Něžné vlny

Jiřího Vejdělka stíhá osud, typický pro úspěšné mainstreamové filmaře: diváci na něj nedají dopustit, zatímco zlovolní kritici na jeho snímky dští oheň a síru. Jednačtyřicetiletý tvůrce má za sebou pět celovečerních titulů, které zformovaly jeho image zručného režisérského profesionála, ocitajícího se kvůli vyznění svých příběhů na štíru s jemnostmi morálky. Vejdělek doplácí na to, že jeho koncept únikové zábavy, již nabízí (a na němž není nic špatného!), není vypatlaný – naopak se opírá o zřetelný autorský a lidský názor.

Jeho promyšlené a inteligentní komedie jsou vypravěčsky stále suverénnější. Tenze mezi povrchem a poselstvím mění mnohé z nás v zapšklé moralisty, obviňující tohoto tvůrce z pokryteckého navádění diváckých mas k povrchnosti a konzumentskému cynismu. Zvláště filmy Ženy v pokušení a Muži vnaději pod žánrovou rouškou romantické komedie konstruovaly lákavě a funkčně vypadající vztahovou utopii opřenou o chladnokrevné, pragmatické požitkářství. Vejdělek je filmař s nálepkou: to, co stále ještě prochází Jiřímu Menzelovi a u Zdeňka Trošky by se obešlo bez většího povyku, u něj popuzuje. V tom je jeho pozice vlastně podobná Hřebejkově před jeho obrodou, započatou Kawasakiho růží. 

Šestým titulem své režisérské filmografie jako by se Jiří Vejdělek rozhodl tyto představy rozpohybovat a ocitnout se znovu na širém moři nových možností. Něžné vlny, opět opřené o vlastní scénář, jsou Vejdělkovým prvním přiznaně autobiografickým dílem pracujícím s vlastní pamětí. To jednak nezapadá do obecné představy o komerčním produktu, jednak Vejdělka vzdaluje Marii Poledňákové, s níž v uplynulých letech sdílel tentýž mentální filmařský prostor. Současně ovšem Vejdělek (i v rámci marketingu) trvá na konceptu únikové zábavy: Něžné vlny kladou důraz na „hřejivý, laskavý humor“ – což je v malém českém rybníčku řádně profláknutý termín spojovaný jak s Menzelem a Hřebejkovými staršími filmy, tak se scenáristy Vieweghem či Zdeňkem Svěrákem.

Přes Národní třídu do postele

Scenárista Vejdělek se na cizím území chová jako pytlák s dobrou znalostí právních předpisů. Něžné vlny připomínají řadou motivů a postav jiné české filmy, o vykrádání však mluvit nelze. V tomto povědomém světě je vypravěč vlastního životního příběhu ostatně označen za nespolehlivého – bůhvíco si vlastně pamatuje autenticky, podle pravdy. Svět Něžných vln obestírá libě rozmlžený opar nostalgie, jehož krásu svědomitě buduje láskyplná kamera Vladimíra Smutného.

Rozmarnost konceptu zaštiťuje téma chlapecké první lásky. Hrdinu Vojtu (Robert Cejnar) však v nesoustředěně skocích sledujeme vlastně od narození po vstup do vejdělkovsky pragmatické sexuální arény. „Naučit se plavat“ je tu činnost metaforická: zatímco vytoužená spolužačka Ela (Lucie Šteflová) je vílou-akvabelou, Vojta plavat neumí a jeho vznětlivý tatínek-lesní dělník (Hynek Čermák) se mučí snem přeplavat kanál La Manche. Maminka (Táňa Pauhofová) je pak nádhernou, chápavou a něžnou bytostí, jež svou schopnost plavat ani dokazovat nemusí. Rozdání karet je stále vejdělkovské (muži jsou tápající nekňubové s kapkou štěstí, ženy působí svůdně, sebejistě a nápomocně), hledisko dětského a dospívajícího hrdiny ovšem vejdělkovský svět „umravňuje“. 

Není divu, že tvůrce, který se odťal od životodárné sexuální energie i kontroverzního cynismu, se vybíjí jen v chytře roztomilých epizodkách. Poznáváme Vojtu a jeho rodinu, je tady bezbřehý dostatek prostoru pro „laskavý humor“ a zkušené herecké celebrity (jejichž charisma bohužel nepřešlo na žádného z představitelů Vojty v různých časových úsecích jeho života). Přestože režisér Vejdělek dělá, co může (a umí toho opravdu hodně!), nemůže zakrýt neschopnost scenáristy Vejdělka napsat dramaticky nosný, celistvý příběh. Na situaci vystavenou v prologu – první intimní schůzku Vojty a Ely připadající shodou náhod na večer 17. listopadu 1989 – čekáme v disproporčně pojatém příběhu zoufale dlouho.

Přestože by konflikt mezi Vojtovým soukromým a občanským angažmá vydal na celý film, vybije se především ve velmi roztomilé „obrazoborecké“ scéně na Národní třídě (připomínající, jak skvěle režisér zvládá situační komiku). Něžné vlny tak bohužel využívají sametovou revoluci jen jako transparent, kolem kterého Vojta proplave ve svém přísně intimně laděném příběhu. Jeho rodiče to nezachrání, i hrozba Eliny emigrace vyzní bezzubě.

Rozhodnutí vyprávět apolitický příběh způsobuje, že film nevybočuje z dosavadní vejdělkovské „utopické“ linie. I zde jsou postavy uvězněné do umělého vztahového mikrokosmu bez sociálních a politických souvislostí. Pro někoho to možná bude drzé a nemravné, mně to připadá hlavně nudné. Vzhledem k současným prioritám většiny českých občanů nicméně autoři filmu trefně vystihli skutečnost.  Jiří Vejdělek natočil Něžné vlny jako „film zapomnění“ Zapomeňte na realitu a nechte se houpat nežnými vlnami pohody: vše je v pořádku. Nastal čas starat se zase jenom o sebe a na všechno ostatní kašlat. 

(Tento text jsem napsala pro Lidové noviny. Původně jsem uvažovala, že se bude jmenovat Vlnky na moři hoven, ale pak se mi vysvětlení - totiž že jde o odkaz na Werichův výrok o Horníčkově humoru - do textu nevešlo.) 

Něžné vlny

ČR 2013, 96 minut

Režie a scénář: Jiří Vejdělek 

Kamera: Vladimír Smutný

Hudba: Miloš Krkoška
Hrají: Robert Cejnar (Vojta), Lucie Šteflová (Ela), Táňa Pauhofová (matka), Hynek Čermák (otec), Jan Hartl (Lipský), Vojtěch Dyk (Aleš), Jan Budař (Beznoska), Taťjána Medvecká (babička) 

Premiéra: 9. 1.

Zpátky do ringu: souboj monster

Příběh dvou zestárlých boxerů, kteří znovu stanou proti sobě v rozhodujícím zápasu svého života, není zajímavý ani tak díky filmařské kvalitě, ale díky svým kontextům. Popularita „filmů o gerontech“ totiž zřejmě nevychází jen z touhy oslovit nový divácký segment, se kterým producenti začínají kalkulovat v souvislosti se stárnutím západní populace. Vychází i z nostalgických nálad, kterým s chutí podléhá mladé publikum, tvořící dosavadní diváckou základnu. Obliba starých filmů z 80. let, natočených před narozením dnešní nejaktivnější části publika, se obtiskuje do nových snímků, vracejících do oběhu zestárlé hvězdy - Arnolda Schwarzeneggera, Bruce Willise či právě Sylvestera Stallonea. Ten v boxerské komedii Zpátky do ringu, která právě vstupuje do českých kin, ztělesnil jednu z hlavních rolí.

Stallone se angažuje i v akční sérii Expendables, jež uvedla na scénu nové hrdiny důchodového věku ohánějící se slavnou minulostí, jež ovšem nebyla nikdy zfilmována. Nejnověji z módy na vitální důchodce těžila „pařanská“ komedie Frajeři ve Vegas, v níž se objevil Stalloneův protihráč z filmu Zpátky do ringu – Robert De Niro.

Většina těchto titulů se pokouší vzbuzovat familiární dojem, že jsou pokračováním nějakého staršího snímku. Stejně je tomu v případě nového filmu nevalného hollywoodského komediografa Petera Segala (mj. autora vězeňské fotbalové komedie Trestná lavice). Jeho hrdinové sami o sobě moc zajímaví nejsou, představují však prostřednictvím svých hereckých představitelů průnik dvou navenek nesouměřitelných filmových legend - Jakea LaMotty z „uměleckého“ dramatu Zuřící býk (1980) a titulního protagonisty pětidílné série Rocky (1976-1990). Zatímco ve filmografii Roberta De Nira představuje LaMotta unikátní (oscarový) výlet do světa boxu, Sylvester Stallone ke svým příběhům o věčném italoamerickém outsiderovi přidal „gerontologický“ díl už v roce 2006.

Právě Stallone je jedním z hlavních iniciátorů celého trendu – a film Zpátky do ringu, sám o sobě nepovedený, dobře zapadá do jeho pečlivě promýšlené filmografie. V té se znovu prosazuje i hercův akční hrdina 80. let – vojácký drsňák Rambo. V příběhu o veteránském boxerském mači, do kterého se po třiceti letech nechají navrtat dva dávní protivníci, se ovšem sedmašedesátiletý sólista Stallone rovnocenně dělí o vypravěčský prostor s o dva roky starším De Nirem. Dvojnásobný držitel Oscara zpravidla reprezentuje docela jinou hereckou ligu než představitel málomluvných, jednoduchých hrdinů v lakonicky prostých příbězích – o podivnosti komedie Zpátky do ringu nicméně hodně vypovídá fakt, že Stallone je v ní herecky výrazně lepší než jeho ceněný kolega.

S chutí botoxu 

Stallonea sice proslavily ryze mainstreamové filmy a nepatří k hollywoodské intelektuální smetánce, svůj omezený prostor však ovládá s přehledem a inteligencí. Film Zpátky do ringu by patrně byl lepší, kdyby ho Stallone také režíroval. Hercovy výlety mimo mateřskou profesi totiž vynikají lakoničností a účelností a mají svůj drsný patos i humor, prosakující i do většiny Stalloneových postav. To je vidět i v tomto filmu, kde si pro sebe herec rezervoval roli slušňáckého Henryho „Razora“ Sharpa. Muž, který před třiceti lety z morálních důvodů rázně ukončil svou sportovní dráhu, si zachovává důstojnost i ve scénách, které Segal režíruje s důvtipem dementního krtka. Z procházky v tajícím sněhu s bývalou láskou (Kim Basingerová) pak Stalone jakoby mimoděk udělá působivou psychologickou scénu, která si v rámci bezpříznakové taškařice vydobývá svou lidskou hodnotu. 

V roli Razorova dávného, vznětlivého protivníka Billyho „Kida“ McDonnena naopak působí pitvořící se De Niro skoro nepatřičně. K tomu přispívá skutečnost, že hlavní atrakcí filmu je proměna dvou zpohodlnělých, starších mužů v boxery s obstojnou fyzičkou, kterou Stallone – na rozdíl od svého kolegy – skutečně má.

Zápasu, který se Razor a Kid rozhodnou přijmout jako možnost, jak konečně uspořádat své životy, moc zajímavý není. Zábavnější má být trénink, jehož obligátní průběh mají divákovi zpestřit vedlejší postavy – Razorův starý trenér v přesném podání Alana Arkina a rádobykomický afroamerický promotér (Kevin Hart). Výsledek však nakonec není ani vtipný, ani melodramatický, ale přeplácaný a úporně trapný. Dva důchodci, kteří svou vznětlivostí a škorpením mimoděk dokážou získat mladé fanoušky na sociálních sítích, jsou tak jen zbožným přáním autorů filmu.

Třešničkou na dortu je pak Kim Basingerová, jejíž mimické obličejové svaly už před pár lety totálně zmrtvil botox. V roli Razorovy životní lásky proto působí jako zombie z Marsu – a celý film se definitivně mění v souboj monster, která odmítají naučit se přirozeně stárnout. 

Grudge Match
USA 2013, 113 min., titulky
Režie: Peter Segal 

Scénář: Tim Kelleher, Rodney Rothman

Kamera: Dean Semler

Hudba: Trevor Rabin

Hrají: Sylvester Stallone (Razor Sharp), Robert De Niro (Kid McDonnen), Alan Arkin (Lightning), Kevin Hart (Slate), Kim Basingerová (Sally), Jon Bernthal (B. J.), Ireland Baldwinová (Sally v mládí), Joey Diaz(Mikey) 

Premiéra: 2. ledna 2014

Walter Mitty a jeho tajný život

Příběh outsiderského snílka, který je ze svého bezpečného světa vržený do dobrodružství reality, může mít mnoho nejrůznějších podob. Režisér a herec Ben Stiller tuto klasickou story dokázal využít v jedné z nejlepších komedií letošního roku. Walter Mitty a jeho tajný život je chytrý, vkusný a nápaditý film, který s hravou lehkostí říká důležité věci. Osmačtyřicetiletý filmař, který ve svém pátém celovečerním režijním počinu ztvárnil hlavní roli, bývá jako režisér nejčastěji spojovaný s parodiemi (Zoolander, Tropická bouře). Walter Mitty má ovšem nejblíž ke Stillerově debutu – romantické tragikomedii Bolestná realita (1994). Titulní hrdina je dospělý muž ve zralém příběhu. Obojí svou hravou jednoduchostí vzbuzuje nakažlivou chuť na život.

Scenárista Steve Conrad volně vychází z povídky Jamese Thurbera, která poprvé vyšla v roce 1939 v časopise The New Yorker. O osm let později se dočkala filmové verze s komikem Dannym Kayem v titulní roli, nový přepis si ovšem zachovává nadhled i aktuálnost. Titulní hrdina totiž pracuje ve fotoarchivu magazínu Life, kde má už šestnáct let na starosti negativy. Titulní strany časopisu efektně zrcadlí dramatické proměny světa a jejich hybatele – a ze zdí filmové redakce skutečné obálky legendárního periodika shlížejí na nás diváky i na nenápadného dvaačtyřicátníka. Ten si svůj nevzrušivý život kompenzuje prostřednictvím denního snění, v němž se mění v neohroženého superhrdinu. Zatahuje do nich i svou tajnou lásku, kolegyni z účtárny Cheryl Melhoffovou (neobyčejně obyčejná, neokoukaná Kristen Wiigová).

S novým vedením, reprezentovaným dynamickými mladými fachidioty s plnovousy, však Life přechází na internet. Řadu zaměstnanců čeká vyhazov, a bude mezi nimi i Walter – zvlášť pokud nesežene podklad pro obálku posledního tištěného čísla. Autorem fotografie je prominentní spolupracovník redakce Sean O'Connell (vynikající Sean Penn), křižující kontinenty v honbě za jedinečnými vizuálními krásami světa. Aby fotografa našel, musí se Walter pohnout z místa.

Židovský koncept na obálce života

Ben Stiller se svým filmem hlásí ke konceptu židovské komedie, v níž se komické situace odvíjejí od hrdinovy neurózy a s níž spojujeme Woodyho Allena, Judda Apatowa či Wese Andersona. Postavou drobného, mírně smolařského hrdiny pak vzdává poctu všem obyčejným lidem, kteří si jaksi zapomněli užívat života. Název periodika, jehož reálný osud film vědomě připomíná, je samozřejmě symbolický. Life – život – se ve Walterovi Mittym ovšem nespojuje jen s bouřlivým letem vrtulníkem s na mol ožralým grónským pilotem. Laciné sny o záchraně pejsků z hořících domů protagonista opouští, neboť největší výzvou je pro něj ovládnutí vlastního strachu. V okamžiku, kdy se Walter vymaňuje ze strnulosti a dává se konečně do pohybu, působí jeho putování přirozeně – a jeho podstatu nekorunují hrdinské skutky, ale třeba jen odpolední fotbálek s partou afghánských vesničanů.

Walterovo barvité denní snění má podobu tradiční stillerovské parodie, Walter však není z podstaty idiot ani nemotora. Je to muž, který prostě dosud nedostal svou příležitost. V tom je složitější a skutečnější, než kdyby šlo o klasickou komickou postavu. Stillerovo pojetí není dramaticky čisté: žerty s únikem před žralokem sice pobaví, ale mnohem působivější je humor vycházející z jemně posunuté reality. Jedním z pojítek mezi různými světy je tak i skvělý mandarinkový dort, který peče hrdinova matka (herecká veteránka Shirley MacLaineová)...

Hrdinův profil na internetové seznamce získává střetem se žralokem na atraktivitě jen tak mimochodem a happy end spojený s Cheryl je samozřejmostí. Neobvyklou, přidanou hodnotu Waltera Mittyho a jeho tajného světa ovšem tvoří příběh o zániku klasických médií. Přechod na úspornější internet a likvidace špičkových, leč náhle nepotřebných zaměstnanců Walterova typu proměnila v uplynulých letech řadu obsahově i obrazově výjimečných periodik v banální balast. Umělec O'Connell, který fotí na klasický film a ty opravdu jedinečné okamžiky pouze prožívá, je beznadějným přežitkem.

Také tvář kinematografie nenávratně proměňuje digitalizace, právě počítačové triky však Stillerovi dovolily proměnit jeho film v zajímavé „počtení“. Od vtipných úvodních titulků po finále provázejí Walterovu cestu slova a věty vepsané digitálně do okolního prostoru. Název časopisu Life je z nich tím nejzjevnějším.

Stiller digitální proměnu neodsuzuje, svůj film však pojal jako velmi osobní hold zanikajícímu světu autenticity spojené s osobním kontaktem s realitou – s tištěným papírem, fotografií, individuálním prožitkem. Vrcholnou scénou je z tohoto pohledu okamžik, kdy Walter konečně spatří titulní stranu Life s fotografií, za kterou se štval přes půl světa, aniž tušil, že je na ní zobrazen on sám...

V Česku zvoní tištěným médiím hrana právě teď. Pokud vám ještě noviny chodí do schránky, můžete si u téhle skvělé, smutné komedie i trochu pobrečet.

The Secret Life of Walter Mitty
http://www.waltermitty.com/

USA 2013, 114 minut, titulky

Režie: Ben Stiller

Scénář: Steve Conrad

Kamera: Stuart Dryburgh

Hudba: Theodore Shapiro

Hrají: Ben Stiller (Walter), Kristen Wiigová (Cheryl), Adam Scott (Hendricks), Kathryn Hahnová (Odessa), Patton Oswalt (Maher), Shirley MacLaineová (Edna), Sean Penn (O'Connell), Ólafur Darri Ólaffson (pilot)

Premiéra: 26. 12. 2013

(Tenhle text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuju.)

Rozhovor: Václav Marhoul

I ten nejumělečtější projekt vždycky začíná a končí u peněz. Jakmile ovšem v tvorbě podlehnete spekulacím o tom, co by se mělo a nemělo, je to cesta do pekel, tvrdí režisér, producent a scénárista v jednom

Patří k vnitřně nejkonzistentnějším osobnostem českého filmového průmyslu. Dokázal po revoluci postavit na nohy filmové studio Barrandov, je úspěšným producentem v oblastech filmu, divadla i výtvarného umění stejně jako uznávaným scenáristou a režisérem. Václav Marhoul se svou produkční společností Silver Screen umí uvádět věci do pohybu a dotáhnout je do konce.

Jako filmový režisér máte za sebou Mazaného Filipa (2003) a Tobruk (2008). Teď se chystáte na adaptaci amerického románového bestselleru Nabarvené ptáče. Mezi vašimi filmy jsou mnohaleté pauzy. Nikam nespěcháte, nebo to uspěchat nelze?

Za prvé to uspěchat nelze, za druhé by se to uspěchat nemělo a za třetí mi nic jiného nezbývá. Jsem totiž jako to kafe „tři v jednom“. Píšu si scénáře a svoje filmy produkuji i režíruji. A tyhle tři profese se nesmějí křížit. Musím ty věci dělat postupně, a právě proto mi každý film trvá tak dlouho. Mazaný Filip mi zabral pět let, Tobruk šest. A Nabarvené ptáče vypadá – od nápadu po uvedení do kin - na devět let.

To je hodně dlouhá doba. Něco práci zkomplikovalo?

Jedná se o světový bestseller z poloviny šedesátých let, jehož natáčecí práva se ještě nikomu nepodařilo koupit. Autor – Jerzy Kosiński - si totiž tu látku za svého života přísně střežil. I když v roce 1991 spáchal sebevraždu, v morálním smyslu se postaral o ochranu svého díla. Získat práva na zfilmování nám zabralo dva roky. Celých osm jsme měsíců pátrali po tom, kdo je vlastní.

Jak je to možné?

Z Čech se to vůbec nedalo rozklíčovat. Nakonec jsme zjistili, že práva má jedno velké nakladatelství v Chicagu – Spertus. Poslal jsem jim dopis a přibalil jsem k němu DVD Tobruku. Myslel jsem, že mi vůbec neodpovědí, protože jsem jenom režisér ze střední Evropy a mnoho Američanů vůbec netuší, kde Čechy jsou.

Válečné drama Tobruk je ale dobrá vizitka. Dostalo ceny, prodalo se do devětadvaceti zemí…

To je, myslím, moc nedojalo. Ale ten film se jim líbil a zaujalo je, jak jsem naložil s předlohou. Tobruk je totiž také adaptace, inspiroval ji Rudý odznak odvahy od Stephena Cranea. V USA je to mimochodem dodnes povinná četba na středních školách stejně jako Nabarvené ptáče.

Jak se to vyvíjelo dál?

Když mi ze Spertusu odepsali, abych přijel do Chicaga, považoval jsem to za naprostou ztrátu času. Jednání trvalo padesát minut a připomínalo výslech. Nelámali mi prsty, ale ptali se, proč jsem si tu látku vybral, co ta kniha pro mne znamená, proč, jak a s kým bych to chtěl točit… Pak se tři minuty radili, načež mi oznámili, že mi ta práva prodají. Další jednání byla o ceně. A trvala čtrnáct měsíců.

Měl jste nějaký poradní tým?

Ne, jen právníka Petra Ostrouchova. Smlouvu jsme podepsali v roce 2010. Okamžitě jsem začal pracovat na scénáři. Odjel jsem do Českého Krumlova, kde vždycky píšu, do stejného hotelu, do jednoho konkrétního pokoje, k jednomu konkrétnímu stolu, sednout si na tutéž židli… Jezdil jsem tam tři roky, o rok déle, než jsem předpokládal. A napsal dvanáct verzí scénáře. Ta látka byla těžká a častokrát jsem se s ní hodně pral.

S kým jste ji konzultoval?

Pracoval jsem průběžně s osmi dramaturgy. S pěti Čechy a třemi Američany. S těmi ale až v době, kdy byl text přijatý do mezinárodního scenáristického programu Script East. Tam si každý z těch zahraničních dramaturgů může vybrat scénář, který se mu líbí. V květnu byl scénář oceněn zvláštním uznáním poroty udělovaným v rámci Ceny Krzysztofa Kieślowského na festivalu v Cannes. A nakonec se mi scenáristická práce prolnula s tím nejhorším, co vůbec při práci na filmu existuje – s financováním. To už trvá rok a čtvrt a další rok a čtvrt mne ještě čeká. Pak mne čeká rok a půl natáčení.

Normálně se film točí tak dva měsíce, ne?

Je to luxus, ale já mám v scénáři všechna roční období. Pak bude následovat devět měsíců dokončovacích prací. Premiéra je plánovaná na září 2017. Pokud se mi nepovede to do příštího října dofinancovat, bude to trvat déle. Rozpočet je na naše poměry dost velký, 120 milionů korun, což je šestinásobek průměrného rozpočtu českého filmu.

Nabarvené ptáče je ovšem dobovka, odehrává se během druhé světové války. Kolik měl Jan Svěrák peněz na Tmavomodrý svět?

Sto osmdesát milionů, ale to byl rok 2001. Dneska se tak velké projekty nedělají. I spousta dobrých filmů trpí tím, že je podfinancovaná, takže vypadá jako televizní inscenace, která se nedopatřením dostala na plátno. Můj film ale bude širokoúhlý, černobílý. A budeme točit na klasický materiál, celuloid, ne na digitál.

Takže půjde o vyslovený art. Kde to budete natáčet? V Čechách?

Mohl bych, ale já věřím v kouzlo pravdy, takže budu natáčet tam, kde se knižní příběh odehrává – na Ukrajině a ve východním Polsku. Říkám tomu syndrom americké westernové borovice. Vezmete kovboje, posadíte ho na koně, na skálu s borovicí – a když to natočíte na Šumavě, není to ono. Když totéž uděláte v Utahu, tak je to v pořádku. Nevím, proč to nefunguje, ale je to nutnost. Ani Tobruk jsem nemohl točit v pískovně. Některé scény z Ptáčete se v Čechách mohou natáčet jen díky tomu, že vím, jak to na Ukrajině vypadá. Najel jsem na obhlídkách tam a v Polsku asi pět tisíc kilometrů. Svět, který ukazuje kniha, už neexistuje. Ale na Volyni jsem našel vesnici, která i na ukrajinské poměry vypadá jako Jurský park. Je to fakt síla.

Dnes přece režiséři na obhlídky nejezdí. Mají na to lidi.

Jenže já jsem stará škola. A navíc perfekcionista, zarputilý režisér. Ostatně necestuji sám, ale s architektem Janem Vlasákem a kameramanem Vladimírem Smutným. Dělali jsme spolu už Mazaného Filipa a Tobruk. Kvůli Tobruku jsme spolu najezdili před dvanáct tisíc kilometrů po arabských zemích a nachodili kilometry pouští.

Jakou máte představu o hercích?

Po pravdě řečeno, tohle vlastně nebude moc český film. Předloha je bestseller, má po světě miliony čtenářů. Ten projekt je ambiciózní – ne proto, že bych si to přál, ale už ze své podstaty. Takže pokud jde o obsazení, nemusím se nijak krotit. Herecké hvězdy si však hlídají svou kariéru, u koho a v čem hrají. A české režiséry neznají. Nevím, jak to nakonec dopadne.

A co hlavní, dětský hrdina?

To bude náročné. Navíc se pro něj bude muset napsat zvláštní, dětský scénář, protože ta kniha je velmi drsná. Některé scény bude stejně hrát dubl, protože s dětským hercem se nedají natočit. Ten kluk nebude v souladu s knihou Polák, ale Čech nebo Slovák, protože mezi mnou a jím musí vzniknout velmi osobní, silný vztah. Měl by se z něj stát něco jako můj syn. Abych ho mohl režijně vést, musí mi bezmezně věřit. To nejde skrz tlumočníka.

Jakým jazykem budou vlastně postavy mluvit?

Jerzy Kosiński ve své knize píše, že hrdina žije kdesi na východě Evropy, kde se mluví podivným jazykem. Pro můj projekt se nadchnul docent Meruňka, který dostal evropský grant na vymyšlení slovanského esperanta. A dialogy mi do něj přepíše. Moc jich ovšem není: film bude trvat 110 minut, ale mluví se v něm dohromady jen osm minut. Zásadně jsem odmítl možnost, že by ten příběh měl vypravěče, který by ho komentoval mimo obraz. Já točím lineárně, bez retrospektiv, dovysvětlování, vypravěče, vnitřního hlasu...

Dostal jste se hodně daleko od Mazaného Filipa, který byl velmi stylizovaný a upovídaný.

Vnitřní monolog hrdiny k té látce bytostně patřil, jinak by to ani nebyl Phil Marlowe… Ale já prostě nechci ustrnout. Když jsem natočil Filipa, tak si všichni mysleli, že budu dělat komedie. Jenže já jsem natočil válečné drama. Od Tobruku mi zase posílají scénáře s válečnými tématy. Pro mne je však to téma vyčerpané, už se k němu nikdy nechci vracet. Už k němu nemám co říct.

Ve vašich filmech přesto vnímám jedno společné téma: vystupují v nich osamělí hrdinové, kteří se liší od svého okolí. Chtějí přežít a zachovat si při tom důstojnost.

Ano, to je červená nit, která moje filmy spojuje, přestože jsou žánrově odlišné. Vždycky jde o problém jedince, který musí čelit nějakému zcela zásadnímu tlaku většinové společnosti. Zajímá mne, když hrdina stojí proti všem. V Mazaném Filipovi je soukromý detektiv Phil Marlowe mužem s vlastní sebeúctou, kterou odmítá prodat. Je to osamělý kovboj v prérii velkoměsta. I v Tobruku mám jedince, který se dostává do mezní situace, a zase musí bojovat o sebeúctu. V Nabarveném ptáčeti jde o totéž.

Proč se ztotožňujete s tímhle tématem?

Myslím, že to je hodně osobní, že mne tohle téma pronásleduje. Měl jsem vždycky problém s tím, že jsem nezapadal do šedivého okolí, ať jsem dělal cokoli.

Nepůsobíte jako někdo, kdo by měl problém.

Každý režisér, co za něco stojí, má svoje velké osobní téma, ke kterému se vrací. Zachování sebeúcty je v životě to nejdůležitější a snaží se o ně každý, pořád. Já si to řeším ve filmech. Většina lidí si totéž řeší v práci, se svým blbým šéfem. Má ho poslat k čertu, odejít a zachovat si sebeúctu, nebo někomu poklonkovat kvůli obživě?

Ale vy jste si svobodu vybojoval, šéfujete jen sám sobě, ne?

Žiju sám se sebou čtyřiadvacet hodin denně od narození až do smrti, takže jestli mám někomu skládat účty, tak v první řadě sobě. A pak teprve všem ostatním. Ta dávka egoismu, sobectví, je podle mne důležitá. Nesmí se to samozřejmě přehnat.

Jak svobodu vybalancujete s nutností nějak se živit?

Mám to štěstí, že jak Filip, tak Tobruk stále ještě vydělávají peníze. V případě Ptáčete to ovšem nestačí. Pomohli mi dva velmi bohatí sponzoři. Sami za mnou přišli a dali mi peníze, abych nemusel dělat nic jiného než tenhle film. Ani reklamy, ani klipy, ani seriály. Takže na tom projektu můžu pracovat pořád, dennodenně.

Jsou to Češi?

Ano. Bez nich by to nešlo. Ale navíc se mi povedlo udělat jeden kšeft, který mi vynesl spoustu peněz. Před třemi lety mne oslovila gruzínská vláda, kterou zaujalo, že jsem kdysi změnil bankrotující Barrandov v ziskový podnik. Nabídli mi, abych zpracoval studii gruzínského filmového průmyslu a filmového studia v Tbilisi. Dvakrát jsem to odmítl. Potřetí jsem si řekl o spoustu peněz, abych je odradil. Místo toho souhlasili. Pravidelně jsem pak jezdil do Tbilisi a zpracoval obrovskou, komplexní studii, mapující situaci, včetně návrhů, jak odstranit chyby. Osobně jsem ji pak odprezentoval tamnímu premiérovi a ministrům financí a kultury.

Ta vaše svoboda je těžce vydřená, že?

Ano. Sám od sebe mi nikdo nic nedá. V Cannes jsem si uvědomil, jak důležitá byla ta cena, kterou jsem dostal. Bez ní by mne nikdo nebral vážně. Přijíždějí tam desetitisíce autorů a každý z nich s sebou vláčí svůj vysněný projekt. Někoho zaujmout je skoro nemožné. Existuje jen pár režisérů, kteří už se nemusejí snažit. Když třeba Lars von Trier oznámí, že bude něco točit, lidé to koupí a nepotřebují vědět, co to bude za film.

Nekorumpuje to tyhle tvůrce morálně?

Záleží na tom, jakou má kdo povahu. Třeba Trier si může dovolit úplně všechno, klidně nějakou hloupost. Já obdivuji spíš Stanleyho Kubricka. Točil film jednou za osm let a nikdy se nebál, systém ho nikdy nesešrotoval. Takový úspěch souvisí s povahou. A také se štěstím. Bez toho to nejde.

Jak vnímáte svoje štěstí?

Štěstí nepřijde samo. Musíte potkat toho správného člověka a přesvědčit ho, aby vás poslouchal. I když se vám povede se s někým důležitým sejít, přesně vidíte, kdy se mu přes oči přetáhne taková ta mázdra nezájmu – a vy máte pocit, že se díváte do vyhaslého jícnu sopky. Proto je důležité zvládnout tak zvaný pitch. V baseballu to znamená napálit míček přímo na komoru. Máte tři minuty na to, abyste toho člověka zaujali natolik, že vám věnuje dalších patnáct, dvacet minut.

Jak jste se to naučil?

Prošel jsem různými školeními. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl osobně konzultovat s nejuznávanější expertkou v téhle oblasti, Kanaďankou Jan Miller. Mezi její klienty patří i slavní režiséři, hudebníci. Ani ti se bez pitche neobejdou... A nestačí se to naučit. Musíte mít sami charisma, být dobrý psycholog, vnímat řeč těla, vyhodnocovat prostředí schůzky. Každá situace je úplně jiná, váš člověk se cítí jinak na pláži v Cannes a jinak ve své kanceláři.

Tohle jste používal pro Ptáče?

Ne, už pro prodej Tobruku. Ale začátky byly těžké. Na Mazaném Filipovi jsem se naučil, že filmový trh je neuvěřitelně složitý. Na rozdíl od většiny jiných trhů totiž obchodujeme s emocemi, tedy s něčím, co nepodléhá predikci, marketingovým plánům... A na prodeji je třeba pracovat tak dva roky před začátkem natáčení.

Čili nejde natočit film a pak se začít rozhlížet, co s ním udělat?

Ne. To už je pozdě.

Funguje podle vás tímhle způsobem i artový trh?

I ten se řídí stejně drsnými pravidly, přestože má menší obrat než ten mainstreamový. I ten nejumělečtější projekt vždycky začíná a končí u peněz. Jakmile ovšem v tvorbě podlehnete spekulacím o tom, co by se mělo a nemělo, je to cesta do pekel. Řada artových filmů je ale prostě špatná. Jsou nesrozumitelné, nudné, vybírají si vyčerpaná témata a jenom si hrají na zásadní intelektuální sdělení.

V tom jsou žánrové filmy poctivější, že?

Myslím, že ano a mám je rád. Nabarvené ptáče bude art, ale můj následující film se touhle cestou rozhodně nedá. Možná si splním dávný sen a natočím western. Obdivuji knížku E. L Doctorowa Vítejte ve zlých časech…

Takže to bude film v angličtině a s tou borovicí v Utahu.

Točil bych spíš někde v poušti, v Novém Mexiku. Před časem mne ale napadl vlastní námět – o dvanácti lidech, jejichž osudy se prolnou během jediné noci. Měl jsem to v hlavě celé za pět minut jako hudební skladatel, co ho hned napadne celá písnička a zbývá ji už jen napsat. Ke mně ty věci přicházejí samy. A pak se rozhoduji ve vteřině. Vůbec v té chvíli nepřemýšlím, to až potom. Je to jako láska na první pohled.

Kolik takových nápadů vám nevyšlo?

Mně spíš nevycházejí některé plány s financováním.

A nekolidují vám tyhle plány s Ptáčetem?

Ne, já to dovedu oddělit. Tyhle vlaky stojí zatím na vedlejší koleji a nemají ještě ani zatopeno pod kotlem.

To by byla vaše první původní látka, že? A první film ze současnosti.

Ano. Ale všechno záleží na tom, jak dopadne Ptáče. Každým filmem bojuji o místo na slunci. A zase to nebude český film, ale evropský. Já vlastně na české filmy ani moc nechodím. Někdy mám pocit, že v nich všichni mají rýmu. A já se nechci nakazit.

Václav Marhoul (53)

- vystudoval produkci na pražské FAMU (1984), jako herec a autor je spojený s Divadlem Sklep, je členem prezídia České filmové a televizní akademie

- začínal jako asistent produkce a zástupce vedoucího produkce ve Filmovém studiu Barrandov (filmy Pražská pětka, 1989, a Kouř, 1991)

- od roku 1990 byl sedm let generálním ředitelem Filmového studia Barrandov (později Barrandov Studio)

- v roce 1997 založil produkční společnost Silver Screen, v jejímž rámci produkoval film Oskara Reifa Postel a dva vlastní snímky, které režíroval podle svých scénářů, parodii Mazaný Filip (2003) a válečné drama Tobruk (2008)

- působil jako manažer uměleckého sdružení Tvrdohlaví

- je příslušníkem Aktivní zálohy Armády České republiky v hodnosti majora a jako člen komise ministerstva obrany se podílel na přípravě Bílé knihy o obraně

- společnost Silver Screen je podepsána pod akcemi, jako je podpora vstupu ČR do NATO nebo akce Obětem komunismu, podílela se na vojenských přehlídkách společnosti Bahna Strašnice, přípravě oslav konce 2. světové války v Praze a v Plzni a organizaci kulturního programu v rámci pražského summitu států Severoatlantické aliance

- v květnu 2013 získal Zvláštní uznání poroty Ceny Krzystofa Kieślowského za svou adaptaci románu Nabarvené ptáče, kterou připravuje

- má čtyři děti

(Tenhle rozhovor jsem dělala pro týdeník Euro, kde také vyšel. Partně jde o můj poslední text do tohoto časopisu.)