antarktické ledové pustině nový Karnak – supermoderní sídlo s egyptským designem, ze kterého naplánuje řízenou zkázu podstatné části civilizovaného světa. Jen tak totiž může zachránit lidstvo před úplným sebezničením. Obdivovatel Ramsese II. a ctitel velikášského makedonského vojevůdce Alexandra Velikého jde dokonce tak daleko, že si jako nejvěrnější společnici stvořil elegantní kočkovitou šelmu Bubastidu, která jako by sestoupila na zem z nějakého egyptského basreliéfu. 

Filmový comics, který hořce filozofuje o zlu a ještě větším zlu, se tak ocitl pěkně daleko od původní představy romantického dobrodružství s (v zásadě neškodnými) mumiemi a od klukovských přestřelek v pouštních dunách. Možná nastal čas vrátit zase Egyptu jeho původní nevinné kouzlo, na které současný film s jeho zálibou v ohromujících dějových eskapádách jaksi pozapomněl. Možná je třeba vrátit se pokorně zpátky ke starým filmům – takovým, na kterých Cecilie, hrdinka smutné komedie Woodyho Allena Purpurová růže z Káhiry, zapomíná na surového manžela a bezútěšnou realitu hospodářské krize. 

I když si nakonec Cecilie prožije románek s postavou básníka v tropické přilbě Toma Baxtera, který kvůli ní dezertoval z plátna, coby diváci Allenova snímku se nikdy nedozvíme, proč se promítaný film jmenoval Purpurová růže z Káhiry. A právě tak je to v pořádku: filmový Egypt by si totiž měl zachovat svoje tajemství… 

(Tento text jsem napsala na objednávku časopisu pro pány ForMen pro použití v jeho "egyptské" příloze. Za možnost uveřejnit ho i zde pro letní pobavení čtenářstva tohoto blogu redakci děkuju.)

Kajínek

Natočit psychologický thriller s akčními prvky o "nejznámějším českém vězni" Jiřím Kajínkovi je možná dobrý obchodní tah (to se teď uvidí v kinech). Žánrové zpracování v hollywoodském stylu se ovšem právě v kombinaci s tímto námětem mění v morální třaskavou směs. Zdá se totiž, že to, co klidně spolkneme v americkém filmu natočeném v inspiraci skutečnými událostmi, působí v malém českém rybníčku dost kontroverzně. 

Pokud dokážete zapomenout, že skutečný Jiří Kajínek je objektivně násilník-recidivista a zločinec, můžete si užívat příběhu sličné, sexy, blond začínající advokátky Pokorové (Tatiana Vilhelmová), která se ve zkorumpovaném prostředí po roce 1990 pokouší znovu otevřít případ slavného vězně. Pokorová ve světle nových skutečností pro sebe Kajínka (kterého ruský herec Konstantin Lavroněnko přesvědčivě hraje jako fyzický mix Jamese Bonda s morální neústupností dvou Václavů Havlů dohromady) objevuje jako mužný, charakterní vzor, jehož nezlomí ani to, že je nespravedlivě držen ve vězení a hnusní dozorci mu denodenně plivou do polívky. Mladá právnička navštěvuje Kajínka ve vězení, během investigativního pátrání na vlastní pěst odhaluje tajené pozadí jeho případu a vystavuje sebe i svého vlivného milence-kolegu Doležala (Boguslaw Linda) stále zřetelněji nebezpečí smrti. Začínají totiž ohrožovat všemocného kmotrovského mafiána Novotného (Vladimír Dlouhý ve své poslední roli), napojeného na tajemné politické špičky...  

Autorům s takovými ambicemi, jako jsou po profesionální stránce přesvědčivý režisérský debutant Petr Jákl a scenárista Marek Dobeš (který působivě rozvíjí to, co naznačil hororem Choking Hazard - totiž svou výjimečnou schopnost aplikovat americké vzory na české poměry), samozřejmě nemohlo stačit schéma klasického vězeňského dramatu o nevinně odsouzeném muži. Či pouze "paranoidního" thrilleru o odvážné pátračce čelící mravně zkorumpované společnosti. Odmítli se spolehnout jen na statické vězeňské sedánky ve stylu agentky Starlingové s Hannibala Lectera v Mlčení jehňátek - i když mezi Pokorovou a Kajínkem to během advokátčiných návštěv eroticky jiskří tak vydatně, že našinec posléze stěží uvěří okamžiku, kdy se uprchlý zločinec při komorním setkání v autě dobrovolně stáhne, spokojí se s drobným sexuálním zaharašením a vybije si přetlak na divákovi neznámé ordinérní ženštině, která ho skrývá ve svém bytě. Vášnivému polibku přitom bránily zjevně už jen hrdinčiny brýle...

Zbaběle couvnout ve chvíli, kdy je divák v zásadě připravený i na takovou hovadinu, jako je sex Kajínka s jeho potenciální obhájkyní - to se vůbec nepodobá autorům filmu tak, jak se prezentují v předchozím vyprávění. Chci tím naznačit, že to do nás filmový Kajínek v podstatě dost stylově, přesvědčivě a na domácí poměry nebývale hustí, a to především zásluhou kameramana F. A. Brabce (Jákla mimochodem režíroval v Krysaři). Tvůrci filmu si chtějí vyzkoušet všechno z americké filmové reality, na čem jim spočinul mlsný zrak: Kajínek proto několikrát velmi efektně a napínavě prchá z vězení, pročež za mřížemi nečinně neciví, ale udržuje si útěkářskou kondičku pilným cvičením. Pokorová nemarní náš čas pouhým studováním nudných právních lejster, ale prožívá romantické milostné chvilky s Doležalem a podniká pátrání vzrušující a nebezpečné jak Phil Marlowe, to vše vždycky v nějakých pěkných šatičkách. Ani se nedivíte, když se dozvíte, že Pokorová Kajínka vnímá zprvu jako spravedlivého mstitele, který zastřelil mučitele její starší sestry, kteří ji samotnou ve čtrnácti znásilnili... 

Netýkat se tohle všechno skutečného případu, což ve finále autoři zdůrazňují s naléhavostí, která vás nutí běžet o zlomkrk podepsat petici za protagonistovo propuštění, šlo by o docela zajímavý a neškodný důkaz, že Češi dovedou natočit řemeslně slušný film v americkém stylu - a to aniž by se divák po valnou většinu promítacího času styděl nebo smál. (Tyto reakce samozřejmě do značné míry odbourává i skutečnost, že hned několik důležitých rolí hrají zahraniční herci, kteří jsou navíc slušně dabovaní.) 

Kajínek ale podvratně kalkuluje s naší představou o vlastní lidské slušnosti: je moralizujícím příběhem o hledání spravedlnosti a cti, používajícím dvou prostředků, jež jsou v našich poměrech považovány za "nemorální": parazitování na populistické realitě ve stylu Blesku a hollywoodských komerčních vypravěčských chvatů. Situaci filmu bude totiž v očích řady potenciálních "normálních" diváků komplikovat právě spojitost s představou jisté části české společnosti o senzačním pozadí případu a komplotu mocných proti obyčejným lidem, podněcovaná navíc značně agresivní reklamní kampaní distributora (HCE). 

Pokud si vezmu na pomoc malou anketu, kterou jsem nabídla čtenářům tohoto blogu, očekávání s filmem jsou spojena se zvědavostí (tu na téhle stránce předtím, než film mohlo vidět, vyjevilo 21% hlasujících), demonstrací nezájmu (27%), podezřením ("nápad na takový film mi připadá divný" - 9%) a odporem ("Udělám vše pro to, abych s tímhle filmem jako divák neměl/a nic společného - "vítězných" 37%).

Jen vám ještě - vpravdě řečnicky - nadhodím na případnou komentářní smeč otázku, nakolik a jak se Kajínek liší od jiného žánrového filmu inspirovaného realitou, s nímž by mohl tvořit duo na téma "prezidentské milosti" - totiž od Vejdělkova Václava. Tenhle film ilustruje skutečný soudní případ víc zpovzdálí a ten navíc není zdaleka tolik známý jako Kajínkův - moje otázka ovšem zní: proč sneseme žánr tragikomedie o "laskavém" idiotovi a štítíme se žánru akčního thrilleru? Proč je představa roztomilosti v zásadě škodlivého a asociálního mentálce zcela přijatelná, ba vítaná, a heroizace kriminálníka zcela odsouzeníhodná?

P.S. Za účast v anketě děkuji jmenovitě i Jiřímu Kajínkovi, který se tříprocentně přihlásil k tvrzení: "Zkuste se netěšit: spočítám vám to, až mne pod vlivem tohohle filmu propustí na svobodu (odpověď pro JK)". 

Kajínek

ČR 2010, 107 min.
Režie: Petr Jákl 

Scénář, Marek Dobeš, Petr Jákl 

Kamera: F. A. Brabec

Hudba: Václav Bárta
Hrají: Konstantin Lavroněnko (Kajínek), Tatiana Vilhelmová (Pokorová), Bogusław Linda (Doležal), Vladimír Dlouhý (Novotný), Michal Dlouhý (Lečko), Werner Daehn (Perner), Deana Horváthová - Jakubisková (soudkyně),Jana Pehrová - Krausová (Doležalová)

Premiéra v ČR: 5. 8. 2010

Hollywoodská klasika z Magic Boxu

Společnost Magic Box se zřejmě rozhodla mne finančně zlikvidovat, protože ke 4. srpnu vrhá do prodeje na DVD čtrnáct klasických hollywoodských titulů, z nichž některé už mám, ale jiné nikoli - a prostě je mít musím. Seznam disků, jež jsou k mání po 299 korunách za kus (najdete ho třeba tady), nabízí potěšení, které nám už dneska "velcí" čeští distributoři DVD poskytují jen zřídka (vydávat staré americké filmy s českou titulkovou podporou je totiž co do zisku ryzí dobročinnost). Klasická produkce americké továrny na sny je v Čechách přitom stále ještě málo zažitá či dokonce neznámá (i když Česká televize se občas snaží pro ty, kteří snášejí dabing) - a přitom k ní většina současných filmařů neustále odkazuje.

Pokud si budete chtít svůj staromilský nákup přece jen poněkud zlevnit, pak kolekce filmů Pokušení (Desire, 1936, r. Frank Borzage), Anděl (Angel, 1937, r. Ernst Lubitsch), Kráska z Nového Orleánsu (Flame Of New Orleans, 1941, r. René Clair), Pittsburg (Pittsburgh, 1942, r. Lewis Seiler) a Zahraniční aféra (A Foreign Affair, 1948, r. Billy Wilder) nabízí  potěšení ze společnosti Marlene Dietrichové za pěkných 999 korun, ať bude počasí v srpnu jakékoli (a vlaštovky shromažďující se o měsíc dřív na drátech elektrického vedení za oknem mé pracovny nevěstí nic dobrého).

Pokud jde o možnost zakoupit si jednotlivé disky, nebudu váhat s Vládním prohlášením (State of the Union, 1948), protože skoro všechno, co režíroval Frank Capra, vyzývá i dneska k podívání - nemluvě o tom, že herecké partnerství Spencera Tracyho s Katharine Hepburnové stojí i v téhle méně známé a atypické "caprovce" za divácký hřích. Moc se těším taky na to, že si pořídím komedii Prestona Sturgese Sullivanovy cesty (Sullivan´s Travels, 1941), neboť je třeba ověřit, jestli slavná navlněná lokna Veronicy Lakeové v tomhle báječném filmu stále ještě drží, Příběh z Palm Beach (The Palm Beach Story, 1942) potvrzující, že na rozhodnutí provdat se za milionáře a vylepšit tak finanční situaci svého manželství není nikdy pozdě, a ironickou komedii Mocný McGinty (The Great McGinty, 1940) ukazující názorně, čeho všeho na společenském žebříčku může (alespoň v americkém žánrovém filmu) dosíci i ubohý bezdomovec... Mimochodem, co se týče Prestona Sturgese, z nějž tak rádi citují třeba bratři Coenové - jak je to dávno, co se upocení frekventanti Letní filmové školy šťastně brodili reprezentativním výběrem jeho filmů pod laskavě přísným, nadšeneckým a zasvěceným vedením filmového historika Věroslava Háby, který své lektorské úvody absolvoval (aspoň si to tak pamatuju) ve dvouřadém obleku?