Něžné vlny

Jiřího Vejdělka stíhá osud, typický pro úspěšné mainstreamové filmaře: diváci na něj nedají dopustit, zatímco zlovolní kritici na jeho snímky dští oheň a síru. Jednačtyřicetiletý tvůrce má za sebou pět celovečerních titulů, které zformovaly jeho image zručného režisérského profesionála, ocitajícího se kvůli vyznění svých příběhů na štíru s jemnostmi morálky. Vejdělek doplácí na to, že jeho koncept únikové zábavy, již nabízí (a na němž není nic špatného!), není vypatlaný – naopak se opírá o zřetelný autorský a lidský názor.

Jeho promyšlené a inteligentní komedie jsou vypravěčsky stále suverénnější. Tenze mezi povrchem a poselstvím mění mnohé z nás v zapšklé moralisty, obviňující tohoto tvůrce z pokryteckého navádění diváckých mas k povrchnosti a konzumentskému cynismu. Zvláště filmy Ženy v pokušení a Muži vnaději pod žánrovou rouškou romantické komedie konstruovaly lákavě a funkčně vypadající vztahovou utopii opřenou o chladnokrevné, pragmatické požitkářství. Vejdělek je filmař s nálepkou: to, co stále ještě prochází Jiřímu Menzelovi a u Zdeňka Trošky by se obešlo bez většího povyku, u něj popuzuje. V tom je jeho pozice vlastně podobná Hřebejkově před jeho obrodou, započatou Kawasakiho růží. 

Šestým titulem své režisérské filmografie jako by se Jiří Vejdělek rozhodl tyto představy rozpohybovat a ocitnout se znovu na širém moři nových možností. Něžné vlny, opět opřené o vlastní scénář, jsou Vejdělkovým prvním přiznaně autobiografickým dílem pracujícím s vlastní pamětí. To jednak nezapadá do obecné představy o komerčním produktu, jednak Vejdělka vzdaluje Marii Poledňákové, s níž v uplynulých letech sdílel tentýž mentální filmařský prostor. Současně ovšem Vejdělek (i v rámci marketingu) trvá na konceptu únikové zábavy: Něžné vlny kladou důraz na „hřejivý, laskavý humor“ – což je v malém českém rybníčku řádně profláknutý termín spojovaný jak s Menzelem a Hřebejkovými staršími filmy, tak se scenáristy Vieweghem či Zdeňkem Svěrákem.

Přes Národní třídu do postele

Scenárista Vejdělek se na cizím území chová jako pytlák s dobrou znalostí právních předpisů. Něžné vlny připomínají řadou motivů a postav jiné české filmy, o vykrádání však mluvit nelze. V tomto povědomém světě je vypravěč vlastního životního příběhu ostatně označen za nespolehlivého – bůhvíco si vlastně pamatuje autenticky, podle pravdy. Svět Něžných vln obestírá libě rozmlžený opar nostalgie, jehož krásu svědomitě buduje láskyplná kamera Vladimíra Smutného.

Rozmarnost konceptu zaštiťuje téma chlapecké první lásky. Hrdinu Vojtu (Robert Cejnar) však v nesoustředěně skocích sledujeme vlastně od narození po vstup do vejdělkovsky pragmatické sexuální arény. „Naučit se plavat“ je tu činnost metaforická: zatímco vytoužená spolužačka Ela (Lucie Šteflová) je vílou-akvabelou, Vojta plavat neumí a jeho vznětlivý tatínek-lesní dělník (Hynek Čermák) se mučí snem přeplavat kanál La Manche. Maminka (Táňa Pauhofová) je pak nádhernou, chápavou a něžnou bytostí, jež svou schopnost plavat ani dokazovat nemusí. Rozdání karet je stále vejdělkovské (muži jsou tápající nekňubové s kapkou štěstí, ženy působí svůdně, sebejistě a nápomocně), hledisko dětského a dospívajícího hrdiny ovšem vejdělkovský svět „umravňuje“. 

Není divu, že tvůrce, který se odťal od životodárné sexuální energie i kontroverzního cynismu, se vybíjí jen v chytře roztomilých epizodkách. Poznáváme Vojtu a jeho rodinu, je tady bezbřehý dostatek prostoru pro „laskavý humor“ a zkušené herecké celebrity (jejichž charisma bohužel nepřešlo na žádného z představitelů Vojty v různých časových úsecích jeho života). Přestože režisér Vejdělek dělá, co může (a umí toho opravdu hodně!), nemůže zakrýt neschopnost scenáristy Vejdělka napsat dramaticky nosný, celistvý příběh. Na situaci vystavenou v prologu – první intimní schůzku Vojty a Ely připadající shodou náhod na večer 17. listopadu 1989 – čekáme v disproporčně pojatém příběhu zoufale dlouho.

Přestože by konflikt mezi Vojtovým soukromým a občanským angažmá vydal na celý film, vybije se především ve velmi roztomilé „obrazoborecké“ scéně na Národní třídě (připomínající, jak skvěle režisér zvládá situační komiku). Něžné vlny tak bohužel využívají sametovou revoluci jen jako transparent, kolem kterého Vojta proplave ve svém přísně intimně laděném příběhu. Jeho rodiče to nezachrání, i hrozba Eliny emigrace vyzní bezzubě.

Rozhodnutí vyprávět apolitický příběh způsobuje, že film nevybočuje z dosavadní vejdělkovské „utopické“ linie. I zde jsou postavy uvězněné do umělého vztahového mikrokosmu bez sociálních a politických souvislostí. Pro někoho to možná bude drzé a nemravné, mně to připadá hlavně nudné. Vzhledem k současným prioritám většiny českých občanů nicméně autoři filmu trefně vystihli skutečnost.  Jiří Vejdělek natočil Něžné vlny jako „film zapomnění“ Zapomeňte na realitu a nechte se houpat nežnými vlnami pohody: vše je v pořádku. Nastal čas starat se zase jenom o sebe a na všechno ostatní kašlat. 

(Tento text jsem napsala pro Lidové noviny. Původně jsem uvažovala, že se bude jmenovat Vlnky na moři hoven, ale pak se mi vysvětlení - totiž že jde o odkaz na Werichův výrok o Horníčkově humoru - do textu nevešlo.) 

Něžné vlny

ČR 2013, 96 minut

Režie a scénář: Jiří Vejdělek 

Kamera: Vladimír Smutný

Hudba: Miloš Krkoška
Hrají: Robert Cejnar (Vojta), Lucie Šteflová (Ela), Táňa Pauhofová (matka), Hynek Čermák (otec), Jan Hartl (Lipský), Vojtěch Dyk (Aleš), Jan Budař (Beznoska), Taťjána Medvecká (babička) 

Premiéra: 9. 1.