Bio Ponrepo se v následujících týdnech nevyplatí navštívit jen kvůli přehlídce, jejíž součástí je i výstava trnkovských fotografií a plakátů. Samotné archivní kino se totiž nachází přímo na místě bývalého Trnkova filmového studia. Právě v Konviktu v Bartolomějské ulici umělec vytvářel všechny své filmy počínaje legendární pohádkou Bajaja (1954). Celá akce je volně přístupná bez členské legitimace Ponrepa a nabízí tak nejširší veřejnosti možnost vidět Trnkova díla promítaná z filmových kopií na filmovém plátně. Což v době, kdy se standardem stává neosobní digitální projekce, začíná představovat unikát.
Ve středu 1. února v 17 hodin přehlídku slavnostně zahájilo pásmo raných krátkých filmů z let 1945–1949, spojené s prezentací emise pamětní mince k výročí Trnkova narození, kterou připravila Česká národní banka. V rámci retrospektivy pak diváci uvidí jak méně známé snímky, tak režisérovy nejslavnější opusy. Protiválečná agitka Pérák a SS z roku 1946 tak zazáří vedle Bajaji, který získal ocenění na MFF v Locarnu. Lehce mravoliční Dva mrazíci (1954), které s gustem namluvili komici Vlasta Burian a Jan Werich, se střetnou s temně poetickou shakespearovskou adaptací Sen noci svatojánské, které se v roce 1959 dostalo ocenění na MFF v Cannes. Desetiminutový Betlém doplní osobitá evokace české lidové kultury Špalíček, která vznikla ve stejném roce – 1947. Stejně tak rok 1952 v rámci Trnkových filmařských aktivit charakterizuje jak velkorysá adaptace Jiráskových Starých pověstí českých, tak hravá filmová evokace Haškova Dobrého vojáka Švejka.
Pozornost si v rámci přehlídky nepochybně získá i krátkometrážní Ruka (1966), která získala v roce 1969 nominaci na cenu BAFTA. Posledním dílem tvůrce, který zemřel 30. prosince 1969 ve věku pouhých sedmapadesáti let, vyvrcholila série filozofujících snímků zaměřená už spíš na dospělé diváky. Po Vášni a Kybernetické babičce, varujícími před nástrahami odcizení v přetechnizovaném světě, stupňuje právě Ruka hořkou a vášnivou obžalobu mechanismů manipulujících lidského jedince. Animované podobenství o totalitních praktikách komunistického režimu učinilo z Trnky definitivně „nepohodlného“ filmaře - a ocitlo se ve společnosti řady jiných vrcholných děl české kinematografie, které po roce 1969 diváci nesměli vidět.
O tom, že v Ruce šlo o vyjádření Trnkova dlouhodobého pocitu umělecké nesvobody, svědčí ovšem skutečnost, že motiv autoritativní obří Ruky !ukazující cestu" najdeme třeba i ve Snu noci svatojánské... (a mihne se i v Dárku/1946). Součástí umělcova osudu se stalo i to, že jeho díla byla poměřována s řemeslně dokonalou kreslenou produkcí hollywoodského Studia Walta Disneyho. Trnkovy podmanivé filmy, opřené o hmotu klasické loutky, jsou však triumfem individuální jemnosti a bohatosti výrazu. Představují tak téměř antitezi uživatelsky přátelského mainstreamu disneyovského typu, který dnes světovou animaci ovládá jako nová verze manipulátorské trnkovské „Ruky“.
(Tenhle text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuji.)
Je to krásné, k Trnkovu výročí tu máme 6-diskovou edici jeho filmů na DVD a Blu-ray, pečlivě remasterovanou a s bohatou jazykovou podporou. Sen noci svatojánské dokonce vyšel ve dvou, mírně odlišných verzích, jak v 1,37:1, tak i 2,35:1. Jako bonus je tu k dispozici také rozsáhlá monografie! Oslava Trnkova výročí bylo opravdu velmi důstojné :-(
OdpovědětVymazatNo jo, máte pravdu. Téhle vaší vizi se nedá nijak oponovat. :-)
OdpovědětVymazat...jsem se tak rozčílil, že se mi poslední věta zcela vymkla... :-)
OdpovědětVymazat