Osmdesát dopisů a ponorný proud českého filmu

Řeč těla: vztah matky a syna beze slov

Vlastně si nevzpomínám, kdy mi naposled naskočila husí kůže z toho, že se v rámci českého filmu objevil podobně cizelovaný, stylově zralý debut, jakým je Osmdesát dopisů Václava Kadrnky. V českém filmovém rybníčku jsem si možná už zvykla vnímat s pochopením hlavně nezralé, nehotové filmaře, kterým jsem vděčná už za to, když mi nabídnou stopové prvky svěžesti a zajímavosti (neřkuli nějakou naději ohledně příštího vlastního směřování).

Dospívající hrdina - prodloužení mysli
pátrající v autobiografickém zrcadle

Debutanství Václava Kadrnky je ovšem trochu jiné, než bývá obvyklé: v sedmatřiceti letech je podobně pozdním, zralým debutantem, jakými byli třeba svého času David Jařab nebo Vladimír Morávek. Na rozdíl od nich za sebou ovšem nemá divadelní zkušenost - "jen" několik vysoce ceněných krátkých filmů. (Najdete je na režisérově webové stránce - a rozhodně vám doporučuji si udělat čas a klid na jejich zhlédnutí). Co se týče Osmdesáti dopisů, nejde samozřejmě o "dokonalý" film, ale rozhodně jde o dílo, které by nemělo uniknout vaší pozornosti - zvlášť pokud jste nějak napojeni na ten skrytý, ponorný proud české kinematografie, který představují filmy Vojtěch, řečený sirotek, Cesta pustým lesem nebo Sentiment (záměrně zmiňuji tituly, na kterých se podílel spoluscenárista Osmdesáti dopisů - nedocenitelný Jiří Soukup, jeden z mála skutečných dramaturgů posledního filmového dvacetiletí a osobnost, která má na Kadrnkově filmu nepochybně lví podíl...). Osmdesát dopisů by se vám mohlo líbit i v případě, pokud vás stále ještě nějak oslovují Démanty noci Jana Němce, Juráčkovy a Vláčilovy filmy - nebo třeba díla Andreje Tarkovského (k jejichž intimní, rodinné linii má Osmdesát dopisů podle mého soudu dost blízko). Co se týče současné světové "umělecké" kinematografie, kterou moc neznám, ponechám prostor vašim vlastním nápadům ohledně dalších souvislosti, až Dopisy sami uvidíte.

Lidé v autobuse: tak daleko, tak blízko

Z předchozích řádků snad vyplynulo, že Kadrnkův film je artový snímek a že lidé, jako je třeba František Fuka, nepatří do jeho cílové divácké skupiny (tady si můžete přečíst Frantovu recenzi - a nemusíte na ni mít ani moc času a klidu :-) ). Jde také o film "festivalový", který dělal a ještě bude dělat naší kinematografii čest: coby jeden ze tří českých snímků byl promítaný v sekci FORUM na festivalu letošním Berlinale, kde byl přijat do soutěže v kategorii nejlepší debut. Do soutěže se propracoval i na Febiofestu, na festivalu v rakouském Linci, na plzeňském Finále, v Kodani, Trenčianských Teplicích, Wroclawi či španělském Gijónu. Je celkem jedno, jestli někde vyhrál nebo vyhraje, nebo jestli ho bude Vachlerova Akademie nominovat do oscarových dostihů - jen chci naznačit, že byste na něj jako diváci mohli být zvědaví, protože v očích zahraničních festivalových programátorů zjevně reprezentuje jistou kvalitu.Jsem přitom na Kadrku nesmírně pyšná v tom smyslu, že se opřel o vlastní finance a obešel se bez obvyklých grantů či spolupráce s televizí, z nichž těží evropská artová tvorba s odůvodněním, že "jinak to nejde" a "umění se má pomáhat".

Normalizační vojenská "tradice" z pohledu
vrátného, který miluje svého syna (vlevo)
i vnoučka (vpravo)

Takže po tomhle rozmáchlém úvodu teď k tomu, o co vlastně jde: v autobiografickém rodinném dramatu Kadrnka rekonstruuje jeden den v komunistickém Československu tak, jak ho prožíval coby čtrnáctiletý chlapec. Prakticky jediným dalším aktérem vyprávění odehrávajícího se převážně v ulicích Brna je maminka dospívajícího Vaška, postava inspirovaná režisérovou matkou. Dvojice během jediného dne absolvuje další z řady pochůzek po úřadech, od nichž se snaží získat povolení vycestovat do Velké Británie. Každou volnou chvilku matka tráví psaním dopisu manželovi, který tam nedávno emigroval. (O tom, že to bylo z politických důvodů, svědčí už celá, velmi neutěšená stylizace normalizačního světa, viděného jakoby hrdinovýma očima). Se synem ovšem matku spojuje mlčenlivé, pevné pouto. Emocionálním vrcholem dne (a celého filmu) pak není úspěch v jednání s byrokratickými úřady, ale četba manželova/otcova dopisu...

Psaní dopisu: akt vzdoru
absurdní, odcizené realitě

Než se Kadrnkovým v roce 1988 povedlo vycestovat, napsala prý režisérova matka manželovi několik desítek dopisů. Ten, na kterém pracovala 29. března 1987, byl čtyřicátý čtvrtý, což se také praví ve finále filmu a což koresponduje se symbolickým a zprvu záhadným názvem filmu. O nenápadnosti a cudnosti, s jakou Kadrnka divákovi dávkuje informace a nutí ho ke spolupráci (ba pátrání v nabízených obrazech), by se dala napsat oslavná óda. V souladu s tím film nezobrazuje 80. léta pomocí obvyklých prvků (chybějí v něm rudé hvězdy, uniformy VB i budovatelské nápisy na ulicích). Snímek sice pracuje s esencí normalizační zkušenosti, stěží však osloví diváky tematicky obdobných, ale uživatelsky přátelštějších snímků typu Občanského průkazu (nebo i negativistických, extrovertních Špačkových Pout). Kadrnka si při popisu komunistické reality vystačí s monotónní barevností, chladnou, odcizenou atmosférou a akcentovanými detaily a zvuky (např. zabouchávaných dveří). Záměrná absence dobových reálií posouvá vyprávění do obecnější roviny, až k abstraktnímu existenciálnímu dramatu.

Kdyby Vašek nedoběhl pro kolek na poštu,
bylo by (pro tento den) vše ztraceno

Minimalistický, úsporný, jemně cizelovaný snímek pracuje s přesahem ke spirituálnímu poselství, svázanému s pocity stesku a touhy, jež sdílí rozdělená rodina. K tomu, aby vyjádřil pocity postav a smysl celého vyprávění, Kadrnka nevyužívá dialogu a vlastně ani herecké akce: do hlavních rolí obsadil naturščiky s profesionální hudební zkušeností, kteří vyhovovali jeho až bressonovskému vztahu k hercům. Právě tady je ovšem v Osmdesáti dopisech zakopaný pes nedokonalosti, ona už zmíněná vada na kráse: povlovně, minimalisticky a velejemně vyprávěný film totiž nedokáže divákům vnuknout (nebo spíš předat) náležitě silné emoce. (Pokud jste ovšem na obdobný styl vyprávění zvyklí, můžete se v klíčových momentech opřít o hudbu Arvo Pärta nebo o symboliku barev, kterou s oběma postavami spojuje výborný kameraman Braňo Pažitka). "Dokonalost" stylu a formy tak naneštěstí převažuje nad citovým prožitkem - a výsledkem je obdivuhodný, ale až autistický tvar. Právě tady se na filmu podle mého názoru podepsala Kadrnkova nezkušenost s celovečerním formátem.

Záběr jako bezútěšný monitoring
papíru letícího po chodníku

V souvislosti s tím se ovšem rozhodně sluší zmínit, jakým způsobem Kadrnka na celé ploše vyprávění pracuje s rytmem, vázaným na pohyb postav: tento rytmus je záměrně přetržitý, což diváka podprahově frustruje. Střídá se tu totiž "nekonečné" a "nudné" čekání a kontrastní pohyb postav (běh, rychlá chůze, jízda autobusem). Hybatelkou veškerého dění je sice matka, naplňující s mlčenlivým odhodláním předem přesně stanovený plán pochůzek, Vaškovu snahu podpořit ji a sdílet s ní její úsilí pak zobrazuje především jeho běh. Tento rytmus vyjadřuje základní pocity a vztahy postav (i sociální - k jejich okolí), které citlivý divák může vnímat. Stejným způsobem se můžeme dívat na některé dobré akční filmy nebo klasické muzikály. Pro příklad nemusíte chodit daleko - tento trik ve vyprávění používal třeba Alfred Hitchcock: v knize Hitchock-Truffaut o tom najdete pasáž v souvislosti s dramatem Zpovídám se. Takže Osmdesát dopisů je pro mne zase jednou dokladem skutečnosti, že "umělecké" a "komerční" snímky neexistují odděleně. Kinematografie, která stojí za naši pozornost, je jen jedna: ta zajímavá a dobrá.

Osmdesát dopisů

ČR 2011, 75 minut
Režie: Václav Kadrnka
Scénář: Jiří Soukup
Kamera: Braňo Pažitka
Hrají: Zuzana Lapčíková (matka), Martin Pavluš (Vašek), Gerald Turner, Andrea Miltnerová, Martin Vrtáček, Radoslav Šopík, František Březík, Vlastimil Homola, Hana Březíková, kocourek Oskar.
Premiéra: 21. dubna 2011

P. S.: 24. dubna - v Plzni to Kadrnka vyhrál.

Misogynská poznámka k Sherlockovi

Londýn: fantomy a graffiti  

I když Česká televize nedává zdařilý seriál Sherlock po půlnoci, jak bývá jejím zvykem u zajímavějších pořadů, rušila jsem minulou sobotu přece jen televizním hlukem spolubydlící po lázeňské večerce. I když druhý film televizní minisérie pro mne už nebyl tak vzrušující jako ten úvodní (psala jsem o něm tady), pořád jsem se tou energickou podívanou dost bavila. Režisér Euros Lyn není naneštěstí takový divous jako duo Coky Giedroyc-Paul Mc Guigan, zůstala však zachována těsná spojitost mezi tím, co se děje v Sherlockově mysli, a děním na plátně. Symboly "plovoucí" vzduchem byly v díle nazvaném Slepý bankéř ovšem jen ozdůbkou. Veledůležitou roli zrcadla hrdinovy mysli však  stále ještě hraje temný, unikavý prostor samotného Londýna.

Páter Knox praví, že v příběhu
se nesmějí vyskytovat Číňani 

Labyrint uliček, ve kterém mohou dva dospělí, zdraví muži pěšmo dostihnout automobil (předchozí díl) se změnil v bludiště plné tajemných symbolů, jež je třeba rozluštit, aby se pátrači Holmes a Watson dostali na stopu série záhadných vražd. Pokud předchozí Studie v růžovém dávala v mých očích na frak Ritchieho Sherlocku Holmesovi, Slepý bankéř lusknutím prstu poslal k vodě obě adaptace Dana Browna - Šifru mistra Leonarda a Anděle a démony. Hrdinové se totiž nemusejí chovat jako idioti, aby se dostali na úroveň pomyslného idiotského diváka. Smysl provokativních šifer, které vrah vpisuje žlutým sprejem i mezi londýnské graffiti, dojde každému (a zapamatovala jsem si ho i já, která můžu poslouchat vtipy a číst detektivky pořád dokolečka, protože mne vždycky zajímá princip vyprávění a ne pointa, která se mi obvykle hned vykouří z hlavy).

Sarah: přebytečná žena

Ve Slepém bankéři ovšem stojí za diskusi spíš dvě věci spojené s porušováním klasických pravidel detektivky: první z nich je zjevná (ve slavném desateru pátera Knoxe se v reakci na dobové detektivkářské nešvary praví, že se v příběhu nesmějí vyskytovat Číňani - autoři Sherlocka však tento motiv vrátili moderním způsobem do hry se stejnou nonšalancí, s jakou updatovali existenci slavného pátrače o mobil a internet). Druhá je zjevná rovněž, ale její porušování je v dnešních kriminálních příbězích tak obvyklé, že vám to nejspíš ani nepřišlo. Jde o narušování detektivní zápletky milostnými motivy. Studie v růžové byla velmi osvěživě "misogynská": obešla se totiž prakticky bez ženských postav, jež by měly vliv na zápletku. Vztah Holmes-Watson se vylaďoval jako mužské přátelství, jehož prostou, starosvětskou čistotu neustále narušuje podezření okolí, že jde o homosexuální pouto. Holmes se jasně vyhranil jako muž ducha, kterého nezajímají ani muži, ani ženy (a atraktivnímu Benedictu Cumberbatchovi to díky jeho hereckému umění šlo uvěřit).

Holmes a Watson: obklopeni ženami 

Ve Slepém bankéři (kombinujícího doyleovské předlohy Údolí strachu a Tančící figuríny) sice milostné motivy kriminální zápletku nezničily, ale vnímám je rušivě v tom smyslu, že se jejich prostřednictvím tvůrci seriálu přizpůsobili televiznímu standardu. A ten až příliš často likviduje kriminální příběhy ženskými prvky. Vedle krásné Číňanky v ohrožení, která je ve vztahu k hrdinům neutrální, protože jde o oběť, sice Holmes alespoň navenek odolává nástrahám zjevně zamilované patoložky Molly Hooperové - ale Watson (který je i u Doylea a následně ve většině holmesovských adaptací slabším článkem mužského společenství) bleskově a jaksi povinně podléhá půvabům kolegyně Sarah. Lékařka se navzdory Holmesovým snahám dokonce rychle a účinně zapojuje do pátrání i dění a ze světa dne přechází do světa noci. Což mnou otřáslo: autoři seriálu se příliš rychle a snadno vzdali úctyhodné, výlučné podoby svého "mužského vyprávění",  kterou si minule vybudovali s tak neústupnou elegancí.  

Ještě, že v následujícím sherlokovském dílu, "teroristickém" příběhu Velká hra (sobota 23. 4., ČT 1, 21:10)  řady mužských protagonistů posílí netrpělivě očekávaný Holmesův protivník - Moriarty (který v rámci modernizace klasiky kupodivu není ženou).

P.S. Pokud si chcete ještě hrát, tak se podívejte na blog doktora Watsona.

Srdečné pozdravy z lázní aneb Bohdaneč

Lázně Bohdaneč - chtivá nymfa hledí¨
na freudovský komín

Týdenní pobyt v léčebných lázních se sníženou možností přístupu k místnímu (pomalému) internetu způsobuje dočasnou ospalost tohoto blogu. To ovšem neznamená, že já sama mezi procedurami (měnícími má záda z krajiny po bitvě v utěšený libosad) zcela lením. Při prostudování programu kina hrajícího v lázeňském areálu pro místní hosty jsem naopak čile a energicky zatoužila stát se důchodcem. Program (hraje se dvakrát týdně) je totiž samozřejmě přizpůsoben věkovému průměru lázeňských hostů, takže v dubnu - až na Nesmiřitelné - je cílen spravedlivě na muže a ženy kolem šedesátky a výše. Babičky (pokud nepůjdou na přednášku a magnetoterapii) mohou zamáčknout slzu při Domu u jezera, rozjařit se Kořením života, zamáčknout další slzu u Madisonských mostů a zavzpomínat na své popové kořeny (Hudbu složil, slova napsal).

Zdravím!

Staříci naopak zapomenou na bolesti a berle při sledování Troji a posoudí, zda jsou větší jurové než postava Jacka Nicholsona ve filmu O Schmidtovi. A mohou zamáčknout slzu u Domu u jezera. Obě lázeňská pohlaví se pak jistě shodnou, že je Lepší pozdě, nežli později. Když jsem tady v Bohdanči byla minule, žádné kino tu nefungovalo - a hádám, že to je skvělá věc pro spoustu lidí, co tu pobývají delší dobu. Řada z nich by se do kina za normálních okolností vůbec nevypravila, protože ve svém věku jen kouká na televizi. A já už se zase docela těším do normálního kina, i když mne příští týden čeká třeba novinářská projekce Troškovy Čertovy nevěsty :-). S jejím autorem jsem tu strávila pěkné dva deštivé dny - usmyslela jsem si totiž napsat o něm cosi jako objektivní text do týdeníku Euro. A nakonec to bylo překvapivě zajímavé...  (Ten text s povinným týdením zpožděním samozřejmě uveřejním tady na blogu.)

Takže teď jen v chvatu, spěchajíc na večeři a indickou masáž hlavy, přeju pěkný víkend (tady se kupodivu často říká "mějte pěkný víkend" - ta angličtina se nám rozmáhá jak mor!)

Sherlock rychle a zběsile (myslí) - první díl

Holmes a Watson: update

Nemám k ultravtipnému, rychlému a zběsilému filmařskému stylu valnou důvěru - z mého staromilského pohledu většinou (i když ne vždycky)  zakrývá především rozpaky režiséra. Respektive nadměrné sebevědomí, s jakým se v takových filmech tříští a zdánlivě komplikuje svět, dost často jen zrcadlí vnitřní nesoudržnost: něco, jako když si muži s malým penisem (prý) pořizují drahá, velká a okázalá auta. Aniž bych příliš toužila rozvinout diskusi na téma proporcí, tak mezi majitele malého režisérského penisu podle mne patří Guy Ritchie nebo Robert Rodriguez. A nepatří mezi ně autoři televizní minsérie Sherlock.

Benedict Cumberbatch

V režisérské dvojici Coky Giedroyc-Paul Mc Guigan je to patrně ten druhý, kdo se podílel na efektní vnější podobě prvního dílu (který Česká televize zařadila do pozdnějších sobotních nočních hodin). Cenit si ovšem musíme především scenáristického vkladu Marka Gatisse a Stevena Moffata a Marka Gattise (který se mimochodem objevil coby představitel Sherlockova bratra Mycrofta už v prvním dílu, překlápějícím svým názvem do provokativní růžové původní název Arthura Conana Doylea Studie v šarlatové). Sherlock je agresivní, modernistickou podívanou a bez promyšleného scenáristického základu by se změnil v hovadinu přeplácanou nejrůznějšími zbytečnými ozdůbkami. Smělý, ale funkční update viktoriánského příběhu je rovněž nepřímým důkazem hlouposti a nekoncepčnosti maintreamového Sherlocka Holmese (jenž je dílem výše zmíněného Guye Ritchieho). A dobře ukazuje, že holmesovské vyprávění stojí a padá s titulním hrdinou. (Coby doktor Watson, veterán bojů v Afghánistánu traumatizovaný nedostatkem vzrušujících podnětů, je sice příští Jacksonův Hobit Martin Freeman zajímavý - Jude Law v Ritchieho filmu ovšem v této roli nabídl dandyovského Watsona, který mi rovněž nebyl proti mysli).

Pro velezajímavého Benedicta Cumberbatche (kterého jsem nedávno na tomto blogu chválila jako monstrum z Boyleova nastudování Frankensteina) je ovšem update legendárního pátrače dokonalou hereckou příležitostí - moderní Holmes (jenž je mladší a hybnější, než bývá zvykem) je totálně umanutou a posedlou postavou, která především rychle a zběsile myslí (což pomáhá zviditelnit hyperenergický vypravěčský design). Morálně je v prvním dílu nevyvážený, a představa, že by mohl propadnout zlu či sebedestruktivním sklonům, je tu skrytou oporou vyprávění. Aby se to nestalo, nezajišťuje jeho protivník, unikavý sériový vrah těkající neviditelně Londýnem: tomu je Sherlock podobnější, než těm, kteří jej budou zjevně posouvat směrem k dobru - Watson, Mycroft i inspektor Lestrade (v podání Ruperta Gravese postava, která se od tradiční koncepce hloupého poldy velmi příjemně liší). Jak to bude dál? Uvidíme spolu v sobotu večer...