Prohledat tento blog

neděle 22. ledna 2012

Sherlock: Reichenbašský pád

Třetí a závěrečný díl druhé seriálové řady uvozuje ještě před titulky sezení u psychoterapeutky, ve kterém zdrcený John Watson vysvětluje, proč se po osmnácti měsících vrací k terapii: jeho přítel Sherlock Holmes zemřel. Na to, jak všechno nakonec dopadne, je tak připraven i ten "nejnaivnější" divák, který to této chvíle naprosto netušil, že už titul sugeruje tragický Holmesův skon u Reichenbašských vodopádů. Tímto navenek prostinkým trikem si autoři nevídaně uvolňují ruce: do popředí divákova zájmu se hned na začátku dostává ta nejzajímavější ze všech detektivních otázek -"jak byl zločin spáchán?". Kdo ho spáchal, přitom divák ruší - autoři seriálu se totiž postarali o to, aby na psychopatického teroristu Moriartyho nezapomněl, a to dokonce i v předchozím "venkovském" hororovém dílu Psi baskervillští. (Tam se Moriarty mihle ve Sherlockových přízračných vizích a objeví se dokonce s Mycroftem v podivném "epilogu", otevírajícím prostor právě Reichenbašskému pádu.)

Otázka "jak?" souvisí úzce s otázkou "proč?": Moriarty (který v bravurním podání Andrewa Scotta konečně dostává dostatek prostoru) je samozřejmě násilnický, sebestředný psychopat a postavení "Napoleona zločinu" si bezpečně zajistil už v závěrečném dílu první sherlockovské řady, Velké hře. V Reichenbašském pádu už je jasné, že okázale pohrdá penězi imocí, kterých by mohl snadno dosáhnout prostřednictvím záhadného kódu rušícího prý veškeré elektronické zajištění. Demonstrace síly spočívající v současném ohrožení korunovačních klenotů, trezoru londýnské Centrální banky a bezpečnostních systémů ve věznici Petonsville je dostatečně přesvědčivá. Moriarty se však nechá zatknout a soudit s jehněčí poddajností, která mu vynese osvobozující rozsudek. Korunní svědek obžaloby Holmes se naopak demaskuje jako nadutý, sebestředný hňup, který by - nebýt kauce věrného Watsona - skončil ve vězení pro pohrdání soudem.

Moriartyho cílem je nenáviděného pátrače zničit, což mu s potěšením oznámí nad šálkem čaje při návštěvě v bytě na Baker Street 221B. Moriarty ovšem není zdaleka jediný, kdo Holmese nemá rád: svým neurvalým a bezcitným chováním děsí detektiv všechny svědky. A arogancí i ostrovtipem otravuje veškeré osazenstvo Scotland Yardu, kterému pomáhá s řešením těžkých případů. Veřejnost ho vnímá jako rockovou hvězdu, zábavnou, ale záhadnou a nepříliš sympatickou. K tomu obrazu vydatně přispívají bulvární média. Není divu, že Sherlock pohrdavě odpálí i ambiciózní reportérku Kitty Reillyovou, která se s ním pokouší udělat v převlečení za fanynku rozhovor na pánských záchodcích...

Špatné vztahy s bulvárem se ovšem nevyplácí, a to je jedna z karet, na které ve své rafinované a kruté hře sází Moriarty. Sherlockův pečlivě naplánovaný "pád" má dvě fáze: ta první má charakter postupné totální diskreditace, během které padouch obratně využívá toho, že svého protivníka dobře zná. Holmes má být demaskován jak v očích veřejnosti, tak spravedlnosti i svých nejbližších, ke kterým jsme si v posledních dílech zvykli vedle Watsona počítat inspektora Scotland Yardu Lestrada a pátračovu věrnou bytnou, paní Hudsonovou. (Z centra vaší pozornosti se mimochodem po štědrovečerním debaklu ve Skandálu v Belgravii možná trochu vytratila beznadějně zamilovaná doktorka z patologie Molly Hooperová. Právě ona se tentokrát postará o jistě nejzáhadnější scénu celého dílu, jež možná je a možná není milostná...)

Také Sherlock však svého soka dobře zná, takže Reichenbašský pád je svého druhu neviditelnou šachovou partií, ve které se oba protivníci pokoušejí navzájem odhadnout své plány. Moriarty jako útočník je zjevně napřed a má navrch, zvlášť pokud jde o zneužití Sherlockovy slabiny - záliby v rafinovaných případech a naopak nechuti k obyčejným řešením. Nemá však dostatek sociální fantazie na to, aby pochopil, že navzdory zjevnému emocionálnímu deficitu má Holmes skutečné přátele, kteří se dokázali přenést přes jeho citovou rezervovanost dávno přenést.

Nejpevnější je samozřejmě pouto s Watsonem (které se krátce tematizuje na útěku před spravedlností, kdy jsou oba pátrači spojeni policejními želízky). Moriarty protivníkovi Watsona závidí a chtěl by nějakého podobného mít také, jeho anarchistická a bezskrupulózní představivost se však kojí i jinou a smělejší nadějí: on a Holmes jsou stejní, patří k sobě a jeden bez druhého nejsou nic. Teze, že by Holmes coby morálně neutrální, racionální osobnost mohl sloužit stejně dobře zlu jako dobru, se naznačila už v prvním dílu a postupně se rozviklávala. Podíl na tom, že se Holmes stal tím, kým je, pak mají výhradně jeho přátelé - a pokud k něčemu předchozí díly seriálu přirozeně spěly, pak jedině k takovému druhu socializace, jaký se ukazuje rozumný a současně emocionálně velmi vzrušující v Reichenbašském pádu: Sherlock je racionální individualista a nemůže vyznávat žádné objektivní dobro, veřejné blaho a průměrnou společenskou morálku. Nemůže tedy mít vztah k institucím a donedávna balancoval na hranici duševního vyšinutí, před kterým ho zachraňovalo jen luštění detektivních záhad. Může však zachovávat nevídanou a hlubokou oddanost těm, které se naučil vnímat jako své přátele. Představa nudy a obyčejnosti, která je pro Moriartyho naprosto nepřijatelná, ho už zřejmě přestala děsit. Což je důležitá proměnná v "příběhu pádu", který zloduch pro Holmese vymyslel.

Lákavá teze o vnitřní podobnosti obou protivníků stojících na opačných stranách zákona je samozřejmě ohraná a Reichenbašský pád je rafinovanou hrou s ní. Skoro do poslední chvíle si přitom nejste jisti, nakolik můžete coby hrdinovi důvěřovat samotnému Sherlockovi. Ten se totiž většinou jeví jako zaskočená a chybující figura, která se zmůže sotva na reakci na protivníkův útok. Souboj Moriartyho a Holmese je každopádně divácky nesmírně vzrušující, protože má velmi důvtipný průběh a silný citový náboj. Proti sobě tu stojí chaos a řád, vulgarita s noblesou a sociopatie s vědomým přijetím vlastního místa ve společnosti přátel... ale také Benedict Cumberbatch a Andrew Scott, kteří jsou skvělými spoluhráči a dávají rytmus dramaticky vypjatému vyprávění, které tentokrát prakticky postrádá větší, odlehčující komediální plochy.

V pořadí šestý Sherlock (tentokrát v režii zkušeného televizního tvůrce Tobyho Haynese) je formálně méně svévolný než většina předchozích dílů: obdivuhodně pevně se drží žánru psychologického kriminálního dramatu a dopřává minimální prostor svévolným vizuálním ornamentům. (Což neznamená, že tady nenajdete množství nenápadně důvtipných střihů a prolínaček, stavících často právě na "dvojjedinosti" Sherlocka a Moriartyho). Také scenárista Steven Thompson (který byl podepsaný už pod poněkud sporným Slepým bankéřem) odvedl tentokrát úctyhodnou práci, když Doyleovu povídku Poslední případ rozvinul do podoby souboje dvou inteligentních myslí a současně nabídl prostor i případu unesených dětí amerického diplomata, inscenovaných Moriartym jako pohádka o Jeníčkovi a Mařence.

Podobně jako v Psech baskervillských Sherlock pracuje v prostoru formovaném jakoby předchozím holmesovským příběhem: zatímco v minulém dílu operoval ve vesnici lákající turisty starým příběhem o vraždícím psím přízraku, tentokrát pracuje v prostředí ovlivněném vlastním úspěšným vyřešením Reichenbašského případu: na začátku tohoto dílu je totiž odměněn za dopadení zloděje obrazu slavných vodopádů z dílny anglického krajináře Turnera. Tím se vodopády dostanou do uvozovek malířského rámu a finále pak může být jiné, než čekáte - a navíc zcela v souladu s mým nedávným pocitem, že v minulém dílu přírodní prostředí umenšovalo Holmesovu energii. Reichenbašský pád si tak nenápadně hraje s obrazy a příběhy jako s rekvizitami důvěrně osvojenými v minulosti - což jim díky novému přeskupení nijak neubírá na síle a vzrušující nejednoznačnosti. Ve vypravěčské rovině se tak opakuje spor Moriartyho s Holmesem - spor důvěrně známé, bezpečné obyčejnosti a vzrušující a překvapivé výjimečnosti.

P. S. Nehledě na "smrt" hlavního hrdiny už prý tvůrci seriálu Mark Gatiss a Steven Moffat kývli na to, že udělají třetí řadu.

(Oech předchozích dílech seriálu jsem na blogu psala zde: /první řada/ Studie v růžové, Slepý bankéř, Velká hra, /druhá řada/ Skandál v Belgravii, Psi baskervillští).

VB 2012, 98 minut
Režie: To
by Haynes
Scénář: Steve Thompson (podle děl Arthura Conana Doylea)
Kamera: Fabian Wagner
Hudba: Michael Price
Hrají: Benedict Cumberbatch (Sherlock Holmes), Martin Freeman (John Watson),
Andrew Scott (Moriarty), Rupert Graves (Lestrade), Una Stubbsová (paní Hudsonová), Loo Brealeyová (Molly Hooperová), Katherine Parkinsonová (Kitty Reillyová), Vinette Robinsonová (seržantka Donovanová)

8 komentářů:

  1. P.S. poznámka by platila pouze v případě,že by se vystřihlo posledních 10 vteřin dílu.

    OdpovědětVymazat
  2. Presne tak, asi Vam usiel koniec dielu. A na csfd je rozvinuta aj pekna teoria o pade sherlocka, ktora v podstate sedi. Uvidime ako sa s vysvetlenim vysporiadaju tvorcovia.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Konec dílu mi neušel :-). Nevím, proč se vlastně o tom tak usilovně baví na csfd, ta věc je přece jasná - zvlášť pokud znáte předlohu. Když se díváte pozorně, není celkem co řešit. Když dám smrt v P.S. do uvozovek, snad to bude jasnější, ne?

      Vymazat
    2. Dotaz zvědavce - předlohu znám, díval jsem se dost pozorně a v čem je past netuším. Prozradíte? Nebo aspoň napovíte? Pravda je, že mě zaráží, že se při vytváření teorií málokdo obrátí k Doylovi: přitom zrovna tady nepochybně číhá nějaká intertextuální past. S pozdravem Jan Šotkovský

      Vymazat
  3. Oni si ten clifhanger prostě nemohli odpustit.

    OdpovědětVymazat
  4. Na začátku máte nepřesnost: on na osmnáct měsíců nepřerušil terapii, protože Sherlock zemřel, ale naopak po osmnácti měsících (doba mezi první a šestou epizodou) se vrací k terapii, protože Sherlock zemřel.

    OdpovědětVymazat
  5. Jemon poznámka k překladu - Poslední případ se jmenuje původní povídka, která se stala, ehm, inspirací k Reichenbach Fall. Třetí díl první série je The Great Game - "Velká Hra".
    Wallas

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, snad už jsem to všude opravila. Nějak se mi ta chyba začala mechanicky množit :-),

      Vymazat