Už nějakou dobu se zdálo, že Velký detektiv z literární dílny Arthura Conana Doylea přestal být inspirativní. Dedukční metoda, nezdravá lulka a záliba v houslové hře ovšem neskončily spolu se samotným Holmesem v popkulturním vetešnictví. Televizní seriál společnosti BBC Sherlock vzedmul novou vlnu holmesománie: přenesl viktoriánského hrdinu do nejžhavější současnosti. 
Podle tvůrců nových Holmesových dobrodružství, scenáristů Marka Gattise a Stevena Moffata, nejde v původních Doyleových příbězích o plynové lampy a redingoty, ale o brilantní vyšetřování, zlovolné padouchy a krvavé zločiny. „Upřímně řečeno, krinolíny mohou jít klidně k čertu,“ upřesňuje Moffat. „Ostatní detektivové mají případy, ale Sherlock Holmes má dobrodružství. A jedině to je důležité.“ Důraz na dobrodružnou stránku příběhů legendárního pátrače ovšem není univerzální vstupenkou do světa úspěchu. Doyleův svět totiž oplývá nadčasovými rysy, které Holmese přetavily v populární ikonu a způsobily, že ji znají i ti, kteří s literární předlohou nikdy nepřišli do styku. (I když si myslí, že už původní literární postava nosila kostkovanou loveckou čepici a říkala „Jak prosté, milý Watsone“.)
Pozici slavného detektiva, který se svého prvního literárního případu ujal už v roce 1887, upevnila záliba publika v sériích, důraz na důvtipné, racionální řešení detektivní záhady i výstřední osobnost samotného hrdiny. Holmes se během čtyřiceti let objevil v šestapadesáti povídkách a čtyřech Doyleových románech, jako postavu ho však využili a dodnes využívají i další autoři. Velký detektiv se ovšem neetabloval jen v populární literatuře – prosadil se také na divadle (poprvé už v roce 1899) a ve filmu (jen o rok později). Na stříbrném plátně je stále ještě vůbec nejvyužívanějším charakterem: ve dvě stě jedenácti filmech ho ztvárnilo sedmdesát pět různých herců. Holmesovy příběhy ožily – ať už ve vážné či parodické podobě - v rozhlase a v televizi, a také třeba ve videohrách. Holmesova „věčná“ existence se však s uplývajícím časem proměnila: součástí holmesovského kouzla se stala starosvětskost. Představa detktiva pokuřujícího v lenošce u krbu začala potlačovat existenci doyleovského bojovníka, který umí stejně dobře myslet jako střílet, šermovat a boxovat. Holmesovské příběhy se potápěly stále hlouběji do kostýmní historie - a je spíš kupodivu, že jejich radikální „update“ přišel až před dvěma lety.
Zrození fenoménu
Ani Mark Gattis a Steven Moffat svou cestu k doyleovu hrdinovi nenašli hned: nejprve natočili pro BBC hodinový příběh, který však nebyl nikdy odvysílán (objevil se však jako bonus na DVD v rámci vydání první sherlockovské řady). Původní Studie v růžové byla však kompletně přepsána a získala rychlejší tempo a jiný vzhled – a navíc byla rozšířena na „celovečerní“ metráž 90 minut a stala se první částí třídílného seriálu. Když BBC 26. července 2010 odvysílala jeho první díl, zrodil se fenomén, který snese srovnání s těmi nejzasloužilejšími a nejoblíbenějšími seriály.
Sherlock byl prodán do 180 teritorií a získal tři domácí televizní ceny BAFTA – za nejlepší seriál v žánru dramatu, nejlepší střih a herce ve vedlejší roli pro Martina Freemana, který v roli doktora Watsona zazářil po boku vynikajícího představitele titulní role Benedicta Cumberbatche. V souvislosti se Sherlockem prudce vzrostl zájem o literární předlohy Arthura Conana Doylea i o rozličné holmesovské atributy, kupříkladu o luxusní dlouhý kabát titulního hrdiny, který pochází z dílny firmy Belstaff a který by prý přišel – kdyby byl k sehnání – na 1 350 liber. (Výrazně menší pozornosti se u vyznavačů módních trendů pochopitelně těší Watsonovy taťkovské propínací svetry, i když je Martin Freeman nosí s obdivuhodnou nonšalancí.)
Čeští diváci se zatím mohli těšit jen z první sherlocksovské řady, kterou odvysílala Česká televize na jaře loňského roku. Druhou řadu, jež opět zahrnuje tři díly v nadstandardní „celovečerní“ délce a na niž se ČT teprve připravuje (a uvede ji nejdřív na podzim), odvysílala BBC letos v lednu. V očích fanoušků šlo i tak o zpoždění. K tomu došlo i vinou pracovního nasazení hned několika zúčastněných. Zatímco Moffat pracoval na scénáři Tintinových dobrodružství pro Stevena Spielberga, Cumberbatch hrál na jevišti londýnského Národního divadla v prestižní adaptaci Frankensteina 1/ (a navíc natáčel se Spielbergem drama Válečný kůň a s Tomasem Alfredsonem thriller Jeden musí z kola ven). O tom, že profesionální prestiž „sherlockovské rodiny“ prudce vzrostlo, svědčí i Freemanovo agažmá do připravované filmové adaptace Tolkienova Hobita.
Příznivci Sherlocka se ovšem během nebývale dlouhé pauzy mezi první a druhou řadou série nemusejí nudit. Mohou totiž spekulovat o řešení patové situace, ve které autoři seriálu své hrdiny uvěznili ve finále závěrečného dílu nazvaného Velká hra. Holmese a Watsona totiž opouštějí tváří v tvář psychopatickému „Napoleonovi zločinu“ Moriartymu – a navíc v nezáviděníhodné společnosti časované výbušiny a střelných zbraní mířících na jejich životně důležité orgány. První díl druhé řady Sherlocka, nazvaný Skandál v Belgravii, byl vysílaný 1. ledna 2012 - a „neřešitelný“ dějový pat zvládl se stejným důvtipným šarmem, který je provází během realizace celé série. Sledovanost tří nových dílů předčila všechna očekávání (pohybovala se v průměru kolem 10 milionů premiérových diváků na díl). Na světě jsou dnes DVD a nová vydání Doyleových knih, jejichž prodej prudce vzrostl. Fanoušci navštěvují místa, na kterých se jednotlivé díly natáčely. A Cumberbatche s Freemanem fanoušci pasovali na nedotknutelné celebrity, což poněkud zastiňuje skutečnost, že jsou také dobrými herci.
O další rozdmýchání holmesománie se postarali samotní tvůrci seriálu, když i druhou řadu ukončili koncem otevřeným do slíbeného pokračování: ve finále Reichenbašského pádu totiž následovali samotného Doylea, který se v roce 1893 rozhodl svého hrdinu sprovodit ze světa a tím se zbavit povinnosti psát jeho další příběhy. V povídce Poslední případ nechal spisovatel svého Holmese zahynout v souboji s Moriartym, reakce čtenářů byly ovšem tak bouřlivé, že ho musel zase oživit. V příběhu nazvaném Prázdný dům (1903) tak detektiv užaslému Watsonovi nonšalantně vysvětlí, že smrt jen předstíral. Pro spisovatele, který si mnohem víc než Holmese vážil své „vážné“ tvorby, to znamenalo neplánované vazalství na další čtvrtstoletí. U tvůrců televizního Sherlocka jde ovšem jen o rozmyslný marketingový tah. Jejich strategie pro udržení diváckého zájmu je ovšem mnohem složitější.
Návrat ke kořenům dobrodružství
Mnohé televizní projekty dnes trumfnou své „větší“ filmové kolegy, protože vzhledem k nižším produkčním nákladům umožňují riskantnější vypravěčské experimenty. Pokud jde o Sherlocka, nabízí se srovnání s dvojicí snímků s Robertem Downeym, Jr., které představují zatím poslední pokusy o novodobý holmesovký film. Sherlock Holmes (2009) a jeho volné pokračování, které přišlo do kin loni s podtitulem Hra stínů, byly sázkou na jistotu v podobě žánru infantilní akční podívané oslovující mladší publikum. Kritický ohlas obou filmů režiséra Guye Ritchieho je však rozporuplný a jejich naděje na (jakékoli) místo ve filmové historii pramalá.
Také Moffatův a Gattisův seriál oslovuje formou i mladistvým vzhledem titulního hrdiny mladší diváky, o čemž svědčí i to, že výraznou fanouškovskou základnu získal na internetu (a to i v Čechách). Místo v historii holmesovských adaptací má ovšem Sherlock jisté, už proto, jak sofistikovaně pracuje s doyleovským „kánonem“. Z důvěrně známých literárních předloh čerpá kde co - od „posunutých“ názvů jednotlivých dílů přes dějové linie k nejdrobnějším motivickým parafrázím. Navenek zběsilý update ovšem respektuje ducha doyleovského dobrodružství bez ohledu na to, jakým způsobem ho už předtím vytěžili předchozí adaptátoři i tvůrci podobných příběhů. (Stačí si vzpomenout na ostrovtipného inspektora Columba, výstředního pátrače Monka trpícího 312 různými fobiemi nebo na doktora House, který nenávidí své pacienty, ale jejich léčení považuje za příliš vzrušující na to, aby je nechal zemřít…)
I když prostřední díly v obou řadách Sherlocka oslabily svou působivost jinými žánrovými prvky – komedií (Slepý bankéř) a hororem (Psi baskervillští) -, kořeny dobrodružství zůstaly zachovány. Stále totiž jde o „vážné“ řešení detektivní záhady. A teprve kolem ní se vrství rozličné formální vylomeniny zviditelňujícími hrdinův pozorovací talent a dedukční schopnosti. Tvůrci seriálu – nejviditelněji Paul McGuigan, který režíroval čtyři epizody – totiž celkem správně usoudili, že vyprávět obrazem je názornější, rychlejší a zábavnější než popisovat něco slovy. Kolem zběsile pátrajícího a dedukujícího Sherlocka tak vytvářejí dynamickou změť obrázků a textů, která vychází vstříc našemu komplexnímu vnímání moderního časoprostoru. Chladná popisnost a smysl pro absurditu se tu slévají do poetického víru, ze kterého Sherlock vychází jako hrdina schopný z nejbláznivějších nespojitých detailů složit racionální, fungující výklad světa.
Celou tou hravou atmosféru plnou klipových ornamentů však prostupuje vážnost věnovaná postavě doktora Watsona a jejímu vztahu k Sherlockovi. Ani Holmes, který surfuje po internetu a rozumí si s chytrým mobilem i vševědoucí GPSkou, se totiž neobejde bez svého oddaného pomocníka. Vztah mezi Cumberbatchovým Sherlockem a Freemanovým Watsonem je očištěný od módních sexuálních podtextů, takže důstojně rehabilituje pojem mužského přátelství. Nový Sherlock ovšem trpí – jako řada lidí s vysokým IQ - jistou formou autismu deformujícího jeho citový svět, takže dává tichému, zasmušilému a spolehlivému Watsonovi pořádně zabrat. Ve slovních půtkách ovšem Watson nezůstává svému příteli nic dlužný.
I zde Watson zastupuje méně důvtipné diváky, kteří nestačí střelhbitým veletočům Sherlockovy mysli a vyžadují jejich průběžně vysvětlování. V podání Martina Freemana ovšem není natvrdlý hňup, ale celkem bystrý chlapík s vysokým morálním kreditem, který je jako bývalý voják neocenitelný v bojové akci. Seriálový Watson ovšem není jen obvyklým spolehlivým průvodcem detektivní zápletkou, ale i emocionálním středobodem celého vyprávění. Spolu s ním totiž sledujeme postupnou proměnu Sherlocka, o kterou se navíc sám přičiňuje. Což je nadstandardní bonus jak ve vztahu Doyleovu kánonu, tak ve vztahu k zavedeným pravidlům televizních seriálů, které si s vývojem svých hrdinů zpravidla velkou práci nedávají.
Socializace citového monstra
Bez Watsona by „Sherlock pro 21. století“ zůstal nesympatickým, nepochopitelným výstředníkem, který hledá východisko z nudy v řešení bizarních kriminálních případů. Holmes sám sebe nazývá vysoce funkčním sociopatem - a na jeho nezájmu o blaho společnosti nic nemění ani fakt, že jako konzultant vypomáhá Scotland Yardu. Na začátku seriálového příběhu se Holmes může stejně dobře stát zločincem jako detektivem – a dokonce si nijak zvlášť neváží vlastního života. I sebevražda by totiž mohla být zajímavým experimentem. Tvůrci seriálu tak dovádějí do důsledků status Doyleova Holmese, opírající se citově i morálně „neutrální“ rozum. Ten pak konfrontují s paranoidním moderním světem plným nesmyslných, kravavých zkratů, které napříč všemi díly ztělesňuje detektivův nepřítel – psychopatický, vulgární anarchista Moriarty. V bravurním, „šaškovském“ podání Andrewa Scotta je právě on protipólem Sherlocka – postavy, jejíž temně patetická, rozumářská existence je tak vystavená nejrůznějším zkouškám.
Součástí pokušení a zmatení, pokoušejících se narušit detektivovu vnitřní rovnováhu, ovšem nejsou jen zločinci disponující smrtícími jedy či halucinogennním plynem. Jsou jimi i příslušnice něžného pohlaví v čele s neodolatelnou dobrodružkou Irenou Adlerovou, i v seriálu jedinou ženou, která dokáže misogynského pátrače přechytračit. (Soubor tradičních Holmesových postav obohacuje i laboratorní asistentka z márnice Molly Hooperová, která je do Sherlocka beznadějně zamilovaná. Nepochopitelné požadavky citového charakteru však Holmesovi adresuje celý okolní svět. Sherlockův citový chlad je tak možná i druhem obrany výjimečně inteligentního jedince vůči „idiotské“ společnosti“, jež hrdinu začne vnímat jako celebritu díky Watsonovu blogu líčícímu jeho případy (a který skutečně existuje na adrese http://www.johnwatsonblog.co.uk/).
Pod vlivem internetu, bulváru a televizního zpravodajství se legendární pátrač jeví jako někdo, koho je možné zahrnovat dárky a obdivem – ale také nenávidět za jeho úspěchy a výjimečnost. Zdiskreditovat Holmese v očích manipulovatelné veřejnosti je snadné – a není divu, že tuto cestu volí právě Moriarty, prohlašující se za detektivova největšího fanouška. Autoři tak ironizují celou holmesovskou mánii, nejdou ovšem tak daleko, aby sráželi sebevědomí svých fanoušků. Holmesův příběh tak stáčejí jiným směrem. Moriarty, procházející prakticky všemi šesti dosavadními seriálovými díly, totiž nevnímá, že Sherlock už není sám. Vedle Watsona má totiž i bytnou Hudsonovou, inspektora Scotland Yardu Lestradea i nešťastně zamilovanou Molly. Ti všichni začínají představovat „rodinu“, která je opravdověji než protagonistův výstřední starší bratr Mycroft (jehož s nadhledem ztvárnil scenárista Mark Gattis).
Ztělesňují to nejlepší z všednodenní obyčejnosti, kterou si Sherlock ještě donedávna pletl s nudou – a za kterou pravděpodobně stojí za to bojovat. Velké dobrodružství Sherlockovy socializace, vyrýsovaná v pozadí jednotlivých seriálových případů, ovšem stěží směřuje k tomu, aby hrdinu nakonec pasovalo na platného člena společnosti. Holmes tak – doufejme - zůstane hlavně temným andělem racionální dedukce, který navzdory protestům své „rodiny“ v mikrovlnce testuje odolnost očních bulv a nejraději nosí tři nikotinové náplasti najednou.
(Tenhle text jsem napsala na objednávku přílohy Lidovách novin Relax, kde také - v redakčně poněkud zkrácené podobě - vyšel. Věřím, že jsem v něm udělala něco víc, než že jsem jen mechanicky zrecyklovala nápady rozeseté v recenzích jednotlivých dílů seriálu zde na blogu 2/.)
1/ Mou recenzi na Frankensteina najdete tady.
2/ Odkazy na recenze všech dílů najdete za textem o posledním z nich.
Signál