Jestlipak jste se v sobotu večer dívali na ČT 2 na přímý přenos ze slavnostního předávání Cen české filmové kritiky? (A jak se vám to líbilo?) Z pohledu účastnice byly atmosféra i průběh ceremoniálu nejvíc poznamenané právě faktem přímého přenosu. Loni v divadle Archa panovala slavnostní a současně komorní atmosféra, letos byla akce přesunuta do výrazně většího prostoru klubu SaSaZu, takže na ni mohlo být pozváno víc lidí. Z pohledu televizního diváka večer možná působil jako "unyle nudný" (kolegové z aktualne.cz) nebo "příjemný" (kolegové z 25fps). Pokud vás zajímají mé účastnické pocity, líbil se mi zvolený prostor i jeho elegantní úprava (stolky s přátelsky sesazenými účastníky) i působivá, pěkně nasvícená scéna. Povinnost vejít se do přísně vyměřeného času však letos pořadatele i "účinkující" pochopitelně, ale dost zjevně frustrovala. Což se obtisklo jak to koncepce a rytmu akce, tak do chování a reakcí většiny zúčastněných. 
Mezi předávajícími totiž bylo (na rozdíl od monstrakcí typu Českého lva) plno lidí, kteří nejsou (naštěstí) mediálními celebritami, takže byli zatíženi jednak spěchem, jednak nervozitou. Je ale určitě nesrovnatelně milejší vidět na pódiu nervózní dokumentaristku Helenu Třeštíkovou či kurátora NFA Vladimíra Opělu než nějakou profesionálně sebevědomou celebritu. Spěch a neklid poznamenaly - zvlášť ke konci, kdy se čas nelítostně krátil - i sympatický moderátorský výkon Ondřeje Vetchého. Z mého pohledu však nic nepůsobilo amatérským dojmem ani trapnou vtipností (a zase nelze nesrovnávat s Českým lvem, který si na nejapných vtípcích a nesouvislých odbočkách naopak vždycky zakládal).
Zdálo by se mi příjemnější, kdyby bylo k dispozici víc času a ceremoniál získal volnější rytmus a možnost stupňovat napětí. I v až rappersky monotónním výčtu jednotlivých položek (proložených dvěma hudebními vstupy, z nichž ten druhý byl zbytečně dlouhý) ovšem "účinkující" ledacos stihli povědět. Řada předávajících osobností dokázala, že si lze vystačit s jednou či dvěma dobře zvolenými větami (asi nejvíc bodovala Věra Chytilová: "Režírovat může každý. Jenomže potom to tak vypadá"). Povinností vyznamenaných samozřejmě nebylo oslnit nějakou bravurně vystavěnou větou (za poněkud příliš bohémský ovšem považuji způsob, jakým někteří z nich vnímali pojem "společenský oděv - možná to ale v televizi vypadalo jako roztomilá neformálnost).
Pokud jde o samotné ceny, dominovalo jim drama Rodina je základ státu, které z osmi nominací proměnilo čtyři (nejlepší film, režie a scénář - Robert Sedláček, ženský herecký výkon ve vedlejší roli - Simona Babčáková). Jen dvě ceny si poměrně překvapivě odnesli tvůrci Poupat (která měla stejný počet nominací jako Rodina, ale bodovala jen v kategoriích mužského hereckého výkonu v hlavní roli - Vladimír Javorský - a kamery - Vladimír Smutný). Nevinnost zhodnotila z pěti nominací dvě (obě herecké) a český kandidát na Oscara Alois Nebel ze stejného počtu nominací pouze jedinou (za hudbu). Nejlepším dokumentem se podle většiny hlasujících stalo Pod sluncem tma a objevem roku se stal autor Osmdesáti dopisů Václav Kadrnka.
Svoje preference jsem zveřejnila před časem tady na blogu, takže je jasné, že mne výsledek poněkud zklamal. Z Václava Kadrnky coby "Objevu roku" mám radost, podpora Poupat (nejen moje) však vychcípala v rámci druhého kola hlasování v okamžiku, kdy se většina hlasujících (25) přiklonila k Sedláčkovu filmu, zatímco film Zdeňka Jiráského podporovalo jen deset hlasujících (a Aloise Nebela šest). Nemá smysl mluvit o tom, že v hlasování demokraticky vítězí většina a menšina to musí respektovat (což jako příslušník menšiny s tichým reptáním činím). Spíš o tom, že výsledky letošního hlasování pravděpodobně ovlivnila i mimofilmová společenská situace v Čechách. Kritická většina se (ještě výrazněji než loni s Pouty) nepřiklonila ke snímku, který hledá příčiny neutěšeného mravního stavu české společnosti v postojích a vztazích jednotlivců (Poupata). Zvolila naopak snímek, který zjednodušuje a zobecňuje (třebas podle řady recenzí značně plakátově, kostrbatě a nevěrohodně). Nad konstruktivní analýzou vycházející z pocitu, že našinec by měl začít od sebe a svého okolí, převážil v zásadě "populistický" a destruktivní Sedláčkův náhled, v němž se část domácích intelektuálních elit shoduje s nespokojeným a naštvaným hlasem lidu. (Pokud jste ještě nečetli moje obšírnější vysvětlení situace českého filmu a zajímá vás to, udělejte si kafe a klikněte na text o "kinu morální provinilosti".)
Jestli chcete zjistit zcela konkrétně, jak kdo z kritiků v prvním a druhém kole hlasoval, jsou Ceny velmi transparentní: vše můžete vysledovat tady na stránkách Cen.
A tady jsou výsledky:
NEJLEPŠÍ FILM: Rodina je základ státu (r. Robert Sedláček, producent Radim Procházka) - moje recenze je tady
NEJLEPŠÍ REŽIE: Robert Sedláček (Rodina je základ státu)
DOKUMENTÁRNÍ FILM: Pod sluncem tma (r. Martin Mareček, producent Hypermarket Film)
NEJLEPŠÍ ŽENSKÝ HERECKÝ VÝKON V HLAVNÍ ROLI: Aňa Geislerová (Nevinnost) - moje recenze je tady
NEJLEPŠÍ MUŽSKÝ HERECKÝ VÝKON V HLAVNÍ ROLI: Vladimír Javorský (Poupata) - moje recenze je tady
NEJLEPŠÍ ŽENSKÝ HERECKÝ VÝKON VE VEDLEJŠÍ ROLI: Simona Babčáková (Rodina je základ státu)
NEJLEPŠÍ MUŽSKÝ HERECKÝ VÝKON VE VEDLEJŠÍ ROLI: Hynek Čermák (Nevinnost)
NEJLEPŚÍ SCÉNÁŘ: Robert Sedláček (Rodina je základ státu)
NEJLEPŠÍ KAMERA: Vladimír Smutný (Poupata)
NEJLEPŠÍ HUDBA: Petr Kružík, Ondřej Ježek (Alois Nebel) - moje recenze je tady
CENA PRO OBJEV ROKU: Václav Kadrnka (Osmdesát dopisů) - moje recenze je tady
P. S. A ještě poznámka v souvislosti s mým nedávným textem o kontroverznosti jednoho ze sponzorů akce, společnosti NoGup, která se podílela i na produkci (kritiky značně neoblíbeného) filmu Hranaři. Před akcí se mi dostalo hrubého vynadání od Tomáše Baldýnského, který se podílel na jejích přípravách, v tom smyslu, že jsem napsala lži a že se mnoho lidí z přípravného týmu na mne zlobí. To mi připadá poněkud nadnesená reakce na komentář na této čtenářsky menšinové internetové stránce, jenž se snažil být navíc nesený i v lehce ironickém duchu. (Možná to tak ovšem nakonec nevyznělo.) Na vyčerpané pořadatele, kteří rozhodně neměli peněz nazbyt, to ovšem zřejmě zapůsobilo jako červený hadr na býka. Jen bych ráda uvedla věci na pravou míru: tuto sponzorskou účast mi potvrdil sám spoluvlastník NoGupu Zdeněk Kubík, se kterým mám myslím korektní profesionální vztah Kubík uvedl, že za společnost NoGup jednal s pořadateli Cen jeho spolupartner Jiří Jurtin (pro pořádek: oba jsou spolu s Danou Volákovou oficiálně uváděni jako producenti Hranařů). Jak tento sponzoring konkrétně vypadal, to jest jestli šlo o catering nebo o nějakou jinou složku slavnostního večera, nakonec nevím. Takže jsem na večírku - vybraném, ale oproti loňsku výrazně jednodušším, skromnějším a kratším - nakonec i něco pojedla a popila.
Žádné komentáře:
Okomentovat