Osmdesát dopisů a ponorný proud českého filmu

Řeč těla: vztah matky a syna beze slov

Vlastně si nevzpomínám, kdy mi naposled naskočila husí kůže z toho, že se v rámci českého filmu objevil podobně cizelovaný, stylově zralý debut, jakým je Osmdesát dopisů Václava Kadrnky. V českém filmovém rybníčku jsem si možná už zvykla vnímat s pochopením hlavně nezralé, nehotové filmaře, kterým jsem vděčná už za to, když mi nabídnou stopové prvky svěžesti a zajímavosti (neřkuli nějakou naději ohledně příštího vlastního směřování).

Dospívající hrdina - prodloužení mysli
pátrající v autobiografickém zrcadle

Debutanství Václava Kadrnky je ovšem trochu jiné, než bývá obvyklé: v sedmatřiceti letech je podobně pozdním, zralým debutantem, jakými byli třeba svého času David Jařab nebo Vladimír Morávek. Na rozdíl od nich za sebou ovšem nemá divadelní zkušenost - "jen" několik vysoce ceněných krátkých filmů. (Najdete je na režisérově webové stránce - a rozhodně vám doporučuji si udělat čas a klid na jejich zhlédnutí). Co se týče Osmdesáti dopisů, nejde samozřejmě o "dokonalý" film, ale rozhodně jde o dílo, které by nemělo uniknout vaší pozornosti - zvlášť pokud jste nějak napojeni na ten skrytý, ponorný proud české kinematografie, který představují filmy Vojtěch, řečený sirotek, Cesta pustým lesem nebo Sentiment (záměrně zmiňuji tituly, na kterých se podílel spoluscenárista Osmdesáti dopisů - nedocenitelný Jiří Soukup, jeden z mála skutečných dramaturgů posledního filmového dvacetiletí a osobnost, která má na Kadrnkově filmu nepochybně lví podíl...). Osmdesát dopisů by se vám mohlo líbit i v případě, pokud vás stále ještě nějak oslovují Démanty noci Jana Němce, Juráčkovy a Vláčilovy filmy - nebo třeba díla Andreje Tarkovského (k jejichž intimní, rodinné linii má Osmdesát dopisů podle mého soudu dost blízko). Co se týče současné světové "umělecké" kinematografie, kterou moc neznám, ponechám prostor vašim vlastním nápadům ohledně dalších souvislosti, až Dopisy sami uvidíte.

Lidé v autobuse: tak daleko, tak blízko

Z předchozích řádků snad vyplynulo, že Kadrnkův film je artový snímek a že lidé, jako je třeba František Fuka, nepatří do jeho cílové divácké skupiny (tady si můžete přečíst Frantovu recenzi - a nemusíte na ni mít ani moc času a klidu :-) ). Jde také o film "festivalový", který dělal a ještě bude dělat naší kinematografii čest: coby jeden ze tří českých snímků byl promítaný v sekci FORUM na festivalu letošním Berlinale, kde byl přijat do soutěže v kategorii nejlepší debut. Do soutěže se propracoval i na Febiofestu, na festivalu v rakouském Linci, na plzeňském Finále, v Kodani, Trenčianských Teplicích, Wroclawi či španělském Gijónu. Je celkem jedno, jestli někde vyhrál nebo vyhraje, nebo jestli ho bude Vachlerova Akademie nominovat do oscarových dostihů - jen chci naznačit, že byste na něj jako diváci mohli být zvědaví, protože v očích zahraničních festivalových programátorů zjevně reprezentuje jistou kvalitu.Jsem přitom na Kadrku nesmírně pyšná v tom smyslu, že se opřel o vlastní finance a obešel se bez obvyklých grantů či spolupráce s televizí, z nichž těží evropská artová tvorba s odůvodněním, že "jinak to nejde" a "umění se má pomáhat".

Normalizační vojenská "tradice" z pohledu
vrátného, který miluje svého syna (vlevo)
i vnoučka (vpravo)

Takže po tomhle rozmáchlém úvodu teď k tomu, o co vlastně jde: v autobiografickém rodinném dramatu Kadrnka rekonstruuje jeden den v komunistickém Československu tak, jak ho prožíval coby čtrnáctiletý chlapec. Prakticky jediným dalším aktérem vyprávění odehrávajícího se převážně v ulicích Brna je maminka dospívajícího Vaška, postava inspirovaná režisérovou matkou. Dvojice během jediného dne absolvuje další z řady pochůzek po úřadech, od nichž se snaží získat povolení vycestovat do Velké Británie. Každou volnou chvilku matka tráví psaním dopisu manželovi, který tam nedávno emigroval. (O tom, že to bylo z politických důvodů, svědčí už celá, velmi neutěšená stylizace normalizačního světa, viděného jakoby hrdinovýma očima). Se synem ovšem matku spojuje mlčenlivé, pevné pouto. Emocionálním vrcholem dne (a celého filmu) pak není úspěch v jednání s byrokratickými úřady, ale četba manželova/otcova dopisu...

Psaní dopisu: akt vzdoru
absurdní, odcizené realitě

Než se Kadrnkovým v roce 1988 povedlo vycestovat, napsala prý režisérova matka manželovi několik desítek dopisů. Ten, na kterém pracovala 29. března 1987, byl čtyřicátý čtvrtý, což se také praví ve finále filmu a což koresponduje se symbolickým a zprvu záhadným názvem filmu. O nenápadnosti a cudnosti, s jakou Kadrnka divákovi dávkuje informace a nutí ho ke spolupráci (ba pátrání v nabízených obrazech), by se dala napsat oslavná óda. V souladu s tím film nezobrazuje 80. léta pomocí obvyklých prvků (chybějí v něm rudé hvězdy, uniformy VB i budovatelské nápisy na ulicích). Snímek sice pracuje s esencí normalizační zkušenosti, stěží však osloví diváky tematicky obdobných, ale uživatelsky přátelštějších snímků typu Občanského průkazu (nebo i negativistických, extrovertních Špačkových Pout). Kadrnka si při popisu komunistické reality vystačí s monotónní barevností, chladnou, odcizenou atmosférou a akcentovanými detaily a zvuky (např. zabouchávaných dveří). Záměrná absence dobových reálií posouvá vyprávění do obecnější roviny, až k abstraktnímu existenciálnímu dramatu.

Kdyby Vašek nedoběhl pro kolek na poštu,
bylo by (pro tento den) vše ztraceno

Minimalistický, úsporný, jemně cizelovaný snímek pracuje s přesahem ke spirituálnímu poselství, svázanému s pocity stesku a touhy, jež sdílí rozdělená rodina. K tomu, aby vyjádřil pocity postav a smysl celého vyprávění, Kadrnka nevyužívá dialogu a vlastně ani herecké akce: do hlavních rolí obsadil naturščiky s profesionální hudební zkušeností, kteří vyhovovali jeho až bressonovskému vztahu k hercům. Právě tady je ovšem v Osmdesáti dopisech zakopaný pes nedokonalosti, ona už zmíněná vada na kráse: povlovně, minimalisticky a velejemně vyprávěný film totiž nedokáže divákům vnuknout (nebo spíš předat) náležitě silné emoce. (Pokud jste ovšem na obdobný styl vyprávění zvyklí, můžete se v klíčových momentech opřít o hudbu Arvo Pärta nebo o symboliku barev, kterou s oběma postavami spojuje výborný kameraman Braňo Pažitka). "Dokonalost" stylu a formy tak naneštěstí převažuje nad citovým prožitkem - a výsledkem je obdivuhodný, ale až autistický tvar. Právě tady se na filmu podle mého názoru podepsala Kadrnkova nezkušenost s celovečerním formátem.

Záběr jako bezútěšný monitoring
papíru letícího po chodníku

V souvislosti s tím se ovšem rozhodně sluší zmínit, jakým způsobem Kadrnka na celé ploše vyprávění pracuje s rytmem, vázaným na pohyb postav: tento rytmus je záměrně přetržitý, což diváka podprahově frustruje. Střídá se tu totiž "nekonečné" a "nudné" čekání a kontrastní pohyb postav (běh, rychlá chůze, jízda autobusem). Hybatelkou veškerého dění je sice matka, naplňující s mlčenlivým odhodláním předem přesně stanovený plán pochůzek, Vaškovu snahu podpořit ji a sdílet s ní její úsilí pak zobrazuje především jeho běh. Tento rytmus vyjadřuje základní pocity a vztahy postav (i sociální - k jejich okolí), které citlivý divák může vnímat. Stejným způsobem se můžeme dívat na některé dobré akční filmy nebo klasické muzikály. Pro příklad nemusíte chodit daleko - tento trik ve vyprávění používal třeba Alfred Hitchcock: v knize Hitchock-Truffaut o tom najdete pasáž v souvislosti s dramatem Zpovídám se. Takže Osmdesát dopisů je pro mne zase jednou dokladem skutečnosti, že "umělecké" a "komerční" snímky neexistují odděleně. Kinematografie, která stojí za naši pozornost, je jen jedna: ta zajímavá a dobrá.

Osmdesát dopisů

ČR 2011, 75 minut
Režie: Václav Kadrnka
Scénář: Jiří Soukup
Kamera: Braňo Pažitka
Hrají: Zuzana Lapčíková (matka), Martin Pavluš (Vašek), Gerald Turner, Andrea Miltnerová, Martin Vrtáček, Radoslav Šopík, František Březík, Vlastimil Homola, Hana Březíková, kocourek Oskar.
Premiéra: 21. dubna 2011

P. S.: 24. dubna - v Plzni to Kadrnka vyhrál.