Caesar musí zemřít (Iva Přivřelová j.h. o vítězi Berlinale)

Vittorio a Paolo Tavianiové poprvé dostali nějakou cenu na festivalu v Berlíně v roce 1972, za film Svatý Michal měl kohouta, adaptaci Tolstého. V roce 1977 vyhráli festival v Cannes životopisným dramatem Padre padrone a dneska se už považují za klasiky evropského filmu. Fakt, že je oběma bratrům už přes osmdesát let, mohl být poznat na jejich dlouhé italské děkovací řeči při přebírání Zlatého medvěda za vítězství na letošním Berlinale. Není ale poznat na jejich filmu, za který onu cennou malou sošku získali. Caesar musí zemřít v letošní berlínské soutěži patřil k nejpůsobivějším kandidátům, emocionálně i „intelektuálně“, a nejoriginálnějším, formálně i myšlenkově.

Nějaké zásluhy je třeba připsat i jejich pomocníkům. Williamu Shakespearovi, autorovi hry o zavraždění samozvaného samovládce Julia Caesara skupinou politických odpůrců vedenou jeho adoptivním synem Brutem, která se ve své zjednodušené podobě stala základem filmu. A Fabiovi Cavallimu, dlouholetému režisérovi divadla, v němž si krátí čas nedobrovolní obyvatelé římské věznice Rebibbia. Muži odsouzení k dlouholetým trestům za prodej drog, členství v mafii nebo vraždy. Muži, které Tavianiové najali jako hlavní protagonisty své novinky a představí je v jednoduše působivé scéně castingu, v níž všichni mají pouze s různými emocemi vyslovit své jméno a bydliště.

Jak Shakespeare působí na duši vězňů

Nebudu asi sama, kdo zastává názor, že Shakespearova síla je hlavně v jeho textu. Tavianiové, jeho celoživotní obdivovatelé, ho zkrátili, upravili a přizpůsobili vězňům a jejich dialektům - sílu hra ale v tomto případě kupodivu moc neztratila. Zjednodušení slov jen příměji odhaluje témata politické tragédie, tedy zradu, výčitky, rivalitu, zneužití moci - vše, čemu vězni moc dobře rozumějí. „Shakespeare musel žít u nás v ulici“, komentuje děj jeden odsouzený. Jiné aktéry repliky vyprovokují k improvizaci vycházející z vlastní zkušenosti nebo k momentům bolestné, paralyzující reflexe.

Vězni si před kamerou nevylévají srdce, jejich komentáře jsou stručné a řídké, jako takové poznámky pod čarou. Ale vlastně hlavně ony způsobují, že Caesar musí zemřít není jen divadlo, ač velmi dobře natočené a velmi dobře zahrané (zvlášť na lidi se zkušenostmi většinou pouze z vězeňského divadla, vrozená italská expresivita asi pomohla). Film není ani jakýsi polo-dokument, už jen proto, že hlavní postavu „Bruta“ hraje jeden z nemnoha vězňů bývalých, Salvatore Striano, který se po propuštění z Rebibbie stal profesionálním hercem (debutoval v Gomoře). Navíc Tavianové měli větší ambice než jen předvést, jak vězni přehrávají Shakespeara. Ukazuje na to pečlivý výběr, v jaké části vězení se bude odehrávat jaká scéna, výrazná doprovodná hudba i rozhodnutí používat kromě začátku a konce černobílý obraz.

Ten se podle tvůrců lépe hodí k procesu duševního přerodu aktérů: určitě se také víc hodí k přeměně realismu v syrový poetismus, v němž se prostor vězení může stát novými kulisami starého dramatu. Čas proměn je ale omezený. Po triumfu představení, které se na konci vrátí opět na scénu místního divadla, se i herci musí vrátit do „barevného světa“, kde se opět stávají vězni. „Teprve, když jsem poznal umění, stala se moje cela opravdovým vězením,“ říká pak jeden z nich (který stále sedí), čímž srozumitelně shrnuje, o čem opravdu byla tato tragédie. Takové využití Julia Caesara podle mého názoru dokládá nejen, jak inspirativní a věčné Shakespearovo dílo je, ale i jak záviděníhodnou bystrou inteligencí disponují osmdesátiletí bratři Tavianiové.

Cesare deve morire

Itálie 2012, 76 min.

Režie: Paolo a Vittorio Tavianiovi

Scénář: Paolo a Vittorio Tavianiovi (podle hry Julius Caesar Williama Shakespeara)

Hudba: Guliano Taviani, Carmelo Travia

Kamera: Simone Zampagni

Hrají: Salvatore Striano (Brutus), Cosimo Rega (Cassius), Giovanni Arcuri (Caesar), Antonio Frasca (Marcus Antonius), Fabio Cavalli (režisér)

(Děkuji kolegyni Ivě Přivřelové za laskavé hostování na mém blogu - za recenzi na film, který - jak doufám - budeme moct jednou vidět i v českých kinech.)

Modrý tygr

Kdysi býval český film pro děti a mládež tak dobrý, že se dal úspěšně exportovat do kapitalistického zahraničí. Snímky Lišáci, Myšáci a Šibeničák (1970) a Páni kluci (1975) Věry Plívové-Šimkové nebo Lucie, postrach ulice (1984) Jindřicha Poláka i dnes zůstaly domácím rodinným stříbrem. V dnešním harrypotterizovaném světě však představují cosi jako slepou kolej. Když po ní ovšem dojedete až na konec a musíte se chtě nechtě zastavit, zjistíte, že les kolem kvete a voní a prohánějí se v něm motýli. A z exotického křoví na vás zabručí tygr. Modrý, samozřejmě.

Pro debutujícího režiséra (ale zkušeného producenta) Petra Oukropce titulní protagonista jeho filmu představuje jinakost, na kterou je okolí nuceno reagovat. Tak je to i se samotným Modrým tygrem, který právě vstupuje do českých kin a který svou odlišnost od současné produkce zřetelně deklaruje už čitelnou, hravou reklamní kampaní. Ta se obrací především k menším dětem. Nenutí je pitvořit se ani předčasně vyrůst, což je skoro zázrak v rámci filmů určených nezletilcům. Ty mají totiž u nás podobu kostýmní pohádky plné upištěných maškar ve stylu Zdeňka Trošky – nebo se pokoušejí po vzoru Vorlíčkovy Saxány a Lexikonu kouzel nemotorně napodobovat americkou fantasy. K tradici dětského příběhu, slučujícího civilnost s fantazií, v posledních letech odkazovaly snad jen snímky Kdopak by se vlka bál (2008) Marii Procházkové nebo – ve své loutkové části – Svěrákova pohádková moralita Kuky se vrací (2010).

Modrý tygr ovšem nenavazuje jen na domácí kvalitu, ale i na klasické literární vzory. Petr Oukropec se na scénáři podílel s autorkou půvabné knižní předlohy Terezou Horváthovou, která nedávno vyšla v „alternativním“, rodinném nakladatelství Baobab. Desetiletá hrdinka filmu Johanka je tak náruživou čtenářkou knih. A v její knihovničce zjevně nechybějí ani tituly, které dětem cestu k dobrodružství otevíraly už ve 30. letech. Trosečníky z Vlaštovky Arthura Ransoma ovšem nečetl jen dívčin dědeček v prvorepublikovém vydání, ale i její matka v 70. letech - v „pruhované“ vazbě kultovní edice Albatrosu KOD. Modrý tygr tak s nenucenou samozřejmostí podporuje názor, že všechny generace mohou najít společnou řeč přes dobré knížky a filmy.

Problémy dospělých kouzelníků

Modrý tygr je „předpubertálním“ vyprávěním a může tak oslovit stejně naléhavě kluky i holky. (A nejspíš i jejich rodiče.) Příběh o tajemném modrém tygrovi, který se nečekaně objevuje uprostřed velkoměsta, totiž neřeší nadlidsky obtížné problémy „dospělých kouzelníků“ – a současně od nich děti neodděluje. Malí hrdinové tak nezachraňují – po vzoru chudáka přepracovaného Harryho Pottera - před ničivou zkázou celý dospělý svět. Vědí však, že pro začátek docela postačí péče o všechno to dobré, co je bezprostředně obklopuje. Do soukromého universa desetileté Johanky (talentovaná Linda Votrubová) tak vedle kamaráda Matyáše (zajímavý Jakub Wunsch) náleží i stará botanická zahrada, kde bydlí. A samozřejmě rodiče obou dětí, kteří v zahradě pracují - věčně se škorpící singles Deržová a Kytka, kteří k sobě ovšem svým způsobem nerozlučně patří (v sympatickém podání Barbory Hrzánové a Jana Hartla ovšem nejde o žádnou love story). Ti všichni se tajně ujmou modrého tygra – ve skutečnosti zraněného mláděte, díky jehož kouzelnému vlivu zahrada rozkvete desítkami nových rostlin.

Kdo ví, jestli by veřejnost pochopila užitečnost takové „samoúčelné“ krásy, kdyby nebyl jako zloduch odhalen sebestředný Rýp – starosta, který chce starou městskou čtvrť se zahradou zbořit a nahradit „čistou“, supermoderní zástavbou. V přesném podání německého herce Daniela Drewese je Rýp bodrým a usměvavým populistou, jako zrozeným do polosvěta současné domácí politiky. Rýpovo padoušství nachází výraz i v „dětinské“ manipulaci s veřejným míněním a médii (která zastupuje správňácky investigativní reportérka v podání Anny Polívkové). Tahle aktuální postava však z Johančina fantazijního světa nakonec nevyčuhuje příliš rušivě: i Rýp se totiž musí podřídit všeobjímající snové hravosti. Ve vyprávění tak nemá místo šťouralská „dospělá“ logika zkoumající příčiny a následky – i když nelze přehlédnout, že výlučné, eskapické finále českou realitu odsuzuje jako svět, ve kterém se nedá moc spokojeně žít.

Navzdory „dospělým“ konotacím zůstává Modrý tygr osvěživou letní podívanou, která zvolněný rytmus vyvažuje úchvatnou vizuální stránkou. Vyprávění vládne uvolněná a rozmyslná hravost, která se promítá do všech jeho složek, počínaje barevností přes kostýmy a bujně zabydlené lokace až k ústrojnému prolínání hraných scén s různými druhy animace. Vše pak korunuje titulní, digitálně „dobarvená“ tygří atrakce, která není žádným roztomilým koťátkem na mazlení. Modrý protagonista Oukropcova filmu má v sobě totiž důstojnost a divokou unikavost – jako každá výzva ke svobodnému snění, kvůli níž stojí za to vydat se zase jednou s dětmi do kina.

Modrý tygr

ČR 2012, 90 minut

Režie: Petr Oukropec

režijní supervize: Bohdan S

lámaScénář: Tereza Horváthová, Petr Oukropec

Kamera: Klaus Fuxjäger
Hudba: Jakub Kudláč a Markus Aust

Hrají: Linda Votrubová (Johanka), Jakub Wunsch (Matyáš), Barbora Hrzánová (maminka), Jan Hartl (tatínek), Daniel Drewes (Rýp), Anna Polívková (reportérka), Lenka Vychodilová (saň)

Premiéra 23. 2. 2012

(Tenhle text jsem napsala pro Lidové noviny, kde také vyšel. za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)

Hollandová chystá minisérii o Palachovi

V českých luzích a hájích jen zřídkakdy narazíte na jednoznačně potěšující zprávu týkající se nového filmařského projektu. Mezi takové patří oznámení společnosti HBO Česká republika o třídílné minisérii Hořící keř, kterou bude v Čechách natáčet polská režisérka Agnieszka Hollandová. Projekt, představený na úterní tiskové konferenci, korunuje dlouhodobější snahy české sekce společnosti HBO o vlastní původní produkci (o kterých jsem před časem psala tady). Pokud jde o úspěšný seriál Terapie s Karlem Rodenem nebyl mimochodem tak úplně originálním projektem HBO Česká republika: šlo o zakoupený formát, ve výsledku s pouze částečným podílem českých tvůrců. Hořící keř ovšem vzniká kompletně coby domácí iniciativa, posvěcená samozřejmě vstřícným americkým ústředím HBO. Hořící keř je ovšem dalším důkazem té utěšené situace z poslední doby, kdy televizní producenti nabízejí tvůrcům mnohem zajímavější příležitosti než ti filmoví. (K tomu, jestli to platí např. také pro Českou televizi, by se měli ovšem vyjádřit povolanější komentátoři.)

Hořící keř by měl mít premiéru v mateřské kabelové televizi v roce 2013, už dnes ovšem na sebe poutá pozornost: třiašedesátiletá režisérská klasička Hollandová se každopádně dokáže dobře pohybovat v prostoru eurokoprodukce. I když její zbojnická variace Jánošík: Pravdivá historie (2009) nebyla jednoznačným úspěchem, režisérčin nejnovější projekt W ciemności (In Darkness) se ocitl v nejužším výběru snímků, z nichž za pár desítek hodin vzejde držitel Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film. Také Hořící keř láká tématem, které je ve středoevropském prostoru stále aktuální: bude totiž líčit události po sebeupálení studenta Jana Palacha (který se ovšem - což považuji za šťastný tah, který příběh vymaňuje z pout povinného resentimentu - objeví jen na začátku vyprávění).

Příběh z pera sedmadvacetiletého scenáristy Štěpána Hulíka (který na sebe nedávno upozornil pozoruhodnou historickou knížkou Kinematografie zapomnění o počátcích normalizace ve Filmovém studiu Barrandov) se odpichuje od vystoupení komunistického poslance Viléma Nového, který se Palachův čin na stranickém mítinku v České Lípě pokusil zlehčit (tvrdil nesmyslně, že Palach chtěl použít tzv. studený oheň a že vinou jeho společníků došlo k záměně za benzín - a že Palach byl napojen na západní centrály). Palachova rodina se rozhodla Nového zažalovat - a zjevně beznadějného případu se ujala tehdy čtyřicetiletá advokátka Dagmar Burešová. To, že právničku, která za normalizace zastupovala disidenty a stala se v roce 1990 první předsedkyní České národní rady, bude hrát osmadvacetiletá Táňa Pauhofová, je - doufám - jedním z mála "komerčních" dezinerpretací reality v chystaném projektu.

Hořící keř jinak ovšem nevypadá jako příběh, který by chtěl hladit diváky po srsti: palachovské téma je totiž nejen poněkud kontroverzní (tak jako každá událost sebevraždy z přesvědčení), ale v rámci českého hraného filmu i prakticky nezpracované. Řada aktérů tehdejších událostí ještě žije - samozřejmě včetně samotné Burešové. Mezi pamětníky patří i Agnieszka Hollandová, která v roce 1969 studovala na pražské FAMU a aktivně se zapojovala do dobového protestního dění.

P. S. Jen na okraj - možná neznáte tenhle dobový klip, který Václav Neckář natočil po Palachově činu:

Žena v černém: Daniel Radcliffe a duchové

Britské studio Hammer, které od poloviny 50. do 70. let razantně ovlivňovalo podobu filmového hororu, o sobě od roku 2007 dává znovu vědět. Zatím posledním výlupkem jeho snahy oživit vlastní tradici je produkční podíl na stylovém hororu režiséra Jamese Watkinse (jehož thriller s Michaelem Fassbenderem Jezero smrti se sice u nás vypracoval jen na video, ale stojí za pozornost). Ženuv černém inspirovala literární předloha Susan Hillové (která už prošla divadelními prkny i televizní obrazovkou). Nejspíš ovšem přitáhne do kina hlavně fanoušky Daniela Radcliffea, který si tady zahrál svou první hlavní filmovou "nepotterovskou roli".

Radcliffe není v Ženě v černém nijak oslňující, ale vyhovuje vyprávění plnému staromilských atrakcí. (Stylizací postavy mladého právníka Arthura Kippse, který přijíždí do zapadlé přímořské vísky uspořádat pozůstalost zemřelé majitelky šlechtického sídla Eel Marsh House, ovšem snad až příliš připomíná hvězdu Ságy Twilight Roberta Patissona.) Radcliffeův lehce toporný, monotónní výkon jistě alespoň potterovské fanoušky nejspíš neunaví, protože ho dobře znají. Postačí jim pravděpodobně to, že "jejich" Daniel tu vystupuje jako dospělý, lehce neoholený muž, který se v osamělém, pustém strašidelném domě musí utkat s neusmířeným duchem majitelčiny sestry Jennet Humfryeové, jež kdysi přišla o vlastního synka a nyní zabíjí místní vesnické děti. Radcliffeovi sekunduje Ciarán Hinds v roli jednoho z místních občanů, bez výjimky pronásledovaných traumaty plynoucími z nedávné násilné smrti jejich dětí. Jakmile se totiž objeví tajemná Žena v černém, tedy Jennetin duch, je na obzoru další tragédie. A hrdinovi nezbývá nic jiného, než se zlého ducha a jeho strašidelné malé oběti bloudící místní krajinou pokusit usmířit dřív, než do vesnice dorazí jeho vlastní, milovaný malý synek...

Podívaná je to opravdu strašidelná jako viktoriánská mechanická hračka: na diváka každou chvíli vybafne z plátna nějaká ta smrtelně bledá holčička, duchovitý odraz v zaprášeném okně nebo vytřeštěná vycpaná opička. Kamera i hudba se v poněkud mechanické součinnosti starají o hutnou, strašidelnou atmosféru, takže téměř maskují až zálibně idiotský scénář a chybějící herecké výkony. Ženě v černém chybí rytmus, jako elegantně blbé béčko spoléhající na viktoriánský design a solidní lekačku je však divácky celkem uspokojivá. Pokud jde o oslnivě ujeté momenty, kterými klasická hammerovská díla (často mimoděčně) nešetřila, moc jich v tomhle dobře kontrolovaném filmu nenajdete (napadá mne snad jen loskuták ve vesnické hospodě, dovedně napodobující zoufalý ženský pláč). Vlastně mi to ovšem nevadilo - a dokonce si myslím, že příštích pár dní rozhodně neusnu bez rozsvícené lampičky a na večerní procházce po blatech mne neuvidíte ani náhodou.

Woman in Black

VB / Kanada / Švédsko 2012, 95 min., titulky

Režie: James Watkins

Scénář: Jane Goldmanová (podle románu Susan Hillové)

Hudba: Marco Beltrami

Kamera: Tim Maurice-Jones

Hrají: Daniel Radcliffe (Arthur Kipps), Ciarán Hinds (Sam Daily), Janet McTeerová (Elizabeth Dailyová), Sophie Stuckeyová (Stella Kippsová), Liz Whiteová (Jennet Humfryeová)

Premiéra: 23. 2. 2012